ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1384.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1384/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2012 o dovolání obviněného J. O., proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 6 To 268/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 191/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 T 191/2011, byl obviněný J. O. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §325 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na šest let a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to osobního motorového vozidla Renault Safran.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedených trestných činů dopustil tím, že dne 15. 8. 2011 okolo 19:30 hodin v H., okres K., v místě zvaném U Š., přestože má Okresním soudem v Kroměříži na základě rozsudku sp. zn. 1 T 122/2010 ze dne 8. 2. 2011, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2011, uložen trest zákazu činnosti spočívající zákazu řízení všech motorových vozidel do 30. 3. 2014, řídil své osobní motorové vozidlo Renault Safrane, kdy – vědom si uloženého zákazu – nedbal na pokyn k zastavení vozidla hlídkou Obvodního oddělení Policie České republiky v H. daný paží prap. A.D. a ve snaze zamezit výkonu policejní hlídky a ujet kontrole přidal plyn, své auto nezastavil ani pod hrozbou použití namířené zbraně prap. A. D. a prap. M. V., před další jízdou vpřed ho neodradily ani vystřelené varovné výstřely do vzduchu, přičemž rychlost vozidla ještě zvýšil, a to zároveň v takové blízkosti od zasahující policejní hlídky, že bylo evidentní, že zastavit své vozidlo nechce, přičemž vozidlo najelo na policejní hlídku takovým způsobem a takovou rychlostí, až musela těsně před projíždějícím vozidlem uskočit do stran, poté z místa ujel doprovázen střelbou z policejních zbraní, přičemž došlo ke 4 zásahům do ujíždějícího auta, a takto jednal přesto, že si musel být vědom toho, že najetím motorovým vozidlem do lidských osob by při případném střetu osoby s vozidlem mohlo dojít k poškození životně důležitých orgánů lidského těla či dokonce ke smrti osob, kdy jen shodou okolností k žádnému takovému následku nedošlo, a to i díky pohotovému odskočení příslušníků Policie České republiky z dráhy jedoucího vozidla.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži. Odvolání obviněného směřovalo proti výroku o vině i trestu, státní zástupce odvolání podané v neprospěch obviněného zaměřil proti výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 6 To 268/2012, byl z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3, 4 tr. ř. byl obviněnému uložen podle §325 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Dlužno dodat, že výše uvedené rozsudky soudů byly v pořadí již druhými jejich rozhodnutími. Nejprve rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 2 T 191/2011, byl obviněný uznán vinným pouze přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na šest let. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak obviněný, tak státní zástupce v neprospěch obviněného. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 6 To 87/2012, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. označený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 6 To 268/2012, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině, byl-li uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, i výroku o trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že soud prvního stupně se jednak nevypořádal s formálními vadami rozsudku co do úpravy výroku, ale zejména zcela proti logice věci a výsledkům dokazování v hlavním líčení, aniž by doplnil dokazování, rozhodl rozsudkem zcela odsuzujícím ve smyslu podané obžaloby. S tímto postupem ani se skutkovými a právními závěry obviněný nesouhlasil, neboť podle jeho názoru existují skutečnosti, které vyvracejí argumentaci údajně napadených příslušníků Policie České republiky prap. A.D. a prap. M. V., jakož i argumentaci soudu prvního stupně v odsuzujícím rozsudku. Soud prvního stupně totiž vyvozuje závěry o jeho odpovědnosti a vině i přes značné rozpory ve výpovědích údajně napadených příslušníků Policie ČR prap. A. D. a prap. M.V. Pro úplnost nutno zmínit, že ve vztahu k existenci deklarovaného důvodu dovolání obviněný poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu a na jeho rozhodnutí ve věcech vedených pod sp. zn. 7 Tdo 448/2010 a sp. zn. 7 Tdo 39/2010, podle nichž extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními naplňuje uvedený dovolací důvod, přičemž takový rozpor je dán i v případě, kdy skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech porušujících podstatným způsobem základní zásady trestního řízení a kdy v důsledku toho jsou tyto úkony vyloučeny z okruhu použitelných důkazů, takže zbývající důkazy zjevně již neprokazují skutek v té verzi, jakou zjistily soudy.
Dovolatel nepopíral spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, avšak v omezeném rozsahu (oproti popisu skutku obžaloby i popisu skutku v předchozích zrušených rozsudcích) a za výjimečných subjektivních i objektivních podmínek, namítl ale, že nebylo bez pochyb objasněno, že se dopustil i pokusu zločinu násilí proti úřední osobě.
Obviněný předestřel vlastní verzi skutkového děje, totiž že když byl se svojí matkou sbírat staré železo v prostoru Š. v H., došlo k náhlé změně počasí a spustil se silný déšť. Na místo přijeli osobním automobilem (který řídila matka dovolatele) a obviněný s ohledem na svou znalost místního terénu věděl, že automobil je zaparkován na místě s nezpevněným podkladem, ze kterého by v případě deště a následného rozbahnění terénu šlo jen velmi obtížně vyjet, proto se rozhodl vozidlo okamžitě přeparkovat. Rozběhl se tedy k automobilu, do kterého nasedl, a snažil se ho dostat z rozbahněné polní cesty na místo s pevným podkladem. Vozidlo mělo rozbitou skleněnou výplň u zadních dveří. Ostatní skla ve vozidle byla zevnitř zamlžená. Jakmile vozidlo nastartoval a snažil se vyjet, bahno se dostalo i na přední sklo, přes které i při spuštěných stěračích nebylo vidět. Venku navíc pršelo a bylo šero. Obviněný s vozidlem pomalu pojížděl rychlostí cca 20km/h, staženým levým předním okénkem se díval na směr jízdy, jinak by nic neviděl. Při silném dešti a hluku z motoru prakticky nic neslyšel. Po ujetí asi 130 metrů zastavil. Všiml si praskliny na čelním skle, která pravděpodobně pocházela od jedné ze střel. Při ohlédnutí za sebou v dálce matně uviděl obrysy dvou postav policistů. Snažil se s autem dojet co nejdále na pevný podklad, poté vysedl a dal se na útěk. Žádný z policistů ho nepronásledoval.
Dále dovolatel poukázal na to, že samotné vyšetřování provázelo mnoho pochybností. Rozpaky vzbuzuje i skutečnost, že dovolatel měl se svědkem prap. A. D. v minulosti závažné problémy, pro které byl tento policista vyšetřován inspekcí Ministerstva vnitra. Obhajoba poukazovala na nestandardní postup Policie České republiky při vyšetřování, včetně užití střelné zbraně při tomto zákroku policistů. Obviněný tvrdil, že jedna ze střel vystřelených policisty měla projít vozidlem těsně kolem jeho hlavy a rozbít přední sklo vozidla. Na pořízené fotodokumentaci a v protokolu o ohledání místa činu bylo vozidlo obviněného přehozeno plachtou, která zakrývá téměř celé vozidlo, včetně skel, a detailně byly zobrazeny jen výstřely, které zasáhly vozidlo do jeho zadní části. Konkrétnější a detailní zkoumání vozidla obviněného, a to znaleckým posudkem, mohlo zodpovědět otázky vzdálenosti a úhlu střelby, což by samo o sobě mohlo přinejmenším potvrdit či vyvrátit verze policistů.
S ohledem na uvedené skutečnosti obhajoba hodnotila výpověď svědka prap. A. D. jako zcela nevěrohodnou, stejně jako výpovědi jeho služebních kolegů nprap. R. S. a prap. M. V., jejichž výpovědi obviněný označil jako účelové, neboť s ohledem na spor obviněného se svědkem prap. A. D. lze jednoduše dovodit, že vypovídali ve prospěch svého kolegy. Nevěrohodnosti výpovědí svědků prap. A. D. a prap. M. V. nasvědčuje i skutečnost, že tito se ve svých výpovědích značně rozcházejí, na což upozornil i soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku v dané věci ze dne 17. 1. 2012. O to více zarážející je podle tvrzení dovolatele skutečnost, že soud prvého stupně poté, co mu byla odvolacím soudem celá věc vrácena, obviněného prakticky za totožné důkazní situace uznal ze zločinu násilí proti úřední osobě vinným, přičemž závěr o jeho vině opřel právě o výpovědi svědků prap. A. D. a prap. M. V., ve kterých při prvním projednání věci shledal zásadní rozpory, a to za situace, aniž by tyto policisty jako svědky znovu v hlavním líčení vyslechl a tyto dříve zjištěné „zásadní rozpory“ odstranil. Naopak soud prvního stupně v napadeném rozsudku ze dne 17. 4. 2012 na straně 5 uvádí, že „obhajobu obviněného, pokud jde o spáchání zločinu násilí proti úřední osobě, spolehlivě vyvrací výpovědi slyšených svědků, a to zasahujících policistů A. D. a M. V. u hlavního líčení.“ Z uvedeného je proto zcela zřejmé, že soud po provedeném dokazování stejné výpovědi policistů jednou hodnotí jako zásadně rozporné a podruhé pak na základě stejných výpovědí policistů spolehlivě vyvrací obhajobu obviněného. Tento postup je podle názoru obhajoby zcela nepřijatelný. I zásada volného hodnocení důkazů má své hranice a nelze ji v neprospěch obviněného použít, aniž by se změnil důkazní stav věci. Pakliže by soud prvního stupně po zrušení jeho rozsudku postupoval tak, že důkazně doplní nebo znovu provede některé důkazy, dal by se snad takový postup akceptovat, ale v daném případě o takovou situaci nešlo. V této části je podle jeho mínění rozsudek soudu nepřezkoumatelný.
Nad rámec již uvedeného obviněný připomněl, že byl sice v minulosti opakovaně trestán, ale spáchání tak závažného zločinu, jakým je násilí proti úřední osobě, charakterově zcela vybočuje z jeho kriminální minulosti. Závěrem vytkl, že odvolací soud nejenže závadný procesní a zjištěný skutkový stav nezhojil, ale naopak téměř dvojnásobně zpřísnil obviněnému trest odnětí svobody, takže tento je navíc i nepřiměřeně přísný.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně také platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Okresní soud v Kroměříži a z nichž v napadeném rozsudku vycházel Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, jakož i proti správnosti procesního postupu obou soudů při hodnocení důkazů po vydání zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 6 To 87/2012, a také proti údajně nepřiměřené přísnosti odvolacím soudem uloženého trestu.
Prostřednictvím prvně jmenovaných námitek obviněný brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Pakliže tvrdil, že výpovědi poškozených policistů prap. A. D. a prap. M. V. jsou nevěrohodné a že se nezakládá na pravdě ani svědectví policisty R. S. ohledně tvrzení, že při příjezdu na místo neřídila automobil matka obviněného nýbrž sám obviněný, pak je zřejmé, že těmito námitkami primárně zpochybňoval skutková zjištění soudů a až druhotně z této skutečnosti dovozoval, že se zejména zločinu násilí proti úřední osobě, ale i přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání v rozsahu, který mu byl kladen za vinu obžalobou, nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a obviněný takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se ale nejedná, ač to obviněný ve svém dovolání naznačoval.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá dostatečně přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména viz strany 5 – 7 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Soudy postupovaly podle zásad uvedených v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Své závěry také srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř.
Jestliže dovolatel svým tvrzením postuloval zcela odlišný dějový průběh, pak soudy dostatečně objasnily, proč mu neuvěřily. Tvrzení obhajoby, že při příjezdu na místo řídila matka obviněného, soudy vyhodnotily jako nepravdivou, když výpověď svědkyně I. O. považovaly za nevěrohodnou z toho důvodu, že byla motivována snahou pomoci svému synovi. Naproti tomu opačně vyznívající výpověď svědka R.S., který byl přítomen příjezdu obviněného, měly za věrohodnou. Obdobně i klíčový skutkový závěr, že obviněný svým vozidlem najížděl do policistů, stojících před jeho vozidlem tak, že tito museli uskočit do stran, nalézací soud logicky opřel zejména o výpovědi těchto poškozených policistů, kdy na věrohodnosti výpovědi obviněného značně ubralo jeho taktizování a opakované měnění obsahu výpovědi v průběhu řízení.
Zásadní moment spočívající v tom, že obviněný poškozené musel vidět, když na ně najížděl svým automobilem, potvrdili shodně oba poškození; prap. A. D. nadto uvedl, že při pokusu o zastavení vozidla měl s obviněným přes sklo automobilu opakovaný oční kontakt (str. 5 rozsudku nalézacího soudu), takže je vyloučeno, aby je obviněný neregistroval. Naopak tvrzení dovolatele, že čelní sklo vozidla bylo natolik znečištěno, že mu zcela znemožňovalo výhled, resp. že při řízení sledoval cestu před sebou otevřenými předními dveřmi, aniž před sebou kohokoliv zpozoroval, je značně nepravděpodobné. Ještě nepravděpodobněji vyznívá tvrzení obviněného, že vůbec neslyšel výstřely ze služebních zbraní jmenovaných policistů, zvláště když tito měli podle výpovědi prap. A. D. zahájit palbu na vzdálenost asi pěti metrů.
V té části dovolání, v níž obviněný poukazoval na zásadně odlišné předchozí hodnocení týchž důkazů nalézacím soudem, aniž bylo dokazování jakkoliv relevantně doplněno, lze do jisté míry obhajobě přisvědčit, že tento aspekt je určitým deficitem přesvědčivosti odůvodnění tohoto rozsudku, nicméně Nejvyšší soud se nedomnívá, že by míra intenzity rozpornosti obou hodnocení byla natolik závažná, že by bylo možno hovořit o extrémním rozporu nebo nepřezkoumatelném rozhodnutí, jak to činí dovolatel.
Ve skutečnosti totiž soud ve zprošťujícím výroku ohledně pokusu zločinu násilí proti úřední osobě ve svém v pořadí prvním rozsudku ze dne 17. 1. 2012 nedospěl k prokázanému závěru, že se skutek nestal, nýbrž s odkazem na presumpci neviny poněkud přehnaně akcentoval jisté drobnější a podružné rozpory ve výpovědích obou poškozených policistů, aby se potom – i s ohledem na skutečnost nedostatečného zajištění stop po činu – přiklonil ke zprošťujícímu výroku. Jestliže se v dalším řízení na základě pokynu obsaženého ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu zabýval námitkami státního zástupce a na základě jejich obsahu přehodnotil své dřívější stanovisko, pak tento postup nelze považovat za vybočení ze zásad volného hodnocení důkazů. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve vyložil, proč nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování, konstatoval, že rozsah důkazů shromážděných soudem prvního stupně dovoluje objektivně rozhodnout o vině obviněného. Náležitou pozornost věnoval i způsobu, jakým soud prvního stupně přistoupil k hodnocení důkazů, a ani v tomto ohledu nezjistil žádné vady, které by musely být jím samotným, popř. nalézacím soudem, odstraněny. Jelikož shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně nejsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, uzavřel, že tytéž důkazy nemohl hodnotit s jiným v úvahu připadajícím výsledkem.
Již z uvedeného vyplývá, že nelze tvrdit, že skutková zjištění popsaná v příslušné skutkové větě nemají oporu v dokazování (jak to činí obviněný s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soud pod sp. zn. 7 Tdo 448/2010), ani že by byla založena na úkonech porušujících podstatným způsobem základní zásady trestního řízení, jak naznačuje obhajoba odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 39/2010.
Ve skutečnosti dovolatelem uplatňované námitky jsou jen parafrázemi nebo dokonce doslovně opakovanou obhajobou z průběhu dřívějšího řízení. Soudy obou stupňů se námitkami obviněného dostatečně zabývaly a vysvětlily, proč jeho obhajobě neuvěřily. Není na Nejvyšším soudu coby dovolacím soudu, aby jednotlivé provedené důkazy znovu rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. I když z hlediska přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudu obou stupňů by bylo jistě vhodnější, kdyby soudy s větší podrobností odůvodnily úvahy vedoucí ke změně hodnocení důkazů, které mají zásadní vliv na výsledný výrok o vině obviněného, případně další důkazy doplnily, přesto nelze v konkrétní věci hovořit o svévolném hodnocení důkazů provedeném bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, kterýžto případ by odůvodňoval v tomto ohledu jinak zcela výjimečný zásah Nejvyššího soudu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě neznamená, že skutečně došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
Rovněž ani posledně uváděnou námitkou proti přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody (uložení trestu zákazu činnosti nebylo obhajobou zpochybňováno) obviněný nenaplnil deklarovaný dovolací důvod, když je zřejmé, že uvedená námitka pod deklarovaný důvod očividně nespadá.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu odnětí svobody (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), o něž primárně jde, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 a §41 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Ačkoliv námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost poznamenává, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými úvahami se řídil při stanovení druhů trestu a jejich výměry, a závěry, k nimž dospěl, též náležitě zdůvodnil (viz strana 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Obviněnému jako pachateli zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl podle §325 odst. 3 tr. zákoníku uložen při respektování zásad obsažených v ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře šesti let, tedy ještě pod polovinou trestní sazby, jež činí tři léta až dvanáct let. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud přiléhavě upozornil právě na ty okolnosti, které byly ve světle úvah o druhu a výměře trestu relevantní. Trest odnětí svobody uložený odvolacím soudem je trestem přísným, ale nelze jej vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
Nejvyšší soud znovu připomíná, že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku proti správnosti právního posouzení činu, v důsledku čehož nebyla tato otázka předmětem jeho přezkumu. Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková