ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1042.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1042/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2007 o dovolání obviněného J. Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 10 To 178/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 10/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 3 T 10/2007, byl obviněný uznán vinným, že:
„dne 17. 8. 2006 v 17:00 hod. řídil v obci V., po silnici první třídy ve směru od obce M. na P. nákladní vozidlo tov. zn. Liaz, s návěsem BSS, přičemž v pravotočivé zatáčce přejel přes vodorovnou dopravní značku V 1a (podélná čára souvislá) do protisměru a odbočoval vlevo na účelovou komunikaci, při tomto nedal přednost protijedoucímu motocyklu tov. zn. BMW, který jel rychlostí 97,9 km/hod. a při následném střetu motocyklu s pravou stranou a pravým zadním kolem nákladního tahače utrpěl řidič motocyklu F. P., polytrauma, otřes mozku, zlomeninu 6. žebra vpravo, zavzdušnění podkoží hrudníku, zhmoždění pravé plíce, aspiraci krve do pravé plíce, zavzdušnění hrudní dutiny vpravo, zlomeninu stehenní kosti vpravo, otevřenou tříštivou zlomeninu bérce vpravo, zlomeninu pravé kosti pažní, zlomeninu levého zápěstí Collesova typu a posttraumatické ochrnutí nervu peroneus comm. vpravo, přičemž zranění je dle znaleckého posudku kvalifikované jako těžká újma na zdraví, neboť se jedná o déletrvající poruchu zdraví spojenou s podstatným omezením v obvyklém způsobu života, a to v době delší než 42 dnů“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., za což mu uložil podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému za povinnost nahradit poškozenému F. P. škodu ve výši 187.510,- Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citované rozhodnutí soudu prvého stupně napadli obviněný a poškozený odvoláními, o nichž Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 10 To 178/2007, tak, že (z podnětu obou odvolání) podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu uložil obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. za povinnost zaplatit poškozenému F. P. částku 214.818,- Kč; se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a podal proti němu prostřednictvím obhájce Mgr. M. N. dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Jeho podání směřovalo do všech výroků napadeného rozsudku odvolacího soudu (kromě výroku odkazujícího poškozeného se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních). Domníval se, že soudy obou stupňů porušily zásadu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, jakož i zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť nebyly provedeny důkazní prostředky, které by odůvodňovaly závěr o jeho vině. Orgánům činným v trestním řízení vytkl, že nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci a aby i bez návrhu stran pečlivě objasnily okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Vyslovil názor, že k možnosti spáchat trestný čin musí existovat jasný, na pravdě se zakládající popis skutku, který je v dostatečné míře podložen nashromážděnými právně relevantními důkazy a který je i správně právně posouzen, což se však v dané věci nestalo.
V následných obsáhlých pasážích obviněný rozebral skutkový stav zjištěný zejména soudem prvého stupně a tvrdil, že soud porušil jeho právo na řádnou obhajobu a právo navrhovat a provádět důkazní prostředky, které jeho vinu vyvracejí či zmenšují, protože zamítl jeho návrhy na provedení dalších důkazů (výslechy dalších svědků, prověrky jejich výpovědí na místě nehody, provedení rekonstrukce). Podrobně popsal události před nehodou i samotný nehodový děj a své závěry konfrontoval s výpovědí svědkyně J. V. Dále se zabýval svědeckou výpovědí poškozeného F. P., kterou označil za nepravdivou a vyvrácenou ostatními důkazy.
Obviněný věnoval pozornost rovněž hodnocení znaleckého posudku znalce Ing. O. S., přičemž se domníval, že soudy obou stupňů z tohoto znaleckého posudku vyvodily nesprávné právní závěry. Nad rámec vypracovaného posudku pak konstatoval, že nebylo provedeno znalecké ohledání motocyklu poškozeného k zjištění jeho technického stavu před nehodou, k jeho vybavení, jakož i provedeným úpravám.
Námitky týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uzavřel s tím, že nemohl nehodovému ději zabránit, protože poškozený jel v obci příliš rychle (rychlostí více než 100 km/hod.); takové flagrantní porušení právních předpisů nemohl předvídat. Pak ovšem nemohl svým jednáním naplnit subjektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., zvláště když nebylo prokázáno, že viděl poškozeného při začátku odbočování. Pokud soudy posoudily jeho jednání jako nepozornost, pak nelze takovou „nepozornost“ podřadit pod subjektivní podmínky spáchání trestného činu ublížení na zdraví. Mezi porušením povinnosti a následkem jím způsobeným musí být nejen příčinná souvislost (která nebyla prokázána), ale i další vztah mezi účelem předpisu a následkem vyplývajícím z toho, že smyslem bezpečnostního předpisu je zabránit právě následkům toho druhu, jaký v konkrétním případě nastal. Zdůraznil, že o zavinění z nedbalosti jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem jsou dány současně. Jemu jako obviněnému jistě nelze klást k tíži skutečnost, že poškozený jel rychlostí dvakrát překračující povolenou rychlost v daném místě. V takovém případě se jedná o průběh nehodového děje ze strany obviněného nezaviněný.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud ve výrokové části vůbec nerozhodl o jeho odvolání, takže příslušný výrok v rozsudku zcela chybí.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že mimořádný opravný prostředek je sice podán z dovolacího důvodu podle §265b odst 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však vychází ze zcela odlišných skutečností, než jaké zjistil nalézací soud. Veškerá argumentace dovolatele totiž vychází z předpokladu, že přijíždějící motocykl poškozeného spatřil až v době odbočování; nalézací soud však zjistil, že tento motocykl byl pro obviněného viditelný již předtím, než započal odbočovací manévr. Tím dovolatel fakticky napadal soudem učiněná skutková zjištění.
Jelikož nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání být nemohou, považoval státní zástupce v této části dovolání obviněného za podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Státní zástupce shledal dovolání důvodným v části namítající absenci výroku, jímž by bylo rozhodnuto o odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud totiž zrušil napadený rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o náhradě škody z podnětu odvolání poškozeného a sám rozhodl o náhradě škody výrokem, který je pro obviněného méně příznivým než byl výrok soudu nalézacího. Protože podle názoru státního zástupce odvolací soud takto nemohl rozhodnout též z podnětu odvolání obviněného, bylo třeba o jeho odvolání rozhodnout samostatným výrokem.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného částečně vyhověl a aby z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. přikázal podle §265l odst. 2 tr. ř. bez zrušení napadeného rozsudku Krajskému soudu v Praze, aby o odvolání obviněného rozhodl samostatným výrokem. Zároveň navrhl, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž opřel existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají především rozsah dokazování provedeného soudem prvního stupně a následně způsob, jakým tyto důkazy hodnotil. Z obsahu dovolání je totiž evidentní, že obviněný trval na vlastní skutkové verzi nehodového děje, v závislosti na ní zpochybnil závěr soudu o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu a konstruoval vlastní právní závěry o své vině, resp. nevině. Obsáhlou argumentaci obviněného pečlivě rozebírající jednotlivé svědecké výpovědi všech zúčastněných a hodnotící i vypracovaný znalecký posudek, však nelze považovat za relevantní.
Stejně tak nelze považovat za relevantně uplatněnou námitku obviněného, že soudy při hodnocení provedených důkazů porušily zásadu in dubio pro reo. Je totiž třeba uvést, že také tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení. Nejinak je tomu i s další námitkou obviněného, že soudy porušily rovněž zásadu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém podání uplatnil rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat tehdy, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Jestliže obviněný považoval za neúplný rozsudek soudu druhého stupně v tom, že v jeho výroku nebyl učiněn výrok o jeho odvolání, je třeba konstatovat, že tímto argumentem vyjádřil skutečnost, která koresponduje s uvedeným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v této části opodstatněné.
K tomu je vhodné nejprve připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný tehdy, když v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona měl soud tento výrok do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř., nebo výrokové části usnesení uvedené v §134 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dále je potřebné poukázat na to, že obviněný podal odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti výroku o vině, výroku o trestu
i výroku o náhradě škody. Z podnětu jeho odvolání (ale i z podnětu odvolání poškozeného směřujícího proti výroku o náhradě škody) soud druhého stupně podle §254 odst. 1 až 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek ve všech jeho výrocích, což také v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil na straně 3, kde též i konstatoval, že nalézací soud věnoval věci patřičnou pozornost a učinil správná skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., stejně jako výrok o trestu shledal správným, a protože vady rozsudku zjistil toliko v oddělitelném výroku o náhradě škody, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze v této části a následně za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. „při nezměněném výroku o vině … a výroku o trestu“ sám znovu o uplatněném nároku poškozeného rozhodl.
Takový postup je zcela v souladu s §258 odst. 2 tr. ř., podle něhož jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Protože odvolací soud zjistil vadu napadeného rozsudku jen v jeho dílčím, oddělitelném výroku o náhradě škody, zrušil správně pouze tuto jeho část. Skutečnost, že zbývající výroky rozsudku shledal správnými a zákonnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to současně musel vyjádřit zvláštním výrokem. Povinnost odvolacího soudu učinit součástí výroku rozhodnutí formulaci o tom, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn nebo formulaci jinou se shodným obsahem, totiž nevyplývá z žádného ustanovení trestního řádu a její použití lze v podstatě považovat za nadbytečné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, T 417., a ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikované tamtéž, Svazek 20, T 486.).
Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ani s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř., podle něhož platí, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody.
Odvolací soud sice uložil obviněnému za povinnost zaplatit poškozenému na náhradě způsobené škody celkově vyšší částku, než mu uložil soud prvního stupně (to mu umožňovalo výše citované ustanovení ve větě za středníkem), současně však z podnětu odvolání obviněného částku požadovanou poškozeným v rámci uplatněného nároku na náhradu škody „s přihlédnutím k výrazné míře spoluzavinění (poškozeného) … snížil na 30%, tedy přiznal poškozenému náhradu ve výši 214.818,- Kč“ (srov. stranu 5 odůvodnění jeho rozsudku). O náhradě škody soud druhého stupně tedy rozhodl „z podnětu obou odvolání“ (srov. tutéž stranu výše).
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dospěl k závěru, že obviněným uplatněné námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nemají opodstatnění; proto jeho zjevně neopodstatněné dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a