ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1216.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1216/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2011 o dovolání obviněného Ing. J. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 5 To 64/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 150/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 3 T 150/2007, uznal obviněného Ing. J. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 10. 8. 2006 v době kolem 18.00 hod. v P., L. ulice, po předchozím spáchání dopravního přestupku – nedání přednosti v jízdě cyklistovi a zkřížení i zablokování cesty cyklistovi a verbálním konfliktu – úmyslně najel motorovým vozidlem značky Honda CR-V stříbrozlaté barvy, do poškozeného R. J., který v té době stál u pravé krajnice vozovky a své horské kolo značky Cannondale Caad 2 měl umístěné mezi nohama a zapisoval si r.z. výše uvedeného vozidla do svého mobilního telefonu zn. Ericsson K 700i, a tohoto srazil na zem tím způsobem, že do poškozeného narazil bokem vozidla v oblasti pravého předního kola a pravých předních dveří, přičemž poté okamžitě z místa činu odjel, aniž by poškozenému poskytl pomoc, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a hospitalizaci ve Fakultní nemocnici B., když poškozenému způsobil otřes mozku, poúrazový blok krční páteře, pohmoždění a oděrky levého bérce, pohmoždění levého kolena a podvrtnutí hlezenního kloubu vlevo s následnou pracovní neschopností od 10. 8. 2006 do 23. 9. 2006, život poškozeného ohrožen nebyl a poranění nevedla k ohrožení života poškozeného porušením funkcí životně důležitých orgánů, avšak střet automobilu se stojícím či jedoucím cyklistou může vést k závažnému i smrtícímu poranění cyklisty, ať již přímo nárazem vozidla na cyklistu nebo pádem cyklisty na vozovku, dále obžalovaný uvedeným jednáním způsobil poškození kola v dosud přesně nezjištěné výši i poškození mobilního telefonu Sony Ericsson K 700i, na kterém vznikla škoda ve výši 1.200,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za ně podle §222 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §60a odst. 1, 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu, přičemž výkon tohoto trestu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro hlavní město P., škodu ve výši 7.802,- Kč, a poškozenému R. J. škodu za ušlý výdělek ve výši 2.715,- Kč a za 80 bodů bolestného á 120,- Kč, tj. 9.600,- Kč, když podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 5 To 64/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Aleše podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel poukázal na svoji předchozí obhajobu spočívající v tom, že předmětné vozidlo v době skutku neřídil, neboť je v kritické době zapůjčil pro soukromé účely svým obchodním partnerům – G. P. a P. G. Orgánům přípravného řízení a soudům vytknul, že neučinily pokus jmenované osoby předvolat jako svědky, čímž porušily zásadu rovnosti stran ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud soudy závěr o jeho vině opřely o provedenou rekognici, namítl, že tento důkaz byl pořízen v rozporu se zákonem, neboť v průběhu trestního řízení byly provedeny celkem dvě rekognice (první podle fotografií dne 3. 10. 2006, druhá in natura dne 1. 7. 2007). Jelikož se při rekognici jedná o neopakovatelný úkon, v pořadí druhá z nich je z důkazního hlediska nepoužitelná. K tomu poměrně podrobně rozvedl, jak osobu pachatele v průběhu trestního řízení popisoval poškozený, z čehož následně vyvodil, že (poškozený) popis podezřelé osoby průběžně upravoval tak, aby nakonec „pasoval“ na něj. K rekognici provedené in natura vznesl výhradu, že byla provedena v rozporu s kriminalistickými zásadami platnými pro provádění tohoto úkonu, konkrétně s ustanovením §104b odst. 3 tr. ř. Současně zdůraznil, že zákon nepřipouští, aby poznávající osoba, kterou je svědek, nebyla před rekognicí v tomto procesním postavení vyslechnuta, nýbrž aby podala toliko vysvětlení ve smyslu §158 odst. 3 písm. a) tr. ř.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) obě napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřila, pouze vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohly obstát, neboť jejich prostřednictvím jednak zpochybňoval použitelnost důkazů provedených orgány činnými v trestním řízení, zejména rekognice in natura ze dne 1. 7. 2007, jednak opakoval již dříve uplatněnou obhajobu spočívající v tom, že v inkriminovaný okamžik předmětné vozidlo neřídil. Tím zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), resp. l ) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pro úplnost je třeba dodat, že obviněný byl pro výše popsaný skutek uznán vinným již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 3 T 150/2007, jenž jeho jednání tehdy právně kvalifikoval jednak jako trestný čin trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a jednak jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. Obviněný proti tomuto rozsudku podal odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2009, sp. zn. 5 To 279/2009, podle §256 tr. ř. zamítl. Nejvyšší soud k dovolání obviněného usnesením ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 150/2010 (publikované pod č. 18/2011 Sb. rozh. trest.), sice podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak citované usnesení Městského soudu v Praze, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, a současně i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, to však jen proto, že přisvědčil dovolací argumentaci obviněného, že jeho jednání nelze podřadit (též) pod ustanovení §208 tr. zák., neboť souběh výše uvedených trestných činů je vyloučen. Ve vztahu k posouzení jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ovšem obviněný tehdy ničeho nenamítal, proto Nejvyšší soud – vázán rozsahem a důvody podaného dovolání – správnost této právní kvalifikace vycházející ze soudy nižších instancí učiněných skutkových zjištění nepřezkoumával a po vrácení věci soudu prvního stupně ani neukládal, aby do té doby provedené dokazování dále doplňoval.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a