ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1181.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1181/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2004 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 4 To 77/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 20/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 20 T 20/2002, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru (nepřesně uvedeno neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru) podle §249a odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §249a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta, a podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo uloženo omezení spočívající v povinnosti zdržet se nadále neoprávněného užívání objektu stojícího na pozemku v obci na katastrálním území S.; podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené E. J. a K. Š. odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že v období od 16. 5. 2000 do 21. 12. 2001 v S. – B., okr. N. J., jako soukromý podnikatel v oboru pohostinství za účelem provozu pohostinství užíval jako vlastník dům stojící na pozemcích v obci a KÚ S. a parcely i přesto, že od 30. 3. 2002 (správně od 30. 3. 2000) jsou na základě stejnopisu notářského zápisu osvědčujícího prohlášení o odstoupení od kupní smlouvy ze dne 5. 10. 1999 včetně jejího dodatku ze dne 25. 1. 2000 z důvodu neuhrazení kupní ceny ve výši 1.700.000,- Kč z jeho strany v dohodnutém termínu do 13. 3. 2000 vlastníky těchto nemovitostí E. J. a K. Š., které jej dne 4. 5. 2000 písemně vyzvaly prostřednictvím advokátky JUDr. A. P. k vyklizení nemovitosti v termínu do 15. 5. 2000, což neučinil a nemovitost užíval za účelem získání finančních prostředků, které do ní vložil.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, jež směřovalo proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 4 To 77/2003, bylo odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl, že se žádný ze soudů náležitě nezabýval otázkou společenské nebezpečnosti jeho jednání a otázkou jeho zavinění. Upozornil, že předpokladem trestní odpovědnosti je protiprávní užívání, přičemž o protiprávnost se musí jednat jak z hlediska objektivního, tak i subjektivního; posledně uvedený předpoklad podle něj však splněn nebyl. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že soudy se nezabývaly jeho námitkami, že do nemovitosti vložil finanční prostředky ve výši 1.801.947,- Kč, o něž ji zhodnotil, a že u Okresního soudu v Novém Jičíně podal žalobu na vyslovení neplatnosti odstoupení od smlouvy, o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, ač obě tyto okolnosti mají podle něj podstatný význam pro právní posouzení věci. Uvedl, že odvolací soud poukázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí na jeho přípis ze dne 18. 5. 2000, aniž by se ale zabýval tím, že se v přípise domáhal zaplacení svých investic, nebo navrhl, že jejich zaplacení bude vyrovnáno tím, že bude nemovitost užívat po dobu pěti let. Dovozoval, že nebyly-li mu investice zaplaceny a nebyla s ním uzavřena ani nájemní smlouva, pak užíval-li nemovitost nadále, byl jeho postup analogický ustanovení §175 odst. 1 obč. zák. o tzv. retenčním právu. Další užívání věci bylo podle jeho názoru též v souladu s ustanovením §457 obč. zák., podle kterého je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Argumentoval tím, že vzhledem k pohledávce vůči poškozeným byl subjektivně přesvědčen o tom, že nemovitost, která byla předmětem kupní smlouvy, je oprávněn nadále užívat. Dovolatel nesouhlasil ani se závěry, jež soudy učinily ve vztahu k hodnocení stupně jeho nebezpečnosti pro společnost. Vyjádřil přesvědčení, že stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost není vyšší než nepatrný, a proto skutek nelze kvalifikovat - i pro případ, že by byly jeho formální znaky dány - jako trestný čin. Závěry odvolacího soudu při hodnocení délky doby, po kterou neoprávněně užíval nemovitost, aniž by vlastníkům cokoliv platil, označil za jednostranné. Znovu zdůraznil, že do nemovitosti vložil částku téměř 2 miliony Kč, vůči poškozeným má pohledávku v této výši a je podle něj nepředstavitelné, aby jim za této situace platil nějaký nájem; případné nároky poškozených by byly vyřešeny započtením.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že s námitkami, jež uplatnil obviněný v dovolání, se v dostatečné míře zabýval již odvolací soud a jeho závěry lze označit za správné. Zdůraznil, že dovolatel si byl vědom smluvního ujednání o právu prodávajících od smlouvy odstoupit, nebude-li uhrazena kupní cena; navzdory tomu do nemovitosti investoval, jako by vlastnictví nabyl, a jeho tvrzení, že původní vlastnice s těmito investicemi vyjádřily souhlas, bylo dokazováním vyvráceno. Státní zástupce upozornil, že obviněný tak vytvářel stav, kdy by si poškozené, ač za prodej a užívání nemovitosti nedostaly nic zaplaceno, musely své nemovitosti od obviněného zpět „vykupovat“ za cenu jím tvrzených investic. Za takových okolností nemůže podle něj na protiprávnosti jednání obviněného nic změnit ani žaloba na určení neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy a přiléhavě byl soudy vyhodnocen i stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je s odkazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda skutkem obviněného byly naplněny znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. jak po stránce formální, tj. zda bylo prokázáno úmyslné zavinění, tak i materiální.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že byl-li skutek obviněného posouzen jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák., soud se pečlivě zabýval jak otázkou formálních znaků tohoto trestného činu, tak i otázkou nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální podmínkou jeho trestnosti, a závěry, k nimž při právním posouzení skutku dospěl, v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě rozvedl.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatel protiprávně užíval dům jiného. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu.
Odvolací soud vycházel z relevantního právního vztahu mezi obviněným a vlastnicemi předmětných nemovitostí E. J. a K. Š.(již zemřelou), jak byl ustaven kupní smlouvou ze dne 5. října 1999. Z jejího obsahu nutno připomenout (bod V.), že prodávající E. J. a K. Š. si vůči kupujícímu, tj. obviněnému, vyhradily pro případ, že nezaplatí dohodnutou kupní cenu 1.700.000,- Kč nebo její část řádně a včas, právo odstoupit od této smlouvy do 3 měsíců po uplynutí lhůty splatnosti, jak byly sjednány pod jejím bodem III. (nejpozději do tří měsíců od provedení vkladu do katastru nemovitostí), a to písemně, doporučeným dopisem do vlastních rukou. Bylo dohodnuto, že právní účinky odstoupení nastanou dnem doručení kupujícímu nebo uplynutím úložné lhůty. Stejně tak se důvodně opřel o jimi sjednaný dodatek č. 1 k této smlouvě ze dne 25. ledna 2000, podle níž se obviněný zavázal dohodnutou kupní cenu ve výši 1.700.000,- Kč (po nedodržení předchozích sjednaných podmínek, když právní účinky vkladu vznikly dnem 6. 10. 1999) zaplatit do 13. března 2000, s čímž obě jmenované souhlasily pod podmínkou dodržení lhůty splatnosti; v opačném případě si vyhradily právo odstoupit od kupní smlouvy za podmínek uvedených v kupní smlouvě z 5. října 1999 (bod IV.).
Obviněný však kupní cenu nezaplatil, a proto E. J. a K. Š. sdělením došlým obviněnému 24. 3. 2000 odstoupily od kupní smlouvy z 5. října 1999. Dne 30. března 2000 byl sepsán notářský zápis, jehož účastnice E. J. a K. Š. prohlásily, že odstoupením od smlouvy byly zrušeny jak obligační, tak i věcněprávní účinky kupní smlouvy, čímž došlo k obnovení jejich původního vlastnického práva a formou záznamu je možno v katastru nemovitostí obnovit zápis vlastnického práva v jejich prospěch, k čemuž též došlo. Přípisem ze 4. května 2000 obě jmenované obviněného vyzvaly, aby předmětné nemovitosti vyklidil do 15. května 2000. Tato skutková zjištění ostatně obviněný v dovolání ani nezpochybnil.
Užíval-li tedy obviněný označené nemovitosti od 16. května 2000 i nadále, stalo se tak protiprávně.
Na tomto závěru nemohou nic změnit ani výhrady obviněného, že užíval-li nemovitost nadále, činil tak ve shodě s ustanoveními §175 obč. zák. (analogicky) a §457 obč. zák., neboť do nemovitosti vložil finanční prostředky ve výši 1.801.947,- Kč, které mu poškozené odmítly zaplatit, a že odvolací soud nevěnoval potřebnou pozornost jeho námitkám, že dosud nebylo rozhodnuto o jeho žalobě na neplatnost odstoupení od smlouvy.
Jde-li o posledně uvedenou námitku, soudy obou stupňů si jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) posoudily otázku odstoupení od kupní smlouvy i právních důsledků z toho vyplývajících a jejich závěrům nelze nic vytknout. Odpovídají dikci §48 odst. 1 obč. zák., podle něhož od smlouvy může účastník odstoupit též tehdy, jestliže je to účastníky dohodnuto; znění §48 odst. 2 obč. zák. koresponduje závěr, že odstoupením od smlouvy byla smlouva od počátku zrušena. Za této situace je podání žaloby na určení neplatnosti odstoupení od smlouvy pro závěr o protiprávnosti užívání nemovitosti a trestní odpovědnosti obviněného irelevantní.
Stejně tak je irelevantní i jeho námitka, že bezplatné užívání nemovitosti od 16. května 2000 má svoji oporu ve znění ustanovení §175 odst. 1 obč. zák. o retenčním právu (analogicky) a §457 obč. zák., neboť poškozené mu nezaplatily finanční prostředky, jež do nemovitosti vložil.
Zadržovací právo je v §175 odst. 1 obč. zák. upraveno tak, že kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. Je zjevné, že toto ustanovení lze použít za splnění ostatních předpokladů jen v případě existence povinnosti vydat cizí movitou věc, nelze je proto aplikovat ani analogicky.
Přiléhavá ovšem není ani argumentace, že postup obviněného byl v souladu s ustanovením §457 obč. zák., podle něhož byla-li smlouva zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Poškozené s obviněným neuzavřely dohodu, jejíž návrh jim dne 18. 5. 2000 učinil a která by opodstatňovala jeho další užívání nemovitosti. Bylo proto povinností obviněného nemovitost vyklidit, neboť mu pro její další užívání nesvědčil žádný právní důvod. Splnění povinnosti vyklidit nemovitost, kterou obviněný užíval na podkladě již zrušené kupní smlouvy, není závislé na případné povinnosti poškozených vydat obviněnému bezdůvodné obohacení spočívající ve zhodnocení nemovitosti obviněným. Poškozeným, vlastníkům nemovitosti, svědčilo totiž i právo na ochranu tohoto vlastnictví zakotvené v §126 odst. 1 obč. zák., podle něhož má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Jde-li o nemovitost, odpovídá vydání věci její vyklizení. Toto oprávnění jakožto výraz práva věcného je absolutní a není podmíněno plněním vlastníka; nejde totiž o synallagmatické závazky ve smyslu §560 obč. zák. (k tomu č. 13/2002 Sb. rozh. ve věcech občanskoprávních).
Námitka obviněného, že skutek nevykazuje znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. pro absenci subjektivní stránky, za vyložených okolností nemůže obstát.
Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Ze skutkových zjištění vyjádřených v rozhodnutích soudů obou stupňů úmyslné zavinění evidentně vyplývá. Obviněný věděl, že dům poškozených po jejich odstoupení od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny z jeho strany užívá protiprávně a činil tak záměrně s cílem získat finanční prostředky, jež do nemovitosti vložil. Těmito zjištěními jsou zákonné znaky úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. spolehlivě naplněny.
Stejně tak nemůže obstát ani námitka obviněného, že skutek nevykazuje znaky tohoto trestného činu po stránce materiální.
Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když vykazuje znaky trestného činu.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný ve smyslu citovaného ustanovení, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci však v posuzovaném případě nešlo.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost se zejména odvolací soud zabýval a jeho závěry jsou přiléhavé.
Odvolací soud výstižně upozornil především na dobu trvání protiprávního stavu a bez povšimnutí neponechal ani okolnost nikoli zanedbatelného bezdůvodného obohacení, jehož se obviněnému dostalo v důsledku protiprávního (bezplatného) užívání domu poškozených. Poukazoval-li obviněný opakovaně na zhodnocení nemovitosti, o něž se přičinil, nelze nezaznamenat, že obviněný, aniž by zaplatil kupní cenu, do nemovitosti investoval, jako by vlastnictví k ní reálně nabyl. Státní zástupce výstižně uvedl, že obmyslným zvelebováním nemovitosti prakticky vytvářel stav, kdy by si původní vlastnice musely nemovitost od něj zpět „vykupovat“ za cenu jím tvrzených investic.
Přestože protiprávní užívání domu je z pohledu typové nebezpečnosti jistě méně závažné než jeho obsazení, je vzhledem k výše uvedeným skutečnostem konkrétní stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost evidentně vyšší než nepatrný. Správně proto odvolací soud vyvodil, že znaky trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. byly naplněny i po stránce materiální.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková