ECLI:CZ:NSS:2013:8.AZS.26.2012:31
sp. zn. 8 Azs 26/2012 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: W. H. R.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 11. 2010, čj. OAM-249/LE-PA03-PA03-2010, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, čj. 56 Az 125/2010 – 80,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 11. 2010, čj. OAM-249/LE-PA03-2010, zastavil řízení
o udělení mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
z důvodu nepřípustnosti žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle §10a písm. e)
zákona o azylu. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce při své druhé žádosti neuvedl žádné nové
skutečnosti ve smyslu §10a písm. e) zákona o azylu a rovněž, že žalobce podal opakovanou
žádost s cílem oddálit výkon správního vyhoštění.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, čj. 56 Az 125/2010 – 44, rozhodnutí žalovaného zrušil
jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2012, čj. 8 Azs 16/2011 - 72, ke kasační stížnosti žalovaného zrušil
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
II.
[3] Krajský soud novým rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, čj. 56 Az 125/2010 - 80, rozhodnutí
žalovaného čj. OAM-249/LE-PA03-PA03-2010 zrušil a věc mu vrátil k d alšímu řízení.
[4] Krajský soud vyšel z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 3. 2012, čj. 3 Azs 6/2011 - 96, podle kterého je správní orgán povinen v řízení o opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumat v souladu s §1 0a písm. e) zákona o azylu,
zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo
doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zaviněn í předmětem zkoumání důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení.
[5] Krajský soud se s žalovaným ztotožnil v závěru, že žalobce v opakované žádosti neuvedl
žádné nové skutečnosti vyžadující nové meritorní posouzení. Stejné důvody, které žalobce sdělil
v současném řízení, uvedl již v předchozím řízení, v němž byly také posouzeny. Pokud se týká
otázky, zda posuzovat doplňkovou ochranu, krajský soud v plném rozsahu odkázal na závěry
uvedené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu.
[6] Důvodnost žaloby shledal soud v tom, že rozhodnutí žalovaného nebylo řádně
odůvodněno v souladu s požadavky vyslovenými v rozsudku rozšířeného senátu
čj. 3 Azs 6/2011 - 96. Napadené správní rozhodnutí se totiž vůbec nezabývalo otázkou,
zda nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat
opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jak totiž uvedl rozšířený senát,
i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu
ani doplňkové ochrany, nemůže být podle názoru rozšířeného senátu považována za žádost
shodnou, a tudíž nepřípustnou, jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila situace v zemi původu a tato změna by mohla
zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
III.
[7] Také nový rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (stěžovatel) kasační stížností,
a to z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodoval plně v souladu s §10a písm. e) zákona
o azylu. Napadené správní rozhodnutí obstojí i z hlediska později vydaného rozsudku
rozšířeného senátu. Krajský soud měl proto žalobu v novém řízení zamítnout. Podle stěžovatele
je rozsudek krajského soudu v rozporu s §75 odst. 1 s. ř. s., neboť v době rozhodování
správního orgánu, tj. k 9. 11. 2010, se situace v Sýrii oproti předchozímu řízení nikterak
nezměnila. V případě žalobce tak nebyl důvod se odchýlit od závěrů, k nimž stěžovatel dospěl
již v předchozím řízení. Vnitřní ozbrojený konflikt vypukl v Sýrii až v březnu 2011, tedy čtyři
měsíce po vydání rozhodnutí stěžovatele. Krajský soud podle stěžovatele porušil zákon tím,
že mu vytýká nezkoumání situace, která v době jeho rozhodování neexistovala. Stěžovatel rovněž
poukázal na to, že žalobci nic nebránilo v tom, aby podal novou žádost o udělení mezinárodní
ochrany.
[9] Stěžovatel ve vztahu k principu non-refoulement odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Azs 3/2011 - 131, podle kterého: „krajský soud tedy může postupovat
v souladu s §75 odst. 1 s. ř. s. tehdy, pokud dospěje k závěru, že ač jsou zde z hlediska mezinárodní ochrany
nové relevantní skutečnosti, které nebyly v řízení před správním orgánem zohledněny, existují v daném případě
dostatečné záruky pro to, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny k tomu příslušným správním
orgánem v novém správním řízení.“ V případě žalobce nebylo možno pochybovat o tom, že nově
nastalá situace v zemi původu je novou skutečností ve smyslu zákona o azylu, kterou žalobce
nemohl uvést v řízení o předchozí žádosti. Žalobce může požádat o udělení mezinárodní
ochrany, přičemž právě zásadní změna situace v Sýrii oproti minulému řízení je nepochybně
důvodem pro posouzení jeho žádosti jako přípustné. Pro zásah soudu ve směru dodržení zásady
non-refoulement nebyl dán důvod a stěžovatel neshledal žádný argu ment ospravedlňující porušení
§75 odst. 1 s. ř. s.
[10] Krajský soud podle stěžovatele zatížil svůj rozsudek nezákonností i nesrozumitelností,
neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, jak stěžovatel mohl zhodnotit zásadní změnu situace
v zemi původu žalobce, když v době rozhodování k žádné změně nedošlo. Následné události
jsou z pohledu tohoto řízení irelevantní, jelikož se mohou a mají stát předmětem zkoumání
v novém řízení o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel poukázal i na to, že krajský soud
stěžovateli přisvědčil v tom, žadatel neuvedl žádné nové skutečnosti ve smyslu zákona o azylu.
Svůj závěr o nutnosti zrušit správní rozhodnutí tak založil pouze na změně situace v Sýrii, nastalé
až po vydání správního rozhodnutí.
[11] Vzhledem k tomu, že žalobci bylo uděleno správní vyhoštění, je v jeho případě dodržení
principu non-refoulement zajištěno i podle §120a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky.
IV.
[12] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[13] V daném případě se jedná o druhou kasační stížnost žalovaného ve věci opakované
žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. S ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
je opakovaná kasační stížnost v téže věci přípu stná jen za předpokladu, že jako její důvod
je namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Tento
soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2012, čj. 8 As 2/2012 – 55, shrnul, že přípustnost opětovné
kasační stížnosti je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v souladu se zákonným
omezením svého přezkumu dosud v téže věci neřešil. Žalovaný v dané věci nepolemizoval
s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku
čj. 8 Azs 16/2011 - 72, ale naopak se správností jeho aplikace krajským soudem. Nejvyšší správní
soud proto shledal, že opakovaná kasační stížnost žalovaného je přípustná.
[14] Jelikož se v posuzovaném případě jedná o přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní
ochrany, musel Nejvyšší správní soud dále zkoumat, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musel by kasační
stížnost odmítnout jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s. Vycházel přitom zejména
z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, všechna
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz, podle kterého je „ podstatným přesahem
vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek.“
[15] Kasační stížnost podanou žalovaným správním orgánem lze považovat za přijatelnou,
pokud by bylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného
nebo procesního práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 31. 1. 2007, čj. 2 Azs 21/2006 - 59).
[16] Nejvyšší správní soud v dané věci neshledal žádné skutečnosti svědčící pro přijatelnost
kasační stížnosti.
[17] V posuzované věci jsou zásadní závěry vyslovené ve specifikovaném rozsudku
rozšířeného senátu čj. 3 Azs 6/2011 - 96. Rozšířený senát v něm uvedl, že odůvodnění správního
rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti musí vždy obsahovat
zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění r elevantní z hlediska azylu
nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové,
které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi
původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
[18] Nejvyšší správní soud v předchozím zrušujícím rozsudku krajský soud zavázal,
aby v novém řízení, a to s ohledem na obsah žalobních tvrzení posoudil, zda odůvodnění
žalovaného splňuje podmínky pro zákonné a přezkoumatelné rozhodnutí ve věci. Krajský soud
shledal, že žalobce v opakované žádosti neuvedl žádné nové skutečnosti vyžadující nové věcné
posouzení jeho příběhu. Žalovanému ale vytkl, že jeho odůvodnění neobsahuje hodnocení
situace v zemi původu. Nejvyšší správní soud přisvědčuje, že odůvodnění správního rozhodnutí
takové úvahy skutečně neobsahuje. Krajský soud žalovanému nevytýkal, že nepřihlédl ke změně
situace v Sýrii, která nastala na jaře 2011, ale obecně mu vytkl, že správní rozhodnutí neobsahuje
žádné hodnocení stávajících poměrů v zemi původu žalobce. Závěr krajského soudu o vadě
v dokazování stěžovatele a z ní pramenícím nedostatečném zjištění skutkového stavu je tudíž
správný.
[19] Krajský soud žalovaného nezavázal v tom, zda má změnu situace v zemi původu žalobce
nastalou na jaře 2011 hodnotit v rámci stávajícího řízení anebo případně až v rámci řízení
o nové žádosti žalobce. Takové hodnocení musí učinit samotný ža lovaný v pokračujícím řízení,
a to při vědomí požadavku stanoveného v čl. 3 Evropské úmluvy, který váže Českou republiku
nevystavit žádnou osobu reálnému nebezpečí vážné újmy, která by spočívala v ohrožení života
či vystavení mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání,
mj. tím, že bude vyhoštěna či v důsledku jiných okolností donucena vycestovat do země,
kde by jí taková újma hrozila (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
čj. 5 Azs 15/2010 – 76).
[20] Sám stěžovatel v kasační stížnosti uznal, že současná situace v Sýrii je způsobilá založit
přípustnost další žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Otázku, zda existují dostatečné právní
záruky pro uplatňování principu non-refoulement v případě, že skutečnosti relevantní pro možné
udělení mezinárodní ochrany vyjdou najevo až po vydání správního rozhodnutí, je nutno
hodnotit vždy vzhledem ke konkrétní situaci dotčeného žadatele o mezinárodní ochranu.
V dalším řízení proto bude na stěžovateli, aby i s ohledem na princip procesní ekonomie zvážil,
zda změny poměrů v Sýrii mají být posouzeny ve stávajícím – doposud pravomocně
neskončeném - řízení (kupř. i uskutečněním doplňujícího pohovoru) anebo v dalším řízení
o mezinárodní ochraně. K posledně uvedené možnosti lze přistoupit toliko za předpokladu,
že žalobce bude mít možnost podat novou žádost o mezinárodní ochranu (§3 odst. 2 ve spojení
s §10 odst. 2 zákona o azylu), že tato nová žádost bude shledána přípustnou (§10a zákona
o azylu), a současně, že zde existují dostatečné právní záruky, že nedojde k nucenému vycestování
žalobce do země původu dříve, než budou k tomu příslušným správním orgánem dostatečně
zváženy tyto nové poměry (k tomu blíže stěžovatelem poukazovaný rozsudek
čj. 5 Azs 3/2011 - 131).
[21] Ať ve stávajícím nebo případném novém řízení je stěžovatel povinen posoudit případ
žalobce, zejména ve vztahu k principu non-refoulement, na základě co nejaktuálnějších informací
o zemi původu. K požadavkům na jejich kvalitu lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 7. 2008, čj. 5 Azs 55/2008 - 71, podle kterého je při používání
informací o zemích původu nutné dodržovat následující pravidla: informace musí být
v maximální možné míře relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých
zdrojů, a transparentní a dohledatelné.
[22] Nejvyšší správní soud k uvedenému doplňuje, že i kdyby žadatel novou žádost o udělení
mezinárodní ochrany nepodal a jeho případ by tak přešel do režimu zákona o pobytu cizinců,
musel by příslušný orgán policie při rozhodování o vyhoštění žadatele přihlédnout k §120a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož vzniknou-li důvody znemožňující vycestování
cizince po dni nabytí právní moci rozhodnutí o vyhoštění, policie vydá nové rozhodnutí ve věci
podle §101 správního řádu po vyžádání nového závazného stanoviska Ministerstva vnitra.
[23] Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal, že by kasační stížnost svým významem podstatně
přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, odmítl ji jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[24] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 9. ledna 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu