ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1144.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1144/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2007 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 9 To 255/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku, pod sp. zn. 14 T 252/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 14 T 252/2006, byl obviněný M. B. uznán vinným pokračujícím trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že jako vykonavatel Exekutorského úřadu Plzeň-město při výkonu exekuce
1) nařízené usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 15 Nc 2938/2004, na majetek povinného firmy 5. spol. s r.o., ve prospěch zdravotní pojišťovny M.-A., převzal dne 7. 9. 2004 od jednatele firmy M. H. platbu ve výši 12.091,- Kč, tuto částku neodvedl svému zaměstnavateli, a to ani ke dni 19. 1. 2005, kdy s ním byl pracovní poměr rozvázán, a ponechal si ji pro vlastní potřebu,
2) nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 19 Nc 7663/2003, na majetek povinného R. N., ve prospěch firmy W. spol. s r.o., převzal dne 24. 11. 2004 od povinného platbu ve výši 20.000,- Kč, kterou neodvedl svému zaměstnavateli, a to ani ke dni 19. 1. 2005, kdy s ním byl pracovní poměr rozvázán, a ponechal si ji pro vlastní potřebu, vše ke škodě v bodě 1) JUDr. Z. Z. a v bodě 2) Mgr. M. T., soudních exekutorů, Exekutorského úřadu Plzeň-město.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §60a odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s dohledem, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu Mgr. M. T. a JUDr. Z. Z., soudním exekutorům Exekutorského úřadu Plzeň-město. Bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
Obviněný uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním, o němž Krajský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 9 To 255/2007, rozhodl tak, že ho podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti výroku o vině i o trestu a odkázal v něm na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. V počátku dovolání nejprve zmínil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byla porušena jeho práva na spravedlivý proces, neboť obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům, které jsou projednávány, a má právo navrhovat důkazy svědčící o jeho nevině. Toto právo mu však bylo upřeno, protože nebyly provedeny důkazy, které navrhoval a soudy nezkoumaly, proč k této situaci došlo. Obviněný též namítl, že odvolací soud obhájci obviněného nedal žádný prostor k tomu, aby přednesl závěrečný návrh, a jeho právo bylo omezeno pouze na možnost vyjádřit se k odvolání. Obviněný dále poukázal na to, že skutek, kterého se dopustil, neměl být posuzován podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., ale podle §255 odst. 1 tr. zák. Tento nedostatek opřel o tvrzení, že byla porušena rovnost stran při navrhování důkazů, když obžalobě bylo přiznáno více práv než obviněnému, což ve svém důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení. Za vadu obviněný rovněž označil, že odvolací soud, aniž by sám provedl dokazování, které by mohlo vést k objektivním závěrům, převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, nezhodnotil důsledně skutkový stav věci, dostatečně se nevypořádal se všemi důkazy, a nezjistil, že ke skutku vůbec nedošlo. Podle obviněného nebyla dostatečně objasněna pravdivost tvrzení svědků, kteří se vyjadřovali ke způsobu převodu peněz. Obviněný kromě toho poukázal i na to, že soudy vyšly z výpovědí soudních exekutorů, aniž by přitom posuzovaly jejich věrohodnost též podle toho, že se řada dokumentů vytratila zcela záměrně, aby se neprokázalo, že si oba exekutoři neoprávněně účtovali cestovné. Podle obviněného, který na toto neoprávněné účtování cestovného upozorňoval, byla tato okolnost motivem úmyslného poškození jeho osoby ze strany těchto exekutorů. Soudům obviněný vytkl, že i když tuto skutečnost u hlavního líčení zmiňoval a předkládal k jejímu objasnění důkazy, soud mu nevyhověl, aniž by řádně vysvětlil, proč návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno a jeho obhajoba nebyla prověřována. Obviněný dále zpochybnil i svědectví Mgr. M. T., JUDr. Z. Z. a svědka P. R. a naopak za věrohodnou považoval výpověď M. K. Obviněný z těchto důvodů zpochybnil správnost skutkových okolností a dovodil, že měla být použita zásada „in dubio pro reo“, kterou měl soud aplikovat. I přesto tyto nedostatky však obviněný připustil, že pokud soudy došly ke skutkovým závěrům, které jsou popsány v rozsudku soudu prvního stupně, neposoudily zjištěný skutkový stav věci po právní stránce správně a pochybily, jestliže došly k závěru o naplnění subjektivních znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. V dané situaci měly též zvažovat, zda nešlo o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Pokud se soudy touto otázkou nezabývaly, chybí základní skutečnosti k tomu, aby bylo možno učinit závěr, že se obviněný trestného činu, jímž byl uznán vinným, dopustil.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil napadený výrok Krajského soudu v Praze a podle §265e tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Dovolání obviněného bylo dne 10. 9. 2007 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však ke dni rozhodnutí o dovolání neměl Nejvyšší soud k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jedním z důvodů dovolání, o něž obviněný své dovolání opřel, je důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán, jen pokud ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.
Takto vymezené zákonné podmínky Nejvyšší soud v obsahu podaného dovolání neshledal, protože obviněný kromě toho, že tento dovolací důvod jen označil, svou argumentaci zaměřil zejména na nedostatky ve vztahu k provedenému dokazování. Především totiž vytýkal, že nebylo dostatečně vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování a že ve vztahu k právnímu posouzení nejsou dány subjektivní znaky, což považoval za porušení svého práva na spravedlivý proces. Vedle toho sice také zmínil, že jeho obhájci nebylo při veřejném zasedání u dovolacího soudu umožněno, aby realizoval právo na přednesení závěrečného návrhu, ale ani jednu z těchto námitek nelze podřadit pod ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., spočívající v tom, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné.
Z uvedených důvodů obviněným vyjádřené nedostatky nejsou těmi okolnostmi, na něž lze zákonem vymezená hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. vztahovat. Obviněný je uplatnil ryze formálně. Protože takto vznesenými námitkami, které stojí zcela mimo dikci zákonem vymezených hledisek, nebyl označený důvod naplněn, Nejvyšší soud se jím dále nezabýval.
Při posuzování otázky, zda lze druhý z obviněným uplatněných dovolacích důvodů považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z dikce tohoto dovolacího důvodu, jehož prostřednictvím je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v němž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání. V takovém případě ve skutečnosti není uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani důvod jiný, protože pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, v ustanovení §265b tr. ř. jako důvod pro podání dovolání není uveden.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný vyjádřil mimo jiné výhrady, které na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, neboť se týkají výhradě skutkových okolností. Patří sem námitky proti nedostatečnému rozsahu provedeného dokazování, způsobu, jakým byla posouzena věrohodnost svědků Mgr. M. T., JUDr. Z. Z. a P. R. nebo zdůrazňoval požadavek na provedení dalších důkazů. Těmto výhradám dovolací soud v další části svého rozhodnutí pozornost nevěnoval, protože jde o výhrady ryze skutkové povahy mající svůj podklad v procesních ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. Vzhledem k tomu, že se nejedná o námitky právní, nedopadají na označený, ale ani na žádný jiný z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Nejvyšší soud proto z jejich podnětu správnost napadených rozhodnutí nemohl posuzovat.
Za právně relevantní Nejvyšší soud považoval pouze výhrady, jimiž obviněný ve vztahu ke skutku jak byl zjištěn, vytýkal vady ohledně použité právní kvalifikace proto, že nebyly znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dány pro nedostatky v subjektivní stránce, a že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. Tyto námitky mají hmotně právní charakter, dovolání ve vztahu k nim bylo podáno v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud dále ve vztahu k nim zkoumal, zda je v této části dovolání obviněného opodstatněné.
S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud posuzoval správnost použité právní kvalifikace, a je vhodné zmínit, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Po subjektivní stránce jde o trestný čin, u něhož se vyžaduje úmysl.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Vzhledem k tomu, že na naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu je nutné usuzovat především podle toho, jak byl skutek zjištěn a popsán ve výrokové části rozsudku, je v daném případě potřeba konstatovat, že takovým podkladem je výrok rozsudku soudu prvního stupně, neboť odvolací soud usnesením, proti němuž dovolání obviněného směřuje, když shledal rozsudek soudu prvního stupně správným, odvolání obviněného zamítl.
Podle výše uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně a odůvodnění napadených rozhodnutí je nepochybné, že obviněný uvedenou činnost vykonával na základě pověření zaměstnance soudních exekutorů JUDr. Z. Z. a Mgr. M. T. ze dne 1. 12. 2003 (č. l. 152 a 153 spisu), a měl s nimi též sepsanou dohodu o hmotné odpovědnosti (č. l. 154, 127), podle níž převzal odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování.
Na základě těchto skutečností bylo správně soudy obou stupňů shledáno, že obviněný byl pověřen mimo jiné k výběru hotovosti od povinných a vydání těchto vybraných peněž oprávněnému nebo jejich složení u soudních exekutorů Mgr. M. T. a JUDr. Z. Z. Obviněný tak byl povinen finanční částky po vymožení od dlužníků zanést do evidence a dále je předat do pokladny Exekutorského úřadu v Plzni-město. Obviněný však ve shora uvedených případech takto nepostupoval, neboť bylo prokázáno, že poté, co předmětné částky 12.091,- Kč a 20.000,- Kč vymohl, tyto nevykázal ve vyúčtování, neboť je exekutoři Mgr. M. T. a JUDr. Z. Z. ve svých účetních záznamech neměli evidovány, tyto finanční prostředky neobdrželi a obviněný si je ponechal pro svou potřebu. Soudy na podkladě takto zjištěných skutkových okolností shledaly, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Nejvyšší soud se ztotožnil s úvahami, kterými se oba soudy řídily, a které rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí ve vztahu k závěrům o použité právní kvalifikaci. Pouze pro úplnost považuje za vhodné dodat, že závěry soudů jsou správné proto, že obviněný s odebranými penězi, které mu byly na základě pověření zaměstnance soudního exekutora (č. l. 152 spisu) svěřeny, naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byly dány do opatrování, neboť si je ponechal pro vlastní potřebu a zmařil tak účel svěření, kterým bylo vydání odebraných peněz soudnímu exekutorovi. Způsobil tak na majetku soudních exekutorů Exekutorského úřadu Plzeň-město, škodu nikoli malou (§89 odst. 11 tr. zák.).
Výsledky provedeného dokazování, na které ve svých rozhodnutí oba soudy poukázaly, bylo také dostatečně objasněno, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť věděl, že svým jednáním porušuje zájem chráněný trestním zákonem a tento následek svým jednáním způsobit chtěl. S ohledem na tyto závěry a úvahy, soudy nižších stupňů postupovaly zcela správně, pokud čin, jímž byl obviněný uznán vinným, posoudily podle uvedené právní kvalifikace i ve vztahu k subjektivním okolnostem, za nichž byl čin spáchán. Není proto pochyb o tom, že obviněný naplnil jak po objektivní tak i po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Námitku obviněného, že uvedená právní kvalifikace není správná, a že čin, jímž byl uznán vinným, měl být posouzen jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., nepovažuje Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů za přicházející do úvahy, neboť tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody. V tomto smyslu je ustanovení §255 tr. zák. subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Jestliže si tedy pachatel přisvojí věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, dopustí se trestného činu zpronevěry, a nikoliv trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku (srov. rozhodnutí č. 21/2002/I Sb. rozh. tr.).
Na základě této ustálené rozhodovací praxe soudů a při popsaných skutkových zjištěních, nelze pochybovat o tom, že se obviněný, který spáchal trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., nemohl dopustit trestného činu podle §255 tr. zák.
Skutečnost, že se obviněný v počátku svého dovolání zmínil, že jím napadá též výrok o trestu, Nejvyšší soud považuje za zcela nevýznamnou, protože obviněný neuvedl žádnou námitku ani výhradu, jíž by vysvětlil, proč brojí též proti výroku o trestu. V takovém případě, když se jednalo jen o formální konstatování, lze pro úplnost jen poznamenat, že ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. upravuje jednotlivé dovolací důvody tak, že proti výroku o trestu lze dovolání podat z důvodu upraveného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné uplatnit tehdy, pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolání lze podat z důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. proto, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že žádné okolnosti, pro které by obviněný ve vztahu k výroku o trestu mohl dovolání účinně podat, neuplatnil, a proto se Nejvyšší soud okolnostmi, za nichž byl trest obviněnému uložen, více nezabýval.
Nejvyšší soud ze všech rozvedených okolností a právních úvah dospěl k závěru, že výhrady obviněného uvedené v podaném dovolání nejsou opodstatněné, neboť rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 14 T 252/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 9 To 255/2007, vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy nižšího stupně v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplněné všechny obligatorní znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Přitom námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby z řízení před oběma soudy nižšího stupně, na jejichž rozhodnutí dovolací soud v podrobnostech odkazuje. Ze všech rozvedených důvodů dovolací soud považoval námitky obviněného uvedené v dovolání za zjevně neopodstatněné, a proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová