ECLI:CZ:NSS:2020:8.AZS.76.2020:49
sp. zn. 8 Azs 76/2020 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky
Zavřelové a Michala Mazance v právní věci žalobce: T. H. N., zastoupeného Mgr. Markem
Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci ochrany proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti
žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2020, čj. 61 A
9/2020-38,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] V rámci probíhajícího řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty, vedeného pod
sp. zn. OAM-42647/ZM-2019, podal žalobce dne 24. 2. 2020 žádost o uplatnění opatření proti
nečinnosti u nadřízeného správního orgánu. Tvrzené nečinnosti se měl žalovaný dopouštět
v období od 20. 12. 2019, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí odvolacího správního orgánu,
který zrušil předchozí zamítavé rozhodnutí a věc žalovanému vrátil k novému projednání.
Dne 26. 3. 2020 se následně žalobce domáhal žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále jen „krajský soud“) soudní ochrany proti nečinnosti žalovaného. V průběhu
soudního řízení krajský soud obdržel dne 19. 6. 2020 podání, jímž vzal žalobce žalobu zpět
dle §37 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) z důvodu, že žalovaný v mezidobí dne 19. 5. 2020 ve věci rozhodl. Krajský
soud řízení v záhlaví označeným usnesením zastavil (výrok I.), žalobci vrátil část zaplaceného
soudního poplatku (výrok II.) a z důvodu zpětvzetí žaloby pro pozdější chování žalovaného
přiznal žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III.).
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[2] Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu podal žalovaný (dále též
„stěžovatel“) kasační stížnost. Má za to, že usnesení krajského soudu je nezákonné, neboť došlo
k vadě řízení před soudem, která měla za následek nezákonnost jeho rozhodnutí. Stěžovatel
napadá zejména výrok I. a výrok III. usnesení, nicméně požaduje, aby Nejvyšší správní soud
zrušil celé usnesení krajského soudu, řízení zastavil a nepřiznal žádnému z účastníků náhradu
nákladů řízení. Tvrdí, že neměl možnost vyjádřit se ke zpětvzetí žaloby, v čemž spatřuje vadu,
která měla za následek nezákonné rozhodnutí krajského soudu. Poukazuje na skutečnost, že dne
25. 3. 2020 vydal v probíhajícím správním řízení usnesení o jeho přerušení (s odkazem na vládní
opatření související s výskytem koronaviru SARS CoV-2); žaloba byla podána dne 26. 3. 2020.
Usnesení o přerušení správního řízení bylo právnímu zástupci žalobce formálně doručeno
prostřednictvím systému datových schránek dne 30. 3. 2020. Stěžovatel nicméně uvádí,
že zástupce žalobce se do datové schránky přihlásil již dne 26. 3. 2020 (skrze pověřenou osobu
bez oprávnění číst obsah datových zpráv, či skrze mobilní aplikaci, což nezpůsobilo doručení
usnesení o přerušení řízení), tedy v den, kdy podal žalobu na ochranu proti nečinnosti. Stěžovatel
tak zpochybňuje důvodnost a účelnost podání žaloby žalobcem a zároveň namítá, že mu byla
upřena možnost požádat, s ohledem na jeho znalost procesního stavu věci, o nepřiznání náhrady
nákladů řízení pro důvody zvláštního zřetele hodné (§60 odst. 7 s. ř. s.). V této souvislosti
poukázal na shodný postup zástupce žalobce v dalších 65 případech.
[3] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost není přípustná, neboť
fakticky směřuje pouze proti výroku o přiznání náhrady nákladů řízení. Stěžovatel sice navrhuje
zrušit také výrok I. usnesení, kterým se řízení zastavuje, avšak zároveň po Nejvyšším správním
soudu požaduje, aby rozhodl stejně jako krajský soud a řízení rovněž zastavil; revizi výroku I. tak
fakticky nežádá. Žalobce dále podrobně popsal důvody, které ho vedly k podání žaloby proti
nečinnosti. Tvrzení stěžovatele, že nemohl vznést u krajského soudu argumentaci ohledně
aplikace §60 odst. 7 s. ř. s., je podle žalobce nepřípadné. Stěžovateli mělo být s ohledem
na vydání rozhodnutí ve věci zřejmé, že žalobce vezme žalobu zpět a že soud bude rozhodovat
o nákladech řízení. I přes tuto skutečnost stěžovatel žádnou argumentaci krajskému soudu
ohledně této otázky nepředložil. V doplňujícím podání žalobce upřesnil své vyjádření týkající
se problematiky doručování do datových schránek v reakci na argumentaci stěžovatele o zneužití
práva. V replice stěžovatel stručně zopakoval své stížní námitky.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[4] Na úvod Nejvyšší správní soud připomíná, že ačkoli stěžovatel kasační stížnost formálně
opírá také o důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je-li kasační stížností napadeno usnesení
krajského soudu o zastavení řízení, přichází pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační
důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení
před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí (srovnej
obdobně již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98,
č. 625/2005 Sb. NSS).
[5] Podle §46 odst. 1 písm. c) ve spojení s §120 s. ř. s. soud usnesením odmítne podaný
návrh, jestliže byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
[6] Podle §102 s. ř. s. kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba
zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení takového rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná
proti každému takovému rozhodnutí, není-li dále uvedeno jinak.
[7] Podle §104 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo
proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.
[8] Z povahy kasační stížnosti jakožto „opravného prostředku“ vyplývá, že ji může podat jen
ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím krajského soudu vyhověno, případně kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná újma na jeho právech. Ve vztahu k rozhodnutí krajského
soudu, jímž se řízení končí, lze z pohledu žalovaného jako stěžovatele rozlišit v zásadě jen dvě
právně rozdílné situace: žalobě bylo vyhověno, nebo nikoliv. Bylo-li by žalobě proti nečinnosti
vyhověno, vyvolalo by to určitý právní účinek ve sféře žalovaného správního orgánu,
neboť by mu bylo nařízeno vydat rozhodnutí ve věci. Kasační stížnost by tak byla „subjektivně
přípustná“. Oproti tomu, nevyhověl-li krajský soud žalobě – ať už z důvodů procesních
(jako tomu bylo v nyní posuzované věci) nebo z důvodů meritorních, z pohledu žalovaného
správního orgánu ke změně nedochází a žalovanému žádná újma nevzniká. Újma přitom nemůže
spočívat v rozhodnutí o nákladech řízení. Takové rozhodnutí je akcesorickým výrokem soudu,
který nelze napadnout samostatnou kasační stížností (§104 odst. 2 s. ř. s.). Nelze-li připustit
přezkum rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení bez přípustné kasační námitky
proti výroku v meritu věci (srovnej usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2010, čj. 7 Afs 1/2007-64, č. 2116/2010 Sb. NSS; všechna zde uváděná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), není ani možné uznat tvrzenou
újmu plynoucí z výroku o nákladech řízení jako relevantní újmu pro posouzení přípustnosti
kasační stížnosti jako takové.
[9] Obdobnou situací (spočívající v zastavení řízení o nečinnostní žalobě pro její zpětvzetí
s ohledem na pozdější chování žalovaného) se ve svém nedávném usnesení ze dne 26. 3. 2020,
čj. 9 Afs 271/2018-52, zabýval také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. K neexistenci
myslitelné újmy žalovaného, a tedy k jeho nemožnosti podat kasační stížnost, rozšířený senát
v bodě [51] uvedl: „Relevantní újmu však nelze shledat ani v případě, kdy žaloba sice není zamítnuta
(pro žalovaného obecně nejpříznivější možný výsledek každého soudního sporu), ale soudní řízení je skončeno
jinak, aniž by žalobě bylo, byť jen z malé části vyhověno. Takovými rozhodnutími jsou v soudním řízení správním
typicky usnesení o odmítnutí žaloby nebo o zastavení řízení.“ Podrobný výklad tzv. „subjektivní
nepřípustnosti“ kasačních stížností rozšířený senát v bodě [60] zobecnil v následující závěr:
„Žalovaný správní orgán je osobou zjevně neoprávněnou k podání kasační stížnosti proti usnesení krajského
soudu o zastavení řízení podle §47 písm. a) s. ř. s.; taková kasační stížnost musí být odmítnuta podle §46
odst. 1 písm. c) za použití §120 s. ř. s.“.
[10] Citované závěry rozšířeného senátu plně dopadají také na nyní projednávaný případ,
a proto Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatele jako podanou osobou zjevně
neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) za použití §120 s. ř. s.].
[11] Ostatně Nejvyšší správní soud v současné době již rozhodl stejně v několika dalších
skutkově a právně shodných věcech (srovnej usnesení, všechna ze dne 29. 7. 2020,
čj. 6 Azs 190/2020-31, 6 Azs 191/2020-27, 6 Azs 193/2020-20 a 6 Azs 202/2020-21). Osmý
senát přitom neshledal důvody, aby se od tam učiněných závěrů odchýlil.
[12] Ačkoli Nejvyšší správní soud se z důvodu odmítnutí kasační stížnosti nemohl věcí
meritorně zabývat, a tedy ani řešit stěžovatelem vznesené námitky týkající se případného
procesního pochybení krajského soudu spočívajícího v tom, že nedal žalovanému možnost
vyjádřit se ke zpětvzetí žaloby, upozorňuje nad rámec shora uvedeného, že právě s ohledem
na nepřípustnost kasačních stížností žalovaného správního orgánu v případech obdobných tomu
v nyní souzené věci leží těžiště odpovědnosti za rozhodovací (přezkumnou) činnost primárně
na krajských soudech. Pokud přitom krajské soudy umožní stranám vyjádřit se před rozhodnutím
věci k požadované náhradě nákladů řízení, může to v konkrétní věci přispět k zamezení možného
zneužití práva a ke zjištění okolností vedoucích soud k aplikaci §60 odst. 7 s. ř. s.,
tedy k rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů soudního řízení pro existenci důvodů zvláštního
zřetele hodných. V této souvislosti lze připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 6. 2008, čj. 1 Ans 4/2008-62, ze kterého mj. vyplývá, že soud může „aplikací §60 odst. 7 s. ř. s.
ve výjimečných případech rozhodnout, že žalobci nenáleží náhrada nákladů řízení dle §60 odst. 3 věty druhé s. ř.
s., ačkoliv byla žaloba důvodná z hlediska procesního, jestliže však byla zjevně nedůvodná z hlediska
hmotněprávního. Soud v tomto aspektu musí též eventuálně posoudit, zda podání žaloby v daném případě plnilo
účel předvídaný zákonem a zda nemělo spíše povahu zneužití práva“. V tomto rozsudku Nejvyšší správní
soud také zdůraznil, že „[p]rocesní odpovědnost za vznesení argumentace směřující k použití §60 odst. 7 s. ř.
s. nese ta strana, která se jeho použití domáhá. Nevyplývá-li důvod pro použití daného ustanovení přímo ze
soudního spisu, má soud povinnost toliko umožnit stranám, aby v přiměřené době vznesly důvody pro použití
uvedeného ustanovení, a teprve poté řízení zastavit podle §47 písm. a) s. ř. s. (v případě zpětvzetí návrhu).“
IV. Náklady řízení
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 3 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. srpna 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu