ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1133.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1133/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2004 o dovoláních podaných obviněnými M. J., t. č. Věznice V., P. K., t. č. Věznice V., a mladistvým D. K., t. č. Věznice V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 8 To 24/2004, jako soudu odvolacího, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2003, sp. zn. 6 T 139/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. J., P. K. a mladistvého D. K. o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Obvinění M. J., P. K. a mladistvý D. K. byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2003, sp. zn. 6 T 139/2003, uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že „dne 17. června 2003 kolem 19:15 hodin v K., v prostoru S. ú., ovlivněni alkoholem, po předchozím verbálním kontaktu, společně, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadli M. P., povalili jej na zem a zde mu opakovanými, různě intenzivními údery pěstí a kopáním do hlavy a po celém těle společně způsobili prokrvácení měkkých pokrývek lebních v čelně-temeno-spánkových krajinách oboustranně, krevní výrony obou spánkových svalů, pohmoždění spodiny pravého i levého čelního laloku mozku, pohmoždění levého temenního laloku mozku, otok mozku, puklinu přední jámy lební-stropu levé očnice, tříštivou zlomeninu nosních kůstek, šikmou zlomeninu lícně-čelistního komplexu vpravo, zlomeninu levé očnice, zlomeninu 11. žebra vlevo, krevní výrony v podkoží v okolí levé lopatky a dolní hrudní páteře, otok plic, trhliny mezikruží tenkého střeva, pohmoždění stěny lačníku tenkého střeva, pohmoždění sestupného tračníku, krevní výrony levé spánkové krajiny, oděrku pravé poloviny čela a pravé tváře a další oděrky, tržné rány v obličeji a krevní výrony obličeje, ramen, hrudníku, nadbřišku, levého třísla, horních končetin a zad, přičemž v důsledku pohmoždění a otoku mozku při mnohočetných zlomeninách obličejových kostí a přední jámy lební došlo téhož dne ve 22:45 hodin na oddělení ARO Nemocnice K. po tomto intenzivním a brutálním napadení ke smrti M. P.“.
Za to byli odsouzeni podle §219 odst. 2 tr. zák., a to obviněný M. J. k trestu odnětí svobody v trvání 12 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obviněný P. K. k trestu odnětí svobody v trvání 13 roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou, a mladistvý D. K. za použití též ustanovení §79 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků s tím, že podle §39a odst. 2 písm. c) a §81 odst. 1 tr. zák. byl zařazen do věznice s ostrahou, kde se trest vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve zvláštní věznici pro mladistvé. Poškozená V. z. p. Č. r., O. p. K., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Všichni tři obvinění proti tomuto rozsudku podali odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ohledně mladistvého D. K. v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném skutkovém stavu spáchal mladistvý D. K. provinění vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a odsoudil ho podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §31 odst. 1, odst. 3 zák. o soudnictví ve věcech mládeže č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody nepodmíněnému na dobu sedmi let. Podle §76 zák. č. 218/2003 Sb. a §8 odst. 2 zák. o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb. vyslovil, že mladistvý vykoná trestní opatření ve zvláštní věznici pro mladistvé. Poškozenou V. z. p. Č. r., O. p. K., odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných M. J. a P. K. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 8 To 24/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, podali prostřednictvím svých obhájců obvinění M. J. a P. K. a mladistvý D. K. dovolání, která shodně vymezili dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. J. v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku především namítl, že nesouhlasí s právní kvalifikací trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaného společným jednáním ve smyslu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle jeho názoru soud skutek nesprávně právně posoudil proto, že nedostatečně vyhodnotil zjištěné skutečnosti ve vztahu k subjektivní stránce tohoto činu. Odvolacímu soudu vytkl, že přisvědčil Krajskému soudu v Praze, pokud mu také jako ostatním pachatelům přičetl k tíži smrtelný následek ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Je totiž přesvědčen, že z provedených důkazů nelze jednoznačně usuzovat na to, že jednal se stejným úmyslem jako výše jmenovaní spolupachatelé. V této souvislosti odkázal na vyjádření znalce MUDr. S., podle něhož mohl svým jednáním poškozenému způsobit pouze pohmoždění zad a zlomeninu žebra, v důsledku čehož mohla poškozenému vzniknout maximálně těžká újma. Rozdíl mezi úmyslem, v němž dovolatel jednal a jímž byli vedeni ostatní spolupachatelé, dovozoval z popisu mechanismu vzniku zranění, v důsledku kterých nastala smrt poškozeného. Za nedostatečné v této souvislosti považoval i to, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že na poškozeného úmyslně zaútočil ve snaze bránit kamaráda, a že poškozenému zasadil pouze dva kopy vedené úmyslně tak, že ho nemohly vážně ohrozit na životě. Z těchto důvodů vyslovil názor, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., a nikoliv jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V závěru svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek zrušil a přikázal věc vrchnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. K. v podaném dovolání vyjádřil zásadní nesouhlas s použitou právní kvalifikací, protože nebyla naplněna skutková podstata trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Soudu druhého stupně vytkl, že nebylo správné, pokud přisvědčil soudu prvního stupně, že všichni tři spolupachatelé se dopustili činu v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. a za fatální následek odpovídají všichni stejnou měrou. Dovolatel poukázal na to, že s ohledem na jím vedené útoky vůči poškozenému nemohla být zjištěna žádná skutečnost, která by dokládala jeho aktivní volní vztah ke způsobení smrtelného následku. S poukazem na to, že subjektivní stránka zahrnuje vztahy týkající se psychiky pachatele, mezi něž patří i motivační stránka jednání, obviněný také konstatoval, že v jeho případě motiv činu zcela chybí. Za pochybení odvolacího soudu považoval účelové posouzení počátku konfliktu, kdy mladistvý D. K. přivolal přicházejícího poškozeného pod záminkou nabízené cigarety, a pokud tento soud dovodil, že takto přivolaný poškozený se pro pachatele stal vítaným a vhodným terčem. Z takového závěru bylo možné dovozovat pouze záměr všech obviněných napadnout poškozeného, nikoliv z něj usuzovat na nepřímý úmysl obviněných poškozeného usmrtit. Nepřímý úmysl nebyl prokázán ani v další části skutkového děje, kde se na něj usuzuje z povahy a intenzity útoku. Dovolatel poukázal na výpověď obviněného J. a svědka B., podle nichž měl při kopání do poškozeného omylem zasáhnout kopem do obličeje svědkyni Š., která však podle lékařských zpráv žádné závažné poranění neutrpěla. I to svědčí pro malou intenzitu útoku, a tudíž nebylo možné vyvozovat jeho srozumění se smrtí poškozeného, ale ani podezření z trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu projednat.
Mladistvý D. K. ve svém dovolání vyslovil neopodstatněnost použité právní kvalifikace podle §219 tr. zák. zejména proto, že na ni nedopadá popis mechanizmu vzniku poranění popsaného v napadeném rozhodnutí, protože zjištěné trestné jednání mělo být v jeho případě posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 3 tr. zák. Použití kvalifikované skutkové podstaty podle ustanovení §219 odst. 2 písm. b) tr. zák. považuje za zcela nesprávné, protože povalení poškozeného na zem a údery pěstí, jakož i kopání do hlavy a celého těla, jež jsou mu podle napadeného rozsudku kladena za vinu, nelze z hlediska známé praxe hodnotit jako vražedný útok s extrémně vysokou a výraznou mírou brutality, která se podstatně vymyká z běžného rámce u většiny trestných činů tohoto druhu. Dovolatel setrval na tom, že ani vyjádření znaku „zvlášť surovým způsobem“ nemá oporu ve výroku napadeného rozhodnutí, a v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v části jeho se týkající zrušil a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, které byla dovolání obviněných M. J., P. K. a mladistvého D. K. v opisech doručena, v písemném uvedla, že všechna tři dovolání je možné označit za přípustná. Ztotožnila se se závěry soudů obou stupňů, že všichni tři obvinění jednali energicky za použití velké síly, jak jednoznačně prokazují u poškozeného zjištěná poranění. Všichni se podíleli ve společném srozumění na způsobení smrtelného následku a zcela zřejmě všichni posilováni vzájemným jednáním opakovaně mířili své rány do hlavy a těla poškozeného do míst, kde jsou uloženy orgány důležité pro život. Jako opodstatněný posoudila závěr soudů, že všichni pachatelé mohli dovodit, že tímto svým surovým a brutálním útokem mohou poškozenému způsobit smrt, a pro případ, že se tak stane, byli bezpochyby s takovýmto následkem srozuměni. Rovněž plně akceptovala názory obou soudů, že jednání všech tří pachatelů vykazovalo znaky bezprecedentně surového a zuřivého napadání, které je východiskem pro posouzení jejich jednání podle kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §219 odst. 2 písm. b) tr. zák. Ztotožnila se s právním posouzením jednání obviněných ve smyslu rozhodnutí soudu prvního stupně i s argumentací, že jde o učebnicový případ spáchání trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem ve smyslu výše uvedeného citovaného zákonného ustanovení, jestliže poškozený byl jako oběť napadení v podstatě ubit a útok na něj vykazoval známky nápadnější devastace jeho těla, především pak hlavy, a pokud právě v důsledku velmi závažných poranění lebečních kostí a mozku došlo ke smrti poškozeného. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání všech tří dovolatelů podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci jsou všechna dovolání přípustná, byla podána v zákonné lhůtě, oprávněnými osobami, a na místě, kde lze podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Všichni tři dovolatelé této povinnosti formálně i materiálně dostáli, neboť všichni napadeným rozhodnutím vytýkají nesprávnost použité právní kvalifikace. Konkrétně vytýkají nedostatky v posouzení subjektivní stránky, vady zjišťované ve vztahu k objektivní stránce a chybnou aplikaci kvalifikované skutkové podstaty projednávaného trestného činu.
Pokud obvinění vznášeli jiné výhrady směřující proti skutkovým zjištěním nebo vyjadřovali polemiky se způsobem, jakým byly zhodnoceny provedené důkazy, jde o námitky, které pod označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze a nesplňují podmínky ani žádného jiného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b tr. ř. Z tohoto důvodu se jimi dovolací soud nezabýval.
Obvinění M. J. a P. K. napadenému rozhodnutí ve svých dovoláních vytýkají nesprávné právní posouzení skutku z důvodu, že nebyla správně vyhodnocena otázka spolupachatelství. Oba dovolatelé především poukazují jen na ty útoky, jimiž sami na tělo poškozeného působili, a dovozují z nich, že jejich intenzita nebyla natolik vysoká, aby vedly ke smrti poškozeného. Obviněný M. J. mimo to odkázal na závěr znaleckého posudku znalce z oboru soudního lékařství MUDr. S., podle něhož mohl poškozenému způsobit pouze pohmoždění zad a zlomeninu žebra. Oba obvinění tuto námitku spojují s výhradami majícími vztah k subjektivní stránce činu. Pro nedostatek úmyslu, byť nepřímého obviněný M. J. vychází z popisu mechanizmu vedoucího ke vzniku zranění a smrti poškozeného. Podle obviněného P. K. nemohou za vzniklý následek odpovídat všichni pachatelé stejnou měrou proto, že byli přítomni na počátku skutkového děje, když mladistvý D. K. přivolal poškozeného pod záminkou nabízené cigarety, aniž by mezi nimi byla výslovná dohoda.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem.
Pro spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama.
Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. V nepřímém úmyslu pachatel podle §4 písm. b) tr. zák. jedná tehdy, když věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Jak vyplývá z výroku o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. napadeného rozsudku, spatřoval soud prvního stupně společný úmysl obviněných v tom, že po předchozím verbálním kontaktu společně, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadli poškozeného M. P., povalili ho na zem a zde mu opakovanými, různě intenzivními údery pěstí a kopáním do hlavy a po celém těle společně způsobili tam dále popsaná zranění. Takto vymezený skutkový stav věci dává dostatečný podklad pro závěr o naplnění podmínek zákonem předpokládaných v ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Je zřejmé, že obvinění byli společně přítomni počátku celého incidentu. Při daných skutkových zjištěních není podstatné, že mezi nimi nebyla slovně vyjádřena žádná dohoda vztahující se ke způsobu, jakým na poškozeného bude působeno. Absence takové výslovné dohody nemůže způsobit, že jednání obviněných nebude posouzeno jako spáchané ve spolupachatelství. Významný za daných okolností není ani způsob a intenzita útoků vycházející od jednotlivých obviněných, ale ta skutková zjištění v odůvodnění rozhodnutí obou soudů podrobněji popsaná spočívající v tom, že obvinění byli současně na místě činu v době jeho počátku, na poškozeného za stejných okolností místních i časových reagovali stejným jednáním, které je podle skutkových zjištění shledáno v tom, že do různých částí těla poškozeného kopali a tloukli jej pěstmi a vystavili ho takové situaci, která vylučovala jeho přežití, přičemž následek – smrt poškozeného – pak byl v příčinné souvislosti s jejich jednáním.
Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že soudy v rámci jimi zjištěného skutkového stavu věci dovodily spáchání činu v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. V případě všech obviněných již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. předpokládá po objektivní stránce spáchání trestného činu společným jednáním a po subjektivní stránce úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tudíž není třeba, aby se pachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž stačí i částečné přispění, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak subjektivně i objektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Dále se u spolupachatelství podle výše uvedeného zákonného ustanovení vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Postačuje i konkludentní dohoda, přičemž každý pachatel si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s ním srozuměn. Konkludentní souhlas každého z obžalovaných s jednáním dalšího ze spolupachatelů je patrný z toho, že každý z obviněných pokračoval v útoku za součinnosti s dalšími dvěma, přičemž intenzita, mechanizmus a brutalita jejich společného jednání dostatečně prokazují záměr, že všichni tři na poškozeného útočili s úmyslem způsobit mu smrtelná poranění. Podle svědků se na vzniku poranění poškozeného podíleli všichni tři obvinění, přičemž všichni jednali energicky za použití velké síly, jak jednoznačně prokazují u poškozeného zjištěná poranění. Útočníci byli tři, což nepochybně zvyšovalo účinnost jejich ran, které opakovaně intenzivně mířili do míst na těle poškozeného, kde jsou orgány důležité pro život.
Lze se jen ztotožnit se závěry vyjádřenými v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že byly splněny pro spolupachatelství zákonem vyžadované podmínky, jimiž jsou spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl obviněných k tomu směřující. Popsaná skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro závěr, že jednání každého ze spolupachatelů se stalo článkem řetězu, když jednotlivé činnosti každého z nich (článku řetězu) směřovaly k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (k tomu srov. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnosti ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Bulletin Nejvyššího soudu č. 2/1980-12). Skutková zjištění dostatečně vyjadřují i společný úmysl spolupachatelů, v němž je zahrnuto jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle. Obvinění podle zjištění soudů obou stupňů jednali ve vzájemné shodě a souhře. Všichni útočili na tělo poškozeného stejnými prostředky, a to buď kopáním nebo údery pěstí, a to za stavu, kdy na poškozeném již byly patrné známky těchto útoků a poškozený ležel bezbranný na zemi.
V této souvislosti soud prvního stupně mimo jiné konstatoval, že „… okolnosti prokazující vědomí obviněných o možnosti způsobení smrtelného následku vyplývají z celkové vyspělosti obviněných – z jejich intelektových schopností a životních zkušeností, jakož i ze způsobu provedení útoků ve spojení s tím, proti kterým částem těla poškozeného byly údery vedeny a s jakou intenzitou ...“ a také, že „… na základě získaných životních zkušeností již nepochybně mají zafixovanou ve vědomí notoricky známou skutečnost, že kopání obutou nohou do hlavy, obličeje a těla ležícího poškozeného, tedy do míst, kde jsou umístěny životně důležité orgány, je podle běžných zkušeností a poznatků způsobilé přivodit smrtelné poranění, a to tím spíše, je-li takové neurvalé počínání vícekrát opakováno současně více osobami …“ (str. 25 rozsudku). Soud prvního stupně na základě těchto úvah důvodně dovodil, že obvinění byli se způsobem útoku vůči poškozenému společným jednáním přinejmenším srozuměni.
Závěr soudu prvního stupně, že obvinění společně jednali v nepřímém úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.] usmrtit, s nímž se prakticky ztotožnil i soud odvolací, je právním závěrem a není pochyb, že v daném případě je podložen i skutkovými okolnostmi, které vycházejí z provedeného dokazování a jsou vyjádřeny i v popsaných skutkových zjištěních.
Mladistvý D. K. se svým dovoláním domáhal změny právního posouzení zjištěného skutkového stavu věci tak, aby byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 3 tr. zák., a pokud se týká právní kvalifikace jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., nesouhlasil s tím, že byl naplněn znak „zvlášť surovým způsobem“.
Soud prvního stupně a na něj navazující i soud odvolací věnovaly této otázce potřebnou pozornost a zabývaly se též vysvětlením, z jakých důvodů se nemůže jednat o jinou právní kvalifikaci než o trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že pachatelé jednali společně v nepřímém úmyslu. Ve vztahu k této části dovolání mladistvého D. K. lze odkázat na vysvětlení dovolacího soudu shora popsaná v části týkající se dovolání obviněných M. J. a P. K. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., která předpokládá, že následek smrti musí být způsoben pouze z nedbalosti, v daném případě nepřichází v úvahu. Skutek mladistvého D. K. byl proto správně v souladu s ustanovením §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších změn a doplňků, který soud druhého stupně správně na trestné jednání mladistvého aplikoval, posouzen odvolacím soudem jako provinění vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Posouzení, zda jsou dány podmínky pro použití přísnější trestní sazby ve smyslu kvalifikované vraždy podle §219 odst. 2 písm. b) tr. zák., je též v odůvodnění napadených rozhodnutí věnována potřebná pozornost, když soud prvního stupně správnými úvahami vysvětlil, na základě jakých skutečností shledal naplnění znaku „zvlášť surovým způsobem“. Provedené důkazy bez nejmenších pochybností svědčí pro závěr, že jednání spolupachatelů vykazuje znaky bezprecedentně surového a zuřivého napadání. Podle popisu shora uvedeného skutku byl poškozený jako oběť napadení v podstatě ubit a útok na něj vykazoval známky výrazné devastace jeho těla, především však hlavy, když právě v důsledku velmi závažných poranění lebečních kostí a mozku došlo k jeho smrti. Obecně je pojem surovosti vnímán jako jednání agresivní povahy směřující vůči druhému, při němž jsou voleny prostředky, jimiž se předpokládá vyvolání velké bolesti nebo jsou schopné přivodit výraznější útrapy napadené osoby. Surovost předpokládá volbu právě takové formy útoku, u níž lze předvídat zdůraznění účinků vedeného útoku. Jestliže uvedený znak stanoví zvlášť surový způsob, nepostačuje surovost v této základní rovině, ale prostředky musejí být důraznější. Při tomto chápání uvedeného znaku se soudní praxe ustálila na výkladu rozvedeném i v napadených rozhodnutích. Za „zvlášť surový způsob“ se považuje vražedný útok vedený s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však vyloučeno, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného (srov. rozh. č. 1/1993 Sb. rozh. tr.). Otázku, zda byla vražda spáchána způsobem zvlášť surovým, je nutno zkoumat nejen z hlediska postižené osoby (tj. zda jí byly způsobeny zvláštní útrapy – zvlášť trýznivý způsob), nýbrž vzhledem k celkovému způsobu, jakým byla vražda vykonána, zejména též se zřetelem k běžným názorům společnosti (srov. rozh. č. 58/1954 Sb. rozh. tr.). V tomto konkrétním případě není pochyb, že způsob, jakým obvinění vraždu spáchali, tj. že poškozeného nejprve povalili na zem, kde do něj různě intenzivními údery pěstí a kopáním do hlavy a po celém těle způsobili vážná, mnohočetná devastující zranění na hlavě, v oblasti hrudníku a břicha, když došlo k těžkým poraněním tam uložených vnitřních orgánů, byl takový způsob, který je nutné pokládat za výrazně brutální, a právem lze učinit závěr, že k usmrcení poškozeného došlo zvlášť surovým způsobem.
Použití této přísnější právní kvalifikace je v souladu s ustanovením §88 odst. 1 tr. zák., podle kterého se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti trestného činu spáchaného mladistvým, je pro společnost tak vysoký, že je možné plně přihlédnout k uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tak jak podrobně vyjádřily oba soudy ve svých rozhodnutích.
Námitky uplatněné dovolateli v jimi podaných dovoláních, týkající se nesprávné právní kvalifikace, jsou v drtivé většině pouze opakováním již jednou tvrzených námitek obhajoby jak v rámci nalézacího, tak v rámci odvolacího řízení. S těmito námitkami se podle zjištění Nejvyššího soudu náležitě vypořádal už nalézací soud a posléze i soud druhého stupně, a jejich závěrům nelze nic vytknout.
Nejvyšší soud po zvážení všech zjištěných skutečností dospěl k závěru, že rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí vadami vytýkanými všemi dovolateli. Pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů nebo doplňovat řízení důkazy podle §265r odst. 7 tr. ř., dovolací soud učinil závěr, že námitky rozvedené v dovoláních obviněných jsou jen formálně tvrzené a ve většině z nich jde, jak již bylo zmíněno výše, jen o opakování již dříve uplatněné obhajoby.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných M. J., P. K. a mladistvého D. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová