ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1145.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1145/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 o dovolání obviněného Ing. J. Š . , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 5 To 71/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 86/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 5 T 86/2007, byl obviněný Ing. J. Š. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §215 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení podroboval současně ukládanému ochrannému léčení sexuologickému ambulantní formou. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 3, 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Tímtéž rozsudkem byl obviněný Ing. J. Š. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v době od června 2004 do 18. 3. 2007 v P., P., a P., S., v místech společného bydliště, psychicky týral svoji manželku Mgr. J. Š., a to tak, že jí zakazoval stýkat se se svými rodiči, příbuznými a kamarádkami, určoval jí, co a jak bude dělat, zakazoval jí se líčit, upravovat, zakazoval jí účast na pracovních seminářích, urážkami komentoval skutečnost, že chodí do práce, po narození dcery A. jí zakázal chodit na gynekologické prohlídky, nedovoloval jí, aby byla přítomna koupání nezletilé A., kterou sám myl, musela dělat jen to, co jí schválil, omezoval ji v běžných ženských aktivitách, přičemž toto jednání snášela jen proto, že se bála, že jí znemožní pečovat o dcery A. a T., neboť jí vyhrožoval, že se s A. odstěhuje a T., kterou označoval slovy „parchant“, dá do ústavu, což vydržela až do dne 19. 3. 2007, kdy i se svými dcerami opustila společnou domácnost a odstěhovala se ke svým rodičům, a toto dlouhotrvající jednání se odrazilo na její psychice, kdy ještě v červnu 2007 byla u ní znalcem konstatována přetrvávající posttraumatická porucha, v němž byl spatřován trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný Ing. J. Š. a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 5 To 262/2008, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve zprošťujícím výroku a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Po přikázání věci Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 5 T 86/2007, rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině ohledně jednání popsaného v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 5 T 86/2007, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 5 To 262/2008, uznal obviněného vinným pod bodem 1. trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., pod bodem 2. trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a odsoudil ho při nezměněném výroku o vině ohledně jednání popsaného v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 5 T 86/2007, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 5 To 262/2008, podle §215 odst. 2, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na čtyři roky. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení podroboval současně ukládanému ochrannému léčení sexuologickému v ambulantní formě. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 3, 4 tr. zák. soud uložil obviněnému ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 5 T 86/2007, ve spojení s unesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 5 To 262/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 5 T 86/2007, napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 5 To 71/2009, byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o vině pod bodem 2. a zároveň i ve výroku o trestu a ve výroku o ochranném léčení a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo - při nezměněném výroku o vině pod bodem 1. - podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 5 T 86/2007.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (výrok o vině pod bodem 1.) dopustil tím, že v době od června 2004 do 18. 3. 2007 v P., P., a P., S., v místech společného bydliště, psychicky týral svoji manželku Mgr. J. Š., a to tak, že jí zakazoval stýkat se se svými rodiči, příbuznými a kamarádkami, určoval jí, co a jak bude dělat, zakazoval jí se líčit, upravovat, zakazoval jí účast na pracovních seminářích, urážkami komentoval skutečnost, že chodí do práce, po narození dcery A. jí zakázal chodit na gynekologické prohlídky, nedovoloval jí, aby byla přítomna koupání nezletilé A., kterou sám myl, musela dělat jen to, co jí schválil, omezoval ji v běžných ženských aktivitách, přičemž toto jednání snášela jen proto, že se bála, že jí znemožní pečovat o dcery A. a T., neboť jí vyhrožoval, že se s A. odstěhuje a T., kterou označoval slovy „parchant“, dá do ústavu, což vydržela až do dne 19. 3. 2007, kdy i se svými dcerami opustila společnou domácnost a odstěhovala se ke svým rodičům, a toto dlouhotrvající jednání se odrazilo na její psychice, kdy ještě v červnu 2007 byla u ní znalcem konstatována přetrvávající posttraumatická porucha.
Proti tomuto rozsudku odvolací soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel vytkl „rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právní kvalifikací a současně i nesprávnost soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných hmotně právních skutečností“. Měl za to, že zjištěný skutkový stav neodpovídá a ani nemůže odpovídat jeho právnímu posouzení jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák. Vážnost onemocnění jeho manželky si podle něj vyžadovala nestandardní péči, kterou v začátcích soužití vyžadovala a vítala. Nesouhlasil proto se závěrem soudů, že prosazoval bizarní nároky, kterými svou manželku a její dceru z prvního manželství týral, označil to za nepochopení situace, ve které se rodina nacházela, a tvrdil, že situace v rodině nebyla ani v nejmenším srovnatelná s běžnou rodinou. Postup a progrese manželčiny nemoci (inkontinence) zapříčinila ztrátu jejího zaměstnání, což zkomplikovalo již tak tíživou situaci rodiny; obviněný musel převzít péči o hygienu manželky, každodenní praní ložního prádla. Jeho chování – obstarávání potřeb vážně nemocné manželky a zcela nestandardní péče i ve smyslu zajištění hygieny a především běžných ženských záležitostí nemůže být podle jeho přesvědčení trestným činem. Pokud soudy obou stupňů posuzují jeho chování, které je podle znaleckého posudku znalce prof. PhDr. P. W., Ph.D. neměnné, pouze v intencích narůstajícího obstarávání celé rodiny a aktivního přebírání řady starostí jako trestný čin podle §215a tr. zák., neakceptují skutečnost, že těžištěm případu jsou z velké míry subjektivní stesky „oběti“, která v důsledku nemoci především psychicky nezvládá svůj stav. Poznamenal, že poškozená navíc neudělila souhlas s vytěžením své zdravotní dokumentace, zamlčela psychiatrickou léčbu, čímž zkreslila skutková zjištění, která tak nejsou a nemohou být jasná a úplná. Podle názoru dovolatele nemůže obstát ani závěr soudů o naplnění znaku „pokračování v činu pod delší dobu“ a ani míra soudy deklarovaného zavinění, poněvadž se činu nedopustil v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. K tomu poznamenal, že minimálně do roku 2006, kdy podle něj nastal zásadní mezník ve zdravotním stavu poškozené, tato jeho jednání vítala a dožadovala se ho. Změna subjektivního pohledu poškozené na jeho jednání a chování nastala právě v důsledku těchto zásadních změn v jejím zdraví a následné psychické dekompenzaci, když neunesla psychicky progresy nemoci a vše vnímala a cíleně podřazovala pod subjektivní pocit týrání své osoby. Obviněný vytkl, že soudy obou stupňů nesprávně rozhodovaly znovu o celé obžalobě, ačkoliv o její části bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 5 T 86/2007, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 5 To 262/2008. Cítil se poškozen na svém právu na spravedlivý proces, měl za to, že přehlédnutím zásadních skutečností (dekompenzace poškozené) došlo k opomenutí jím navržených důkazů. Soudní rozhodnutí podle jeho názoru vykazují prvky libovůle, zásadní vady spočívající v přenosu skutkových zjištění z jiných rozhodnutí do napadených rozhodnutí, pro která nemohou napadená rozhodnutí z pohledu spravedlivého procesu obstát.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil, aniž učinil návrh na další postup. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., které spočívají v tom, že týral osobu blízkou žijící s ním ve společně obývaném bytě a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v době od června 2004 do 18. 3. 2007 v P., v místech společného bydliště, psychicky týral svoji manželku Mgr. J. Š., a to tak, že jí zakazoval stýkat se se svými rodiči, příbuznými a kamarádkami, určoval jí, co a jak bude dělat, zakazoval jí se líčit, upravovat, zakazoval jí účast na pracovních seminářích, urážkami komentoval skutečnost, že chodí do práce, po narození dcery A. jí zakázal chodit na gynekologické prohlídky, nedovoloval jí, aby byla přítomna koupání nezletilé A., kterou sám myl, musela dělat jen to, co jí schválil, omezoval ji v běžných ženských aktivitách, přičemž toto jednání snášela jen proto, že se bála, že jí znemožní pečovat o dcery A. a T., neboť jí vyhrožoval, že se s A. odstěhuje a T., kterou označoval slovy „parchant“, dá do ústavu, což vydržela až do dne 19. 3. 2007, kdy i se svými dcerami opustila společnou domácnost a odstěhovala se ke svým rodičům, a toto dlouhotrvající jednání se odrazilo na její psychice, kdy ještě v červnu 2007 byla u ní znalcem konstatována přetrvávající posttraumatická porucha.
Obviněný v textu dovolání též zmiňoval, že skutková zjištění soudů byla založena na subjektivních stescích poškozené, která v důsledku své nemoci nezvládala svoji situaci, neposkytla soudu úplné informace o svém zdravotním stavu, zamlčela psychiatrickou léčbu, čímž skutková zjištění zkreslila, a ta pak nemohou být jasná a úplná. Namítl, že se cítí poškozen na svém právu na spravedlivý proces, protože přehlédnutím zásadních skutečností, tj. psychické dekompenzace poškozené, došlo k opomenutí jím navržených důkazů, přičemž soudní rozhodnutí vykazují prvky libovůle.
Se zřetelem na povahu takto vytýkaných vad je evidentní, že obviněný v dovolání uplatnil rovněž námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Námitky skutkové ale podle praxe dovolacího soudu nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 10, 11 rozsudku soudu prvního stupně navazující na zevrubnou rekapitulaci důkazních prostředků a strany 4, 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Soudy obou stupňů vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč neuvěřily jeho výpovědi a proč rozhodnutí o jeho vině opřely o výpovědi poškozené podporované závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, znalkyně PhDr. Z. J., výpověďmi svědků T. P., dcery poškozené, J. H. a Z. H., rodičů poškozené, i jejích spolupracovnic. Závěry soudů o dlouhodobém, všestranně omezujícím a autoritativním jednání obviněného vůči poškozené Mgr. J. Š. mají oporu ve výsledcích dokazování, rozhodně se neopírají o „subjektivní stesky oběti, která v důsledku své nemoci především psychicky nezvládá svůj stav“, jak se snažil naznačit dovolatel v polemice s odvolacím soudem, který takovou úvahu jasně odmítl (strana 6 napadeného rozsudku).
V posuzované věci nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Relevantně uplatněné výhrady obviněného se týkaly především naplnění zákonného znaku „týrání“, „pokračování v páchání činu po delší dobu“ a subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Je však zjevné, že zákonné znaky trestného činu podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. jsou ve zjištěních soudů obsaženy. Objektem tohoto trestného činu je primárně zájem na ochraně klidného soužití osob, které bydlí společně, před závažnými projevy narušování tohoto soužití jimi samotnými. Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s ním ve společně obývaném bytě (či domě), které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. přiměřeně rozhodnutí č. 20/84 Sb. rozh. tr., stanoviska publikovaná pod č. 3/83, 11/84 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně. Není pochyb o tom, že jednání obviněného vůči poškozené, jeho manželce a tedy osobě blízké ve smyslu §89 odst. 8 tr. zák., charakteristické rysy týrání nese.
Obviněný sám takové hodnocení jeho chování odmítl; tvrdil, že poškozená potřebovala a vyžadovala zvláštní péči, zvláštní přístupy, situace v rodině nebyla ani v nejmenším srovnatelná s běžnou rodinou, jeho jednání bylo projevem a důsledkem této nestandardní situace. Tuto obhajobu a vysvětlení obviněného nelze akceptovat. Jakkoliv lze připustit, že poměry v rodině obviněného a poškozené Mgr. J. Š. byly netypické, nečinily je zásadně netypickými nemoc poškozené, ale především chování obviněného. Zvláště odvolací soud se opakovaně zabýval zevrubným rozborem povahy jednání obviněného a závěry, jež v tomto ohledu učinil, přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění svých rozhodnutí. Poprvé se tak stalo v usnesení ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 5 To 262/2008, v němž seznal, že jednání obviněného nese podstatné znaky psychického týrání. To se v konkrétním případě vyznačovalo získáním jasné a trvalé dominance v rámci soužití, mimořádným, v běžných normách civilizovaného partnerského soužití extrémním omezováním oběti v jejích aktivitách. Připomněl též pro poškozenou extrémně trapné intervence do jejích osobních sfér (v zaměstnání, v lékařské péči o její osobu, ve způsobu jejího odívání, úpravy zevnějšku, styku s okolím, zvláště pak s jejími rodiči), prosazování vlastních, netradičních až povážlivých způsobů péče o nevlastní i vlastní dceru, monopolizaci péče o vlastní dceru s extrémy opodstatňujícími strach poškozené coby její matky o zdravý vývoj dítěte, to vše v konfrontaci s poznatky podávajícími se ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie i klinické psychologie o nevyváženém jednání a specifických charakteristikách osobnostního profilu obviněného. V této souvislosti nelze podle názoru dovolacího soudu odhlédnout od závěrů znalců MUDr. L. Z., PhDr. Z. J. či prof. PhDr. P. W., Ph.D., podle nichž je osobnost obviněného strukturována anomálně, s převládajícími rysy hypoparanoidními, pithiatickými a s rysy citové maladaptace. Současně u něj byla zjištěna deviantní struktura sexuální motivace, parafilie. Soudy zjištěný skutkový stav nekoliduje s názorem znalců, že takový způsob chování odpovídá deviaci – sadismu pseudopedagogickému. Charakteristickými znaky takové deviace je důraz na poslušnost a disciplinu, na kontrolu okolí, snaha o dominanci nad objektem, a to jak ve vztahu k partnerce, tak dětem (kupř. č. l. 390, 391). Pakliže soud prvního stupně, opíraje se o tyto úvahy, uzavřel, že obviněný dlouhodobě omezoval a traumatizoval poškozenou Mgr. J. Š. různými příkazy a zákazy vztahujícími se k běžnému způsobu života, přičemž se musela chovat jen tak, jak on vyžadoval, donutil ji přerušit kontakty s rodinou, zakazoval jí návštěvy lékaře, omezoval ji v pracovních i společenských aktivitách, omezoval ji v péči o jejich společné dítě, a že takové jednání nese znaky psychického týrání, pak nepochybil. S tímto závěrem se ztotožnil odvolací soud a znovu zdůraznil, že na překážku vyslovenému názoru nemůže být ani submisivita či nedostatek jasně signalizovaného odporu oběti, jak se tomu stalo i v posuzovaném případě, jelikož určitá povolnost oběti je v případech tzv. domácího násilí typická. Dovolací soud pokládá právní závěry soudů obou stupňů za správné. O tom, že čin obviněného není na místě bagatelizovat, svědčí ostatně i poznatek, že poškozená i s oběma dcerami opustila společnou domácnost a ještě v červnu 2007 byla u poškozené Mgr. J. Š. znalcem konstatována přetrvávající posttraumatická porucha.
Pokud obviněný v návaznosti na naplnění zákonného znaku „pokračování v páchání činu po delší období“ namítal, že vymezení doby páchání činu v časovém intervalu od června 2004 do 18. 3. 2007 nebylo nikterak prokázáno, poněvadž minimálně do konce roku 2006 poškozená jeho jednání vítala a dožadovala se ho, pak touto námitkou zpochybnil skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud, a k takové námitce nelze relevantně přihlížet.
Třebaže lze připustit, že nešlo o jednání extrémně intenzivní, nelze pochybovat, že soudy zjištěná doba jeho trvání dosahující dvou roků a devíti měsíců v konkrétním případě naplňuje znak „pokračování v páchání činu pod delší dobu“ coby okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Za pokračování jednání po delší dobu je judikaturou považováno období řádově v měsících, přičemž platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu muset takové zlé nakládání trvat (k tomu přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr. aj.). Soudy v této souvislosti zjistily, že jednání obviněného trvalo po dobu od června 2004 do 18. března 2007. Není pochyb o tom, že byly splněny i materiální předpoklady pro použití této okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, neboť pro svou závažnost, vycházeje z kritérií §3 odst. 4 tr. zák., podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.).
Opodstatněné nejsou ani výhrady obviněného, které spojoval s nedostatky při objasnění subjektivní stránky trestného činu, konkrétně „míry zavinění“. Trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 tr. zák. je trestným činem úmyslným a soudy učinily skutková zjištění, jež znaky úmyslného zavinění vyjadřují.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.]. Ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. naplňují. Zavinění obviněného totiž zahrnovalo představu, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší či alespoň může porušit zájem chráněný tímto zákonem, jakož i jeho vůli, že chce takovou poruchu způsobit, o čemž svědčí způsob psychických útoků proti poškozené.
Pro úplnost je nutno poznamenat, že relevantní nejsou ani výhrady obviněného, že soudy obou stupňů nesprávně znovu rozhodly o celé obžalobě, ačkoliv rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 5 T 86/2007, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 5 To 262/2008, již bylo o části obžaloby pravomocně rozhodnuto. Ačkoliv takto uplatněnou námitku nelze subsumovat pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze nepřipomenout, že obviněným vytýkaná vada, jíž se skutečně soud prvního stupně v rozsudku ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 5 T 86/2007, dopustil, protože ve výroku o vině pod bodem 2. znovu rozhodl o vině obviněného trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ačkoliv pro totožný skutek byl obviněný tímto trestným činem pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 5 T 86/2007, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 5 To 262/2008, byla odvolacím soudem napravena. Odvolací soud tento nedostatek soudu prvního stupně, na který v odůvodnění napadeného rozhodnutí přiléhavě upozornil (strana 4), správně odstranil tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 2., ve výroku o trestu i ve výroku o ochranném léčení, a sám rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k výroku o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 5 T 86/2007.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková