ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1239.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1239/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2014 o dovolání obviněného Z. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. 9 To 158/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 178/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 8 T 178/2013, uznal níže jmenované obviněné vinnými, že
„Obžalovaní Z. Č. a J. J.
1. v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách koncem srpna roku 2012 vylákal obžalovaný J. J. telefonicky V. P. pod falešnou záminkou k nádraží Českých drah v obci Z., okres B. a když jmenovaný na uvedené místo svým vozidlem tov. zn. Renault Laguna přijel, svým rychlým příjezdem mu obžalovaný Z.Č., jež je otcem obžalovaného J., svým vozidlem tov. zn. Škoda Superb zablokoval možnost pohybu, vystoupil z vozu, ještě sedícího poškozeného nečekaně fyzicky napadl, nejprve úderem pěstí do levé tváře, pak ještě opakovanými údery do různých míst obličeje, následně po vystoupení z vozidla ho srazil k zemi a vyhrožoval, že ho udá policejním orgánům pro vloupání do rodinného domu … ve Z., že tedy půjde do vězení, že jeho těhotnou družku přinutí k prostituci v hotelu A. na R., kdy těmito hrozbami ho přiměl sepsat podle jeho diktátu doznání, k čemuž mu vložil do ruky papír a tužku, ke krádeži historických uniforem z uvedeného domu s tím, že uniformy pak předal ke zpeněžení T. O., jež mu poskytl také předem potřebné informace k tomuto činu, kdy hodnota nahlášených odcizených věcí ku škodě majitele nemovitosti P.P. měla činit 1.402.730,- Kč, přičemž po sepsání tohoto dokumentu si jej obžalovaný Z. Č. převzal a znovu pod stejnými pohrůžkami požadoval po V. P. odpovídající finanční hotovost, načež poškozený pod tímto tlakem v obavách možné újmy své a zvláště těhotné družky odjel do svého bydliště, kam ho doprovázel obžalovaný J., jemuž pak v T. předal finanční částku ve výši 10.000,- Kč, po dalším osobním a telefonickém výhružném nátlaku na předání dalších peněz, jež probíhaly ve dnech následujících, poskytl pro obviněného Č. další finanční částku v hotovosti ve výši 40.000,- Kč a nakonec nechal zaslat v září 2012 na bankovní účet určený obžalovaným Č. celkově finanční sumu ve výši 70.000,- Kč,
2. v období od srpna 2012 do září 2013, kdy byla věc oznámena policii, obžalovaný J. nejprve vylákal T. O., do Z., okres B., kde mu předložil výše zmíněné doznání sepsané V.P. s tím, že ho posílá jeho otec, obžalovaný Z. Č., který tento dokument využije k vymáhání peněz, následně poškozeného kontaktoval P. P. a vyzýval ho k náhradě škody, jmenovaný sepsal proto dlužní úpis na 1.400.000,- Kč, načež obžalovaný Č. poškozeného opakovaně vyhledával v různých hernách v H., okres B., sděloval, že mu P. P. předmětnou pohledávku ve výši uznaného dluhu postoupil, a proto nechť mu uhradí nejméně 800.000,- Kč, uváděl, že jinak mu mohou být zlámány nohy, zbita manželka poškozeného, jakož jejich děti, že mu jsou k jejich bydlišti a ke všem rodinným poměrům známy potřebné informace,
obžalovaný Z.Č.
3. v době od měsíce ledna 2008 do měsíce srpna 2011 úmyslně řádně neplnil, ač tak činit měl a mohl, vyživovací povinnost vůči nezaopatřenému synovi …., a od měsíce ledna 2008 do měsíce září 2013 vůči nezaopatřenému synovi …., přičemž rozsah vyživovací povinnosti mu byl stanoven rozsudkem Okresního soudu v Berouně č.j. 23Nc 657/2005-33 ze dne 23.3.2006, který nabyl právní moci dne 25. 5. 2006 tak, že má přispívat na výživu syna … částkou 1.000,- Kč měsíčně a na výživu syna ... částkou 800,- Kč měsíčně, splatných do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky M. Č., a na výživném mu tak po odečtení částky celkem 53.000,- Kč, kterou obžalovaný poskytl v přesně neurčené době ve dvou splátkách, vznikl dluh v celkové výši 46.200,- Kč“.
Takto popsan é jedn á n í obvin ě n é ho Z. Č . soud pr á vn ě kvalifikoval pod body 1) a 2) jako p ř e č in vyd í r á n í podle §175 odst. 1 tr. z á kon í ku a pod bodem 3) jako p ř e č in zanedb á n í povinn é v ýž ivy podle §196 odst. 1 tr. z á kon í ku a odsoudil ho za to podle §175 odst. 1 tr. z á kon í ku za pou ž it í §43 odst. 1 tr. z á kon í ku k ú hrnn é mu trestu odn ě t í svobody v trv á n í t ří let, pro jeho ž v ý kon jej za ř adil podle §56 odst. 2 p í sm. b) tr. z á kon í ku do v ě znice s dozorem.
Jednání obviněného J. J. soud právně kvalifikoval pod body 1) a 2) jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu podle §175 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný Z. Č. odvolání , o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. 9 To 158/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. (Pro úplnost lze dodat, že obviněný J. J. odvolání nepodal.)
Obviněný Z. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Vargy proti němu podal dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání uvedl, že si je vědom, že dovoláním nelze napadat skutkové zjištění nižších soudů, přesto nad rámec dovolání musí obecně poukázat na nesprávné hodnocení důkazů, což vedlo k nesprávnému rozhodnutí soudu prvního stupně a potažmo soudu odvolacího. Je také přesvědčen, že právní kvalifikace skutku uvedeného pod bodem 2. napadeného rozsudku neodpovídá provedenému dokazování. Skutkové znaky trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku nenaplnil, jelikož svědka T. O. nevydíral. Považuje za stěžejní, že sám tento svědek během výpovědi u hlavního líčení dne 20. 1. 2014 popřel skutečnost, že by mu měl právě on přímo vyhrožovat, přičemž na dotaz obhájce uvedl: „Konkrétní výhružka z úst pana Z. Č. vůči mé osobě nepadla. Konkrétní výhružka z úst pana Z. Č. vůči blízkým osobám nepadla. Konkrétní výhružka vůči komukoliv z úst pana Z. Č. nepadla“ .
Dovolatel nesouhlasil s tvrzením soudu prvého stupně, resp. i soudu druhého stupně, který v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že vyhrožovat lze i nepřímo, tj. příměry, náznaky apod. Naopak je přesvědčen, že pokud v daném případě nebylo užito násilí, a bylo vyvráceno, že by mělo dojít k pohrůžce násilí či jiné těžké újmy, nelze dospět k závěru, že by měl spáchat vůči svědkovi T. O. trestný čin vydírání. Z provedeného dokazování nelze dokázat jeho vinu ohledně spáchání skutku pod bodem 2. bez důvodných pochybností, a měl být při respektování zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo obžaloby v tomto bodě v plném rozsahu zproštěn. Soudy obou instancí věc nesprávně právně posoudily a dovodily naplnění znaků uvedeného trestného činu, aniž by z jeho strany bylo použito násilí či konkrétní pohrůžky násilí. Proto je přesvědčen, že právní posouzení tohoto skutku není v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové větě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nebylo prokázáno, že měl spáchat trestný čin vydírání, neboť nebyly naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, především jeho objektivní a subjektivní stránka. Právě absence těchto znaků vylučuje jeho trestní odpovědnost, takže jednání, jehož se měl dopustit, není trestným činem vydírání.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze a rozsudek Okresního soudu v Berouně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a novému projednání.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která v samém úvodu zmínila, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňoval v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací.
Státní zástupkyně souhlasila s názorem odvolacího soudu, že svědek T. O. při hlavním líčení opakovaně přisvědčil, že obviněný proti němu nepoužil konkrétních výhružek, nicméně ve své výpovědi před soudem opakovaně vylíčil, jak mu obviněný plasticky popisoval újmu, která vznikla lidem, kteří neplatili, přičemž zdůrazňoval, že má podrobné informace o jeho rodině. Pohrůžkou násilí se přitom rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. U vydírání postačuje pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (dopisem, telefonicky apod.). Osoba, které je vyhrožováno, nemusí být ani přítomna, neboť vyhrožovat lze např. telefonem nebo v dopise. Pohrůžka násilí rovněž nemusí směřovat přímo proti napadenému (může směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti v zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí měla státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatel ve svém podání vyslovil, že poukazuje na nesprávné hodnocení důkazů a že je namístě uplatnit zásadu in dubio pro reo, jsou takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení irelevantní. Takto pojatými námitkami totiž směřoval do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.) a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani dovolatelově námitce co do porušení pravidla „in dubio pro reo“ spadajícího pod zásadu presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto pravidla je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, pokud zůstanou po vyčerpání všech dosažitelných důkazů důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů. Takové pochybnosti ohledně rozhodné skutkové otázky však v posuzované věci nebyly zjištěny.
K dosud uvedenému Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se ovšem ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Dovolatel však meritem svého podání učinil námitku, že jeho jednání pod bodem 2. rozsudku soudu prvého stupně nenaplnilo znaky trestného činu vydírání. Ačkoliv z hlediska formálního je taková námitka pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, Nejvyšší soud ji shledal zcela nedůvodnou.
K tomu je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přičemž musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Pohrůžkou násilí se pak rozumí – jak správně připomněla již státní zástupkyně – jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. U vydírání postačuje pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (dopisem, telefonicky apod.). Osoba, které je vyhrožováno, nemusí být ani přítomna, neboť vyhrožovat lze např. telefonem nebo v dopise. Pohrůžka násilí rovněž nemusí směřovat přímo proti napadenému (může směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti či dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. (K tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §120 až §421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1573.)
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Ten je přitom spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý, eventuální [§15 odst. 1 písm. b) , odst. 2 tr. zákoníku].
Dovolatel své tvrzení o nenaplnění znaků trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku opřel o výše citovaná slova z výpovědi svědka T. O. při hlavním líčení konaném dne 20. 1. 2014. Z obsahu protokolu o dotčeném hlavním líčení však vyplývá jiný obraz, než dovolatel ve svém podání prezentoval. Jmenovaný svědek učinil uvedeného dne v hlavním líčení celkem rozsáhlou a poměrně podrobnou výpověď (srov. č. l. 327 až 329 spisu), v níž jednání obviněného Z. Č. popsal. Ve své výpovědi byl konzistentní, výpověď souhlasila i s výpovědí, kterou učinil předtím do protokolu o výslechu (stalo se tak za přítomnosti obhájce obviněného dne 31. 10. 2013 – srov. č. l. 50 až 60 spisu), v níž uvedl, že obviněný byl při jednání s ním opatrný na slova, která říkal, hovořil tou formou, že mu dával příklady, co se stalo jiným lidem, když nezaplatili, uváděl, že nějaký pán nezaplatil a že mu zlámali nohy, připomínal svědkovi, že ví, kde bydlí, zmiňoval svědkovy děti, uváděl, že o něm ví všechno. Svědek tehdy rovněž uvedl, že někdy obviněný mluvil klidně, někdy řval, nepřímo poukazoval na možné fyzické násilí, říkal příklady, že když někdo nezaplatí, stane se mu to a tohle, konkrétně, že mu zlámali nohy, že dostal přes „držku“; příkladů uváděl více. Ve vztahu k blízkým osobám svědkovi řekl, že (svědek) má děti, že má nemocnou mámu. Přijel do bydliště svědka i v době jeho nepřítomnosti a mluvil s jeho matkou, které se ptal, zda je doma, a že ho pozdravuje Z. Věděl o něm, že je na tom finančně špatně a že má nemocnou matku, o kterou se stará (svědkova matka trpí Alzheimerovou chorobou).
V závěrečné části zmiňovaného výslechu byl svědek dotazován obhájcem obviněného, na jehož dotazy odpověděl tak, že uvedl výše citovaná slova, o která obviněný opřel své dovolání. Těchto několik slov dovolatel oddělil od předchozí části svědkovy výpovědi a zcela tak opominul její ostatní obsah. Tím se evidentně snažil vytvářet jiný skutkový obraz dokazování, než byl zjištěn v průběhu řízení. Takové argumentaci však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Obviněný ve svém podání rovněž uvedl, že nesouhlasí s názorem soudů nižších stupňů, že vyhrožovat lze i nepřímo, tj. příměry, náznaky apod. Rovněž s takovým názorem se Nejvyšší soud nemohl identifikovat.
Formy mezilidské komunikace se neomezují pouze na přímé verbální projevy. Projevit vůli lze i neverbálně, právní řád počítá i s projevem vůle jiným než přímým verbálním. Názor, že pohrůžku lze projevit pouze přímým vyhrožováním, např. tak, že někomu sdělí, že jemu či někomu jinému (typicky osobě blízké) se stane nějaké násilí nebo jiná těžká újma, je nesprávný. Pohrůžku lze projevit i nepřímo.
Jak již bylo shora uvedeno, nepřímou pohrůžku může pachatel učinit rovněž bezeslovním (konkludentním) projevem v přítomnosti oběti (gestem), např. přiložením břitvy ke krku oběti nebo i naznačováním holou rukou na krku, že oběť podřízne (gesto tažení otevřené dlaně vodorovně přes krk), ukázáním fotografií s mrtvým tělem, i bezeslovním projevem v nepřítomnosti oběti, např. zasláním známého symbolu (leklá ryba zaslaná oběti v obálce), zapálením věci (typicky automobilu nebo stodoly) oběti. Stejně tak může pachatel pohrůžku nepřímou učinit slovním náznakem, příměrem, poukazem na něco. Tento způsob nepřímé pohrůžky může spočívat i v tom, že pachatel dává příklady toho, co se stalo jiným lidem, když nekonali tak, jak pachatel chtěl, že připodobňuje oběť k někomu, který je po úrazu na invalidním vozíku, připomíná, že oběť je zranitelná i tím, že má osoby blízké, ke kterým má citový vztah, apod.
Ze skutkového děje zjištěného v předchozím řízení je zřejmé, že obviněný postupoval sofistikovaným způsobem, když vyhrožoval právě formou příkladů, co se stalo jiným lidem, kteří neplatili (zlámané nohy), jak on chtěl a připomínal poškozenému, že má okolo sebe osoby citově mu blízké a zranitelné (jeho děti, nemocnou matku).
Nejvyšší soud tak shrnuje, že uvedená námitka dovolatele sice je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, Nejvyšší soud však shledal, že je bezdůvodná. Pak je ovšem zřejmé, že právě v jeho případě příslušné zákonné znaky trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku byly bez jakýchkoliv pochyb naplněny.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a