ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1331.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1331/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2014 o dovolání obviněného F. O., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 55 To 502/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 120/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 5 T 120/2011, byl obviněný F. O. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen ve výroku o trestu výlučně ohledně obviněného F. O. rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 1. 2012, č. j. 5 T 120/2011-441, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. 1. 2013, č. j. 55 To 82/2012-552. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti MURALLA, s. r. o., se sídlem Praha 4, Nad Opatovem 2140/2 (podle OR uvedené sídlo vymazáno 11. 5. 2012, počínaje 11. 5. 2012 je sídlem Praha 10, Přátelství 135/80), IČ: 274 03 220, a COCINA, s. r. o., se sídlem Praha 1, Truhlářská 1489/29, IČ: 280 88 450, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek nalézacího soudu, jeho výrok o vině i trestu, napadl obviněný odvoláním. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 55 To 502/2013, byl citovaný rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že se obviněný F. O. uznává vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což se podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsuzuje k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon se podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou. Rozsudkem odvolacího soudu byl dále podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen ve výroku o trestu výlučně ohledně obviněného F. O. rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 1. 2012, č. j. 5 T 120/2011-441, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. 1. 2013, č. j. 55 To 82/2012-552. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti MURALLA, s. r. o., se sídlem Praha 4, Nad Opatovem 2140/2, IČ: 274 03 220, a COCINA, s. r. o., se sídlem Praha 1, Truhlářská 1489/29, IČ: 280 88 450, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 1. 4. 2011 v 5.30 hod. ve S. p. R., okres Č. L., si od L. B., jednatele společnosti MURALLA, s. r. o., a společnosti COCINA, s. r. o., zapůjčil osobní automobil zn. Land Rover Defender 110 STW LD M5018, v hodnotě nejméně 188.000 Kč, v němž byly uloženy motorová pila zn. Jonsared CS2245 S s příslušenstvím v hodnotě 10.450 Kč, motorový vrták na sloupky v plotu zn. Oleomac MTL 51 v hodnotě 16.970 Kč s vrtacím nástavcem CM 20x100 v hodnotě 2.360 Kč, 10 párů rukavic v celkové hodnotě 300 Kč, sekerka v hodnotě 200 Kč a kanystr s benzínem v hodnotě 600 Kč, přičemž uvedené vozidlo s uvedenými věcmi ve stanovené lhůtě poškozenému nevrátil a dne 2. 4. 2011 ve S. p. R. vozidlo, v němž byly uloženy rukavice, prodal za částku 7.000 Kč M. Č., zaměstnanci sběrných surovin PEŠTA RECYKLACE, s. r. o., a zbývající věci z vozidla si ponechal pro svou potřebu, čímž způsobil společnosti MURALLA, s. r. o., se sídlem Nad Opatovem 2140/2, IČ 27403220, která je majitelem uvedeného vozidla, škodu ve výši nejméně 188.000 Kč a společnosti COCINA, s. r. o., se sídlem Praha, Truhlářská 1489/29, která je majitelem uvedených věcí, škodu ve výši 30.880 Kč.
Pro úplnost je zapotřebí dodat, že shora označené soudy v posuzované trestní věci již jednou rozhodovaly.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 5 T 120/2011, byl obviněný F. O. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku [ad výrok o vině pod bodem 1)] a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku [ad výrok o vině pod bodem 2)]. Za to byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené COCINA, s. r. o., se sídlem Praha 1, Truhlářská 1489/29, IČ: 280 88 450, škodu ve výši 30.880 Kč; podle §229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené CS Kámen Plus, s. r. o., se sídlem Kamenický Šenov, Zborovská 519, IČ: 272 67 679, škodu ve výši 32.640 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená MURALLA, s. r. o., se sídlem Praha 4, Nad Opatovem 2140/2, IČ: 274 03 220, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat dílčí skutek pokračujících přečinů podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podvodu podle §209 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený J.J., bytem K., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. Č. a o zproštění obžaloby obviněného O. A.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 55 To 82/2012, byl citovaný rozsudek ohledně obviněného F. O. podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným společnostem COCINA, s. r. o., a MURALLA, s. r. o., a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle §258 odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek ohledně obviněného F. O. dále zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který zůstal pod bodem 2) nedotčen, se obviněný F. O. odsuzuje podle §209 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 55 To 502/2013, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces a k pochybení
při hodnocení skutkových okolností, a uvedl, že rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústní nad Labem – pobočka v Liberci spočívají nejen na nesprávném právním posouzení skutků, ale i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný je přesvědčen, že se skutek nestal a že jej nemohl spáchat. Soud nepřezkoumal jím tvrzenou skutečnost, že dne 2. 4. 2011, kdy mělo být vozidlo dáno do sběrných surovin, byl od tohoto místa vzdálen více než 70 km. Nacházel se na M., kam vezl ze S. p. R. 8 vězňů, což V. S. p. R. mohla potvrdit. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že poškozeným společnostem způsobil škodu; nebylo prokázáno, že se jednalo o stejné vozidlo Land Rover, které bylo znaleckým posudkem hodnoceno. Ani znalec nebyl schopen vozidlo, o němž bylo rozhodováno, identifikovat, jeho stanovisko lze hodnotit jako spekulativní. Na vozidle nebyly identifikační znaky, pomocí nichž by bylo možné vozidlo ztotožnit s vozidlem pohřešovaným. Jak uvedli spoluobvinění M. Č. a O. A., vozidlo odevzdané do sběrných surovin bylo pouhým torzem, tudíž znalec na podkladě torza s chladičem nemohl určit cenu vozidla. Obviněný poukázal na to, že k prokázání své neviny navrhoval provedení důkazů, které by objasnily, zda byla technická prohlídka vozidla Land Rover skutečně provedena. Technické prohlídky totiž bývají mnohdy prováděny bez přistavení vozidla jen na základě předložení technických průkazů. I vzhledem k tomu nebylo možné stanovit cenu vozidla a uznat jej vinným tím, že právě toto konkrétní vozidlo odevzdal do sběrných surovin a že toto vozidlo bylo tím, které od L. B. obdržel. Podle obviněného je vadný názor Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, že zapsaný vlastník vozidla v technickém průkazu není vlastníkem skutečným. Celý výrok krajského soudu je tak postaven na něčem, co nemá oporu v zákoně a ani v jiných skutkových okolnostech. Oba soudy rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný podotkl, že nebyla zjištěna subjektivní stránka věci samé.
Obviněný má dále za to, že pokud jde o vinu ohledně skutku pod bodem 2) rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 1. 2012, nebylo o tomto skutku v nově vydaném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodnuto, a proto mu neměl být ukládán souhrnný trest. Co se týče výroku o náhradě škody, soud měl podle názoru obviněného přihlédnout k tomu, že nakonec nějakou cenu za vozidlo uhradil, respektive že uzavřel dohodu o náhradě škody, a neodkazovat poškozenou společnost na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 55 To 502/2013, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 5 T 120/2011, zrušil a aby jej buď sám obžaloby podle §226 písm. a) či b) tr. ř. zprostil, nebo aby věc vrátil Okresnímu soudu v České Lípě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání ke skutkovým námitkám obviněného uvedl, že neshledal žádný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. ř., přičemž důkazy byly hodnoceny tak, jak stanoví §2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky, tudíž závěry ohledně skutkových zjištění s provedeným dokazováním plně korespondují.
Pokud jde o námitku stran výroku o náhradě škody, poznamenal, že tato do rámce uplatněného dovolacího důvodu svou povahou sice zapadá, ovšem jen tehdy, namítá-li dovolatel porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody, společnou odpovědnost za škodu apod. Pouhé konstatování, že poškozené společnosti neměly být odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních, nebo případně že obviněnému neměla být povinnost k náhradě škody uložena, však pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje a i taková námitka by musela být odmítnuta z důvodu, že obviněným uplatněný dovolací důvod nenaplňuje.
Za námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu je možné podle státního zástupce považovat poměrně stroze formulovanou námitku, že soudy nebyla zjištěna subjektivní stránka, pokud jde o jednání obviněného. V této souvislosti však státní zástupce poukázal na relevantní část výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, z níž se podává, že obviněný si zapůjčil osobní automobil v hodnotě nejméně 188.000 Kč společně s dalšími věcmi, přičemž uvedené vozidlo i s věcmi ve stanovené lhůtě poškozenému nevrátil a dne 2. 4. 2011 ve S. p. R. toto vozidlo prodal za částku 7.000 Kč zaměstnanci sběrných surovin a zbývající věci z vozidla si ponechal pro svou potřebu. Státní zástupce má za to, že již z takto zjištěného skutkového stavu věci lze dospět k jednoznačnému závěru, že není pochyb o tom, že obviněný věděl, že svým jednáním poruší zájem chráněný trestním právem a takto nepochybně jednat chtěl.
Co se týče výhrady týkající se uložení souhrnného trestu, státní zástupce připomněl, že s odkazem na uplatněný dovolací důvod se obecně nelze domáhat uložení jiného druhu trestu či jeho výše, neboť námitky proti druhu a výměře trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem pro trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb.). Námitku obviněného, směřuje-li ve skutečnosti proti výměře trestu, by tedy bylo nezbytné podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však obviněný nečiní. Avšak ani za předpokladu, že se obviněný prostřednictvím uvedené výhrady nedomáhal uložení nižšího trestu, nýbrž namítal nesprávné užití předmětného hmotně právního ustanovení, tedy tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, nelze jeho námitce podle státního zástupce přisvědčit. Obviněný byl totiž odsuzován za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin, konkrétně dříve, než byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 5 T 120/2011, a proto bylo zcela na místě ukládat trest v rámci trestní sazby trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, a to jako trest souhrnný za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce konstatoval, že postup Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci byl proto správný.
Uzavřel, že námitky obviněného byly v převážné většině uplatněny již v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se jimi v plném rozsahu zabýval a beze zbytku se s nimi vypořádal. Uvedl, že jednání obviněného bylo správně posouzeno jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Navrhl tudíž, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné dovodit, že výhrady obsažené v dovolání, jež mají charakter námitek skutkových, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Že se obviněný jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, resp. soudu odvolacího dopustil, v provedených důkazech oporu má. Tvrzení obviněného, že vozidlo dne 2. 4. 2011 do sběrných surovin nepředal a že vozidlo do sběrných surovin předané nebylo ztotožněno s vozidlem Land Rover uvedeným ve skutkové větě výroku o vině, je obsahem trestního spisu popřeno. Svědek L. B. potvrdil, že vozidlo Land Rover ve skutkové větě výroku o vině specifikované obviněnému půjčoval a že jej také bezprostředně před zmizením vozidla obviněnému zapůjčil (srov. č. listu 388). Spoluobviněný O. A. uvedl, že den předtím, než obviněný přivezl do sběrných surovin vozidlo Praga V3S, přivezl tam vozidlo Land Rover, jež osobně vykoupil spouobviněný M. Č. (srov. č. listu 79). Spoluobviněný M. Č. to, že obviněný do sběrných surovin vozidlo Land Rover dovezl a že od obviněného toto vozidlo odkoupil, rovněž potvrdil (č. listu 84-88, 385). Kromě zmiňovaných výpovědí nacházejí skutková zjištění soudů oporu i ve výpovědi samotného obviněného, jenž se v přípravném řízení přiznal, že ve sběrných surovinách prodal vozidlo Land Rover, které mu půjčil svědek L.B., resp. podle obviněného, které svědkovi L. B. odcizil (č. listu 75d-75f). Námitky obviněného stran určení hodnoty vozidla Land Rover jsou zcela irelevantní, neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil právě z důvodu, že nesouhlasil se způsobem určení hodnoty vozidla soudem prvního stupně. Na rozdíl od Okresního soudu v České Lípě nevycházel Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze znaleckého posudku znalce Ing. Jana Kubelky (č. listu 34-48), nýbrž vycházel z ceny, za níž vozidlo necelý měsíc před spácháním skutku koupila poškozená MURALLA, s. r. o. (č. listu 175 a 176).
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu, jímž byl uznán vinným, dopustil, jakož i proč považují jeho obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 4 až 5 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
V posuzované trestní věci je s ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou otázka, zda obviněný svým jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu naplnil skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný totiž tvrdí, že poškozeným nebyla způsobena škoda a že nebyla naplněna subjektivní stránka posuzovaného přečinu.
Přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Za větší škodu je považována majetková újma ve výši nejméně 50.000 Kč (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Podle ustálené praxe soudů pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.). Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl (§15 tr. zákoníku), který se musí vztahovat k přisvojení si cizí svěřené věci i způsobení škody na cizím majetku.
Obviněný jednáním, jehož podstata spočívala v tom, že si od svědka L. B., jednatele společností MURALLA, s. r. o., a COCINA, s. r. o., půjčil za účelem odvozu osob na práci do lesa vozidlo patřící společnosti MURALLA, s. r. o. - Land Rover v hodnotě 188.000 Kč, přičemž v tomto vozidle byly uloženy věci patřící společnosti COCINA, s. r. o., v celkové hodnotě 30.880 Kč, uvedené vozidlo svědkovi L. B. nevrátil a bez vědomí a souhlasu L. B. je prodal do sběru surovin za 7.000 Kč, přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu. V důsledku toho, že obviněný vozidlo, jež si od svědka půjčil, tomuto svědkovi nevrátil a nevrátil mu ani věci ve vozidle uložené, došlo ke zmenšení majetku poškozených společností. Úbytek hospodářské hodnoty přesahuje částku 50.000 Kč, o pochybnostech stran kvalifikace škody jako větší proto nelze hovořit. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného přečinu, jelikož obviněný nespecifikoval důvody, které jej vedou k přesvědčení, že tato nebyla v konkrétním případě naplněna, Nejvyšší soud pouze v krátkosti uvádí, že skutková zjištění soudů poskytují oporu pro závěr, že obviněný jednal v úmyslu přímém. Obviněný tím, že bez vědomí a souhlasu oprávněné osoby prodal do sběrných surovin za 7.000 Kč cizí funkční vozidlo v hodnotě 188.000 Kč, jež mu bylo svěřeno za účelem odvozu osob na práci do lesa, jednal s vědomím, že porušuje zájem na ochraně majetku poškozené MURALLA, s. r. o. Věděl-li, že tím, že v rozporu s účelem svěření vozidla vozidlo prodá do sběrných surovin, poruší zájem na ochraně majetku poškozené MURALLA, s. r. o., a přesto tak zejména za situace, kdy existoval výrazný rozdíl mezi hodnotou vozidla a výkupní cenou za vozidlo, učinil, chtěl uvedený zájem zcela evidentně porušit [(srov. §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
Obviněný dále namítl, že co se týče skutku pod bodem 2) rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 1. 2012, nebylo o tomto skutku v nově vydaném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodnuto, a proto mu neměl být ukládán souhrnný trest. Takto formulovanou výhradu lze pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž subsumovat, poněvadž za jiné nesprávné hmotně právní posouzení je možno, jde-li o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. (k tomu již citované č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Výtky dovolatele však akceptovat nelze a dovolací soud sdílí závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli dřívějším rozsudkem, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu trestných činů, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti pravomocně odsouzen a lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží rovněž tehdy, jestliže se pozdějším rozsudkem rozhoduje zároveň o několika sbíhajících se trestných činech, za které by soud – nebýt zde dřívějšího odsouzení – jinak ukládal úhrnný trest.
V posuzované trestní věci byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 5 T 120/2011, uznán vinným sbíhajícími se přečiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku [ad výrok o vině pod bodem 1)] a podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku [ad výrok o vině pod bodem 2)], za něž mu byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Vzhledem k tomu, že citovaný rozsudek nalézacího soudu byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 55 To 82/2012, zrušen pouze ve výroku o vině pod bodem 1) (a ve výroku o náhradě škody), přičemž věc byla v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, krajský soud zrušil výrok o trestu a za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který zůstal pod bodem 2) nedotčen, obviněného odsoudil podle §209 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Jestliže byl obviněný posléze rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 5 T 120/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 55 To 502/2013, jímž byl uznán vinným přečinem zpronevěry podle 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let (§206 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku), a to při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 5 T 120/2011, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 55 To 82/2012 (§43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku), nedošlo k tzv. jinému nesprávnému právnímu posouzení, neboť obviněný byl odsuzován za sbíhající se trestnou činnost (tzv. vícečinný souběh), za niž by mu byl jinak ukládán úhrnný trest.
Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody, která je sama o sobě nekonkrétní, nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. V posuzovaném případě se nalézací soud, s jehož rozhodnutím se soud odvolací ztotožnil, nedopustil tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení, když poškozené společnosti podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ustanovení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody, konkrétně ustanovení o zániku závazku narovnáním podle §585 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nebyla porušena, neboť z obsahu trestního spisu se podává, že obviněný sice jakési „dohody o narovnání“ uzavřel, a to se společností COCINA, s. r. o. (č. listu 547 a 548), uvedené dohody však nepokrývaly celou výši škody, kterou obviněný podle výroku o vině zmíněné poškozené společnosti způsobil, tudíž výrok o náhradě škody tak, jak je koncipován v rozsudku nalézacího soudu, resp. soudu odvolacího, je zcela legitimní.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková