ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1287.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1287/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2012 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 13 To 74/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 197/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 3 T 197/2010, byl obviněný J. P. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 25. 1. 2010 v K. na chodbě před kanceláří notáře JUDr. J. N. poskytl poškozenému P. Z. finanční půjčku ve výši 25.000,- Kč, požadoval její zajištění zástavou, podle dohody měla být zajištěna zřízením zástavního práva k nemovitostem poškozeného, a to rodinného domu na parcele a parcely, vše v KÚ L., okres K., kdy obvyklá cena nemovitostí byla soudním znalcem následně stanovena na částku 600.000,- Kč, přičemž obviněný připravil a poškozeného ve skutečnosti namísto smlouvy zástavní nechal podepsat smlouvu kupní, kterou poškozený před podpisem nečetl, na jejímž základě a navazujícího zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí se stal obviněný majitelem výše uvedených nemovitostí, a od poškozeného odmítl převzít zapůjčenou finanční hotovost včetně úroku v celkové výši 30.000,- Kč s tím, že na svém vlastnickém právu trvá, ale kupní cenu nezaplatil, ani to na začátku neměl v úmyslu, čímž způsobil poškozenému P. Z., škodu celkové výši 575.000,- Kč.
Za tento zločin byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 13 To 74/2012, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Magdaleny Kubátové z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť namítá nesprávné posouzení skutku, které spatřuje v tom, že byl odsouzen za trestný čin, aniž byla prokázána subjektivní stránka ve vztahu ke všem znakům předmětné skutkové podstaty. Má za to, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno, když soud uznal předmětnou kupní smlouvu na rodinný dům za platnou, a rodinný dům, který nabyl na základě předmětné kupní smlouvy, i přesto, že byl uznán vinným trestným činem, mu i nadále ponechal. Považuje totiž za právně nemožné, aby na jedné straně soud uznal takovou smlouvu za právoplatně uzavřenou a na straně druhé uvedl, že se jednalo o smlouvu uzavřenou podvodně. Oba zmíněné rozsudky tak trpí vnitřním rozporem, neboť nelze jeho jednání na základě platné a svobodně uzavřené kupní smlouvy shledat trestným. Když jeho jednání bylo shledáno podvodným a byl v uvedeném smyslu uznán vinným, měl tento jeho zisk podléhat propadnutí, jakožto výtěžku z trestné činnosti, event. mělo být rozhodnuto o jejím vrácení nemovitosti původnímu vlastníkovi. Jestliže se tak nestalo, obviněný to považuje za nedůslednost soudu. Obviněný v těchto souvislostech zdůraznil, že poškozený kupní smlouvu dobrovolně podepsal, a proto tím spíše měl soud, který nerozhodl o propadnutí uvedené nemovitosti státu nebo ji nevrátil vlastníkovi, obviněného zprostit obžaloby, protože celý spor kolem předmětné kupní smlouvy nemá trestněprávní rozměr a mělo se rozhodovat jen v civilním řízení. Šlo o standardní soukromoprávní vztah, když poškozený obdržel část kupní ceny a na zbývající část mu byla poskytnuta směnka, k jejímuž proplacení je dovolatel v případě splnění všech podmínek připraven. Z toho obviněný dovodil, že celá věc náleží pouze soudům civilním, a navíc obviněný konstatoval, že nezákonným zásahem trestních soudů do této věci došlo k porušení jeho základního práva na řádný proces v rámci civilního soudního řízení.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 3 T 197/2010, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 13 To 74/2012, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který z obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný se domáhá aplikace subsidiarity trestní represe, s čímž se neztotožnil. Obviněný využil určité zhoršené orientace poškozeného v obdobných vztazích, vyvolal u něj mylnou představu o povaze uzavíraného smluvního závazku, a to v úmyslu se obohatit o předmětnou nemovitost. V dané věci však o soukromoprávní jednání v dopadu, který obviněný zamýšlel, nešlo, ale sloužilo obviněnému pouze k zastření jednání vyloženě kriminální povahy. K námitce obviněného, že část kupní ceny poškozený obdržel a část byla zajištěna směnkou, uvedl, že obviněný ji nebyl s ohledem na exekuce proti němu vedené vůbec schopen zaplatit, když uvedená směnka zjevně sloužila toliko k vyvolání dojmu, že se nastalou situaci pokouší řešit standardně. Na jeho trestní odpovědnost však tato skutečnost nemůže mít podstatný vliv, když k předání směnky došlo až poté, co byl jeho trestný čin dokonán. Nerozhodnutí o propadnutí předmětné nemovitosti, jehož se obviněný zčásti domáhá, resp. ho vytýká, považuje za nesrozumitelné, ale i nepřípustné, neboť se jím obviněný v podstatě domáhá zhoršení svého postavení ve výroku o trestu. Pokud obviněný namítá, že uvedenou smlouvu uznal soud za platnou, nemohl se státní zástupce k této námitce pro její nekonkrétnost blíže vyjádřit, když z ní nevyplývá, který soud se platností této smlouvy zabýval a jaký dopad mohl mít takový závěr do posouzení viny obviněného. Obecně však připustil, že i v případě platného uzavření smlouvy lze uvažovat o trestní odpovědnosti, pokud při jejím uzavírání pachatel naplnil všechny znaky trestného činu. Námitka obviněného, že poškozený měl povědomost o obsahu předmětné kupní smlouvy, je podle státního zástupce s ohledem na soudy učiněná skutková zjištění námitkou skutkovou, jíž se nelze v dovolacím řízení zabývat. Protože shledal námitky obviněného zjevně neopodstatněnými, navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, když nejprve shledal, že jsou splněny formální náležitosti, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal zda dovolání bylo podáno v souladu s označeným důvodem, neboť jen relevantně podané dovolání může Nejvyšší soud věcně přezkoumat.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto podaným dovoláním lze vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je tedy posuzování otázek právní povahy, jež může Nejvyšší soud zásadně zkoumat na podkladě skutkového zjištění soudu prvního stupně. V návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Obsah námitek obviněným uplatněných v dovolání lze v zásadě shrnout tak, že se jimi domáhá své beztrestnosti z důvodu, že celá věc má občanskoprávní povahu, což dokládá zejména tím, že soudy nebyla kupní smlouva prohlášena za neplatnou a jím získaná nemovitost mu nebyla žádným způsobem v souladu se zákonem odňata. Soudy tudíž měly na základě ultima ratio shledat, že nebylo možné aplikovat prostředky trestního práva, protože uvedené jednání mělo ryze soukromoprávní základ, a mělo být řešeno v civilním a nikoli trestním řízení. Obviněný tak měl být obžaloby zproštěn.
Na základě těchto výhrad dotýkajících se v souladu s označeným dovolacím důvodem správnosti použité právní kvalifikace, Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání opodstatněné.
Zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Soudy prvního i druhého stupně obviněného touto právní kvalifikací uznaly vinným poté, co na základě výsledků provedeného dokazování shledaly stav věci, jak je vyjádřen ve skutkové větě výroku o vině, ale i v dalších souvislostech, které rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí. Okolnosti, které byly prokázány, svědčí o tom, že poškozený obviněného náhodně vyhledal v nouzi, když potřeboval peníze, aby se zbavil dluhu, který ho tížil. Obviněný byl ochoten poškozenému požadovanou částku půjčit, avšak jen na základě zástavy. Poškozený se netajil tím, že jediné, co může zastavit, je rodinný dům. Toho obviněný využil. S obviněným sice dohodl, že mu půjčí za podmínky, že bude zřízeno zástavní právo k výše specifikovaným nemovitostem patřícím poškozenému, avšak takto dále nepostupoval. Namísto dohodnuté zástavní smlouvy obviněný bez vědomí poškozeného připravil a nechal mu podepsat smlouvu kupní. Tuto skutečnost však poškozenému nesdělil, neinformoval jej o takto podstatné změně, a aniž by v dostatečném časovém odstupu umožnil poškozenému se s obsahem smlouvy seznámit, když ho navíc svými postoji utvrzoval, že se jedná o domluvenou zástavní smlouvu, dosáhl svého záměru. Docílil tak situace, že poškozený před podpisem tuto smlouvu nečetl a dne 25. 1. 2010 ji před notářem podepsal. Ihned na to obviněný sepsal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a tento dne 26. 1. 2010 také na příslušné katastrální pracoviště podal (č. l. 44 až 46). Tím se stal majitelem předmětné nemovitosti.
Když se poškozený o této skutečnosti dověděl, snažil se uvedený stav zvrátit, a to nejprve tím, že se domníval, že když obviněnému dlužnou částku splatí, obviněný na něj opět jeho nemovitost, kterou poškozený nikdy nechtěl prodat, převede zpět. Uvedený rodinný dům byl jediným majetkem obviněného a jeho rodiny čítající dvě děti, která žila jen z příjmu poškozeného (14.000,- Kč) a z příspěvků jeho manželky právě v tomto domě, jejž obviněný nabyl dědictvím po předcích. Proto, když poškozený dlužnou částku našetřil a obviněnému ji vracel, domníval se, že tím získá nemovitosti zpět. Obviněný však jím vracenou částku nepřijal, ale předstíral stále, že mu nemovitost byla prodána, a proto doložil dodatečně i směnku na 500.000,- Kč, což mělo dokladovat, že jde o závazek obviněného představující cenu, jíž má poškozenému za nemovitost zaplatit. To ale obviněný nikdy neučinil, neboť to jeho záměrem nebylo, když navíc takové finanční prostředky ani neměl.
Na základě těchto skutkových zjištění soudy dovodily, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť vzaly za prokázané, že obviněný jednal vůči poškozenému od počátku v rozporu s jejich původní dohodou o zajištění závazku, nemovitost od poškozeného podvodně vylákal, způsobil mu značnou škodu a sebe obohatil.
Soud prvního stupně zjistil a v odůvodnění svého rozsudku rovněž uvedl, že záměrem obviněného bylo využít tuto nemovitost ke svému oddlužení, neboť v inkriminované době věděl o exekuci proti své osobě z důvodu dluhu ve výši zhruba 400.000,- Kč, jež byla nařízena usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 7 Nc 3219/2009. V souvislosti se svým trestným jednáním tak mohl obviněný zajistit, že dne 21. 6. 2010 byla tato exekuce zapsána do katastru nemovitostí jako omezení vlastnického práva obviněného k rodinnému domu podvodně získanému a původně patřícímu poškozenému. V návaznosti na tyto okolnosti soud prvního stupně neuvěřil argumentaci obviněného ohledně jeho dodatečného předstírání jištění směnkou, kterou dodatečně ke kupní smlouvě připojil, a to v důsledku zvýšeného zájmu a tlaku vyvíjeného ze strany svědka J.H., který příliš důvěřivého poškozeného při jednání s obviněným doprovázel a zjišťoval, jaký je pravý stav věcí. Soud neuvěřil ani tvrzení obviněného, že kupní smlouva měla sloužit pouze k zajištění půjčky, neboť bylo-li by tomu tak, potom by obviněný neodmítal přijmout od poškozeného plnění ve výši 30.000,- Kč představující půjčenou částku ve výši 25.000,- Kč navýšenou o úroky a následné vrácení nemovitosti zpět poškozenému. Soud prvního stupně na základě těchto skutečností uzavřel, že obviněný takto zjištěným jednáním uvedl poškozeného v omyl a způsobil mu tím značnou škodu (srov. strany 2 až 4 cit. rozsudku).
Jestliže soudy za těchto skutkových okolností shledaly, že když poškozený vzhledem ke svým slabším rozumovým schopnostem a sociálním dovednostem, jichž obviněný pro svůj záměr využil, uvedl poškozeného v omyl a podvodně od něj vylákal podpis na kupní smlouvě, čímž na sebe převedl nemovitost poškozeného, jejíž hodnotu stanovil znalec na 600.000,- Kč, nepochybily v závěru, že obviněný naplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud se s tímto závěrem plně ztotožnil a jen pro úplnost připomíná, že v projednávané věci šlo u poškozeného o omyl, kterým je rozpor mezi představou a skutečností. Poškozený jako podváděná osoba neměl o důležité okolnosti (že nepodepisuje zástavní, ale kupní smlouvu) žádnou představu a domníval se, že se nemá čeho obávat. Obviněný jej „uvedl v omyl“ neboť předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. K uvedení v omyl poškozeného tak došlo lstí (srov. přim. rozhodnutí č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Mezi omylem u poškozeného jako podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provedl jako oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením obviněného, byla shledána příčinná souvislost (srov. též přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 15/1969 a č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.).
Došlo rovněž i k obohacení obviněného, neboť svým činem neoprávněně rozmnožil svůj majetek (majetková práva). Pouze pro úplnost lze zmínit usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 7 Nc 3219/2009, jímž byla nařízena exekuce na majetek obviněného, s právní moci dne 13. 10. 2009 (č. l. 120 až 121). Obviněný tudíž v době, kdy uzavíral s poškozeným předmětnou kupní smlouvu, tj. dne 25. 1. 2010, věděl o této okolnosti, jakož i o tom, že v jejím důsledku bude jakýkoli jím nabytý majetek zatížen exekutorským zástavním právem a následně použit k uspokojení pohledávek z exekuce, a tudíž nebude možné nemovitost poškozenému později vrátit. To však ani obviněný neměl v úmyslu, neboť hned týž den, kdy byla podepsána kupní smlouva, tj. 25. 1. 2010, sepsal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a tento dne 26. 1. 2010 také na příslušné katastrální pracoviště podal (č. l. 44 až 46). Dále v rozporu s kupní smlouvou, konkrétně jejím čl. III, poškozenému ihned nepředal ani směnku (č. l. 10 až 15), jež měla sloužit k zajištění kupní ceny, avšak učinil tak teprve později v důsledku aktivit směřujících k narovnání protiprávního stavu, jež započali vyvíjet příbuzní poškozeného. V tomto okamžiku byl však trestný čin již dokonán a po všech stránkách byly naplněny znaky zločinu podvodu podle §205 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jak správně soudy obou stupňů shledaly. Správnosti tohoto závěru nebrání ani existence a platnost kupní smlouvy, která nebyla v tomto řízení prohlášena za neplatnou. Je totiž nutné uvést, že zločinu podvodu se může pachatel dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje. Není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 24, č. T 575).
Pokud se obviněný domáhal své beztrestnosti z důvodu ultima ratio, zcela správně již odvolací soud tomuto jeho požadavku uplatněnému rovněž v odvolacím řízení nevyhověl.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovanou zásadou „ultima ratio“ jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010). Pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu ultima ratio, nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot.
Všechny zjištěné a shora rozvedené okolnosti svědčí o tom, že činnost, na jejímž základě obviněný poškozenému škodu způsobil, vychází sice z pravidel občansko právního styku, neboť jejich vzájemný vztah byl založen kupní smlouvou uzavřenou podle občanského zákoníku (č. l. 10 až 11), avšak za situace, kdy obviněný takto jednal a tuto smlouvu uzavřel přesto, že věděl, že své závazky z ní plynoucí nesplní, neboť to objektivně ani není a nebude možné, poškozeného uvedl v omyl s cílem získat finanční prostředky k úhradě svých vlastních dluhů. Poškozenému tak způsobil škodu dosahující hranice značné škody, a proto takové jednání již stojí mimo rámec občanskoprávních vztahů. Obviněný totiž mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a současně tímto jednáním naplnil všechny znaky uvedeného zločinu, a to nejen v jeho základní, ale i v kvalifikované podobě. Zjištěné skutečnosti plně svědčí o tom, že byly splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, a to přesto, že se čin odvíjel v rámci občanskoprávních vztahů, jichž obviněný pro svůj prospěch zneužil. Jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
Okolnosti, za nichž k jednání obviněného došlo, dávají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný jednal tak, aby u poškozeného navodil dojem, že s ním jedná slušně a korektně, čemuž poškozený ve své dobrosrdečnosti a nezáludnosti uvěřil a spoléhal dlouhou dobu, že může poškozenému věřit. Zejména toho obviněný zneužil a poškozeného vmanipuloval do situace, kdy tento podepsal důležité listiny, aniž si je přečetl, když jeho důvěru zvýšilo i to, že tyto podpisy uskutečnil před notářem. Jeho důvěra v čest obviněného však nezakolísala ani tehdy, když zjistil, že se nejedná o smlouvu zástavní, ale kupní. Toto cílené a chtěné jednání obviněného bylo vyvoláno jeho zištným úmyslem a zejména snahou zbavit se sám dluhů, jak dosvědčilo i jeho následné chování.
Nejvyšší soud na základě všech rozvedených úvah a skutečností dospěl k závěru, že jednání obviněného tak, jak je popsáno ve výroku o vině soudu prvního stupně a dále rozvedeno v odůvodnění obou rozhodnutí, naplňuje po všech stránkách znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadená rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými vadami a právní závěry učiněné soudem prvního i druhého stupně jsou správné, Nejvyšší soud dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2012
Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová