ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1020.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1020/2023-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2023 o dovolání obviněného V. F. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 8 To 121/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 96/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. F. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 6 T 96/2022, byl obviněný V. F. (dále „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
v Plzni dne 14. 7. 2022 kolem 08:58 hod. řídil po předchozím vědomém požití alkoholických nápojů osobní automobil zn. Mercedes-Benz r. z. XY z XY do XY, kde zaparkoval ve vjezdu u domu č. XY, byl kontrolován hlídkou Městského ředitelství Policie České republiky, Oddělením hlídkové služby Plzeň, a v době odběru krve téhož dne jeho krev obsahovala v 10:15 hod. ještě 2,18 g/kg a v 10:45 hod. 2,13 g/kg alkoholu.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 12.000 Kč, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 8 To 121/2023, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o peněžitém trestu. Jinak jej ponechal beze změny.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že soudy nevyslechly jako svědka V. V., jenž ve svém písemném prohlášení uvedl, že obviněný v inkriminované době vozidlo neřídil, neboť jeho řidičem byl právě tento svědek. Obviněný poukázal na to, že toto prohlášení koresponduje i s výpovědí svědka A. V., který byl soudem vyslechnut, a pokud mohl své svědectví podat i V. V., jeho výpověď by měla vliv na rozhodnutí ve věci samé. Jestliže soud tento důkaz odmítl pro nadbytečnost provést, přestože tak mohla být objasněna okolnost důležitá pro rozhodnutí o vině a trestu, čímž zkrátil procesní práva obviněného, což nenapravil ani odvolací soud, jenž se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil. Obviněný poukázal na to, že když soudy neprovedly všechny důkazy, dostatečně neobjasnily rozhodné skutečnosti, a není možné se spokojit s argumentací, že postačuje to, co bylo doposud prokázáno a objasněno jinými důkazy, a že další dokazování není třeba, nelze považovat skutek za řádně objasněný. Závěry soudů nekorespondují s principy podle §2 odst. 5 tr. ř., protože se nelze opírat o výpovědi svědků M. U. a Z. P. pro jejich nevěrohodnost vycházející z toho, že zadní okna vozidla Mercedes-Benz jsou zcela zatmavená, a tudíž do vozidla zezadu není vidět. Svědci sledující vozidlo údajně řízené obviněným tudíž nemohli mít jistotu, že ve vozidle neseděl ještě někdo jiný, případně je i neřídil. Svědci ovšem nikdy neuváděli, že obviněného viděli řídit. Mohou s určitostí tvrdit pouze to, že z automobilu neviděli vystupovat jinou osobu než obviněného. V takovém případě se soudy měly zaměřit na to, že požadavkem na provedení důkazu bylo objasnění skutečnosti, která byla v daném kontextu rozhodná pro závěr o vině, resp. mohla zeslabit ostatními soudy zjištěné okolnosti, a proto takový důkaz nemohl být posouzen jako nadbytečný. Naopak bylo nutné ho zařadit do kategorie důkazů dotýkajících se přímo podstaty zjišťované a prokazované skutečnosti, a rovněž i vyvracejících dosud zjištěné okolnosti.
5. Podle obviněného uvedeným způsobem soudy porušily zásadu in dubio pro reo , neboť se lze domnívat, že nebylo dostatečně a nepochybně prokázáno, že obviněný měl uvedené vozidlo řídit. Soud proto nemohl učinit jednoznačný názor o věrohodnosti a možný přínos výpovědi navrhovaného a nevyslechnutého svědka a jeho význam pro objasnění skutkového stavu věci. Tohoto svědka, který je Ukrajinec, se nepokusil ani zajistit. Skutečnost, že jeho zajištění na Ukrajině je s ohledem na objektivní válečnou situaci ztíženo, nevylučuje povinnost, aby se soud o takový postup alespoň pokusil. Obstát bez dalšího nemůže ani konstatování soudu, že bratři V. jsou nevěrohodní jen proto, že jsou zaměstnanci manželky obviněného.
6. Vzhledem k tomu, že obviněný na základě zmíněných vad shledal, že řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, je zatíženo vážnými procesními nedostatky, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 8 To 121/2023, i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 6 T 96/2022, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Nejvyšší státní zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) ve vyjádření k dovolání prostřednictvím u něj působícího státního zástupce zmínilo, že důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být naplněn předkládáním vlastních skutkových tvrzení a důkazních hodnocení dovolatelem, obecnými odkazy na základní zásady trestního řízení apod., a tedy ani tou částí dovolacích námitek, v níž dovolatel provádí vlastní hodnocení výpovědí svědků M. U. a Z. P. a na jeho základě dovozuje, že mu spáchání trestného činu nebylo prokázáno. Na rozdíl od obviněného jím uváděné vady v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí nezjistil, naopak poukázal na to, že obviněným zpochybňovaní svědci shodně uvedli, že si vozidla zn. Mercedes-Benz při jízdě po veřejných komunikacích povšimli pro jeho nebezpečný způsob jízdy, a svým vozidlem za ním jeli a sledovali ho. Viděli, že v XY ulici zastavilo, obviněný z vozidla vystoupil z místa řidiče, pak znovu na toto místo nasedl a s vozidlem popojel do místa definitivního zastavení. Přítomnost další osoby ve vozidle nezaregistrovali. Jestliže soudy podle těchto výpovědí v kontextu s dalšími důkazy učinily závěr, že vozidlo v inkriminované době řídil dovolatel, jde o závěr, který z provedených důkazů zcela logicky vyplynul. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovozovat jen z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného.
8. Požadavky obviněného na provedení výslechu svědka V. V. v souladu se závěry soudů shledal nedůvodnými (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/93, II. ÚS 542/2000, IV. ÚS 449/03, I. ÚS 152/05, I. ÚS 972/09). Zdůraznil, že soud prvního stupně se ve smyslu uvedené judikatury důvodem neprovedení navrženého důkazu v odůvodnění sice výslovně nezabýval, avšak v bodě 8. konstatoval, že nepřikládá písemnému „čestnému prohlášení“ V. V. předloženému obhajobou u hlavního líčení podstatný význam, a to s ohledem na další ve věci učiněnou argumentaci. Odvolací soud po rekapitulaci provedených důkazů se zmíněnou okolností zabýval s tím, že by výpověď tohoto navrhovaného svědka nemohla ovlivnit pohled na provedené důkazy, které jednoznačně dokládají vinu obviněného.
9. Státní zástupce z uvedených důvodů dospěl k závěru, že i přes určitou strohost odůvodnění napadených rozhodnutí z jejich obsahu plyne, že šlo o důkaz zjevně nadbytečný, neboť vina dovolatele byla bez pochybností prokázána dokazováním soudem provedeným a soudy důvod neprovedení výslechu V. V. vysvětlily (viz bod 5. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odmítnutím tohoto důkazu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces a přezkoumávaná rozhodnutí netrpí vytýkanými nedostatky. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto své rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
10. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání žádné vyjádření neobdržel.
IV. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k dovolání
12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v §265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
13. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný dovolání opřel, je možné použít, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
14. Lze připomenout, že Nejvyšší soud je při respektu ke shora vymezeným podmínkám a rozsahu své přezkumné povinnosti vždy povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K výhradám obviněného
15. Obviněný v dovolání zejména vytýkal, že soud nevyhověl jeho návrhu na výslech svědka V. V., jímž chtěl potvrdit svou obhajobu, že automobil neřídil, ale že za volantem seděl právě tento svědek, jenž se momentálně nachází na Ukrajině. Současně zpochybňoval soudy učiněná skutková zjištění, která považoval za vadná, pokud je soud opíral o výpovědi svědků M. U. a Z. P., které obviněný označil za nevěrohodné zejména proto, že do jeho auta zezadu nemohli vidět. Uvedené námitky jsou v souladu s formálním vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a proto Nejvyšší soud zkoumal důvodnost dovolání.
16. Vhledem k tomu, že obviněný tvrdil, že bez provedení jím navrženého důkazu nebylo možné objektivně zjistit skutečný stav věci a že jeho vina nebyla objasněna na základě všech rozhodných důkazů, je třeba poukázat na to, že z obsahu rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu tyto nedostatky neplynou (viz body 2. až 9. rozsudku a body 5. až 13. napadeného usnesení), protože soud prvního stupně vyložil, o které důkazy skutková zjištění opřel a jaká skutková zjištění na jejich základě učinil. Podstatou jím prováděného dokazování byla právě reakce na obhajobu obviněného, že uvedené vozidlo neřídil a že to byl právě jím navrhovaný svědek V. V. Proto, aby soud dostatečně okolnosti, za kterých k činu obviněnému kladenému za vinu došlo, objasnil, se zabýval i podstatnými argumenty obhajoby o nevěrohodnosti svědků M. U. a Z. P., které neshledal důvodnými, neboť pro jejich nevěrohodnost nic nesvědčí. Nebyli na věci vůbec zainteresovaní a svědky se stali jen s ohledem na náhodu, že před sebou viděli jet vozidlo Mercedes-Benz, které se chovalo nebezpečným způsobem, když při najíždění do ulice XY narazilo do dopravního značení a vůbec jelo velmi neurovnaně. Z tohoto důvodu se obávali, že jeho řidič by mol být pod vlivem omamné nebo návykové látky, a proto zavolali na tísňovou linku č. 158 a podezřelé vozidlo jedoucí před nimi sledovali ze vzdálenosti 20 až 30 metrů až do doby, než zastavilo zásahem přivolané policejní hlídky. Přítomnost předmětného vozidla svědků potvrdil i policista provádějící zásah M. T., který uvedl, že vozidlo svědků stálo zhruba 20 metrů za vozidlem obviněného. Ze všech zjištěných skutečností, a to kamerového záznamu a zvukového záznamu telefonátu svědků na linku č. 158 soud dovodil, že důkazy takto provedené, jakož i u obviněného lékařským odběrem a rozborem krve zjištěná vysoká hladina alkoholu v krvi, tvoří vzájemný propojený řetězec důkazů na sebe navazujících a vzájemně se dokreslujících. Nic nesvědčí o tom, že z průběhu uvedených a svědky popsaných událostí se ve vozidle nebo v jeho blízkosti nenacházela nějaká další osoba. Z těchto důvodů soudy dovodily, že obhajoba obviněného, že neřídil, ale byla to jiná osoba, jak se snažil navrženými důkazy prokázat, stojí zcela osamocena (viz body 4. až 6 rozsudku). Je tedy zřejmé, že soud vysvětlil, z jakých důkazů pro svůj závěr o vině obviněného vycházel, a proč na podkladě tako provedeného dokazování neměl pochybnosti o tom, že čin, jak je ve skutku popsán, byl dostatečně jasně prokázán, i z jakých důvodů byla obhajoba obviněného, byť podložená svědectvím svědka A. V., vyvrácena. Soud nevyloučil ani obviněným navržený listinný důkaz v podobě písemného prohlášení V. V., jenž potvrzoval, že řídil, avšak s ohledem na závěry, které o průběhu skutku na podkladě výše uvedených důkazů soud učinil, shledal uvedené skutečnosti plynoucí z obhajoby obviněného i uvedených svědectví za nevěrohodné, a to z důvodů, které popsal. Shledal vzájemnou vazbu mezi obviněným a jím preferovanými svědky, jež spojoval zaměstnanecký vztah k firmě manželky obviněného, v čemž spatřoval jejich zainteresovanost na věci. Zabýval se účelovostí obhajoby obviněného a konstatoval, že ji považoval za nevěrohodnou zejména proto, že stála osamocena, neboť nebyla podpořena žádným jiným relevantním a věrohodným důkazem. Respektoval i snahu obviněného se vyvinit, k čemuž přistupoval s plným vědomím jeho práv na obhajobu (viz §33 odst. 1 tr. ř.), jež respektoval a jejich uplatnění mu umožnil.
17. Nejvyšší soud v uvedeném procesním postupu neshledal obviněným vytýkané nedostatky, neboť úvahy, které soudy popsaly, vycházejí z obsahu spisu i ostatních ve věci provedených důkazů. Zabýval se namítanými nepřesnostmi ve svědeckých výpovědích, jejichž obsah dával do kontextu s dalšími skutečnostmi, a je zjevné, že soud při hodnocení důkazů postupoval podle zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř. Je vhodné připomenout, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12), a proto ze všech důvodů lze shrnout, že závěr, že pachatelem činu je obviněný, byl dostatečně zjištěn a objasněn. Soud splnil povinnost u svědků ověřit pravdivost jejich skutkových tvrzení a jejich věrohodnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 481/04). Všechny zajištěné a provedené důkazy dávají potřebný podklad pro posouzení okolností, za kterých došlo k popsaným skutkům, v nichž je spatřován trestný
čin obviněnému kladený za vinu, a proto nic nesvědčí o tom, že by bylo porušeno jeho právo na obhajobu.
18. S ohledem na tyto závěry je třeba reagovat též na námitku, že se soudy zpronevěřily principu in dubio pro reo, protože takové tvrzení odporuje okolnostem, jak byly výše rozvedeny. Možnost uplatnění zásady presumpce neviny je na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), což v projednávané věci, kde byla vina podle výsledků provedeného dokazování zjištěna, objektivně nenastalo.
19. Po provedeném dokazování, když soudy vyvrátily obhajobu obviněného, nevzbuzuje pochybnosti závěr o tom, že obviněný ve stavu, kdy jeho krev obsahovala více jak 2 g/kg alkoholu v krvi, řídil ve výroku popsaným způsobem vozidlo, ač toto ovlivnění alkoholem u něj tuto činnost vylučovalo. Pokud tyto skutečnosti rozhodné pro závěr o vině přečinem podle §274 odst. 1 tr. zákoníku byly objasněny, lze souhlasit se závěrem soudů o nadbytečnosti výslechu svědka V. V. Pro tento závěr svědčilo i to, že obsah svého svědectví sdělil písemně v prohlášení, jež soud jako důkaz provedl, a z něhož mohl postoj tohoto svědka, jenž přisvědčoval obhajobě obviněného, seznat a utvořit si představu o tom, v jakém smyslu by se jeho svědectví odvíjelo. Uvedené zjištění postačovalo pro závěr o nadbytečnosti tohoto důkazu, jenž odpovídal nevěrohodné obhajobě obviněného (viz body 8. rozsudku soudu prvního stupně a 12. usnesení soudu odvolacího). Jestliže se soud uvedeným způsobem návrhem zabýval, nejde o nedůvodně neprovedený ani tzv. opomenutý důkaz, protože je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Pojem tzv. opomenutých důkazů je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Pouze tehdy, jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny. O opomenutý důkaz jde, jestliže o něm v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jím soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byl tak způsobilý založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02).
20. Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v rozsahu provedeného dokazování ani v hodnocení důkazů v dovolání namítané nedostatky. Soudy v posuzované věci dodržely všechna pravidla plynoucí z podmínek stanovených §2 odst. 5, 6 tr. ř. a dokazování netrpí žádnými nedostatky. Nejvyšší soud proto jen konstatuje, že nedostatky neshledal ani v rozsahu provedeného dokazování. Nejde též o situaci, že by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jak bylo výše k důkazním návrhům obviněného, jimž nebylo vyhověno, uvedeno. Posoudí-li se popsaný postup soudu prvního stupně a na něj navazující odvolací řízení, nic nesvědčí o libovůli při prováděném dokazování, a nejde o vybočení ze zásad formální logiky při hodnocení provedených důkazů a vyvozování skutkových zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Lze dodat, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čehož bylo v této věci dosaženo.
21. Podle shora popsaných zjištění lze shrnout, že výhrady obviněného nejsou důvodné, neboť tento skutek byl soudy řádně zjištěn v souladu se všemi ve věci provedenými důkazy.
VII. Závěr
22. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že výhrady obviněného nejsou důvodné, protože soudy činy kladené mu za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily a s obdobnou argumentací obviněného se již vypořádaly a reagovaly na ni, což svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). V projednávané trestní věci nedošlo ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů k vytýkaným nedostatkům, jak je patrné na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, a proto Nejvyšší soud mohl učinit závěr, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu