ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1149.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1149/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2012 o dovolání, které podal obviněný J. T., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 12 To 255/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 90/2011, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují :
- usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 12 To 255/2012, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, výrok o trestu a výrok o náhradě škody poškozenému V. P., a
- rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 T 90/2011, ve výroku o vině pod bodem 6), jímž byl obviněný uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody poškozenému V. P.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Náchodě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 T 90/2011, byl obviněný J. T. uznán vinným pod body 1), 3), 4), 5b) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, pod body 1) až 5) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pod bodem 4) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 5a) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pod v bodem 6) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto zločiny a přečiny a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 16 T 89/2011, byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 16 T 89/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody a o zproštění obviněného obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. c) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku.
Označený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním směřujícím proti výroku o vině pod body 3), 5a), 5b) a 6) a proti výroku o trestu. Odvolání pouze do výroku o trestu podala v neprospěch obviněného i státní zástupkyně. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 12 To 255/2012, byla podle §256 tr. ř. obě podaná odvolání zamítnuta jako nedůvodná.
Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 12 To 255/2012, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině pod body 5a), 5b) a 6) rozsudku soudu prvního stupně a výroku o trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
K prvně jmenovanému dovolacímu důvodu uvedl, že se soudy nevypořádaly s námitkou podjatosti vůči předsedkyni senátu nalézacího soudu JUDr. Olgy Galové. Tato námitka byla přednesena ještě před rozhodnutím okresního soudu ve věci samé. Nelze proto následnou stížnost proti usnesení o vyloučení odmítnout, respektive zrušit rozhodnutí soudu s odůvodněním, že „námitku podjatosti lze učinit toliko k úkonům, které má soud teprve učinit, neboť o vyloučení soudce podle §31 odst. 1 tr. ř. nelze rozhodovat zpětně ve vztahu k úkonům, které již byly učiněny.“ Pokud krajský soud toto napadené usnesení zrušil pro nedůvodnost s argumentací, že námitka podjatosti byla vznesena až po vynesení rozsudku, pak toto odůvodnění je v příkrém rozporu se zápisem o průběhu hlavního líčení a samozřejmě s jeho zvukovým záznamem.
Jeho výhrady proti správnosti právního posouzení skutků pod body 5a), 5b) a 6) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu odpovídaly námitkám, které uplatnil již v odvolacím řízení. Ke skutku pod bodem 5a) výroku o vině tohoto rozsudku namítl, že jeho skutkové tvrzení nebylo v tomto případě vyvráceno, a nelze tedy vycházet pouze z výpovědi poškozené i s ohledem na její hodnocení z hlediska důvěryhodnosti jejích výpovědí, jak to vyplývá ze znaleckého posudku. Zdůraznil, že v den, kdy mělo dojít ke spáchání tohoto zločinu, na místě nebyl, obžalobou nebyly předloženy žádné důkazy (stopy, otisky prstů, zranění poškozené apod.). Poškozená ve svém vyjádření podaném v průběhu trestního řízení jej jako pachatele trestného činu neoznačila, při rekognice jej nepoznala. Navíc popis skutku, jak je uveden v obžalobě a následných soudních rozhodnutí, vyvolává pochybnost o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, když např. poškozená uvádí, že z místa odešla, aniž by jí v tom kdokoliv bránil, na toaletu. Ačkoliv obviněný označil, že dovolání směřuje i proti výroku o vině pod bodem 5b), žádnou konkrétní výtku proti právnímu posouzení tohoto skutku neuvedl.
Ohledně zločinu loupeže pod bodem 6) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu obviněný přiznal, že skutečně vnikl do rodinného domu v Č. M. v obci V. a z této nemovitosti odcizil finanční hotovost. Avšak zopakoval, že neměl snahu zmocnit se cizí věci za použití násilí, a pokud došlo ke střetu s poškozeným a ke zranění poškozeného, nemůže být toto jednání kvalifikováno jako loupež. Jak vyplynulo z důkazního řízení, k poranění poškozeného došlo na chodbě domu za tmy, kdy se obviněný pouze snažil co nejdříve se dostat z domu ven. S poškozeným se na této chodbě vůbec neviděli a rozhodně nebylo jeho úmyslem použít násilí za účelem získání cizí věci, ale jednalo se pouze o nešťastnou náhodu, když při svém útěku z domu poškozeného srazil dveřmi. Nedošlo k žádnému rozhovoru, žádným výhrůžkám či vysvětlování. Vyjádřil proto přesvědčení, že soudy měly jeho předmětné jednání posoudit jako krádež nebo těžké ublížení na zdraví z nedbalosti, nikoliv jako loupež.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě a aby věc vrátil krajskému, popř. okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se věcně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je částečně důvodné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodl ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Formální náležitosti pro použití tohoto důvodu dovolání ve vztahu k osobě předsedkyně senátu JUDr. Olgy Galové byly splněny, jelikož obviněný námitku podjatosti vůči jmenované soudkyni uplatnil ještě v řízení před soudem prvního stupně. Usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 3 T 90/2011, bylo rozhodnuto, že podle §30 odst. 1 tr. ř. není jmenovaná předsedkyně senátu vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného. Na základě stížnosti obviněného bylo shora označené usnesení Okresního soudu v Náchodě usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 12 To 260/2012, podle §149 odst. 1 tr. ř. zrušeno s odůvodněním, že námitku podjatosti lze učinit pouze k úkonům, které má soud teprve učinit. Stížnostní soud dále uvedl, že námitka podjatosti byla vznesena až po vynesení rozsudku nalézacího soudu, nelze proto o vyloučení soudce podle §31 tr. ř. rozhodovat zpětně ve vztahu k úkonům, které již byly učiněny, a podání obviněného posuzoval jako součást odvolání. V dovoláním napadeném usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného, pak odvolací soud uvedl, že podle jeho zjištění soudkyně postupovala objektivně (strana 5).
Ve vztahu k věcnému obsahu námitek obviněného je aktuální ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen „Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jež je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
V posuzovaném případě je relevantní ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Ústavní soud (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04) ve shodě s řadou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vyložil, že nestrannost soudu (soudce) má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam. Ústavní soud v jiných souvislostech připomněl, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. není založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 475/99, publikovaný in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 182/1999, nález sp. zn. II. ÚS 105/01, publikovaný tamtéž, sv. 23, č. 98).
V projednávaném případě příslušný senát Okresního soudu v Náchodě zdůvodnil své rozhodnutí o nevyloučení JUDr. Olgy Galové z vykonávání úkonů trestního řízení odkazem na to, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti předpokládané v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., které by byly důvodem pro její vyloučení z vykonávání úkonů v trestním řízení v trestní věci obviněného. V souvislostech namítaných obviněnými rozvedl, že k projednávané věci a ani obviněným nemá jmenovaná předsedkyně senátu žádný osobní vztah, necítí se být podjatou, protože si není vědoma, že by tuto věc posuzovala jinak než ostatní věci, které jí jsou přidělovány k rozhodnutí rozvrhem práce tohoto soudu.
K námitce obviněného je na místě rekapitulovat, že ze spisového materiálu vyplývá, že během hlavního líčení dne 16. 5. 2012 v rámci závěrečné řeči, krátce před tím, než se senát odebral k poradě před závěrečným hlasováním, vznesl obviněný blíže nezdůvodněný požadavek na delegaci soudu pro podjatost předsedkyně senátu JUDr. Olgy Galové (č. l. 706). Dne 29. 5. 2012 pak námitku podjatosti uplatnil ještě písemně s tím, že ji rozšířil i na celý Okresní soud v Náchodě, když v odůvodnění toliko uvedl, že má obavy o korektní, nestranné jednání označeného soudu (č. l. 722, 723). Téhož dne označený soud rozhodl podle §31 odst. 1 tr. ř. usnesením (č. l. 727), jak je výše uvedeno. Následně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení dne 4. 6. 2012 stížnost, kterou rovněž nijak blíže neodůvodnil (č. l. 737). Z podnětu podané stížnosti krajský soud napadené usnesení podle §149 odst. 1 tr. ř. usnesením ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 12 To 260/2012, zrušil s odůvodněním, že námitku podjatosti lze učinit pouze k úkonům, které má soud teprve učinit. Stížnostní soud měl za to, že vzhledem k tomu, že námitka podjatosti byla vznesena až po vynesení rozsudku, nelze o vyloučení soudce podle §31 tr. ř. rozhodovat zpětně ve vztahu k úkonům, které již byly učiněny, a podání obviněného posuzoval jako součást odvolání.
V dovolání obviněný namítal, že odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 12 To 260/2012, je zjevně nepravdivé, když ze zápisu o hlavním líčení ze dne 16. 5. 2012 i z přiloženého zvukového záznamu vyplývá, že námitku podjatosti obviněný vznesl ještě v rámci hlavního líčení, nikoliv až po vynesení rozsudku, jak argumentoval krajský soud.
Nejvyšší soud zjistil, že námitka obviněného není sice nevěcná v tom smyslu, že odůvodnění označeného usnesení ze dne 19. 6. 2012 neodpovídá zcela průběhu hlavního líčení, v němž byla uplatněna výhrada, již lze hodnotit jako námitku podjatosti, a proto lze o existenci důvodu pro zrušení usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 3 T 90/2011, pochybovat. Dovolací soud ale nepřezkoumává správnost či nesprávnost označeného usnesení stížnostního soudu, ale to, zda ve věci rozhodl vyloučený orgán. Námitka obviněného o podjatosti jmenované soudkyně je zjevně nedůvodná. Její formální uplatnění bez uvedení bližších okolností, které by mohly být objektivním důvodem podjatosti soudkyně JUDr. Olgy Galové vůči obviněnému, důvody pro její vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. nezakládá, když i ona sama vyloučila subjektivní důvody pro takové rozhodnutí. Nebyla totiž zjištěna žádná okolnost, která by svědčila o tom, že jmenovaná soudkyně měla či by měla mít k této věci či osobě obviněného nějak specifický poměr, což je zákonná podmínka pro vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení. Jestliže v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem obviněný uváděl, že jmenované soudkyni měli údajně R. znásilnit dceru, což má být důvodem podjatosti soudkyně vůči R. obecně a důvodem pro vyloučení všech soudců Okresního soudu v Náchodě, pak je dlužno konstatovat, že taková skutečnost do té doby nebyla obviněným zmiňována, pohybuje se v rovině ničím nepodložených tvrzení a je zjevné, že se jedná ze strany obviněného o jednání mající výlučně obstrukční charakter.
Dovolací soud proto nemá důvod pochybovat o tom, že se soudkyně JUDr. Olga Galová subjektivně důvodně necítí být podjatou a že ani neexistují oprávněné pochybnosti o její nestrannosti. Dovolání obviněného v části, v níž odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je proto zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu v návaznosti na interpretaci důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je založena na tezi, že v mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).
Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). Co se týče polemiky dovolatele s hodnocením důkazů ohledně skutků pod body 5a) a 5b) provedeným ze strany soudů obou stupňů, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.), popř. usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.). Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy ve vztahu ke skutkům pod body 5a) a 5b) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dostály.
Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se obviněný podle zjištění soudů dopustil tím, že dne 14. 7. 2011 v době od 03:30 hodiny do 04:30 hodiny v P., v ulici P. si pod otevřené okno umístěné ve výšce 210 cm od úrovně chodníku přistavil popelnici, na kterou vylezl, a z ní otevřeným oknem vnikl do pokoje bytu, v němž v té době spala poškozená J. P., a její sedmiletá dcera, když se svlékl a na sobě si ponechal pouze mikinu, spící J. P. stáhl spodní kalhotky na stehna a celým svým tělem na ni nalehl, tímto jednáním sice poškozenou probudil, avšak ta nebyla schopna pohybu a důraznější obrany ze strachu z obviněného a vzhledem k jeho tělesným dispozicím (výšce a hmotnosti), který na ní ležel, po celou dobu ji držel za ramena a přitisknutou k posteli, a ačkoliv poškozená plakala a prosila obviněného, aby ji nechal být a odešel, rukama a nohama jej odstrkávala, obviněný na ní vykonal soulož tak, že zasunoval svůj ztopořený penis do poševního a análního vchodu poškozené, když na obranu poškozené pouze reagoval slovy, že „se jí to bude líbit, a že se jí to líbí“, když si obviněný nad tělem poškozené klekl, aby si svlékl mikinu, poškozená se vymanila z jeho sevření a pokusila se utéci, obviněný ji však u postele zachytil za ruku a přitáhl ji k sobě, v té době seděl zcela nahý na posteli, poškozenou uchopil za ruce v předloktí a stáhl ji na svůj klín se ztopořeným penisem, v této pozici, kdy stále držel poškozenou za ruce, znovu vykonal poševní pohlavní styk, teprve na naléhání poškozené, že musí jít na toaletu, ji ze svého sevření uvolnil, toho poškozená využila a z bytu utekla, aby přivolala pomoc [výrok o vině pod bodem 5a) rozsudku nalézacího soudu].
Přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku podle jejich zjištění spáchal tím, že po útěku poškozené J. P. z bytu v P., v ulici P. (do něhož obviněný vnikl způsobem popsaným výše pod bodem 5a, tj. tak, že si pod otevřené přízemní okno umístěné ve výšce 210 cm postavil popelnici, na kterou vylezl a z ní vnikl otevřeným oknem do bytu) obviněný v jejím bytě ještě setrval a zde ke škodě poškozené J. P., prohledal peněženku, ve které však nebyla finanční hotovost, a poté odcizil mobilní telefon značky NOKIA, Express Music, černé barvy, operátor 02, v hodnotě nejméně 1 000 Kč, který byl položen na konferenčním stolku,
přičemž skutku se obviněný dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 2 T 187/2006, ze dne 17. 10. 2007 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Hradec Králové, sp. zn. 12 To 473/2007, ze dne 12. 12. 2007 uznán vinným mimo jiné i trestným činem krádeže podle §247 odstavec 1 písmeno a), c), e) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), za který (a další trestné činy) mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 2 roků se zařazením do věznice s ostrahou, tento trest byl zrušen rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. 1 T 181/2007, ze dne 17. 12. 2007 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 10 To 63/2008, ze dne 27. 3. 2008, kterým byl obviněnému uložen souhrnný trest nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 4 roků s výkonem ve věznici s ostrahou, který byl dne 18. 2. 2010 podle §419 trestního zákoníku poměrně zkrácen na výměru 3 roků a 4 měsíců, a takto vyměřený trest obviněný vykonal dne 22. 5. 2011 [výrok o vině pod bodem 5a) rozsudku nalézacího soudu].
Nalézací soud se poměrně podrobně zabýval rekapitulací provedených důkazů, na jejichž základě vystavěl své rozhodnutí o vině obviněného. Skutková zjištění nejsou založena pouze na dovolatelem zpochybňované výpovědi poškozené J. P., nýbrž i na výpovědi její sestry L. P., která potvrdila, že u okna její sestry ráno po útoku nalezla přistavenou popelnici, jako usvědčující nepřímé důkazy je třeba hodnotit výpověď K. Š., dcery poškozené, jakož i videozáznam, který dokládá přítomnost obviněného krátce před spácháním činu ve „V“ baru, nacházejícím se na dohled od bydliště poškozené. Zejména nutno zmínit též důkaz zajištěným telefonem poškozené, který obviněný odcizil v době krátce po spáchání zločinu znásilnění a který poté prodal svědkovi O. T. s upozorněním, že jej nemá ukazovat v P., tedy v místě bydliště poškozené, přičemž svědek našel v paměti telefonu fotografie poškozené. Bez významu není ani trasologická stopa obuvi na umakartovém okenním parapetu v kontextu se zajištěnými sportovními botami zn. Mizuno, patřícími obviněnému, když odborným vyjádřením z odvětví trasologie bylo konstatováno, že takto zajištěná stopa byla s velkou pravděpodobností vytvořena podešvemi předložené obuvi. Na základě všech těchto skutečností považoval soud logicky za prokázané, že obviněný se na místě skutečně vyskytoval a že jeho výpověď v opačném smyslu je zjevně nepravdivá. Naopak nebyl shledán důvod nevěřit poškozené, která beze změny od počátku trestního stíhání trvala na tom, že byla přinucena k souloži. Závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené je pak posilován i vypracovaným znaleckým posudkem z oboru psychologie, kterým nebyly zjištěny u poškozené sklony ke zkreslování výpovědi.
Jestliže obviněný namítal, že o chybné kvalifikaci skutku svědčí skutečnost, že poškozená mohla odejít na toaletu (čímž chtěl zřejmě implicitně poukázat na to, že nebyla nijak omezena na svobodě a nebylo vůči ní použito žádné násilí a ani jeho pohrůžka), pak je ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem zřejmé, že se tak stalo až po spáchání zločinu znásilnění, čili tato skutečnost žádným způsobem relevantní průběh samotného činu a správnost jeho právního posouzení nezpochybňuje. Vlastní spáchání zločinu znásilnění soudy logicky opřely zejména o výpověď poškozené, která je podporována i prokázaným způsobem vniknutí obviněného do jejího bytu (i útěku z tohoto bytu).
Nejvyšší soud nemá jakýkoliv rozumný důvod skutkové závěry soudů v bodech 5a) ani 5b) zpochybňovat. Ačkoliv obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 5b) žádnou konkrétní výhradu neuplatnil, nutno konstatovat, že byl i z jeho spáchání spolehlivě usvědčen. Že výsledek dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces a závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Dovolání se v části směřující proti výrokům o vině pod body 5a) a 5b) rozsudku nalézacího soudu zakládá výhradně na skutkových námitkách, a proto nenaplnilo žádný důvod, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze relevantně podřadit námitku obviněného, že skutek pod bodem 6) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska obsahu dovolání a skutku, jak byl popsán ve výroku o vině pod bodem 6) rozsudku nalézacího soudu, je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje zákonné znaky zločinu loupeže, jak uzavřely soudy obou stupňů, či jen znaky přečinu krádeže nebo těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, jak tvrdí obviněný.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný měl dopustit tím, že dne 13. 7. 2011 v době od 20:30 hodiny do 21:45 hodiny, v Č. M., v obci V. neuzamčenými dveřmi vnikl do rodinného domu, kde v přízemním pokoji – pracovně prohledával zásuvky skříní a z černé kožené peněženky uložené v černé kožené brašně položené pod stolem v této místnosti vytáhl finanční hotovost ve výši 1 300 Kč, v době, kdy tuto finanční hotovost držel v ruce, byl vyrušen poškozeným V. P., který pootevřené dveře pokoje – pracovny zavíral, avšak v této chvíli obviněný v úmyslu ponechat si odcizenou finanční hotovost a zabránit poškozenému v případném odporu prudce otevřel dveře, poškozeného odstrčil silou tak, že jej rukou udeřil do ramene, v důsledku tohoto úderu spadl poškozený na dlaždicovou podlahu a utrpěl zlomeninu horního raménka levé stydké kosti, bez posunu kostních úlomků, toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a poškozeného omezilo v běžném způsobu života nemožností zatěžovat levou dolní končetinu, nutností používat berle a bolestivostí poraněných partií trupu, při svém útěku obviněný upustil na zem bankovku v hodnotě 100 Kč, ale s částkou 1 200 Kč se mu podařilo dům opustit [výrok o vině pod bodem 6) rozsudku nalézacího soudu].
S ohledem na obsah dovolání je vhodné připomenout, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Tento zločin má dva objekty, a to jednak osobní svobodu, a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Po objektivní stránce se vyžaduje použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Za násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku se považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Není podmínkou, aby napadený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Zpravidla takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Úmysl pachatele tohoto trestného činu se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Je tedy třeba, aby pachatel použil násilí vůči poškozenému, a to v souvislosti s tím, že chtěl získat věc, kterou měl poškozený u sebe, a násilím tak překonat odpor a věci se zmocnit. Úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí, jehož se začal dopouštět z jiných pohnutek (srov. rozhodnutí č. 25/2004 Sb. rozh. tr.).
Naproti tomu trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí.
Násilí je tedy v tomto případě prostředkem nátlaku na vůli napadeného se záměrem, aby si pachatel uchoval odcizenou věc. Rozhodující pro odlišení zločinu loupeže od přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je proto časová posloupnost mezi užitím násilí a zmocněním se věci, přičemž zásadním okamžikem je dokončení zmocnění se předmětné věci.
Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. Přitom u drobných věcí postačí, že je pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. U větších věcí bude zmocnění se věci záležet v jejím odnesení nebo odvezení. Zda věc je ještě v moci někoho jiného, se posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu na základě obecných životních zvyklostí. Za dokonané zmocnění se věcí lze také považovat, když pachatel po násilném vniknutí do místnosti pomocí klíčů vnikne do skříní a stolů, odcizí z nich věci a uloží je do připraveného zavazadla, i když pak za dalším účelem (např. přespání) v místnosti setrvá (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 51/1976-I. Sb. rozh. tr., viz též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Zvláštní část §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1983, 1984).
Z uvedeného plyne, že k právnímu závěru o spáchání zločinu loupeže musí být ve zjištěném skutkovém stavu obsaženy takové okolnosti, z nichž je mimo jiné patrné, v čem spočívalo násilí, tj. v jaké konkrétní podobě se ho pachatel dopustil (např. údery otevřenou dlaní, údery pěstí, kopání, bodnutí nožem či použití jiné zbraně atd.). Zároveň zde musí být náležitý skutkový podklad pro závěr, že uvedeným způsobem konkretizované násilí bylo užito právě v úmyslu zmocnit se cizí věci, tj. že určité okolnosti (např. slovní projevy pachatele, časový sled jeho jednání) umožňují dovodit záměr pachatele získat cizí věc do své dispozice, a to v bezprostřední návaznosti na jím použité násilí vůči poškozenému. Takto charakterizované skutkové okolnosti totiž musí nejen odpovídat všem zákonným znakům zločinu loupeže, ale zároveň spolehlivě odlišit spáchání tohoto trestného činu od jiných trestných činů, které mohou přicházet v úvahu a jejichž zákonným znakem je rovněž použití násilí nebo pohrůžky násilí. Jde např. o trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spáchání spočívá mimo jiné rovněž v použití násilí nebo pohrůžky násilí, kterými pachatel jiného nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl (např. aby opatřil pachateli určitou věc), nebo o přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož zákonným znakem je to, že se pachatel pokusí odcizenou věc si uchovat násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1367/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 11, pod č. T 749.).
Soud prvního stupně ve vztahu k právní kvalifikaci předmětného skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uvedl, že zákonné znaky tohoto zločinu byly naplněny, jelikož obviněný vůči poškozenému užil násilí v úmyslu dokončit svůj prvotní záměr odejmout z trvalé dispozice poškozeného finanční hotovost, což se mu také vzhledem k nepoměru fyzických dispozic jeho a poškozeného a v důsledku zraněním které poškozený jeho útokem utrpěl, podařilo (strana 9). Svoji argumentaci podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1383/2004, ve vztahu k němuž je třeba pro úplnost dodat, že bylo publikováno pod č. 41/2005 Sb. rozh. tr. Krajský soud označil právní posouzení skutku za správné, aniž by k úvahám nalézacího soudu cokoliv dodal (strana 5).
Nejvyšší soud se s tímto právním názorem nemohl beze zbytku ztotožnit. Zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo pro potřeby publikace ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek opatřeno právní větou, podle níž „jednání pachatele, který se zmocní cizí věci tím, že převezme v prodejně před zaplacením zboží a na výzvu prodavače k jeho zaplacení reaguje tím, že použije proti prodavači sprej se slzotvornou látkou, kterou mu nastříká do očí, a poté z prodejny se zbožím uprchne, naplňuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (nyní §173 odst. 1 tr. zákoníku), a nikoliv trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. (nyní §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud má však za to, že skutkové okolnosti v obou srovnávaných případech se – přes určitou vnější podobnost – přeci jen podstatně lišily.
Podstata skutku kvalifikovaného jako loupež spočívala v tom, že pachatel přišel do prodejny s výpočetní technikou, kde se představil smyšleným příjmením a sdělil, že si objednal počítačové komponenty, přičemž poté, co prodavač tyto komponenty připravil a vyhotovil fakturu, uložil tyto komponenty do svého batohu a následně, když předstíral placení, vyndal z kapsy sprej se slzotvornou látkou, ohnal se rukou směrem k obličeji prodavače a nastříkal mu slzotvornou látku do obličeje, čímž jej omámil, a poté z prodejny utekl i s odcizenými počítačovými komponenty. Právní úvahy soudů vycházely ze závěru, že pachatel v době, kdy počítačové komponenty byly v prostoru uzavřené prodejny, se jich zcela nezmocnil a právě za účelem dokončení kroků směřujících ke zmocnění se těchto věcí (vzdálení se s nezaplaceným zbožím z prodejního prostoru) použil slzotvorný sprej proti prodavači, s nímž předtím jednal, aby mohl se zbožím utéci, a zboží se tak definitivně zmocnit.
Naproti tomu v nyní posuzovaném případě z provedených důkazů vyplývá, že poté, co obviněný J. T. nedovoleně vstoupil do domu poškozených manželů P., v místnosti označované jako pracovna prohledával mimo jiné i osobní věci poškozeného V. P., kterému z peněženky, která byla v jeho aktovce, odcizil výše konkretizovanou finanční částku a tu již měl u sebe, ve své fyzické dispozici. Teprve poté byl vyrušen poškozeným, který jej při prohledávání věcí nezastihl, neboť o jeho přítomnosti v místnosti ani nevěděl, a pootevřené dveře pokoje zavíral, domnívaje se, že tam jsou kocouři, na což obviněný reagoval tak, že prudce otevřel dveře proti poškozenému, který stál poblíž vchodových dveří do místnosti, poškozeného silou odstrčil a vyběhl ven. Až následně poškozený zjistil, že mu byla odcizena finanční hotovost.
Podstatný rozdíl mezi skutkovou podstatou trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku spočívá právě v posouzení okamžiku, kdy dojde ke zmocnění se cizí věci a použití násilí. Primárně je proto třeba zodpovědět otázku, zda se obviněný v době, kdy použil proti poškozenému násilí, již zmocnil peněžní hotovosti a zda užití násilí bylo motivováno snahou zmocnit se cizí věci. Bylo již řečeno, že odpověď na otázku, zda věc je ještě v moci někoho jiného, se posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu na základě obecných životních zvyklostí. K odnětí věci z dispozice jejího vlastníka či jiné oprávněné osoby a z tohoto hlediska k jejímu zmocnění postačí, jestliže pachatel měl cizí věci u sebe, když opustil místnost, v které se tato věc, aniž byl přistižen a zadržen ještě v době, kdy pouze prohledával místnost za účelem zmocnění se cizích věcí nacházejících se v místnosti [k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1092/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 40, pod č. T 1040, rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu sp. zn. Zm I 571/26, publikované ve Sbírce rozhodnutí NS (1919-1948) – Vážný].
V posuzovaném případě obviněný z peněženky poškozeného po jejím prohledání vytáhl bankovky v celkové hodnotě 1 300 Kč, čímž se dostaly do jeho fyzické dispozice, přičemž se tak stalo ještě před příchodem poškozeného ke dveřím pracovny. Když obviněný zjistil, že byl vyrušen, maje již bankovky ve své moci, strčil do poškozeného a utekl, aniž by poškozený v této chvíli věděl, zda a co mu bylo z pokoje odcizeno. Danou situaci nutno posoudit tak, že obviněný se peněžní hotovosti zmocnil ještě před tím, než se dostal do fyzického kontaktu s poškozeným, přičemž strčil-li do poškozeného, nestalo se tak za účelem překonání odporu poškozeného, a to ani odporu očekávaného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 3 Tdo 185/2010), nýbrž – při použití zásady in dubio pro reo – nebylo vyvráceno tvrzení obviněného, že tak učinil jen proto, aby rychle unikl z místa činu. Jinými slovy řečeno, provedenými důkazy, tj. především výpovědí obviněného a svědka V. P., nebylo prokázáno, že k užití násilí došlo ještě před zmocněním se věci a že se tak stalo v úmyslu zabránit poškozenému v případném odporu, jak vyvodily soudy obou stupňů. I závěr o případném kladení odporu musí mít oporu v konkrétním skutkovém ději, což v posuzované věci nelze spolehlivě učinit právě pro absenci vědomosti poškozeného o přítomnosti obviněného v domě, jakož i o zmocnění se jeho věcí. O tom, že obviněný ve skutečnosti neútočil na svobodu poškozeného s úmyslem přisvojit si jeho věc, nýbrž že se snažil pouze utéci z místa činu, svědčí i ta skutečnost, že poškozený se až následně dozvěděl, že mu obviněný odcizil nějaké finanční prostředky (č. l. 289, 640 a verte).
Znovu je třeba připomenout, že za násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku se považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přičemž násilí přitom musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Nepovažuje-li se nenadále vytržení věci z ruky za loupež proto, že je nelze vyložit jako prostředek nátlaku na vůli napadeného (k tomu srov. č. 19/1972, 1/1980 Sb. rozh. tr.), tím spíše nelze takový závěr učinit tehdy, když poškozený ani neví, že pachatel prchající beze slova z místa činu má jeho věc u sebe.
Za daných okolností nelze bez jakýchkoliv pochybností vyvrátit, že obviněný použil násilí, aby si uchoval již odcizenou věc, tedy věc, jíž se již zmocnil, a aby si tak vytvořil podmínky pro rychlý útěk z místa činu, a nikoliv v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že skutek pod bodem 6) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně právně kvalifikován, neboť nebylo spolehlivě zjištěno, že naplňuje všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. I když Nevyšší soud neakceptoval závěr, že se v daném případě jedná o zločin loupeže, neznamená to, že skutek nevykazuje znaky jiného trestného činu. Především by se mohlo jednat o přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku, případně v návaznosti na objasnění povahy újmy na zdraví poškozeného i přečinem ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku. Soud prvního stupně, jemuž se věc vrací, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, zváží, zda se jedná o dílčí útok pokračujícího trestného činu krádeže a porušování domovní svobody, jimiž byl obviněný pravomocně uznán vinným a které zůstaly rozhodnutím dovolacího soudu nezměněny.
Ke spolehlivému rozhodnutí ve věci se jeví potřebným důsledně objasnit nejen způsob vniknutí obviněného do rodinného domku poškozeného, ale zejména povahu újmy na zdraví, jež byla poškozenému násilným útokem obviněného způsobena, jejím důsledkům v obvyklém způsobu života poškozeného, a to výslechem poškozeného V. P. jako svědka, opatřením potřebných zpráv ošetřujícího lékaře, případně též provedením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Není samozřejmě vyloučeno, že k důslednému objasnění bude nezbytné provést i další důkazy, a bude proto na soudu prvního stupně, aby opatřil a provedl i tyto. Na nalézacím soudu pak bude, aby se otázkou právní kvalifikace tohoto skutku popsaného původně pod bodem 6) jeho rozsudku znovu a pečlivěji zabýval v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil jednak usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 12 To 255/2012, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, výroky o trestu a náhradě škody poškozenému V. P., a též rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 T 90/2011, ve výroku o vině pod bodem 6), jímž byl obviněný uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody poškozenému V. P. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Náchodě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla v příslušné části zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Jelikož obviněný vykonává trest odnětí svobody v jiné trestní věci (trestní věc vedená u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 67/2012), dovolací soud nerozhodoval o jeho vazbě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková