ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.62.2005
sp. zn. 8 As 62/2005-66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobkyně F., a.s.,
zastoupeného JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem v Praze 6, Zavadilova 15, proti
žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, Praha 10, Krátká 10, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 2. 2005, čj. Rpo/131/04/527, o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2005, čj. 8 Ca 108/2005-
38,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2005, čj. 8 Ca 108/2005–38, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 21. 2. 2005, čj. Rpo/131/04/527, uložila podle §60
odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o
změně dalších zákonů (dále jen „zákon o vysílání “) žalobkyni pokutu ve výši 100 000 Kč,
za porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, kterého se dopustila tím, že dne
6. 9. 2004 v době od 11.00 do 13.00 hodin odvysílala na programu F. pořad na téma „Měli
jste někdy čistě sexuální vztah?“, přestože je podle citovaného zákonného ustanovení
provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době od 6.00 do 22.00 hodin
pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický a nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze a
tvrdila, že žalovaná nevycházela, v rozporu s ustanovením §3 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), z dostatečně zjištěného skutkového stavu
věci. Žalobkyně zejména namítla, že správní orgán nemůže rozhodnout v rámci svého
volného správního uvážení, že pořad ohrožuje fyzický, psychický nebo mravní život dětí a
mladistvých ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, že k zařazení
pořadu do této kategorie došlo bez odborných znalostí a bez řádného zjištění skutkového
stavu dostačujícího pro posouzení věci a žalovaná nemohla bez provedení důkazu
znaleckým posudkem vypracovaným znalcem z oboru dětské psychologie, sexuologie či
psychiatrie tuto odbornou otázku sama posoudit. Své rozhodnutí o udělení sankce proto
opírá pouze o domněnky a názory, které nemají oporu v žádném žalobci dostupném
průzkumu. Žalovaná uložila pokutu, aniž provedla ke svému zjištění důkaz znaleckým
posudkem, jak bylo navrženo.
Městský soud rozsudkem ze dne 11. 8. 2005, čj. 8 Ca 108/2005-38, zrušil rozhodnutí
žalované jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.],
neboť žalovaná nezjistila skutečnosti rozhodné pro posouzení splnění zákonných
podmínek pro uložení pokuty tak, aby bylo možné zabývat se věcí po právní stránce.
Žalovaná (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností,
jejíž důvod spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Řízení o uložení pokuty vedla v souladu s procesními ustanoveními správního řádu.
Hodnocení otázek týkajících se dopadu pořadu na vývoj dětí a mladistvých není a nemá
být hodnocením odborníků. Stěžovatelka je regulačním orgánem, který nastavuje
standardy týkající se vysílání, jako kolektivní orgán rozhoduje hlasováním a konečné
rozhodnutí proto není subjektivním názorem jedince, ale názorem skupiny vycházejí z
průměrného vnímání společnosti. Povinnost stěžovatelky vyžádat si znalecký posudek
nebo vyjádření odborníků je dána pouze ve zvlášť obtížných či sporných případech a
proto odmítá ukládat vypracování znaleckých posudků ke každému z monitorovaných
pořadů. Shledal-li soud důvodnou námitku o nedostatečném vypořádání se s důkazy
předloženými v rámci správního řízení, stěžovatelka tvrdí, že tyto posudky byly
předloženy až rámci soudního řízení jako přílohy a proto se s nimi nemohla seznámit,
posoudit je a zohlednit v rozhodnutí o udělení pokuty. Zákon dává stěžovatelce možnost
posuzovat vhodnost vysílaných pořadů a tím dovozovat, zda provozovatelé plní zákonem
stanovenou povinnost nezařazovat v době od 6.00 do 22.00 hodin pořady, které by mohly
ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Stěžovatelka provedenou
analýzou pořadu řádně a dostatečně zjistila, jaký mají některé problematické pasáže
charakter a má za to, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku nezbytného
rozsahu zjišťování skutkového stavu. Zákon o vysílání umožňuje stěžovatelce omezit
svobodu projevu, pokud se jedná a společenský zájem, kterým je ochrana dětí a
mladistvých.
Závěr městského soudu, podle nějž byly ve správním řízení posuzovány odděleně tři
problematické pasáže a nebyl tak hodnocen celkový obsah pořadu a jeho celkové vyznění,
nemůže podle stěžovatelky obstát. Závadnost jednotlivých výroků, které pořadem
zazněly, není možné odstranit poukazem na to, že celkové vyznění pořadu bylo k
negativním jevům odsuzující. Navíc byly městskému soudu doloženy příklady toho, že
moderátorka nereagovala vždy kriticky na vulgární a sexuálně explicitní obsah
posluchačských vstupů. Z výchovného pohledu přitom není významné, zda jsou závadné
jen jednotlivé části či pořad jako celek a proto lze pořad hodnotit jako způsobilý ohrozit
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítla argument stěžovatelky, podle nějž
má stěžovatelka dostatek znalostí a zkušeností pro řádné posouzení věci. Stěžovatelka
pouze subjektivně popsala a zhodnotila pořad a dospěla k závěru, že obsahoval
problematické výroky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a
mladistvých. Pokuta byla žalobkyni uložena, přestože v důsledku porušení procesních
zásad (nebyl zjištěn úplně skutečný stav věci, protože si správní orgán neopatřil za tímto
účelem potřebné podklady a nevzal v úvahu při svém rozhodování důkazy - znalecké
posudky - předložené žalobkyní v rámci správního řízení), nebylo vůbec zjištěno, zda ke
správnímu deliktu došlo.
Žalobkyně spatřuje v opakovaném ukládání sankcí stěžovatelkou zásah do svého
práva svobodně a nezávisle vysílat programy, zejména pořady se sexuální problematikou,
a tím omezení práva žalobkyně na svobodu projevu a komunikace. Žalobkyně (bez bližší
argumentace) poukázala také na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva
(rozhodnutí „Handyside“ a „Castells v. Spain“) s tím, že tato jeho argumentace byla v
soudním řízení opomenuta. Posouzení možného omezení svobody projevu a komunikace
se zohledněním citovaných judikátů je pro české soudy závazná.
K tvrzené kompetenci stěžovatelky samostatně posoudit sporné otázky bez
zpracování znaleckých posudků žalobkyně poukázala na rozpor takového výkladu s
ustanovením §4 odst. 2 zákona o vysílání. Stěžovatelka je na úseku státní správy
rozhlasového a televizního vysílání správním úřadem s proměnlivým personálním
složením, proto se při zjišťování skutkového stavu za účelem ukládání sankcí podle
citovaného zákona nelze spoléhat na její subjektivní hodnocení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek městského soudu, vázán rozsahem a
důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a neshledal přitom vady, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelka v odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty uvedla, že opakovaně
zaznamenávala stížnosti posluchačů negativně reagujících na obsah jednotlivých pořadů
cyklu „Sexy život“, proto tento cyklus několikrát monitorovala, poté upozornila žalobkyni
na porušení §32 odst 1 písm. g) zákona o vysílání a v lednu 2004 jí za jeden z pořadů
cyklu uložila pokutu ve výši 20 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně od závadného
jednání neupustila, provedla stěžovatelka na základě přijatých stížností analýzu pořadu
„Měli jste někdy čistě sexuální vztah?“ odvysílaného dne 6. 9. 2004 zjistila, že obsahuje
problematické části, a uložila žalobkyni pokutu ve výši 100 000 Kč.
V předcházejícím správním řízení stěžovatelka vyzvala žalobkyni, aby se k věci
vyjádřila a případně přednesla návrhy na doplnění dokazování (§33 správního řádu).
Přípisem ze dne 22. 12. 2004 žalobkyně navrhla, aby stěžovatelka řízení zastavila a v
případě jeho pokračování navrhla provedení důkazu znaleckým posudkem ke zjištění, zda
je pořad způsobilý ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Žalobkyně rovněž uvedla, že téma pořadu, tj. vztahy navazované jen pro sex, se dotýká ve
společnosti rozšířeného jevu a vypovídá o přirozené součásti sexuálního života, která
nemá být před dětmi tabuizována, je-li téma v kontextu celkového vyznění pořadu
vhodně interpretováno a komentováno. Upozornila, že v pořadu nebyly použity žádné
vulgarismy či nevhodné výrazy a pořad celkově vyznívá odmítavě a varovně ke vztahům
navazovaným pouze pro sex. Na příkladech posluchačů byly vykresleny negativní
důsledky těchto vztahů a přestože individuální výpovědi v přímých telefonických
vstupech lze jen obtížně usměrňovat, moderátorka pořadu se vždy snažila posluchačské
vstupy s kontroverznějším obsahem ironicky komentovat.
Stěžovatelka v soudním i správním řízení označila argumentaci žalobkyně za účelovou
a nedostatečnou. Podle jejího názoru může dětský posluchač vnímat pořad a jeho téma,
včetně zmíněných výpovědí posluchačů, jako něco přitažlivého, vzrušujícího, případně
zakázaného. U dětí a mladistvých posluchačů nelze předpokládat takový stupeň
intelektuální a morální vyspělosti, který jim umožňuje rozlišovat nadsázku a ironii,
abstrahovat z jevů popisovaných v pořadu a vyvodit z nich závěry tvrzené žalobkyní.
Nelze se tedy spoléhat na to, že komentáře moderátorky, přizvaných známých osobností
a odborníků bude skupina dětí a mladistvých posluchačů vnímat jako odsuzující
a ironizující. Naopak volnost, s jakou se o uvedeném jednání v pořadu mluví, může
v dětském posluchači zanechat dojem, že promiskuita a nevěra je zcela častý, rozšířený
a přirozený jev. Stěžovatelka nepovažuje za vhodné, aby v rámci osvěty mezi dětmi
a mladistvými v rádiu s celoplošným pokrytím byly prezentovány výše uvedené názory
a nadto poukazuje na skutečnost, že z některých pasáží komentářů moderátorky nelze
ironizující a jasně odsuzující povahu komentáře vůbec vyvodit. Stěžovatelka dospěla
k názoru, že rádio je obecně pokládáno za jednu z platforem, ve kterém jsou společnosti,
a tedy i dětským a mladistvým posluchačům, předkládány prototypy společenských
paradigmat, vzorů chování, morálky a etických principů v širším pojetí, a může být proto
spatřována příčinná souvislost mezi uvedením předmětného pořadu a možným
ohrožením fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí. Dále rozhodla, že
dokazování znaleckými posudky dle návrhu žalobkyně nebude provádět, neboť může
sama zjistit skutečný stav věci a posoudit možný negativní účinek odvysílání předmětného
pořadu na děti a mladistvé. Uvedla, že provedení důkazu znaleckým posudkem by nebylo
v souladu se zásadou procesní ekonomie a uložila provozovateli pokutu ve výši 100 000
Kč. Při jejím ukládání přihlédla k povaze vysílaného programu, k postavení žalobkyně
jako provozovatelky rozhlasového vysílání s vysokým procentem pokrytí obyvatelstva a
ke skutečnosti, že žalobkyni již v minulosti bylo v této věci vydáno upozornění na
porušení citovaného ustanovení zákona a že jí již jednou za obdobný správní delikt byla
uložena peněžitá sankce. Stěžovatelka stanovila pokutu při dolní hranici zákonného
rozpětí [podle §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání lze za jeho porušení uložit pokutu v
rozmezí od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč].
Jednotlivé kasační námitky posoudil Nejvyšší správní soud
takto:
Stěžovatelka předně namítla, že městský soud pochybil, vyvodiv nedostatečné zjištění
skutkového stavu z neprovedení důkazu znaleckým posudkem navrhovaným žalobkyní.
Podle §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen
nezařazovat v době od 6.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle §60 odst. 3 písm. d)
zákona o vysílání Rada pro rozhlasové a televizní vysílání uloží provozovateli vysílání a
provozovateli převzatého vysílání pokutu od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč, pokud
zařazuje do vysílání od 6.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle §66 zákona o vysílání se v
předmětném řízení postupuje podle správního řádu.
Správní řízení je ve smyslu ustanovení §3, §32 a §46 správního řádu z r. 1967
vázáno na úplné a spolehlivé zjištění skutkového stavu věci. Rozsah a způsob zjišťování
podkladů pro rozhodnutí ve správním řízení určuje správní orgán, přičemž není vázán jen
návrhy účastníků (§32 správního řádu), ale je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav
věci, a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán musí
umožnit účastníkům řízení navrhovat důkazy na podporu jejich tvrzení, ale tyto důkazy je
povinen provést pouze tehdy, pokud by mohly mít vliv na přesné a úplné zjištění
skutečného stavu věci, který je základním kritériem rozsahu a způsobu zjišťovaných
podkladů.
Podle městského soudu se rozhodnutí stěžovatelky dostatečně nevypořádalo se
zjištěním rozhodných skutečností umožňujících posouzení věci po právní stránce.
Žalobkyně již ve správním řízení, stejně jako později v žalobě a ve vyjádření ke kasační
stížnosti, označila za sporné, zda odvysílaný pořad mohl svým obsahem ohrozit fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Městský soud dal žalobkyni za pravdu a
napadené rozhodnutí zrušil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud naopak přisvědčil tvrzení stěžovatelky, že může sama zkoumat,
zda jde o pořad, který by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo morální vývoj dětí, a
nebylo proto nutné doplňovat dokazování, jak dovodil městský soud. Rozsah dokazování
stanoví správní orgán, ten také důkazy provádí, a znalce ustanoví tehdy, je-li znaleckého
posudku třeba k odbornému posouzení skutečností důležitých pro rozhodnutí. V
posuzované věci si ovšem stěžovatelka mohla pro účely aplikace §32 odst. 1 písm. g)
zákona o vysílání učinit úsudek na základě zjištěného skutkového stavu sama, aniž by bylo
třeba ustanovovat znalce (§36 správního řádu). K obdobné otázce při posouzení reklamy
podporující chování ohrožující zdraví, psychický nebo morální vývoj dětí, se Nejvyšší
správní soud vyjádřil v rozsudku č. 604/2005 Sb. NSS a konstatoval, že závěry Rady pro
rozhlasové a televizní vysílání o odborných otázkách ohledně možného ohrožení
fyzického, psychického či mravního vývoje dětí lze klasifikovat jako úsudek o splnění
podmínek pro udělení pokuty, který si Rada pro rozhlasové a televizní vysílání může
učinit sama.
Hodnocení, zda může určitý pořad ohrozit mj. mravní vývoj dětí, souvisí s
hodnocením pojmu mravnosti. Interpretace tohoto termínu přitom spadá do oblasti jeho
právního posouzení a nemůže být proto předmětem zkoumání znalce – naopak je to
správní orgán a posléze soud, který pojmu přiřazuje konkrétní význam a obsah. Právo
není bezhodnotovým systémem a Nejvyšší správní soud připomíná, že hodnocení
mravnosti je ze své podstaty subjektivní, ovlivněné osobou hodnotícího a podmíněné
kulturním prostředím i časem, v nichž je zaujímáno. Pro ilustraci změn ve vnímání pojmu
mravnosti lze odkázat např. na rozsudek prvorepublikového Nejvyššího správního soudu
Boh. A 11944/35, kde bylo shledáno nepřístojným „zejména společné táboření osob různého
pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech - vyjímaje táboření rodinné - pobíhání v nedostatečném
úboru, zvláště v úboru koupacím mimo obvod vykázaných koupališť, zpívání popěvků obsahu
nemravného ...“. Nelze vyloučit, že pořad, za který byla žalobkyni uložena pokuta, může být
s odstupem několika let či desítek let hodnocen jako zcela nezávadný, Nejvyšší správní
soud se ovšem postavil na stanovisko, že v současné době i bez nutnosti jeho hodnocení
znaleckými posudky lze dospět k závěru o jeho vybočení z přípustných mezí denního
vysílání. Vypracování posudku by proto pouze přesunulo obsahové naplnění pojmu
mravnosti na znalce, jemuž ovšem taková role v řízení nepřísluší.
Stěžovatelka dále zpochybnila závěr městského soudu o účelovém vytržení
posluchačských výpovědí bez hodnocení celkového vyznění pořadu.
Nejvyšší správní soud souhlasí se žalobcem v závěru, že se předmětný pořad zabývá
sexuální tématikou, která nemá být před dětmi tabuizována, ale dodává, že tato skutečnost
není sama o sobě rozhodná pro posouzení, zda by pořad mohl ohrozit fyzický, psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Ochrana poskytovaná ustanovením §32 odst. 1
písm. g) zákona o vysílání je zaměřena na vymezenou skupinu – děti a mladistvé –
především s ohledem na jejich věk, který nedává vždy záruku, že se vypořádají s obsahem
pořadu shodně jako dospělý divák (obdobně č. 858/2006 Sb. NSS). Neobstojí tvrzení
žalobce, že jde o pořad osvětově zábavný s komentáři odsuzujícími případné negativní
jevy v něm uváděné. Důležitý veřejný zájem na ochraně rizikové skupiny dětí a mládeže
dovoluje zákonodárci příslušným právním předpisem omezit, resp. vymezit způsoby
prezentace určitých společenských témat tak, aby nemohly ohrozit fyzický, psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. V rámci ochrany výše vymezené skupiny diváků
není možné spoléhat na to, že dítě či mladistvý bude obsah pořadu vnímat tak, jak jej
nastiňuje žalobce, tj. že se jedná o osvětově zábavný pořad s ironickými komentáři
sledující celkově negativní vyznění vůči nastolené tématice.
Existuje řada okolností, omezujících efekt předpokládaný žalobcem, které mohou
spočívat v různém přístupu dítěte či mladistvého ke sledovanému pořadu např. tím, že u
vysílaného pořadu se může ocitnout i dítě nízkého věku, které samo není s to rozeznat
podstatu vysílaného pořadu. Dítě se také může ocitnout u vysílání náhodně a pouze v
okamžiku vysílání určité sekvence pořadu, aniž by dále mohlo sledovat jeho celkové
vyznění. Rádiové vysílání je často přítomné i v mnoha veřejných prostorech, žalobce je
celoplošným provozovatelem, a proto nelze vyloučit vnímání pořadu skupinou dětských
diváků. Nelze opomenout ani skutečnost, že ne všechny děti vyrůstají v rodinném a
sociálním prostředí, jehož příslušníci by mu vysvětlili vlastní podstatu a nadsázku pořadu
a není možné předpokládat, že všechny děti či mladiství jsou schopni pochopit v případě
odvysílaných pasáží pořadu moderátorčiny komentáře a ironii pořadu jako celku. Mladší
děti obtížně porozumí souvislostem mezi jednotlivými výroky pořadu a komentářem
moderátorky, nadto nutně nemusí pořad pozorně vnímat jako celek. Jednotlivé výroky
posluchačů, evidentně kladně hodnotící vztahy navazované pouze pro sex, komentované
známými osobnosti, mohou děti vnímat tak, jak v napadeném rozhodnutí uvedl žalovaný,
tedy jako vědomí toho, že jde o jev naprosto přirozený, žádoucí nebo rozšířený.
Nejvyšší správní soud připomíná, že rozhlasové vysílání lze považovat za jeden z
důležitých zdrojů informací, což má za následek, že způsoby a modely chování v něm
prezentované jsou diváky, zejm. dětskými, často přebírány a posléze bez hlubšího
uvažování používány. Skupina dětských posluchačů vnímá mluvený projev selektivně a
mnohé věci mohou tito posluchači ukládat do podvědomí mimoděk jako podprahovou
informaci. Pořad mohl nezávisle na četnosti výskytu problematických pasáží vzhledem ke
svému charakteru (celoplošné rozhlasové vysílání) a k času odvysílání zasáhnout rizikovou
skupinu dětí a mladistvých a jestliže svou tématikou a způsobem její prezentace založil
pochybnosti o vhodnosti jeho vysílání před 22.00 hodinou, pak přes subjektivní vnímání
tohoto pořadu různými dětmi a mladistvými, které může být odlišné a nemusí být nutně u
všech s ohledem na jejich vývoj či rodinné prostředí negativní, postačí k naplnění
skutkové podstaty správního deliktu existence možnosti (zákon výslovně používá slovní
spojení „by mohly ohrozit“), že by takovým pořadem mohl být ohrožen fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Taková možnost není u všech dětí a
mladistvých vyloučena, a proto byla sankce uložená žalobci za porušení ochrany dané
ustanovením §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání v posuzované věci legitimní.
Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud doplňuje, že ani v rámci
kulturně relativně homogenního celku nelze dovodit jednotné pojetí morálky – jak
vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (Soud). Žalobce ve vyjádření ke
kasační stížnosti žalobce odkázal na rozsudky Soudu (rozhodnutí ve věci „Handyside“ a
„Castells v. Spain“), aniž by ovšem svůj odkaz blíže rozvedl.
Závěry Soudu, vyslovené v rozsudku ve věci Handyside v. Spojené Království (č. 5493/72)
ze dne 7. 12. 1976, nijak nepodporují tvrzení žalobce, že bylo postupem správního orgánu
státní správy v oblasti provozování rozhlasového a televizního vysílání zasaženo do jeho
práva vysílat programy svobodně a nezávisle. Soud naopak dospěl v citované věci k
závěru, že přijatá opatření státu (pokuta uložená za edici knihy, která byla shledána
britskými úřady a následně i tamním soudem za obscénní a zabavení a zničení těchto
knih) žádné porušení čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(Úmluva) nezpůsobila a hlavním cílem přijatých opatření bylo chránit morálku nezletilých.
Soud dále vyslovil, že čl. 10 odst. 2 Úmluvy přiznává státům určitou míru uvážení k tomu,
aby rozhodly, co je podle nich k ochraně morálky nezbytné. Lze proto uzavřít, že
žalobcem zmíněný judikát jeho tvrzení nepodpírá a naopak přisvědčuje legitimitě postupu
stěžovatelky.
Podobně ani rozsudek ve věci Castells v. Španělsko (č. 11798/85) ze dne 23. 4. 1992
není v posuzované věci příliš relevantní. Soud zde sice shledal zásah do svobody projevu a
porušení čl. 10 Úmluvy, ale v návaznosti na zásah spočívající v trestní sankci za
překročení mezí přijatelné kritiky španělské vlády. Odmítnutí důkazních návrhů obhajoby
na prokázání pravdivosti tvrzených informací (kritiky) v trestním řízení není srovnatelné s
procesním postupem stěžovatelky ve věci posuzované nyní Nejvyšším správním soudem.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud pochybil, když stěžovatelce vytýkal
nedostatečné zjištění skutkového stavu pro rozhodnutí o uložení pokuty, shledal nutnost
vést dokazování ve věci znaleckými posudky, a napadené rozhodnutí zrušil. Rozhodnutí
stěžovatelky je třeba s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti a jejich právní hodnocení
považovat za dostačující a řízení před městským soudem tak bylo zatíženo vadou, která
měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadené rozhodnutí
zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.) a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V
něm městský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. února 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu