ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1233.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1233/2014-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. října 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Bc. Z.F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 5 To 416/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 178/2013, a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Podle §265k odst. l tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 5 To 416/2013, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 6 T 178/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 1 odst. l tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 6 T 178/2013, bylo rozhodnuto tak, že podle §314c odst. 1 písm. a), §188 odst. 1 písm. c), §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a v čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb., v usnesení nesprávně uvedeno č. 200/1992 Sb.) se zastavuje trestní stíhání obviněného Z. F. pro skutek, kterého se měl podle obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 10. 2013 (správně 25. 9. 2013), sp. zn. 2 KZV 24/2013, dopustit tím, že v období let 2006 až 2011 jako příslušník Bezpečnostní informační služby (dále jen „BIS“), služebně zařazen na objektu sídlícím v P., M., úmyslně a opakovaně si přisvojoval finanční prostředky, které mu byly BIS svěřeny na nákup pohonných hmot a mazadel (dále jen „PHM“) do služebních vozidel BIS evidenčních čísel … – Audi A4, 3,2 FSI Quattro, 188 kW, benzín, … – Škoda Superb 2,8, 142 kW, benzín, … – Hyundai Tuscon 2,0, 104 kW, benzín, u nichž byl kmenovým řidičem, a do dalších služebních vozidel BIS evidenčních čísel … – Škoda Fabia, 1,9 TDI combi, 77 kW, nafta, … – Ford Focus 2,5, 166 kW, benzín, … – Škoda Fabia 2,0 combi, 85 kW, benzín, … – Volvo V50 2,5 combi, 162 kW, benzín, … – Škoda Felicia 1,6, 55 kW, benzín, … – VW Golf V6 2,8, 150 kW, benzín, tím způsobem, že v knihách provozu služebních vozidel vykazoval čerpání pohonných hmot do služebních vozidel, ke kterému ve skutečnosti nedošlo, a za tyto neuskutečněné nákupy PHM čerpal finanční prostředky BIS, čerpání těchto finančních prostředků na nákup PHM do služebních vozidel dokládal účetními doklady, které byly vydány dne, příp. v čase (zejména o víkendech), kdy služební vozidlo nebylo dle knihy provozu používáno a dle výkazu výkonu služby službu nevykonával a zároveň v některých případech přepisoval nebo odstraňoval na účetních dokladech datum nebo čas, aby nebyl zřejmý den, případně čas vystavení účetního dokladu, a to nejméně ve 107 konkrétních zde popsaných případech, čímž měl na majetku Bezpečnostní informační služby způsobit škodu v celkové výši 104.177,70 Kč a tím měl spáchat přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože v něm nelze pokračovat, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Proti označenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 5 To 416/2013, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Soudy odůvodnily zastavení trestního stíhání (ve stručnosti) uplatněním zásady „ne bis in idem", a to vzhledem k rozhodnutí kancléře ve věcech služebního poměru ze dne 21. 12. 2011, č. j. 273-109/2011-BIS-6, jež bylo rozhodnutím ředitele BIS ze dne 5. 6. 2012, č. j. 64-13/2012-BIS-1 potvrzeno při současném zamítnutí odvolání. Podle tohoto rozhodnutí, jež nabylo právní moci dne 11. 6. 2012, byl obviněný pro totéž jednání, pro které na něho byla podána obžaloba, podle §42 odst. l písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, propuštěn ze služebního poměru.
Proti usnesení stížnostního soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), l ) tr. ř. Dovolatel měl za to, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, ač pro takový postup nebyly dány podmínky, což zapříčinilo vznik dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Toto pochybení potom v návaznosti na podanou stížnost státního zástupce nenapravil ani Městský soud v Praze, což v konečném důsledku podle mínění dovolatele založilo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., alternativa druhá.
Dovolatel namítl, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se stížnostní soud ztotožnil, nesprávně aplikoval ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s odkazem na čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru dovolatele je argument stížnostního soudu, že zásada ne bis in idem na danou věc dopadá i na základě uplatnění postupu služebního funkcionáře podle §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle kterého musí být příslušník takového sboru propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, zjevně nesprávný. Tento důvod propuštění ze služebního poměru není a nemůže být trestní sankcí, se kterou je konstantní judikaturou spojován následek dovozovaný stížnostním soudem, neboť primárně se jedná o opatření bránící tomu, aby příslušníkem bezpečnostního sboru byl ten, kdo se dopustil zavrženíhodného jednání na úrovni trestného činu, přestože v rámci trestního řízení dosud nebyl vynesen pravomocný odsuzující rozsudek. Dovolatel uvedl, že předmětem správní úvahy je v daném případě pouze ta skutečnost, zda se příslušník bezpečnostního sboru takového jednání dopustil, nikoli sama otázka jeho propuštění. K tomuto úkonu služebního orgánu v případě závěru o spáchání takového jednání dojít musí. Dovolatel poznamenal, že při akceptaci výše zmíněného závěru druhoinstančního soudu by propuštění příslušníka bezpečnostního sboru pro např. důkazně nespornou vraždu znamenalo znemožnění jeho trestního postihu, tudíž právní závěr soudu nutno považovat nejen za nesprávný, nýbrž z procesního hlediska i za nebezpečný.
Nejvyšší státní zástupce poukázal na skutečnost, že problematika spojená s propuštěním příslušníka BIS ze služebního poměru a překážkou trestního stíhání s přihlédnutím k zásadě ne bis in idem byla již judikaturou řešena. V této souvislosti zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006, kdy Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že propuštění příslušníka BIS ze služebního poměru podle §40 odst. 1 písm. d) zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, pro porušení služební přísahy nebo služební povinnosti zvlášť hrubým způsobem nemůže představovat překážku ne bis in idem ve vztahu k současně vedenému trestnímu stíhání pro týž skutek; pokud obviněný, jako příslušník BIS, kvalifikovaně porušil služební přísahu nebo služební povinnosti jednáním jsoucím v rozporu se zákonem o BIS, přičemž tímto jednáním současně porušil i zájem chráněný trestním zákonem, pak vyvozením personálních důsledků služebním orgánem nelze považovat za sankci trestněprávní povahy, a proto propuštění ze služebního poměru nemohlo být důvodem k zastavení trestního stíhání. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí současně podotkl, že je taktéž zjevné, že propuštění příslušníka BIS ze služebního poměru podle §40 odst. 1 písm. d) zákona č. 154/1994 Sb. je postaveno mimo proces vyřizování kázeňských přestupků a nelze je považovat za kázeňský trest.
Dovolatel s odkazem na komentářovou literaturu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 207), s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 6 Tdo 683/2013, a částečně i s poukazem na shora označené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006, připustil, že zásada ne bis in idem ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, o niž své rozhodnutí soudy obou stupňů opřely, může být výjimečně vztažena i k řízení o disciplinárním deliktu. Zásadně se však jedná o vztah ke kázeňskému řízení vedenému podle ustanovení §186 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů v případě, že je dáno podezření ze spáchání kázeňského přestupku ve smyslu §50 odst. 1 citovaného zákona. Zcela odlišné řízení je však vedeno podle §183 a násl. zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, tj. řízení o propuštění, důvodem jehož iniciace mohou být zásadně toliko skutečnosti popsané v §42 odst. 1, 2 nebo 3 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, mezi něž spáchání kázeňského přestupku nepatří [s odkazem na §42 odst. 1 písm. e) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů může být podle §183 a násl. citovaného zákona příslušník propuštěn tehdy, pokud mu byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti; toto ustanovení samo výslovně považuje kázeňské řízení za odlišný proces]. Dovolatel poznamenal, že smyslem řízení o propuštění není sankcionovat, nýbrž zareagovat na určitou faktickou situaci týkající se určitého příslušníka, v jejímž důsledku nelze akceptovat, aby tento příslušník nadále setrvával ve své funkci. Tato faktická situace ani nemusí spočívat v pochybení příslušníka, ale může se jednat např. i o ztrátu občanství nebo fyzické či psychické způsobilosti, není tedy nutně zjišťováno závadné zaviněné jednání. Současně je podle dovolatele zapotřebí dodat, že spočívá-li zmíněná situace, na kterou je reagováno, ve spáchání deliktu (trestněprávní či kázeňské povahy), je rozhodnutí o takovém protiprávním jednání a o případném trestu zásadně ponecháno jinému řízení. Podle mínění dovolatele nelze zároveň přehlédnout, že řízení o propuštění ze služebního poměru neumožňuje ani uložení přiměřené sankce, neboť jeho závěrem může být pouze rozhodnutí o propuštění nebo o nepropuštění, a to bez jakékoli diferenciace.
Dovolatel připomněl, že Evropský soud pro lidská práva již ve věci Engel a další proti Nizozemí a následně i v jiných kauzách vyslovil tři kritéria pro posouzení, zda čin, stran kterého bylo vedeno předchozí řízení, lze považovat za trestný v tom smyslu, aby rozhodnutí o něm zakládalo nepřípustnost trestního stíhání. Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Toto kritérium má rozhodující význam jen tehdy, jestliže delikt do trestního práva patří, jinak má význam pouze relativní. Druhé kritérium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kritériem je druh a závažnost sankce. Druhé a třetí kritérium jsou alternativní, nikoli kumulativní. Již v případě disciplinárních deliktů platí, že na rozdíl od přestupků a jiných správních deliktů nemůže být jeho subjektem každý občan, ale vždy jen omezený okruh osob se zvláštním statusem; druhé kritérium je zde tudíž neaplikovatelné. Tím spíše takový závěr platí pro řízení o propuštění ze služebního poměru. Dovolatel má za to, že rozhodující by v obdobných případech měl proto být druh a závažnost sankce (třetí kritérium). Řízení vedené podle §183 a násl. zákona o služebním poměru přitom ve své podstatě žádné sankce neukládá, ani žádný jejich seznam nedefinuje, celé řízení zná pouze reakci na specifické situace ve formě propuštění ze služebního poměru. Ani třetí kritérium konstatované Evropským soudem pro lidská práva tak není možné v posuzované trestní věci relevantně dovodit.
Dovolatel uzavřel, že soudy chybně provedly výklad zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sporů a rovněž chybně vyhodnotily výchozí judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i navazující soudní praxi Nejvyššího soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 5 To 416/2013, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 6 T 178/2013, zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že vzhledem k tomu, že oba soudy rozhodly věcně správně, navrhuje, aby dovolací soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265j tr. ř. zamítl, neboť není důvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Stížnost státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze byla zamítnuta poté, co stížnostní soud na jejím podkladě meritorně přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, bylo-li rozhodnuto mimo jiné o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Je zjevné, že námitky dovolatele jsou z hlediska deklarovaných důvodů dovolání uplatněny relevantně.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná především otázka, zda lze obviněného pro skutek vykazující znaky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku postihnout v trestním řízení, byl-li za totéž jednání propuštěn ze služebního poměru.
V daných souvislostech je významné právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát (princip ne bis in idem), jak je zaručuje čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Třeba je též připomenout ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., které výslovně upravuje jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání okolnost, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“) publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 je mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána a která je ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu a ve vztahu k níž platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Podle článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
Čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nadepsaný „Ne bis in idem“, v českém překladu publikovaném ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Právní kvalifikace předmětného řízení ve vnitrostátním právu nemůže být totiž jediným relevantním kritériem aplikovatelnosti principu ne bis in idem, přičemž pojem „trestní řízení“ musí být vykládán ve světle obecných principů týkajících se korespondujících spojení „trestní obvinění“ a „trest“ v čl. 6 a 7 Úmluvy (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1408). Musí však jít o řízení, které materiálně má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Tento soud ve své judikatuře vymezil tři kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin v pojetí Úmluvy (známá též jako tzv. „Engel kritéria“ obsažená v rozsudku ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další proti Nizozemí). Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Druhé kritérium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kritériem je druh a závažnost sankce, a to nikoliv sankce skutečně uložené, nýbrž sankce, kterou bylo v daném případě za konkrétní delikt možné uložit. Druhé a třetí kritérium jsou v zásadě alternativní, nikoli kumulativní. V současné době aplikuje Soud tato kritéria v podstatě tak, že ukazuje-li druhé kritérium na trestní povahu deliktu, potom třetí kritérium nemá žádnou relevanci. Naopak, pokud se delikty co do své povahy nejeví jako trestní, může závažnost uložitelné sankce ve výsledku převážit hodnocení ve prospěch trestní povahy deliktu (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 578).
V neposlední řadě je pro dosah uplatnění zásady „ne bis in idem“ rozhodující též otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí. Proto i jí věnuje Evropský soud pro lidská práva dlouhodobě náležitou pozornost. V nauce jde o jednu z nejdiskutovanějších otázek, kterou jednotlivé právní řády neřeší stejně. Ve vztahu k aplikaci čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakotvujícího zásadu „ne bis in idem“ jde o vyřešení toho, které prvky skutku musí být shodné, aby byla zachována jeho totožnost.
K tomu Nejvyšší soud nemůže nepřipomenout, že dne 10. 2. 2009 rozhodl velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „velký senát Soudu“) rozsudkem ve věci Zolotukhin proti Rusku – číslo stížnosti 14939/03 (viz Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ročník XII, č. 2/2009, s. 103 až 112). Citované rozhodnutí je třeba považovat za sjednocující ve vztahu k dosud, v některých směrech, vnitřně rozporné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též „Soud“), která se týká ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
V projednávané věci se velký senát Soudu vyslovil v daném kontextu relevantně k otázce, zda delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné (idem).
Velký senát Soudu přiznal, že judikatura Soudu ohledně definice prvku „idem“ je vnitřně rozporná. Současně Soud identifikoval tři základní linie své judikatury:
- první se opírá o rozsudek ve věci Gradinger proti Rakousku a za kritérium pro stanovení prvku „idem“ považuje totožnost skutku,
- druhá se opírá o rozsudek ve věci Oliveira proti Švýcarsku a za rozhodné kritérium považuje rovněž totožnost skutku, ale připouští, že jeden a tentýž skutek může naplňovat znaky skutkových podstat více trestných činů a že za ně může být pachatel potrestán v různých řízeních před různými orgány,
- třetí se opírá o rozsudek ve věci Fischer proti Rakousku a klade důraz na „podstatné prvky“ obou posuzovaných činů. Tento přístup modifikuje druhý přístup, protože upřednostňuje skutečnost, že znaky skutkových podstat trestných činů naplněných tímtéž jednáním nemohou být pouze nominálně odlišné.
Následně Soud konstatoval, že vnitřní rozpornost judikatury ohrožuje právní jistotu, předvídatelnost práva a zásadu rovnosti před zákonem, a proto se rozhodl sjednotit výklad prvku „idem“. Po prostudování obdobných úprav v jiných mezinárodněprávních instrumentech dospěl Soud k závěru, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento druhý trestný čin založen na „totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku“.
Velký senát Soudu rovněž zdůraznil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, když předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků „res iudicata“. Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.
Z toho vyplývá, že Soud se vrátil k první výkladové variantě a za klíčové kritérium určil totožnost skutku, bez ohledu na odlišnou právní kvalifikaci. Tento závěr pak beze zbytku ve své rozhodovací praxi aplikoval, jak dokládá kupř. rozsudek Soudu ve věci Ruotsalainen proti Finsku.
Při aplikaci těchto obecných východisek na řešený případ je podstatné, že české orgány činné v trestním řízení při posuzování překážky „ne bis in idem“ musí vycházet primárně z totožnosti skutku chápané jako totožnosti rozhodných skutkových okolností určitého činu. Zvláště je ale třeba zdůraznit, že je na místě posuzovat každý jednotlivý případ důsledně individuálně.
Při vlastním rozhodování o porušení čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy, jehož cílem je zákaz opakování trestního řízení, které již bylo skončeno pravomocným rozhodnutím, bylo nezbytné zabývat se v konkrétní věci dvěma otázkami. Za prvé, zda obě řízení jsou trestního charakteru, a za druhé, zda se obě týkaly stejného činu. Kladná odpověď na první otázku je nezbytná pro aplikaci čl. 4 Protokolu č. 7 vůbec, druhá poté pro shledání jeho porušení.
Třebaže se v důvodové zprávě k Protokolu č. 7 uvádí, že čl. 4 se týká pouze trestního řízení a nebrání tudíž souběhu trestního řízení s řízením odlišné povahy, např. disciplinárním, je třeba tomu rozumět tak, že uvedené platí pouze za předpokladu, že takové řízení není řízením trestním ve smyslu Úmluvy. Konkrétně v případě disciplinárního řízení bude, vyjde-li se z hypotézy, že klasické disciplinární řízení se týká omezeného okruhu osob se zvláštním statusem a že jsou v něm ukládány sankce mající alespoň částečně represivně-preventivní charakter, rozhodující druh a stupeň závažnosti hrozící sankce (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1409). Odpověď na otázku, zda je na místě zabývat se možností přímé aplikace čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je podle Nejvyššího soudu v tomto konkrétním případě závislá na určení povahy a smyslu rozhodnutí o propuštění příslušníka BIS ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“).
Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, formálně je obecně závazným právním předpisem, ale ve skutečnosti upravuje jen poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (§1 odst. l zákona). Takto vymezeným partikulárním předmětem úpravy je zákon určen značně omezenému okruhu adresátů, vůči kterým také stanoví různá opatření, z nichž jen některá jsou disciplinárními tresty, zatímco jiná tento charakter nemají.
Podle §42 odst. l písm. d) zákona příslušník bezpečnostního sboru musí být propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Z hlediska systematiky zákona spadá toto ustanovení do části druhé zákona, která podle nadpisu upravuje „Vznik, změnu a skončení služebního poměru“. Uvedené ustanovení upravuje nikoli sankci ve smyslu represívního opatření, které by bylo možné materiálně pokládat za trest. Jde o opatření vyloženě jen personální povahy srovnatelné spíše s okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem podle §55 odst. l písm. b) zákoníku práce. Kázeňské tresty, které se příslušníkům bezpečnostních sborů ukládají za kázeňské přestupky, jsou upraveny v části čtvrté zákona nazvané podle nadpisu „Kázeňské odměny a kázeňské tresty“. Co je kázeňským přestupkem, je vymezeno v §50 odst. l zákona. Ve výčtu trestů uvedených v §51 odst. l písm. a) až g) zákona není propuštění ze služebního poměru. Jedním z druhů kázeňských trestů je podle §51 odst. l písm. d) zákona odnětí služební hodnosti. Uložení tohoto kázeňského trestu pak je důvodem, pro který příslušník bezpečnostního sboru musí být ze služebního poměru následně propuštěn podle §42 odst. l písm. e) zákona. Z toho evidentně vyplývá, že rozhodování o propuštění ze služebního poměru není součástí řízení o kázeňském přestupku. Jasně to pak potvrzuje úprava „Řízení ve věcech služebního poměru“ v části dvanácté zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona je „zvláštním řízením“ podle §183 - §185 zákona. Jiným řízením je „řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku“ podle §186 - §189 zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona a řízení o kázeňském přestupku či o jednání, které má znaky přestupku, jsou dvě různá a samostatná řízení, která jsou důsledně oddělena a z nichž žádné není součástí druhého. Rozdíl mezi nimi je mimo jiné i v tom, že pro řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, platí, že kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen (§186 odst. 10 zákona), zatímco ustanovení upravující řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona nic takového nestanoví, takže předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona. Tím jsou jen podporovány důvody pro závěr, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona není řízením trestněprávní povahy a že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady „ne bis in idem“.
Tento právní názor je v souladu s tím, jak v obdobné věci rozhodl Nejvyšší soud nejen usnesením ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006 (viz str. 9 až 12 odůvodnění), ale také v dalších věcech; jmenovitě se tak stalo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 451/2014, usnesením ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 881/2014.
Zásadami, které Nejvyšší soud vyložil v předcházejících částech tohoto usnesení, se soudy ve věci obviněného neřídily a naopak chybně odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se týkala věcí odlišné povahy z hlediska charakteru dřívějšího řízení. Argumentace nalézacího soudu usnesením ze dne ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007 (č. 13/2009 Sb. rozh. tr.), je nepřiléhavá již proto, že šlo o případ, v němž trestnímu stíhání obviněného předcházelo rozhodnutí v blokovém přestupkovém řízení, nikoliv disciplinárním řízení. Rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010) se uvedené problematiky netýká.
K úvahám obsaženým v odůvodnění rozhodnutí soudů o důsledcích a významu propuštění ze služebního poměru (viz usnesení soudu prvního stupně str. 21, usnesení soudu druhého stupně str. 4) dovolací soud pro úplnost poznamenává, že Evropský soud pro lidská práva neshledal za dostatečně závažnou sankci na to, aby třetí kritérium převážilo nad druhým kritériem kupř. propuštění úředníka ze státní služby či případ, kdy úředníkovi radnice podezřelému z korupce byla uložena disciplinární sankce v podobě povinného odchodu do důchodu (Rabus proti Německu, rozhodnutí z 9. 2. 2006, č. 43371/02, Moullet proti Francii, rozhodnutí z 13. 9. 2007, č. 27521/04, viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 580). Dovolací soud shledává srovnání významu rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru s uložením sankce v podobě uložení trestu zákazu činnosti, ztráty vojenské hodnosti či dokonce peněžitého trestu za nepřiléhavé a mimoběžné a žádnou relevanci nemají ani úvahy o „závažném postižení v morální a statusové oblasti života“ obviněného.
Trestní stíhání obviněného nebylo nepřípustné podle §11 odst. l písm. j) tr. ř., a pokud bylo z tohoto důvodu zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, je toto usnesení rozhodnutím, pro které nebyly splněny podmínky stanovené zákonem, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. f) tr. ř. Napadené usnesení Městského soudu v Praze pak je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud na základě shora zmíněných skutečností z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f), l ) tr. ř. za splnění podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 5 To 416/2013, a jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 6 T 178/2013, zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková