ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.188.2005
sp. zn. 8 Azs 188/2005-53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala
Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: A. S.,
zastoupeného Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem v Plzni, Na Jíkalce 13, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, v
řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2004, čj.
OAM-898/VL-11-12-2002, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 2. 8. 2005, čj. 65 Az 5/2005 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
I. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 12. 2004, čj. OAM-898/VL-11-12-2002, žalovaný neudělil
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
azylu“), a současně rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
ustanovení §91 zákona o azylu.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ostravě,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 2. 8. 2005, čj. 65 Az 5/2005 – 33.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž se
dovolával se stížního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Uvedl, že žádost o udělení
azylu v České republice podal proto, že v Bělorusku nebyl schopen platit velmi vysoké
daně a nesouhlasil s politikou Běloruska, která omezuje podnikatele. Policie v Bělorusku
může občany kdykoliv kontrolovat a šikanovat; v roce 1998 stěžovatele napadli příslušníci
policie. „Finanční policie“ mu zavřela obchod, proto nemohl zajišťovat svoji obživu. V
tomto jednání stěžovatel spatřuje pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu,
neboť je přesvědčen, že se mu ze strany běloruských státních orgánů nedostane účinné
ochrany. Stěžovatel se domnívá, že by mu mohl svědčit některý ze zákonných důvodů pro
udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Dále stěžovatel vytkl krajskému soudu, že se
nedostatečně vypořádal s otázkou, zda byly v jeho případě splněny zákonné podmínky
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Nakonec uvedl, že při snaze
získat povolení k pobytu na území České republiky, v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
by tak musel učinit na území Běloruska. Tam by byl ovšem vystaven nebezpečí újmy na
zdraví. Svým dosavadním životem v České republice dává stěžovatel záruku, že pro
Českou republiku nepředstavuje bezpečnostní riziko. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Dále odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele učiněné
ve správním řízení a na vydané rozhodnutí. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a
nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o
kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na
žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i
opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační
stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska
ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti
bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o
odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z
úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel především namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) ve vztahu k neudělení azylu stěžovateli podle
§12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že stěžovatel skutečnosti, tvrzené v
kasační stížnosti, neuplatnil v řízení před krajským soudem. Z pohledu kasačního soudu
se jedná o skutečnosti, které stěžovatel uplatnil po vydání napadeného rozhodnutí, a k
nimž Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§109 odst. 4 s. ř. s.). Skutečnosti, které stěžovatel
ve vztahu neudělení azylu podle §12 zákona o azylu uplatnil v žalobě, přitom v kasační
stížnosti nezopakoval.
Stěžovatel dále namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) ve vztahu k neudělení azylu stěžovateli podle §14
zákona o azylu.
Podle §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z
humanitárního důvodu, aniž bude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o
azylu. S charakterem tohoto ustanovení, které je kombinací neurčitého právního pojmu a
správního uvážení, se Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal mj. v rozsudku ze dne
19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004 - 72, publikovaném pod č. 375/2004 Sb. NSS, na který
pro stručnost odkazuje. Žadatel nemá subjektivní právo na udělení humanitárního azylu.
Rozhodnutí o udělení humanitárního azylu je vydáváno ve sféře volného správního
uvážení žalovaného. Soudní kontrola zákonnosti takového rozhodnutí proto nutně
zůstává pouze v rovině přezkumu dodržení procesních práv stěžovatele a posouzení toho,
zda nebyly překročeny zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej nebylo
zneužito (§78 odst. 1 s. ř. s.). Rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu tak soud
přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003 – 38
1
).
Žalovaný možnost udělení humanitárního azylu stěžovateli vážil, jak z jeho
rozhodnutí vyplývá, a na základě skutečností sdělených stěžovatelem neshledal důvody
hodné zvláštního zřetele pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Jestliže správní
orgán řádně zjistil a posoudil zejména osobní situaci stěžovatele a sám z toho nedovodil
důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména
pokud sám stěžovatel žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu ani neuváděl. Rozhodnutí žalovaného nevzbuzuje v Nejvyšším správním soudu
pochybnost o tom, že správní uvážení žalovaného, které vyústilo v rozhodnutí o
neudělení humanitárního azylu, nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, bylo
v souladu s pravidly logického posuzování a takový úsudek byl zjištěn řádným procesním
postupem. Rovněž krajský soud uvážil, že žalovaný se věcí stěžovatele zabýval
odpovědně, vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, informace zjištěné od
stěžovatele zhodnotil v souvislosti s informacemi shromážděnými o zemi původu a dal
stěžovateli možnost, aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřil k jeho podkladům. Pokud
žalovaný z řádně shromážděných podkladů nezjistil žádný důvod hodný zvláštního
zřetele, krajský soud se s jeho závěrem ztotožnil. Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil
tuto stížní námitku jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud shledal všechny přípustné stížní námitky jako nedůvodné. V
řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110
odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
1
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=3072
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů
řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by právo na
náhradu nákladů řízení příslušelo, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. srpna 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu