ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1250.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1250/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2014 o dovolání obviněné P. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 68 To 33/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 10/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 T 10/2012, byla obviněná P. D. uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byla podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, přičemž výkon uvedeného trestu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost uhradit poškozené společnosti PROFI HOLDING a.s. (správné znění podle obchodního rejstříku), IČ 285 65 738, se sídlem Olomouc, Sokolská 586/7, částku 110.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená poškozená obchodní společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná shora uvedeného přečinu dopustila tím, že v přesně nezjištěné době dne 19. 8. 2010 v O., na ul. S., v sídle společnosti PROFI HOLDING a.s., v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, uzavřela se společností PROFI HOLDING a.s. Smlouvu o půjčce peněz, na jejímž základě jí byla poskytnuta finanční hotovost ve výši 110.000 Kč, kterou se zavázala jednorázově splatit v termínu do 30. 9. 2010, ačkoli si v době uzavření smlouvy byla vědoma, že s ohledem na výši svých příjmů a své předchozí nesplacené závazky nebude schopna dlužnou částku ve stanoveném termínu uhradit, přičemž dlužnou částku doposud nevrátila, a tímto jednáním způsobila na majetku poškozené PROFI HOLDING a.s., IČ 285 65 738, se sídlem Sokolská 7, Olomouc, škodu ve výši 110.000 Kč.
Rozsudek nalézacího soudu napadla obviněná v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 68 To 33/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Pro úplnost je zapotřebí dodat, že shora označené soudy v posuzované trestní věci již jednou rozhodovaly. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2013, sp. zn. 4 T 10/2012, byla obviněná pro výše popsaný skutek, v němž byl spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 1 ZT 165/2011, neboť nebylo prokázáno, že se tento skutek stal. Z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci byl citovaný rozsudek usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 68 To 277/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 68 To 33/2014, podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g, l ) tr. ř. Namítla, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv ten spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná měla za to, že nebyla naplněna ani objektivní, ani subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a že rozhodnutí soudů vykazují vadu tzv. extrémního rozporu. Současně se domnívala, že došlo k porušení zásad trestního řízení, jako i k porušení práva na spravedlivý proces.
Obviněná uvedla, že nebylo prokázáno, že by částku 110.000 Kč skutečně převzala. V této souvislosti upozorňuje zejména na neexistenci výdajového a příjmového dokladu o převzetí částky, dále na výpověď svědkyně D. B., která jako ředitelka společnosti taktéž o vyplacení žádné takové částky nevěděla, případně na výpověď bývalé účetní I. S., která pokladnu společnosti PROFI HOLDING a.s. nikdy fakticky neviděla, neboť účtovala pouze podle dokladů, které obdržela od svědka L. Ř., a to navíc vždy s časovým odstupem. Tato svědkyně poukázala rovněž na to, že v dodaných dokladech byly chyby, že nikdy neviděla doklad o tom, že by zmíněná finanční částka byla obviněné vydána, přičemž svědkyně zdůraznila, že pokud jí byly doklady předány, jednalo se o smlouvy nebo směnky. Věrohodnost a pravdivost výpovědi obviněné je potvrzována i svědeckou výpovědí svědkyně H. B., která potvrdila, že jí a obviněné žádné finanční prostředky vyplaceny nebyly, a dále svědeckými výpověďmi svědků M. O., T. D. i R. M. Pokud jde o znalecký posudek Ing. Zdeňka Lukeše, ten potvrdil (jak vyplývá i ze str. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně), že půjčka byla zaúčtována mylně, a pokud společnost PROFI HOLDING a.s. měla v inkriminované době v pokladně k dispozici dostatečnou finanční hotovost, ze které mohly být půjčky obviněné a svědkyni H. B. poskytnuty, uvedené ještě neprokazuje, že skutečně vyplaceny byly, neboť, jak zdůraznil znalec, pokladní kniha v účetnictví společnosti nalezena nebyla, a tudíž z ní nebylo možné ověřit zůstatky finanční hotovosti po jednotlivých operacích.
Výpověď obviněné, že jí částka 110.000 Kč nikdy nebyla vyplacena a že při podpisu smlouvy o půjčce ze dne 19. 8. 2010 vystupovala pouze jako ručitelka svědkyně H. B., je nepochybně věrohodnější než výpovědi svědků L. Ř. a P. P., že směnka svědkyně H. B. znějící na částku 110.000 Kč a Smlouva o půjčce znějící na totožnou částku, kterou obviněná podepsala, spolu nesouvisejí a že obviněné byla půjčka poskytnuta na podnikání. Souvislost zmíněných listin se podává nejen z data podpisu obou (19. 8. 2010), ale i ze stejné částky (110.000 Kč), na niž znějí, jako i z totožného termínu splatnosti (30. 9. 2010). Nadto nelze přehlédnout, že společnost PROFI HOLDING a.s. byla co do zajištění závazku velmi obezřetná, neboť vrácení půjčky ve výši 500.000 Kč ze strany svědkyně H. B. měla zajištěno dvojím způsobem, a to zástavním právem k nemovitosti a zajišťovací směnkou na osobu obviněné. Odporuje proto logice, aby vrácení sankce za prodloužení lhůty splatnosti, tj. částka 110.000 Kč, bylo zajištěno pouhým podpisem směnky vlastní na svědkyni H. B. bez jakéhokoliv dalšího jištění ze strany obviněné. Bylo by rovněž zvláštní, aby společnost PROFI HOLDING a.s. za situace, kdy vůči ní neměla obviněná splacen dluh ve výši 500.000 Kč, půjčila obviněné částku 110.000 Kč.
Obviněná zdůraznila, že Smlouvou o půjčce se měla pouze zaručit za vrácení navýšené půjčky svědkyní H. B. Z těchto důvodů byly obě listiny, jejichž obsahem byla stejná částka se stejným datem splatnosti, podepsány ve stejný den. Částka 110.000 Kč jí neměla být nikdy fakticky vyplacena. Ve Smlouvě o půjčce jako reálném kontraktu by muselo být uvedeno, že obviněná potvrzuje převzetí této půjčky. Jelikož k tomu nedošlo, společnosti PROFI HOLDING a.s. následně nezbylo než neposkytnutí půjčky zhojit v účetnictví, kde byla jako výdaj finančních prostředků v hotovosti z pokladny společnosti chybně zúčtována nejen půjčka ve výši 110.000 Kč, ale taky směnka na svědkyni H. B. v částce 110.000 Kč, která však podle výpovědi svědků P. P. a L. Ř. svědkyni H.B. nikdy vyplacena nebyla. Je otázkou, proč v případě obviněné považuje soud údaje v účetnictví za správné a u svědkyně H.B. nikoliv. Není možné vycházet z toho, že by svědci L. Ř. a P. P. byli v tomto směru nezkušení a že by se z jejich strany jednalo pouze o nedorozumění.
Trvala na tom, že nebylo prokázáno, že se na úkor poškozené společnosti skutečně obohatila a že jí způsobila škodu. Dodala, že v civilním řízení musí žalobce v případě smlouvy o půjčce prokázat kromě samotné existence podepsané smlouvy i skutečné předání půjčky. I kdyby však soudy dospěly k závěru, že obviněná finanční prostředky od poškozené společnosti skutečně převzala, nevypořádaly se se subjektivní stránkou skutkové podstaty posuzovaného přečinu, tedy s tím, zda byl v uvedeném případě skutečně dán počáteční úmysl poškozenou podvést, zda obviněná opravdu nebyla schopna danou půjčku vrátit, proč finanční prostředky následně v poměrně krátké lhůtě pro vrácení půjčky zase nevrátila, jakým způsobem s nimi naložila, zda je např. použila k úhradě svých předchozích závazků.
Za podstatný sporný moment v dané věci považuje obviněná kasaci původního zprošťujícího rozsudku soudu prvého stupně ze dne 23. 8. 2013, sp. zn. 4 T 10/2012, usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 68 To 277/2013. Obviněná má za to, že i podle ustálené judikatury není odvolací soud oprávněn pouze na základě spisu dávat soudu nižšího stupně pokyny, pokud jde o hodnocení důkazů, v konkrétním případě, jde-li o hodnocení věrohodnosti obviněné. Odvolací soud nadto dovozoval údajnou nevěrohodnost obviněné z důkazů nesouvisejících či nepřípustných. Po kasaci jeho původního rozhodnutí doplnil nalézací soud dokazování jen v minimálním rozsahu o výslech obviněné a jejího manžela, a to v rámci jednoho hlavního líčení, navíc k okolnostem, které se fakticky přímo netýkají jednání uvedeného v obžalobě, a na základě toho zcela zásadně pozměnil své původní úvahy a závěry. Mezi dvěma rozsudky soudu prvého stupně tedy panuje extrémní rozpor, jak pokud jde o jednotlivé úvahy soudu, tak pokud jde o jeho závěry. Je totiž zřejmé, že důkazní situace zůstala i po tomto doplnění dokazování stejná.
Jestliže odvolací soud v kasačním usnesení při hodnocení nevěrohodnosti obviněné odkázal mimo jiné na její výpověď založenou na č. listu 205, pak k tomuto důkazu nelze vůbec přihlížet z důvodu následné změny složení senátu, resp. v daném případě změny samosoudce, jak připustil i odvolací soud ve svém usnesení ze dne 17. 4. 2014. Z tohoto důvodu tak lze přihlížet pouze k výpovědi obviněné na č. listu 271 a k jejímu doplnění u posledního hlavního líčení ze dne 17. 12. 2013. Obviněná se domnívá, že svou dřívější výpověď v tomto směru významným způsobem doplnila, přičemž její věrohodnost byla podpořena i svědeckou výpovědí jejího manžela, co do okolnosti sepsání listiny na č. listu 203, původu zmíněných finančních prostředků a důvodů jejich předání svědkyni H. B. Oba jednoznačně popřeli, že by předávané peněžní prostředky pocházely od společnosti PROFI HOLDING a.s. Úvahy a hypotézy soudů, že půjčka 500.000 Kč měla být vyplacena přímo obviněné bez vědomí svědkyně H. B., jsou zcela v rozporu s provedeným dokazováním, mimo jiné i s výpověďmi svědků L. Ř. a P. P., kteří jednoznačně prohlásili, že půjčku poskytli svědkyni H. B., nikoliv obviněné. Ve směnečném řízení sp. zn. 6 Cm 525/2010 neměla obviněná právního zástupce, tudíž její argumentace mohla působit neurčitě či neobratně. Podstatné však je, že obviněná od počátku napadala směnku vystavenou na její jméno jako celek, tj. v plném rozsahu, a výsledkem směnečného řízení je pouze fakt, že směnku podepsala, nikoliv že ji celou vlastní rukou vystavila. Ani v rámci dokazování ve směnečném řízení nebyla proto shledána účelovou a lživou procesní obrana obviněné, že směnku v plném rozsahu nevypisovala.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 68 To 33/2014, zrušil, aby zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující, zejména rozhodnutí vydaná ve vykonávacím řízení a rozhodnutí o povinnosti nahradit státu náklady řízení, bylo-li o nich již rozhodnuto, a aby věc Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, neboť z dikce uplatněného dovolacího důvodu vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci soudy učinily, přičemž zásah do těchto skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Podle názoru státního zástupce však taková situace v posuzované trestní věci nenastala, jelikož soudy dovodily skutkové závěry, které v provedeném dokazování oporu mají. Po poměrně pečlivém hodnocení provedených důkazů bylo konstatováno, že obviněná si půjčila od společnosti PROFI HOLDING a.s. peníze (částku 110.000 Kč), jak je uvedeno ve smlouvě, což také jednoznačně vyplývá z výpovědí svědků P. P. a L. Ř. Současně bylo zjištěno, že obviněná se v daném okamžiku nacházela ve velmi problematické finanční situaci a že proti ní bylo vedeno několik exekucí, protože nebyla schopna hradit své dluhy, tedy musela být nejméně srozuměna s tím, že dluh neuhradí, což se také stalo. Státní zástupce má za to, že popsané závěry přitom logicky navazují na provedené důkazy, resp. je možné je z nich dovodit, což současně značí, že extrémní rozpor zde nastat nemohl. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že obviněná navrhuje jiné hodnocení důkazů, jež by vedlo, či mohlo vést, k jiným závěrům. Za takových okolností veškerá dovolací argumentace obviněné postrádá relevanci, neboť jejím výchozím bodem je právě tvrzení jiného skutkového stavu věci, v návaznosti na nějž potom obviněná dovozuje odlišné právní závěry stran objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněné bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná odkázala na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání mající charakter námitek skutkových, eventuálně procesně právních, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Že se obviněná jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dopustila, v provedených důkazech oporu má. Tvrzení obviněné, že si žádné peníze nechtěla půjčit a že si ani žádné fakticky nepůjčila, je popíráno obsahem trestního spisu. V prvé řadě nutno poukázat na Smlouvu o půjčce peněz (č. listu 6), již dne 19. 8. 2010 uzavřeli věřitel, poškozená společnost PROFI HOLDING a.s., zastoupená předsedou představenstva L. Ř., s dlužníkem, obviněnou P. D. Předmětem citované smlouvy, jež byla smluvními stranami (resp. osobami oprávněnými za smluvní strany jednat) s ohledem na provedenou legalizaci podpisů prokazatelně podepsána, byl závazek věřitele poskytnout dlužníkovi peníze v celkové částce 110.000 Kč a tomu odpovídající závazek dlužníka poskytnuté peníze v dohodnuté lhůtě, do 30. 9. 2010, vrátit. Ve smlouvě bylo zakotveno, že podpisem smlouvy dlužník stvrzuje, že předmět smlouvy převzal. V souvislosti s tím nutno dále zmínit zcela věrohodné výpovědi svědků L. Ř. (č. listu 272-273) a P. P. (č. listu 271-272), podle nichž si obviněná od společnosti půjčila peníze za účelem „rozběhnutí“ podnikání v N. a podle nichž byli oba svědci podpisu smlouvy a předání půjčky, finanční částky ve výši 110.000 Kč, přítomni. Svědek P. P., advokát, jenž pro poškozenou společnost vykonával na základě mandátní smlouvy činnost a jenž smlouvu o půjčce připravil, vypověděl, že obviněné předal peníze osobně. Rovněž tak nelze opomenout SMS komunikaci mezi obviněnou a svědkem L. Ř. (č. listu 52-53), z níž se podává, že svědek v období od 21. 9. 2010 do 17. 10. 2010 obviněnou urgoval stran vrácení půjčky (peněz), přičemž obviněná, byť nárok svědka na vrácení půjčky (peněz) nepopřela, reagovala na jeho zprávy spíše vyhýbavě a datum vrácení půjčky (peněz) z nejrůznějších důvodů odsouvala. Ve světle zejména těchto důkazů nemůže obsáhlá argumentace obviněné obsažená v dovolání obstát, neboť výchozím bodem, jenž slouží k popření či zpochybnění veškerých skutkových zjištění soudů, je tvrzení obviněné, že smlouvu o půjčce neuzavřela, resp. že ji uzavřela jen proto, aby se zaručila za vrácení navýšené půjčky svědkyní H. B., a že žádné peníze ve skutečnosti nepřevzala. Z takto vyložených souvislostí je zřejmé, že obviněná dovozuje odlišné právní závěry stran objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu z odlišného skutkového stavu věci.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 8 až 10 rozsudku nalézacího soudu a str. 4, 5 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Nelze než zopakovat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná pouze otázka, zda skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídajícími skutkovými zjištěními uvedenými v odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů, vykazuje znaky přečinu podvodu i po subjektivní stránce.
V obecné rovině je třeba konstatovat, že závěr o zavinění musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Po subjektivní stránce se zde vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
Obviněná vytkla, že i pro případ skutkového stavu, jak byl zjištěn a popsán v rozsudku nalézacího soudu (jehož správnost ale popírá), soudy se otázkou naplnění subjektivní stránky přečinu přesvědčivě nevypořádaly, zabývaly se jí pouze okrajově, nevysvětlily řádně, zda byl dán i její počáteční úmysl poškozenou podvést, zda skutečně nebyla schopna půjčku vrátit, jak s penězi naložila apod.
Námitky zpochybňující subjektivní stránku přečinu podvodu však nejsou případné. Soudy zjistily a odkázaly na okolnosti, ze kterých úmyslné zavinění obviněné, a to ve formě úmyslu přímého, zřetelně vyplývá. Soud prvního stupně se otázce majetkových poměrů obviněné zevrubně věnoval, připomněl její finanční situaci v inkriminované období, její dluhy a správně vyvodil, že taková finanční situace neumožňovala dostát převzatému závazku za podmínek, k nimž se zavázala (viz str. 10, 11 rozsudku). Vědomost obviněné o své finanční situaci, jakož i vědomost o tom, že nebude moci dluh ve sjednané době splatit, přesvědčivě vyvodil již k době uzavírání smlouvy a převzetí peněz. Jak dovolatelka s penězi posléze naložila, k jakému účelu je použila, není v daných souvislostech podstatné.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková