ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1101.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1101/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 o dovolání obviněného Ing. J. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 5 To 262/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 86/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 5 T 86/2007, byl obviněný Ing. J. Š. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §215 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení podroboval současně ukládanému ochrannému léčení sexuologickému ambulantní formou. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 3, 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že v době od konce srpna 2005 do 18. 3. 2007 v P., S., psychicky týral T. P., dceru manželky Mgr. J. Š., a to tak, že nadával T., že je parchant, zmetek, co chodí do ústavu mezi ty sociály, čímž myslel gymnázium, které navštěvovala, zakazoval jí účast na školních akcích, výletech, kurzech, bezdůvodně ji bil, když se koupala, neustále chodil do koupelny, chtěl kontrolovat, zda se správně myje, což jí vadilo a zatahovala si závěs u vany, fotil ji nahou, a to jak v koupelně, tak při koupání v přírodě a ve spánku, snižoval její důstojnost a verbálně komentoval její zjev – posmíval se jí, že nemá žádná prsa, že spí v pyžamu a ne nahá, že má asi nějakou vadu, nesměla chodit stejně jako její matka a sestra A. bez ponožek, zakazoval jí hrát si s mladší sestrou, aby, jak říkal, nenakazila A. blbostí, zakázal jí stýkat se s prarodiči a i vlastním otcem T. P., kterého kvůli tomu sedm let neviděla, což nesla velmi těžce, toto jednání jí traumatizovalo a odrazilo se na její psychice, kdy ještě v červenci 2007 u ní přetrvávala posttraumatická stresová porucha.
Tímtéž rozsudkem byl obviněný Ing. J. Š. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v době od června 2004 do 18. 3. 2007 v P., P. a P., S., v místech společného bydliště, psychicky týral svoji manželku Mgr. J. Š., a to tak, že jí zakazoval stýkat se se svými rodiči, příbuznými a kamarádkami, určoval jí, co a jak bude dělat, zakazoval jí se líčit, upravovat, zakazoval jí účast na pracovních seminářích, urážkami komentoval skutečnost, že chodí do práce, po narození dcery A. jí zakázal chodit na gynekologické prohlídky, nedovoloval jí, aby byla přítomna koupání nezletilé A., kterou sám myl, musela dělat jen to, co jí schválil, omezoval ji v běžných ženských aktivitách, přičemž toto jednání snášela jen proto, že se bála, že jí znemožní pečovat o dcery A. a T., neboť jí vyhrožoval, že se s A. odstěhuje a T., kterou označoval slovy „parchant“, dá do ústavu, což vydržela až do dne 19. 3. 2007, kdy i se svými dcerami opustila společnou domácnost a odstěhovala se ke svým rodičům, a toto dlouhotrvající jednání se odrazilo na její psychice, kdy ještě v červnu 2007 byla u ní znalcem konstatována přetrvávající posttraumatická porucha, v němž byl spatřován trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný Ing. J. Š. a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4. Obviněný brojil proti jeho odsuzující části, státní zástupkyně zaměřila odvolání podané v neprospěch obviněného proti výrokům o trestu, uloženém ochranném léčení i zprošťujícímu výroku. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 5 To 262/2008, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve zprošťujícím výroku a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (výrok I.). Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto (výrok II.).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, trestu i ochranném léčení. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. V. K. úvodem konstatoval, že usnesení odvolacího soudu obsahuje celou řadu nesrovnalostí a mylných informací, které vytvářejí zavádějící obraz souhrnu důkazů a skutečností vedoucí k jeho odsouzení. Odvolacímu soudu vytkl, že vycházel toliko z odvolání státní zástupkyně, nedostatečně prostudoval znalecké posudky. Poukazoval na závěry znaleckého posudku prof. PhDr. P. W., Ph.D., z nichž podle dovolatele vyplynulo, že si své jednání s ohledem na své poruchy nemusel uvědomovat. Z tohoto závěru měly soudy dovodit, že se jednání, které mu je kladeno za vinu, nedopouštěl úmyslně. Trval však především na tom, že se ničeho nedopustil a stal se obětí komplotu své manželky a její dcery T. P. Jeho manželka tak činila ve snaze izolovat ho od dcery A., kterou chtěla tímto způsobem získat do své výchovy; poznamenal, že mu navíc odčerpala z účtu úspory, částku kolem jednoho a půl milionu korun, které se však jako odsouzený jen těžko může domáhat. Odvolací soud mu nesprávně vyčetl nepředložení výpisů k tomuto účtu, neboť přehlédl, že navrhoval provedení takového důkazu s odůvodněním, že není schopen si výpis z účtu opatřit, neboť k němu nemá přístup. Poukázal i na nenávist poškozené T. P. vůči němu, jež byla způsobena upřednostňováním A. před ní, jakož i její snahu podpořit jako vždy předtím pozici matky. Zpochybnil závěry znalkyně PhDr. Z. J., která uvedla, že nezletilá T. P. není schopná vědomé konfabulace, ačkoliv si nevyžádala její předchozí posudky a vyšetření. Tento závěr je podle dovolatele vyvrácen prof. PhDr. P. W., Ph.D., podle něhož se vědomá konfabulace nedá u nikoho vyloučit, je jí schopen každý člověk. Odvolací soud sice doplnil dokazování o přečtení znaleckých posudků MUDr. V. H. a PhDr. J. K. a zdravotních záznamů o návštěvách obviněného v psychiatrické a psychosomatické ordinaci MUDr. I. K., avšak tyto důkazy nikterak nehodnotil. Nezabýval se ani dřívějšími posudky znalců MUDr. J. K. a PhDr. J. K. či MUDr. M. K., které poškozenou T. P. líčí jako osobu nevěrohodnou s tendencí ke zkreslování skutečností. Kladl také otázku, proč nebyla poškozená před soudem vyslechnuta. Zpochybnil existenci fotografií, o kterých hovořila poškozená, neboť kdyby tyto existovaly, jistě by nebyly zničeny. Jeho snahu o hygienu a její prosazování, možná i nadměrnou, nelze rozhodně označit za týrání. Obviněný byl přesvědčen, že bylo hrubě porušeno právo na spravedlivý proces a zkráceno i jeho právo na obhajobu. Vytkl, že se nikdo nezabývá tím, že na něj manželka a jeho právní zástupkyně chrlí jedno trestní oznámení za druhým.
V dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. M. P., Ph.D., obviněný zpochybnil závěry znalců, zejména MUDr. L. Z. a PhDr. Z. J., že pokud bude obviněnému prokázána vina, pak je ambulantní forma léčby nepřijatelná, ale pokud se vina neprokáže, pak postačí léčba ambulantní. Tento závěr označil za nesmyslný, neboť nemoc či deviace není odvislá od toho, zda se prokáže vina obviněného nebo ne, ale od skutečnosti, zda trpí deviací či nikoliv. Znalecký posudek tak nepřímo podsouvá soudu alternativní řešení případu a hraničí s ovlivňováním soudu v rámci rozhodovacího procesu. Dále poukázal na rozpornost znaleckého posudku uvedených znalců, když v obsahu posudku bylo konstatováno, že znalci nezjistili typické znaky deviace a že se u něho s velkou pravděpodobností jedná o regresní závislost na dětských objektech s odosobněným manipulativním přístupem, avšak v závěru posudku je uvedeno, že sexuální deviace je pravděpodobná a efektivita a agresivita obviněného jsou poplatné poruše osobnosti a případné sexuální deviaci. Odvolacímu soud dále vytkl, že stran věrohodnosti T. P. vycházel ze znaleckého podsudku PhDr. Z. J., která však neměla k dispozici předchozí posudky a neprovedla vyšetření poškozené. Znalecký posudek je proto neúplný, neobjektivní, vyvolávající pochybnosti o profesionalitě zpracovatele. Odvolací soud podle dovolatele rovněž neprovedl hodnocení znaleckých posudků MUDr. V. H. a PhDr. J. K., MUDr. J. K. a PhDr. J. K., nezabýval se lékařskými záznamy MUDr. I. K. Vyslovil proto hypotézu, že soudy se těmito důkazy nechtěly zabývat, neboť tyto důkazy svědčící o nevěrohodnosti T. P. mohly vést k jiným závěrům. Soudy měly podle dovolatele důkladněji zkoumat věrohodnost T. P. a i přes negativní postoj k němu ji vyslechnout. Shrnul, že soud se celou problematikou včetně věrohodnosti znaleckých posudků dostatečně nezabýval a nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu.
Dále opakoval, že se trestného činu, který mu byl kladen za vinu, nedopustil a stal se obětí intrik své manželky a její dcery T. P. Jednání a postoje jeho manželky byly vedeny snahou izolovat jej od dcery A., zajistit svěření dcery A. do její péče, ve shodě s již rekapitulovaným dovoláním odkázal na nenávistný vztah poškozené T. P. vůči němu i její pochopitelnou snahou podpořit svou matku. Popřel fotografování nahé T. P., o kterém nebyl předložen jediný důkaz, a naopak tvrdil, že to byla jeho manželka, kdo se nechával od T. P. fotografovat nahý. Za nepravdivé označil tvrzení, že nutil dceru i manželku nosit ponožky, což lze podle něho vyvrátit fotografiemi. Snahu o hygienu a její prosazování nelze podle dovolatele považovat za týrání. Odvolacímu soudu dále vytkl, že nepřístupným způsobem vnesl do věci dříve neformulovaná obvinění týkající se bití T. P. a odebrání dcery A. z náruče matky. Tato obvinění byla vyvrácena tvrzeními poškozené i policejním vyšetřováním. Znovu uváděl, že odvolací soud se v dostatečné míře spisovým materiálem nezabýval, neobjasnil řádně skutkový stav, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Vyvozoval, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, právo na řádnou obhajobu. Obviněný dále obsáhle poukazoval na komplikovanost vztahů mezi ním, její matkou a poškozenou, rozebíral jejich příčiny s ohledem na vývoj manželství a hodnotil je z vlastního úhlu pohledu. Tvrdil, že nečinil žádného rozdílu mezi vlastní dcerou a poškozenou, dbal o vzdělávání nevlastní dcery, nezakazoval jí zájmové aktivity. Nutil-li T. P. k čekání na otce, pak tak činil ve snaze respektovat vykonatelné soudní rozhodnutí, což nelze považovat za týrání ani šikanu, nesouhlasil ani s tím, že by jí bránil stýkat se s prarodiči. Naznačoval, že k důslednému posouzení věrohodnosti poškozené T. P. by bylo třeba revizního znaleckého posudku z oboru psychologie.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, popř. aby věc přikázal k projednání a rozhodnutí jinému obvodnímu soudu. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že v posuzované věci obviněný nenamítl rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci a na něj se vážící právní kvalifikací skutku ani nesprávnost soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných hmotně právních skutečností, jak by bylo lze očekávat s ohledem na deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale dovolací důvod vyargumentoval výlučně námitkami vůči způsobu hodnocení důkazů a vůči neúplnosti provedeného dokazování. Obviněný nejprve poukázal na nesprávně zjištěný skutkový stav a s tím posléze spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno, ačkoliv se ve skutečnosti žádného trestného činu nedopustil, respektive že provedené důkazy takový závěr neumožňovaly. Soudy podle jejího přesvědčení nepochybily, správně zjistily skutkový stav, který odpovídajícím způsobem kvalifikovaly, a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Obviněný podáním mimořádného opravného prostředku sledoval přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, a proto dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním, a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. V posuzované trestní věci neshledala ani porušení práva na spravedlivý proces, které zajišťuje právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Není možné podle jejího názoru dovodit, že by neprovedením některých obviněným navržených důkazů došlo k přehlédnutí neopomenutelných důkazů, případně že by soudní rozhodnutí vykazovala prvky libovůle nebo že by v řízení došlo k tak zásadním vadám, pro které by soudní rozhodnutí nemohla z pohledu spravedlivého procesu obstát. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 4 a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Městský soud v Praze. V podstatě vytkl, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, především věrohodnost poškozené T. P. a její matky Mgr. J. Š., nevěnovaly náležitou pozornost na ni zpracovaným a ve spise založeným znaleckým posudkům, neprovedly všechny jím navrhované důkazy, v důsledku čehož nelze mít skutkový stav za dostatečně zjištěný.
Se zřetelem na povahu takto vytýkaných vad je evidentní, že obviněný v dovolání uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, tvrdil, že nic z toho, co se mu klade za vinu, se nestalo, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Námitky skutkové ale podle praxe dovolacího soudu nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz strany 9, 10 rozsudku soudu prvního stupně). Při hodnocení důkazů soud postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč ji neakceptoval a proč naopak závěr o jeho vině vystavil na usvědčujících výpovědích svědkyň T. P. a její matky Mgr. J. Š., jejichž přesvědčivost byla podporována i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie znalkyně PhDr. Z. J.
Obviněný se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil důkazy, nesouhlasil a je třeba říci, že námitky vztahující se k rozsahu dokazování, hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově v zásadě shodné s těmi, jež byly uplatněny i v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně a přesvědčivě vypořádal; jeho závěry sdílí i dovolací soud. Odvolací soud zevrubně reagoval na výtky obviněného ohledně rozsahu dokazování, a to jak ve vztahu k potřebě vyžádat výpis z účtu v bance, o němž obviněný hovoří i v dovolání, či výslechu svědkyně T. P. v řízení před soudy. Správně poznamenal, že údaje o pohybu na účtu, čerpání finančních prostředků nejsou předmětem tohoto řízení a na správnost rozhodnutí o vině obviněného by nemohly mít žádný vliv (strany 6, 7 usnesení). Stejně tak pečlivě vysvětlil, za jakých okolností byl prováděn výslech nezletilé svědkyně T. P. v přípravném řízení, zvláště zdůraznil, že obhájcům obviněného byla dána možnost se výslechu účastnit i klást svědkyni otázky, další revokaci inkriminovaných událostí, již by znamenal výslech svědkyně před soudem, shledával nevhodnou jednak proto, že by mohla nepříznivě a tíživě ovlivňovat duševní vývoj nezletilé, potencionálně by mohla provokovat i její další traumatizaci. Odvolací soud se věnoval též obviněným zpochybňovaným otázkám věrohodnosti výpovědi svědkyně T. P. i Ing. J. Š. i objektivity znaleckého posudku z oboru klinické psychologie PhDr. Z. J. Výpovědi svědkyň zevrubně konfrontoval s vyzněním dalších ve věci provedených důkazů, především výpovědí svědků z řad osob blízkých obviněnému, jmenovaným svědkyním, spolupracovnic svědkyně Ing. J. Š. a neshledal nic, co by svědčilo o obviněným naznačovaném motivu jejich jednání, totiž jejich nenávisti vůči němu a účelovému zájmu na jeho kriminalizaci, co by podporovalo jeho úsudek, že on sám je „obětí svévole a intrik manželky Mgr. J. Š. a její dcery T. P.“. Poctivě přistoupil i k hodnocení úplnosti a správnosti znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie PhDr. Z. J., jeho závěry o bezvadnosti tohoto posudku vycházely z poznatku, že znalkyně beze zbytku vyhověla zadání, před něž byla při zpracování znaleckého posudku postavena, s nezletilou T. P. provedla pohovor, vyšetřila ji řadou standardních testů. Odvolací soud si vyžádal opatrovnický spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. P 573/2000, týkající se nezletilé T. P., jeho obsah a zde založený znalecký posudek z oboru psychiatrie MUDr. M. K. konfrontoval se znaleckým posudkem znalkyně PhDr. Z. J. a jeho postupu rozhodně nelze podsouvat záměr vyhnout se další konfrontaci s vyzněním znaleckých posudků MUDr. V. H. a PhDr. J. K. či MUDr. J. K. a PhDr. J. K. ve snaze odvrátit pozornost od důkazů, které vypovídají v neprospěch věrohodnosti nezletilé T. P. Dovolací soud je ve shodě s odvolacím soudem přesvědčen o tom, že věrohodnost výpovědi svědkyně T. P. nebyla námitkami obviněného nikterak zpochybněna a neshledává potřebným vypracování revizního znaleckého posudku. Pokud pak obviněný vznáší výhrady proti způsobu, jakým bylo nahlíženo na soužití v rodině, tvrdí, že nečinil rozdíly mezi dcerou vlastní a nevlastní, že poškozenou T. P. nebil, nezakazoval jí stýkat se s prarodiči, nezakazoval jí zájmové aktivity, jde o polemiku s výpověďmi svědkyň T. P. a Mgr. J. Š., jimž soudy z důvodů, které vysvětlily, uvěřily. Odvolací soud se neopomněl vypořádat ani s výhradami uplatněnými obviněným proti správnosti a profesionální zdatnosti znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. L. Z. a z odvětví klinické psychologie PhDr. Z. J., jež se týkaly jeho osoby (strana 13, 14 usnesení) a logicky vysvětlil, jak je třeba pohlížet na znovu dovolatelem zpochybňované formulace o vzájemné podmíněnosti rozhodnutí o jeho vině a ukládání ochranného léčení, sám modifikoval závěry soudu prvního stupně v tom smyslu, že nelze učinit bez důvodných pochybností závěr o tom, že obviněný je stižen patologickou sexuální úchylkou či dokonce že jeho jednání bylo neseno sexuální deviací. Odvolací soud, opíraje se i o závěry těchto znaleckých posudků, jmenovitě pak charakteristikami osobnostního profilu obviněného (kupř. znalecký posudek č. l. 38), správně vystihl podstatu jeho jednání, přiléhavě poznamenal, že je specifická psychickou povahou týrání nezletilé T. P., jeho nevlastní dcery, jež mělo svůj základ ve zvláštních projevech obviněného, „jeho abnormních nárocích, přehnané kontrole, autoritativním izolování poškozené od okolí, jakož i vnucování modelu rodinného života nerespektujícího přirozené potřeby dítěte na svobodnou interakci s širším okolím v zájmu harmonického rozvoje vlastních pozitivních potencinalit“.
Je tak zjevné, že v dané věci nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková