ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1292.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1292/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2007 o dovoláních obviněných Z. N., a D. Š., proti unesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 8 To 182/2007, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 7/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Z. N. a D. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 2 T 7/2007, byli obvinění Z. N. a D. Š. uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzeni oba shodně podle §158 odst. 1, §49 odst. 1, 2 tr. zák., §50 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu služby příslušníka Policie České republiky, vojenské policie Armády České republiky a městské a obecní policie a dalších ozbrojených sborů zřízených státem nebo obecní samosprávou na osmnáct měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění trestného činu dopustili tím, že jako policejní komisaři služebně zařazení na Obvodní ředitelství Policie ČR – P., Služba kriminální policie, 1. oddělení, v období od 29. 5. 2001 do 26. 7. 2001společně při prověřování podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 tr. zák., vedeném pod sp. zn. OR-2-1162/I-KP-2-2001, kterého se měl dopustit T. K., posledně bytem P., V. S., který dne 28. 5. 2001 spáchal sebevraždu zastřelením, o čemž byli obvinění informováni, padělali protokoly o podání vysvětlení osob, které usvědčovaly zemřelého K. ze spáchání trestného činu, a to tím, že vyhotovili po jeho smrti bez vědomí vyslýchaných osob J. M., D. H., V. H., J. G., L. N., M. S., T. P., P. Ř., P. Z., A. K., M. P., J. K. a K. A. T., včetně uvedení jejich osobních dat, a to s daty uskutečnění před 28. 5. 2001, a do protokolů uvedli, aniž by osoby vyslechli, takové údaje, které nevypověděli, a pod listinami padělali jejich podpisy, čímž způsobili statistické zlepšení svých pracovních výsledků, vyšší procento objasněnosti nápadu trestné činnosti v obvodu Obvodního ředitelství Policie ČR P. a tím i lepší pracovní výsledky své i kolektivu, což bylo jedno z hledisek posuzování pro přiznání odměn.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která shodně zaměřili proti výroku o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 8 To 182/2007, byla odvolání obou obviněných jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Pro úplnost nutno dodat, že věc obviněných Z. N. a D. Š. byla původně vedena u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 160/2003 a že se jednalo již o páté rozhodnutí, kterým Městský soud v Praze o odvoláních podaných v projednávané věci rozhodl. V prvním případě k odvolání státního zástupce usnesením ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 61 To 363/2004, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 2 T 160/2003, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Ve druhém případě usnesením ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 8 To 173/2005, k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 2 T 160/2003, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí. Potřetí usnesením ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 8 To 511/2005, rovněž k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. a), d) tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 2 T 160/2003, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí. Podle §262 tr. ř. bylo nařízeno, aby trestní věc obou obviněných byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Ve čtvrtém případě usnesením ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 8 To 349/2006, k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 160/2003, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle §262 tr. ř. zároveň nařídil, aby trestní věc obviněných projednal a rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 8 To 182/2007, podali obvinění prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu.
Obviněný Z. N. odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle obviněného nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že jednání zjištěné soudy (jehož spáchání popírá) nedosáhlo stupně odpovídajícího dolní hranici stupně společenské nebezpečnosti pro uvedený trestný čin. Připomněl, že služební úkon byl veden v atmosféře soutěživosti a kontrol nadřízenými orgány, na které zase působil politický tlak. Nebyl prokázán žádný prospěch obviněných a jejich jednání lze hodnotit jako mimořádné vybočení z jinak řádně a bezchybně prováděných úkonů a zákroků, které na poškozených nezanechalo žádné následky. Z toho vyvozoval, že čin měl být posouzen pouze jako kárné provinění. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a aby buď Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout se závazným právním názorem, aby věc byla přikázána původnímu procesnímu soudu, tj. Obvodnímu soudu pro Prahu 2, anebo aby jej Nejvyšší soud sám zprostil obžaloby z důvodu §226 písm. b) tr. ř.
Obviněný D. Š. odkázal na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., neboť měl za to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný zrekapituloval průběh dosavadního řízení a s odkazem na rozvrh práce Městského soudu v Praze namítl, že o jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 2 T 7/2007, neměl rozhodovat senát 8 To Městského soudu v Praze. Podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze ve věcech odvolání proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 rozhoduje senát 61 To Městského soudu v Praze, nikoliv senát 8 To. Senát 8 To zastupuje senát 61 To v pořadí až jako čtvrtý, a proto neměl o odvolání v posuzované věci rozhodovat. Ačkoliv senát 8 To nebyl příslušný k projednání odvolání, ve věci znovu rozhodoval a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 v odvolatelův neprospěch potvrdil, což podle dovolatele jednoznačně svědčí pro závěr o podjatosti tohoto senátu (a to vzdor usnesení sp. zn. 8 To 349/2006, jímž bylo rozhodnuto, že senát 8 To Městského soudu v Praze ve složení předsedy JUDr. P. S. a soudců JUDr. A. M. a Mgr. L. G. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci). Shodně se spoluobviněným Z. N. vyjádřil přesvědčení, že vytýkané jednání nevykazuje znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., mohlo by jít pouze o kázeňský přestupek. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných ve vztahu k dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který byl uplatněn toliko obviněným D. Š., předeslal, že samo přesvědčení obviněného o tom, že ten který senát odvolacího soudu nerozhoduje podle jeho představ a zájmů (tj. z jeho hlediska „nespravedlivě“) a že setrvává na svém právním názoru, přestože nalézací soud opakovaně vyjadřuje názory jiné, nedokládá ještě žádným způsobem podjatost dotyčného senátu. Členové senátu po vznesení námitky podjatosti sami vyjádřili své stanovisko, že nemají žádný vztah k věci samotné ani k osobám v ní vystupujícím, který by je z rozhodování v tomto trestním řízení diskvalifikoval. Ani ze způsobu rozhodování tohoto senátu nelze nijak vysledovat, že by příslušní soudci měli jakýkoli osobní vztah, ať přímý či nepřímý, k někomu ze zúčastněných nebo k věci samotné, takže by jejich rozhodování bylo tímto vztahem ovlivněno. V této souvislosti dovolatelem učiněný poukaz na příslušnost senátu 61 To Městského soudu v Praze k rozhodování o odvoláních ve věcech Obvodního soudu pro Prahu 10, přičemž mezi zastupujícími senáty je senát 8 To vyjmenován až na čtvrtém místě, označil za irelevantní. Věc podle státního zástupce nepochybně spadala do věcné i místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2, jemuž byla výjimečně odňata z důvodů vysvětlených v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 8 To 349/2006. Jestliže byl senát 8 To příslušný k rozhodování o opravných prostředcích ve věcech, k jejichž projednání byl příslušný Obvodní soud pro Prahu 2, pak v popsané situaci byl příslušný rozhodnout i o odvolání obviněných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, jenž výjimečně rozhodoval namísto příslušného soudu. Neopodstatněnými shledal i námitky obviněných stran naplnění materiální stránky trestného činu a odkázal na rozbor a důkladné zhodnocení okolností případu z hlediska nebezpečnosti jednání obviněných rozvedených na str. 7 a 8 rozsudku soudu prvního stupně. Navrhl proto dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, poněvadž jsou zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. – obviněný D. Š.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ze smyslu námitek obviněného plyne, že senát 8 To Městského soudu v Praze ve složení JUDr. P. S., JUDr. A. M. a Mgr. L. G. podle něj rozhodl ve věci jako vyloučený orgán. Tuto svoji výhradu odůvodnil tím, že ačkoliv nebyl příslušný k projednání odvolání (příslušný byl podle něj senát 61 To), znovu o něm rozhodl a v jeho neprospěch rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z obsahu spisu vyplývá, že zmíněná okolnost, tj. že ve věci rozhodl senát 8 To Městského soudu v Praze jako vyloučený orgán, byla v řízení před Městským soudem v Praze namítnuta. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 To 349/2006, tento soud rozhodl tak, že senát 8 To Městského soudu v Praze ve složení předsedy JUDr. P. S. a soudců JUDr. A. M. a Mgr. L. G. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněných D. Š. a Z. N. Formální předpoklady pro použití tohoto důvodu dovolání ve vztahu k osobám soudců JUDr. P. S., JUDr. A. M. a Mgr. L. G. tak byly splněny.
Z hlediska věcného je třeba k námitkám obviněného rekapitulovat, že soudci senátu 8 To Městského soudu v Praze zdůvodnili své rozhodnutí o z vykonávání úkonů trestního řízení odkazem na to, že neexistují důvody pro aplikaci ustanovení §30 tr. ř.
Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
V posuzovaném případě je relevantní ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
V projednávaném případě obviněný D. Š. odvozuje podjatost soudců senátu 8 To Městského soudu v Praze jednak z toho, že znovu rozhodli o jeho odvolání, ač senát 8 To k tomu nebyl podle rozvrhu práce příslušný, a že rozhodli v jeho neprospěch tím, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně potvrdili.
Dovozoval-li obviněný podjatost soudců z faktu, že jako nedůvodné zamítli jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl – na rozdíl od předchozích zprošťujících rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 – uznán vinným, nejde o námitku z pohledu ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. významnou. Obviněný neuvedl žádnou konkrétní výhradu, která by podjatost soudců zakládala, a právní názor senátu odvolacího soudu vyjádřený v jeho předcházejících zrušujících usneseních a jemu odpovídající právní názor obsažený v dovoláním napadeném usnesení, představující zjevně poměr k věci abstraktního rázu, nelze pokládat za osobní poměr k věci samé, jde toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku, který pochybnosti o možnosti nestranně rozhodnout neopodstatňuje (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu 10/2001 pod č. T 267 aj.).
Pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze bez dalšího podřadit námitku, že senát 8 To Městského soudu v Praze rozhodoval o odvolání obviněného, ač k tomu podle rozvrhu práce nebyl příslušný. Námitka této povahy, jejíž podstatou je zpochybnění náležitého obsazení soudu (a ve svých důsledcích i zákonného soudce), koresponduje s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, nelze totiž redukovat jen na případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Takové východisko je v souladu se stávající praxí Ústavního soudu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98), jakož i soudů obecných.
Součástí práva na zákonného soudce jsou nezpochybnitelně požadavky na dodržení zákonného vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§16 - §18 tr. ř.), na dodržení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, včetně stanovení počtu soudců a přísedících v senátech (§19, 27, 31 a 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§30 tr. ř.).
Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je však součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu.
V posuzovaném případě jde o to, zda byla trestní věc obviněných Z. N. a D. Š. v souladu s pravidly vyjádřenými v rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2007 přidělena senátu 8 To tohoto soudu.
Geneze posuzované trestní věci v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2, Obvodním soudem pro Prahu 10 jakož i před Městským soudem v Praze byla již zmíněna v předchozí části tohoto rozhodnutí. Jisto je, že ač obžaloba byla podána a hlavní líčení bylo převážně konáno před Obvodním soudem pro Prahu 2, na podkladě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 8 To 349/2006, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 160/2003, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle §262 tr. ř. Městský soud v Praze zároveň nařídil, aby trestní věc obviněných projednal a rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10, což ten také učinil.
Obviněný D. Š. pokládal za vadné, jestliže o odvoláních obviněných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 2 T 7/2007, znovu rozhodl senát 8 To Městského soudu v Praze a nikoliv senát 61 To tohoto soudu, do jehož oboru působnosti podle rozvrhu práce náleží mimo jiné i rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10. Výtce obviněného nelze přisvědčit.
Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2007 se skutečně podává, že do oboru působnosti senátu 8 To nenáleží rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 (rozhoduje mimo jiné o opravných prostředcích proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 a Obvodního soudu pro Prahu 2, pokud příslušnost byla založena ustanovením §37 zákona č. 6/2002 Sb. včetně trestného činu podle §180d tr. zák.) a že rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 náleží do oboru působnosti senátu 61 To ve složení JUDr. J. K. (předsedkyně senátu) a JUDr. M. S. a JUDr. V. K. (členové senátu). Současně ovšem nelze pominout výkladová pravidla rozvrhu práce, tj. výklad a komentář k rozdělování nápadu v senátech I. stupně a v senátech To. V této souvislosti nutno upozornit na část II. přidělování nápadu do senátů To a zástupy v senátech, konkrétně bod 1.), z něhož vyplývá, že pro odvolací senáty platí, pokud to není rozvrhem práce vyloučeno, podpůrně skutečnosti uvedené ve vztahu k přidělování nápadu senátům I. stupně. Podle části I. pravidel k přidělování nápadu do senátu I. stupně a zástupy v senátech, bodu 2.) při opakovaném nápadu téže věci, nebo po zrušení věci Nejvyšším soudem ČR nebo Ústavním soudem bude věc přidělena znovu do senátu, který věc rozhodoval před zrušením napadeného rozsudku, pokud v tomto senátu působí v okamžiku takového nového nápadu stále ten předseda senátu, který věc původně rozhodoval.
Právě o situaci předvídanou v bodě I. 2.) výkladu a komentáře k rozdělování nápadu v senátech I. stupně a v senátech To se v projednávaném případě zjevně jednalo. O opravném prostředku proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 správně rozhodl senát 8 To, poněvadž to byl právě tento senát, který předtím věc rozhodoval, přičemž v tomto senátu v okamžiku nového nápadu této věci stále působil předseda senátu, který věc původně rozhodoval. Na přidělení věci tomuto senátu nemohlo mít vliv ani přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 10, protože není nerozhodné, kterému soudu byla věc přikázána k novému projednání; přidělení nápadu ve smyslu shora uvedených pravidel je podmíněno předchozím přidělením věci do senátu 8 To a nikoliv okolnostmi, které nastaly v průběhu řízení po zrušení rozsudku dříve Obvodního soudu pro Prahu 2.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – obvinění Z. N. i D. Š.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly naplněny všechny znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., především pak zda čin obviněných dosáhl potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost a zda tak byly naplněny znaky uvedeného trestného činu po stránce materiální.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obvinění jako veřejní činitelé v úmyslu způsobit jinému škodu vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu. Naplnění formálních znaků trestného činu obvinění ostatně ani nenamítali.
Ve vztahu k naplnění zákonných znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. obvinění primárně zpochybnili materiální stránku tohoto trestného činu.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však též vyplývá, že znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. byly naplněny i po stránce materiální, neboť stupeň nebezpečnosti činu obviněných pro společnost je vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.).
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu obviněných Z. N. a D. Š. však nejde.
Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se soud prvního stupně zevrubně zabýval (strany 7, 8 rozsudku). Konstatoval, že stupeň nebezpečnosti jejich jednání je určován zejména významem chráněných zájmů, které byly jednáním obviněných dotčeny, tj. zájem společnosti na důsledném dodržování limitů pravomoci veřejných činitelů a zájem na ochraně řádného objasňování trestné činnosti. Okolnosti, za nichž byl čin spáchán, jeho následek a způsob provedení úměrně korespondují s typovou nebezpečností činů. Vysoká soutěživost v policejním obvodu Praha 2, jež vedla k podvrhům protokolů, aby obvinění vylepšili objasněnost a svoji výkonnost, nemohla podle soudu prvního stupně žádným způsobem snížit společenskou nebezpečnost jejich jednání, poněvadž úmyslně jednali v rozporu se zákonem s jasným vědomím, že jsou veřejnými činiteli, tedy osobami, na něž jsou v tomto směru kladeny zvýšené nároky. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, odkázal na ně (strana 7 napadeného usnesení) a i Nejvyšší soud je považuje za správné.
Nejvyšší soud stran naplnění materiální stránky trestného činu dodává, že rozhodně není v zájmu společnosti, aby v důsledku bagatelizování jednání obviněných docházelo k nežádoucímu snižování důvěryhodnosti policie v očích veřejnosti. Na správnosti závěrů soudu prvního stupně nemůže proto nic změnit ani námitka obviněného Z. N., že služební úkon byl veden v atmosféře soutěživosti, atmosféře kontrol nadřízenými orgány, na které zase působil politický tlak, a že pokud by fakticky nezačalo stíhání obviněných, nikdy by se poškození ani nedozvěděli o tom, že s nimi byl sepsán protokol. Nelze přece připustit, aby policisté, ať už vedeni sebelepší pohnutkou, sepisovali fiktivní protokoly obsahující osobní údaje i podpisy osob, které nikdy nevyslechli. Čin obviněných nebylo proto možné tolerovat a jeho nebezpečnost podceňovat. Nebylo přiléhavé a věcně správné hodnotit ho pouze jako kárné provinění, jak se toho obvinění domáhali, neboť jde o čin, jehož stupeň nebezpečnosti je vyšší než nepatrný, třebaže nikterak zásadně tuto hranici nepřesáhl. Tato okolnost byla citlivě vyhodnocena v rámci úvah o druhu a výměře trestu.
Trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl tedy jednáním obviněných naplněn jak co do znaků formálních, tak i materiálních.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková