ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.112.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 112/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011 o dovolání, které v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 49/2010 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných E. V., a V. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 9 To 251/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podala dne 17. 5. 2010 pod sp. zn. 2 Zt 82/2010 obžalobu na obviněné E. V. a V. P. pro skutek kvalifikovaný jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Podle obžaloby se obvinění uvedeného přečinu měli dopustit tím, že dne 16. 3. 2010 v době kolem 17:05 hod., v P., V. společným jednáním prodali osobě O. P. část tablety Subutex 8 mg za částku 100,- Kč, a to tím způsobem, že obviněný V. P. nakontaktoval O. P., který šel proti nim, a obviněná E. V. mu následně předala část tablety Subutexu a inkasovala peníze, kdy obviněný V. P. po celou dobu kryl svým tělem její jednání a hlídal okolí neustálým rozhlížením se kolem sebe, přičemž Subutex obsahuje účinnou látku buprenorfin, která je uvedena v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, jako látka psychotropní a zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž volná distribuce této látky je zakázána.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 2 T 49/2010, byla podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. věc obviněných E. V. a V. P. pro takto popsaný skutek postoupena k projednání Obvodnímu úřadu Městské části P., V., P., neboť skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Toto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 napadla státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížností. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 9 To 251/2010, byla stížnost státní zástupkyně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti označenému usnesení Městského soudu v Praze jakožto soudu druhého stupně podala v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupkyně dovolání, a to v neprospěch obou obviněných. Odkázala v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g), l ) tr. ř., protože Městský soud zamítl stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a které současně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
Po zevrubné rekapitulaci podstatných částí rozhodnutí soudů obou stupňů dovolatelka konstatovala, že nesouhlasí s učiněnými právními závěry soudů. Připomněla obsah skutkových podstat tzv. drogových deliktů v ustanoveních §283 až 286 tr. zákoníku, obsah vládního nařízení č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, a akcentovala, že ze znění ustanovení §283 tr. zákoníku vyplývá, že zde není obsažen žádný limit týkající se množství drogy, s níž pachatel disponoval. Vyjádřila přesvědčení, že soudy obou stupňů pochybily, pokud dovodily, že znak množství omamné nebo psychotropní látky většího než malého je nutnou podmínkou pro aplikaci i ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku. Na tom podle dovolatelky ničeho nemění ani odkaz na §283 tr. zákoníku v ustanovení §289 odst. 2 tr. zákoníku, neboť toto ustanovení jednak výslovně zmiňuje §283 tr. zákoníku pouze ve vztahu k definici jedů, což tvoří první, relativně samostatnou část jak tohoto zmocnění, tak i následně vydaného nařízení vlády, a jednak poté dále udílí zmocnění k definici množství většího než malého u omamných a psychotropních látek (resp. přípravků je obsahujících a jedů) obecně, bez konkrétního odkazu na §283 odst. 1 tr. zákoníku, tedy zjevně ve vztahu k těm ustanovením, které tento znak užívají a mezi něž §283 odst. 1 tr. zákoníku nepatří.
K postihu drogových deliktů doplnila, že zákonodárce si byl zjevně vědom toho, že stanovením dolní kvantitativní hranice trestnosti přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 tr. zákoníku a nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 tr. zákoníku určitá tomu jinak odpovídající jednání z působnosti trestního zákoníku vyloučil. Vzhledem k tomu, že však i nakládání ve smyslu §284 tr. zákoníku či §285 tr. zákoníku se zanedbatelným množstvím (menším než malým) omamných a psychotropních látek vykazuje jistou škodlivost a je třeba i před nimi společnost chránit, zajistil jeho postih prostřednictvím zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, kterým ho reprobuje jako přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. j) a k) tohoto zákona. Upozornila, že ustanovení §30 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, týkající se přestupků na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi žádné obdobné ustanovení, jež by za přestupek označovalo jednání, které svým charakterem odpovídá jednání popsanému v ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku a které nedosahuje trestně právní relevance toliko s ohledem na množství disponované látky, neobsahuje. Měla za to, že pokud by byl akceptován názor soudů, znamenalo by to, že spáchání jednání ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku s látkou v množství menším než malém, ač se jinak jedná o společensky nebezpečnější útok než spáchání kvantitativně shodného jednání ve smyslu §284 nebo §285 tr. zákoníku, by paradoxně nebylo vůbec protiprávní. Nesouhlasila ani s úvahami soudů ohledně možného posouzení skutku jako přestupku na úseku zdravotnictví podle §29 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích, neboť objektem zde definovaných přestupků je především ochrana zdraví osob před porušováním zvláštních předpisů z oblasti zdravotnictví, hygieny apod., a nikoli ochrana společnosti před účinky drog.
Odmítla i závěr Městského soudu v Praze o nízké společenské škodlivosti předmětného jednání ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a naznačovala, že bylo třeba vzít v úvahu, že spoluobvinění prodali drogu třetí, zcela cizí osobě (uživateli) na V. v P. Ke zkontaktování se s kupujícím i k samotnému prodeji přitom měli zjevně zkušený a sehraný přístup, když nelze přehlédnout, že kupující O. P. uvedl, že je mu známo, že obviněná mívá Subutex k prodeji. Dovozovala proto, že společenská škodlivost jednání obviněných, které mělo charakter distribuce drogy, nikoli jednoho výjimečného prodeje jejího malého množství, dosahovala takové míry, že případné uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu není postačující. Při správném postupu přitom měly soudy dříve činné ve věci dovodit, že i přes malé množství distribuované psychotropní látky obvinění společně neoprávněně prodali jinému psychotropní látku, čímž se při zohlednění všech okolností dopustili přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli přestupku.
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 9 To 251/2010, i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 2 T 49/2010, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný V. P. ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů mají reálný základ, jelikož podstatou věci je, že u obviněných šlo o ojedinělý prodej úlomku tablety Subutexu se zanedbatelným množstvím účinné látky buprenorfin. Upozornil, že účelově se nad rámec sděleného obvinění a obžaloby dovolatelka zmiňuje o jakési známosti či povědomosti O. P. o tom, že obviněná E. V. mívá Subutex k prodeji, a dovozuje z toho, že u obviněných nejde o jeden výjimečný prodej. Rozhodnutí soudů o postoupení věci jsou v souladu se zákonem, a proto navrhl podané dovolání zamítnout jako nedůvodné.
Obviněná E. V. se do konání neveřejného zasedání k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Stížnost státní zástupkyně byla zamítnuta poté, co soud druhého stupně na jejím podkladě podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatelka v souladu s touto podmínkou odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
S odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li mimo jiné rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu; podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je zjevné, že námitky dovolatelky lze pod uplatněné důvody podřadit.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně jsou významné otázky, zda jednání obviněných E. V. a V. P. vykazuje zákonné znaky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zák. a zda byly splněny podmínky pro postoupení věci správnímu orgánu.
Podle §283 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dopustí, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
Podstata jednání obviněných, pro něž byla podána obžaloba, spočívala v tom že dne 16. 3. 2010 v odpoledních hodinách na V. v P. společným jednáním prodali O. P. část tablety Subutex 8 mg za částku 100,- Kč, a to tím způsobem, že obviněný V. P. nakontaktoval O. P., který šel proti nim, a obviněná E. V. mu následně předala část tablety Subutexu a inkasovala peníze, obviněný V. P. po celou dobu kryl svým tělem její jednání a hlídal okolí neustálým rozhlížením se kolem sebe, přičemž Subutex obsahuje účinnou látku buprenorfin, která je uvedena v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. jako látka psychotropní a zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž volná distribuce této látky je zakázána. Podle obžaloby tak společným jednáním neoprávněně jinému prodali psychotropní látku.
Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie a fyzikální chemie, vyplývá, že úlomek tablety Subutex o hmotnost 0,082 g obsahoval psychotropní látku buprenorfin, a to cca 0,0017 g účinné látky. V návaznosti na to soud uvedl, že ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku sice ve svých zákonných znacích neobsahuje konkrétní množství omamné nebo psychotropní látky, „avšak se zřetelem k ustanovení §289 odst. 2 tr. zákoníku, které odkazuje mimo jiné i na ustanovení §283 tr. zákoníku, je nezbytné množství větší než malé stanovené ve vládním nařízení č. 467/2009 Sb. aplikovat i na tuto skutkovou podstatu“. Za množství větší než malé je u buprenorfinu (Subutexu) považováno množství o váze 52 mg. Prodej zlomku tablety s obsahem cca 1,7 mg účinné látky buprenorfin je ve srovnání s tím zanedbatelným množstvím, a proto jednání obviněných nemůže být posouzeno jako trestný čin. Podle soudu prvního stupně bylo namístě věc postoupit příslušnému správnímu orgánu s tím, že by skutek mohl být posouzen jako přestupek na úseku zdravotnictví podle §29 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně v zásadě akceptoval. Sám doplnil, že z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by obviněná byla takovou dealerkou drog, která si jejich prodejem opatřuje prostředky pro svoji obživu, shromážděné důkazy poskytují pouze závěr, že prodala O. P. pouze zlomek tablety Subutex, který obsahoval zanedbatelné množství účinné látky buprenorfin a obviněný ji při tomto prodeji léku doprovázel a rovněž oslovil kupujícího. Ani způsob prodeje ani jednání s kupujícím nedokládají „bezostyšné nabízení možnosti zakoupení drogy za přítomnosti nezletilých a mladistvých osob“. I on připomněl, že zjištěné množství 1,7 mg účinné látky buprenorfin je ve srovnání s relevantním množstvím 52 mg uvedeném v příloze č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb. skutečně zanedbatelné, nelze tudíž předpokládat, že společenská škodlivost jednání obviněných je zvyšována tím, že by jednali s vědomím, způsobit svědku O. P. poruchu zdraví. Stížnostní soud souhlasil s postupem soudu prvního stupně, pakliže přihlédl k „množství většímu než malému“ ve smyslu přílohy č. 2 citovaného nařízení vlády, i když není zákonným znakem skutkové podstaty přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Z těchto důvodů pokládal za správný závěr, že společenská škodlivost jednání obviněných je natolik nízká, že není splněna podmínka uvedená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku pro uplatňování trestní odpovědnosti obviněných, a souhlasil i s postoupením věci příslušnému orgánu k projednání, zda se nejedná o přestupek na úseku zdravotnictví.
Závěry soudů považuje dovolací soud za správné, třebaže v jednotlivostech nelze s jejich úvahami beze zbytku souhlasit.
Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. účinný od 1. 1. 2010 převzetím dosavadních a stanovením nových pojmů, které vyjadřují rozsah spáchání tzv. drogových trestných činů, vytvořil předpoklady pro výraznější diferenciaci trestního postihu pachatelů, a to nejen z hlediska samotného rozsahu trestných činů, ale také v závislosti na tom, vůči jakým osobám jsou tyto trestné činy páchány.
Dovolací soud nepolemizuje s názorem nejvyšší státní zástupkyně, že zákonodárce při definici drogových deliktů výslovně prostřednictvím znaků skutkové podstaty odlišil podle míry jejich škodlivosti delikty, k jejichž spáchání je nutné nakládání s omamnou či psychotropní látkou v určitém minimálním množství (větším než malém - §284, §285 tr. zákoníku), a delikty, u kterých potřebu stanovení minimální hranice neshledal.
Ze znění skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku je zjevné, že naplnění jeho zákonných znaků není explicitně vázáno na nějaké množství drogy či rozsah spáchání. Postačí proto jakékoliv množství takové látky, nejde-li ovšem již o některou ze zvlášť přitěžujících okolností. Vazba na množství drogy či rozsah spáchání se promítá teprve do konstrukce okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je tak přísněji trestný pachatel, který spáchá čin ve značném rozsahu . Stejně je podle §283 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku trestný pachatel, který spáchá čin ve větším rozsahu , pokud se činu dopustí vůči dítěti (tj. osoba mladší osmnácti let) nebo v množství větším než malém , pokud se činu dopustí vůči dítěti mladšímu patnácti let. Ještě přísněji trestný je podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku pachatel, který spáchá čin ve velkém rozsahu a podle §283 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku pachatel, který spáchá čin ve větším rozsahu vůči dítěti mladšímu patnácti let.
Třebaže zákonodárce nestanovil žádnou dolní, minimální hranici množství omamné či psychotropní látky relevantní z hlediska naplnění znaků přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a nekvantifikoval obdobně ani rozsah spáchání činu, neznamená to, že každé neoprávněné nakládání byť se sebemenším množstvím takové látky bude nezbytné posoudit jako tento přečin. Relevantně je třeba přihlížet především k druhu konkrétní omamné a psychotropní látky, její kvalitě vyjádřené množstvím účinné látky, intenzitě újmy, která hrozila a která nastala, k délce neoprávněné manipulace, pohnutce činu, případně jakou odměnu za ni pachatel získal, apod. Vždy je tedy nezbytné posuzovat konkrétní okolnosti případu z hlediska povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu kritérií §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jeho společenskou škodlivost se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe, jak je vyjádřena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Stížnostní soud proto opodstatněně soustředil svoji pozornost k zevrubné analýze okolností, za nichž byl čin spáchán, osob obviněných i kupujícího svědka O. P. a po jejich pečlivém vyhodnocení konstatoval, že předpoklady pro vyvozování trestní odpovědnosti obviněných nebyly splněny.
Podle §12 odst. 2 trestního zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Trestní zákoník společenskou škodlivost a její stupně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio má i význam interpretační, protože znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Pakliže podle §13 odst. 1 trestního zákoníku trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně, představuje §12 odst. 2 tohoto zákona a zásada subsidiarity trestní represe v něm vyjádřená materiální korektiv, který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale i k trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti. Hledisko společenské škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty).
Dovolatelka neakceptovala hodnotící úvahy soudu druhého stupně spojené se společenskou škodlivostí. Ani ona sice nezpochybnila, že se jednalo o dispozici s velmi malým množstvím omamné nebo psychotropní látky, ale zdůraznila, že spoluobvinění prodali drogu třetí, zcela cizí osobě na V., že ke zkontaktování se s kupujícím i k samotnému prodeji měli zjevně zkušený a sehraný přístup a že nelze pominout, že kupující O. P. uvedl, že je mu známo, že obviněná mívá Subutex k prodeji, z čehož dovodila, že jednání obviněných mělo charakter distribuce drogy, nikoliv jednoho výjimečného prodeje jejího malého množství. Tento způsob hodnocení však společenskou škodlivost obviněných nemístně přeceňuje.
Soud druhého stupně v odůvodnění napadeného usnesení všechny rozhodné okolnosti vyváženě posoudil. Nejvyšší soud pochopitelně nepomíjí fakt, že k jednání obviněných došlo na V. v P., tedy lokalitě neúměrně zasažené tímto druhem kriminality. K námitkám dovolatelky je ale vhodné ve shodě s Městským soudem v Praze uvést, že svědek O. P. nevypověděl, že by obviněnou E. V. znal jako osobu, která drogy pravidelně na V. prodává, ale pouze o ní věděl, že je u ní možno občas koupit Subutex. Zároveň však dodal, že tento lék nakupoval u ní poprvé. Oba obvinění i svědek O. P. byli bezprostředně po předání zlomku tablety a peněz zakročujícími policisty na V. zadrženi, byly u nich provedeny osobní prohlídky a nebyly u nich nalezeny další tablety léku Subutex nebo jeho úlomky a ani jiné omamné nebo psychotropní látky. Z uvedených skutečností odpovídajících výsledkům provedeného dokazování tedy nejenže nevyplývá závěr, že by obviněná byla takovou dealerkou drog, která si jejich prodejem opatřuje prostředky pro svou obživu, ale ani skutečnost, že jednání obviněných mělo charakter distribuce drogy, nikoliv jednoho výjimečného prodeje jejího malého množství. Názor předkládaný stěžovatelkou je zjevně v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Shromážděné důkazy svědčí o tom, že obviněná E. V. prodala O. P. zlomek tablety Subutex, který obsahoval zanedbatelné množství účinné látky buprenorfin, za částku 100,- Kč a obviněný V. P. spoluobviněnou při tomto prodeji léku doprovázel a rovněž oslovil kupujícího O. P. Se zřetelem ke zjištěnému množství 1,7 mg účinné látky buprenorfin nelze opodstatněně předpokládat, že takové množství omamné látky bylo potencionálně způsobilé svědka O. P. ohrozit na zdraví, navíc se jednalo o látku, kterou O. P. podle jeho vyjádření lékař pravidelně předepisoval a kterou svědek užíval jako lék. Aniž by dovolací soud jednání obviněných zamýšlel jakkoliv bagatelizovat, se zřetelem k popsaným konkrétním okolnostem případu soudy obou stupňů opodstatněně uzavřely, že byť čin vykazuje zákonné znaky přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti, v důsledku čehož jej nelze posoudit jako trestný čin.
Z již řečeného současně vyplývá, že dovolací soud (koncepčně) beze zbytku nesouhlasí s úvahami soudů, na jejichž základě s odkazem na ustanovení §289 odst. 2 tr. zákoníku a nařízení vlády č. 467/2009 Sb. dovozovaly, že v citovaném nařízení vlády stanovené množství 52 mg buprenorfinu coby množství větší než malé se ani zdaleka neblíží zjištěné váze cca 1,7 mg této látky obsažené v prodané části tablety, v důsledku čehož odmítly vyvozovat trestní odpovědnost za přečin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle §289 odst. 2 tr. zákoníku vláda nařízením stanoví, co se považuje za jedy ve smyslu §283, 284 a 286 tr. zákoníku a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů. Jak správně uvedla dovolatelka, toto ustanovení zmiňuje §283 tr. zákoníku pouze ve vztahu k definici jedů, což tvoří první, relativně samostatnou část jak tohoto zmocnění, tak i následně vydaného nařízení vlády, a jednak dále udílí zmocnění k definici množství většího než malého u omamných a psychotropních látek (resp. přípravků je obsahujících) a jedů obecně, bez konkrétního odkazu na §283 odst. 1 tr. zákoníku, tedy zjevně ve vztahu k těm ustanovením, které tento znak obsahují a mezi něž §283 odst. 1 tr. zákoníku nepatří.
Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že poukazem na množství větší než malé látky buprenorfin stanovené v nařízení vlády č. 467/2009 Sb. a srovnáním s množstvím této látky, které obvinění prodali O. P., soudy spíše demonstrovaly skutečnou irelevantnost jednání obviněných se zřetelem k požadavkům spojeným s vyvozováním trestní odpovědnosti. Správnost jejich závěru, že ve skutku obviněných nelze spatřovat přečin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, tím není nikterak zpochybněna.
Soudy postupovaly správně, pokud za této situace, nebyl-li ve skutku obviněných shledán trestný čin, rozhodly o postoupení věci příslušnému správnímu orgánu s tím, že by jím mohl být skutek posouzen jako přestupek. Zákon nevyžaduje, aby soud zjistil a konstatoval, že žalovaný skutek je skutečně přestupek; postoupení věci je vázáno pouze na odůvodněný předpoklad, že příslušným orgánem může být takto posouzen. Platí totiž, že jen orgán oprávněný projednávat přestupky je oprávněn v rámci své pravomoci učinit závazné rozhodnutí. Z toho plyne, že tento orgán není vázán právním názorem soudu, který mu věc postoupil, a skutek nemusí posoudit jako přestupek; nemůže však rozhodnout v tom smyslu, že ve skutku spatřuje trestný čin, jelikož právě a jen v tomto směru je pro něj právní názor soudu závazný.
Soud prvního stupně a ve shodě s ním i stížnostní soud vyhověly těmto požadavkům, pakliže o postoupení věci rozhodly s tím, že je na příslušném orgánu, aby zvážil, zda by skutek nemohl být posouzen jako přestupek na úseku zdravotnictví podle §29 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Je třeba dodat, že tento postup by nepřicházel v úvahu tenkrát, nebylo-li by možné přestupek v příslušném řízení projednat z důvodu zániku odpovědnosti za něj (§20 zákona č. 200/1990 Sb.), o což ale v posuzované věci nešlo.
Pro úplnost a nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že nesdílí obavu dovolatelky, že byl-li by akceptován názor soudů, znamenalo by to, že spáchání jednání ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku s látkou v množství menším než malém, ač se jinak jedná o společensky nebezpečnější útok než spáchání kvantitativně shodného jednání ve smyslu §284 nebo §285 tr. zákoníku, by paradoxně nebylo vůbec protiprávní. Bylo již řečeno, že spáchání činu vykazujícího znaky přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku není primárně vázáno na množství omamné nebo psychotropní látky; není vyloučeno, aby v zákoně uvedené jednotlivé způsoby nakládání s takovou látkou v množství, které nedosahuje hodnot označených jako množství větší než malé, byly podle okolností případu právně kvalifikovány jako tento přečin, to samozřejmě za kumulativního splnění předpokladů pro vyvozování trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených uvedených v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud by obě tyto podmínky současně nebyly splněny, není možné a priori odmítnout možnost posoudit jednání formálně vykazující znaky přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku jako přestupek na úseku zdravotnictví podle §29 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., jak to naznačily soudy obou stupňů.
S ohledem na konkrétní okolnosti případu skutečně nepřichází v úvahu nahlížet na jednání obviněných jako na přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle §30 zákona č. 200/1990 Sb., jak správně připomněla i dovolatelka. Třebaže závazné rozhodnutí může učinit jen orgán příslušný k projednávání přestupků, ani podle dovolacího soudu, abstraktně posuzováno, však nelze jednoznačně vyloučit, že v takovém jednání bude spatřován přestupek na úseku zdravotnictví podle §29 odst. 1 písm. e) tohoto zákona, jehož se dopustí ten, kdo poruší povinnost při zacházení s omamnými látkami, psychotropními látkami nebo jinými látkami škodlivými zdraví.
Zacházení s omamnými a psychotropními látkami upravuje zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ten omamné a psychotropní látky uvedené v jeho přílohách č. 1 až 7 označuje jako návykové látky. Zákon upravuje zacházení s návykovými látkami, jímž se mimo jiné rozumí i jejich koupě a prodej, přičemž podle §4 předmětného zákona je k zacházení s návykovými látkami třeba povolení, nestanoví-li tento zákon dále jinak. Podle stávajících zjištění obvinění nebyli osobami oprávněnými k zacházení s návykovými látkami, jinými slovy porušili povinnost zacházet s nimi jen na podkladě povolení, a bude proto na příslušném orgánu, aby zvážil možnost aplikovat ustanovení §29 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb. (aniž by ale byl tímto právním názorem vázán).
Nejvyšší soud proto dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm.e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková