ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.147.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 147/2013-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2013 o dovoláních obviněných P. B., a R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 3 To 241/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 57/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 2 T 57/2011, byli obvinění P. B. a R. K. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustili tím, že
dne 8. 2. 2011 v době kolem 2:20 hodin v O., na ulici C., v blízkosti domu, v úmyslu se zmocnit věcí poškozených, po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti nejprve přistoupili k na místě čekajícím poškozeným J. T. a P. S. a obviněný R. K. se jich ptal, kdo jsou a co na místě dělají, pak oba obvinění obestoupili poškozeného J. T., po kterém obviněný R. K. chtěl, ať vytáhne věci z kapes včetně občanského průkazu, a vyhrožoval, že pokud věci nevytáhne „rozbije mu hubu“, a vytáhne si je sám, kdy ze strachu z napadení poškozený J. T. věci z kapsy vytahoval a ukazoval je obviněnému, mimo jiné i mobilní telefon, který obviněný chtěl po něm půjčit, poškozený mu však nevyhověl, a poté, co poškozený vytáhl smlouvu o ubytování na Armádě spásy, kdy žádné cenné věci u sebe neměl, pozornost oba obvinění obrátili k poškozenému P. S., kterého se obviněný R. K. ptal, co má v taštičce, a poté, co poškozený přiznal peněženku, žádal její vydání, což poškozený ihned neučinil a dotazoval se na důvod, načež obviněný R. K. mu začal vyhrožovat, že „mu rozbije hubu“ a naznačil úder, a pak už mu poškozený P. S. vyhověl a peněženku, ve které nebyly hodnotné věci, vytáhl, a tu mu obviněný R. K. z ruky vytrhl a prohledal, a nalezená psaníčka s nadrcenými léky předal po celou dobu okolí hlídajícímu a pochodujícímu obviněnému P. B., se kterým rovněž obviněný R. K. po celou dobu komunikoval a obviněný P. B. po rozhovoru s poškozeným P. S. o obsahu psaníček, kdy jej poškozený ujistil, že se jedná o léky, nikoliv drogy, tyto vysypal a následně si obviněný P. B. povšiml projíždějícího vozu, z tohoto důvodu vyzvali poškozené k přesunu za roh domu do neosvětleného místa, kde obviněný R. K. dokončil prohledávání peněženky a vzal z ní dvě sim karty, se kterými naložil blíže nezjištěným způsobem, a listiny, kdy část z nich, jakož i peněženku, odhodil přímo na místě činu, a rodný list a zástavní smlouvu roztrhal a odhodil cestou z místa činu, a v době, kdy poškození věci ze země sbírali, jim oba obvinění vyhrožovali, „ať za nimi nechodí, nebo jim rozbijou hubu“, v době, kdy z místa činu odcházeli směrem k tramvajové zastávce, na které byli poté, co poškození na uvedenou zastávku rovněž přišli a přivolali policii, ve 03.00 hodiny policií zadrženi.
Za tento zločin byli obvinění P. B. a R. K. odsouzeni každý podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody [§52 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] v trvání tří let, pro jehož výkon byl každý podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byly podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestu u obviněného R. K. z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 71 T 91/2011, který nabyl právní moci dne 29. 6. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, u obviněného P. B. z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 5 T 150/2010, který nabyl právní moci dne 26. 8. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací z podnětu odvolání podaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně oběma obviněnými rozsudkem ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 3 To 241/2012, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil u obou obviněných ve výrocích o souhrnném trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení sám znovu rozhodl tak, že
I. obviněnému R. K. za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 71 T 91/2011, uložil podle §173 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 71 T 91/2011, který nabyl právní moci dne 29. 6. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
II. obviněnému P. B. za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 5 T 150/2010, uložil podle §173 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 5 T 150/2010, který nabyl právní moci dne 26. 8. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání.
Obviněný P. B. dovolání podané prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Krásného opřel pouze o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jehož rámci poukázal především na to, že mu neměl být ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, a zejména zdůraznil, že neužil žádného násilí vůči poškozeným, kteří neutrpěli žádná zranění a nemají ani jiné následky (a to i přesto, že trval na tom, že je nevinný a že se žádné trestné činnosti nedopustil). Poukázal rovněž i na svou malou míru zavinění, neboť se na činu aktivně nepodílel, ale jen stál opodál a s poškozenými nekomunikoval. Odvolacímu soudu vytkl, že i když původně uložený rozsudek zmírnil, nevzal v potaz všechny polehčující okolnosti a nezvážil dostatečně přiměřenost trestní sankce, ani nerespektoval, že trest musí splňovat preventivní účel a musí mít i nápravný charakter, a nebral do úvahy ani zásadu subsidiarity trestní represe. Nemohl tak dospět k závěru, že za popsaný skutek je možno uložit nepodmíněný trest, když v případě jeho podmíněného odkladu by bylo obviněnému umožněno věnovat se své práci a zabezpečit tak nejen sebe, ale i své nejbližší. Ze všech těchto důvodů, když soudy v potřebné míře neposoudily všechny polehčující okolnosti a osobní poměry obviněného, se mu jeví nepodmíněný test jako nespravedlivý, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že mu uloží podmíněný trest odnětí svobody se stanovením odpovídající zkušební doby.
Dovolání obviněného R. K. bylo podáno prostřednictvím obhájce Mgr. Daniela Keprty s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v něm v první části namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a nedostatečnost jeho odůvodnění. Tyto vady spatřoval v tom, že soud druhého stupně namísto vypořádání se s odvolacími námitkami obviněného pouze konstatoval, že se s nimi neztotožňuje a jen stručně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to přesto, že obviněný v odvolání uvedl obsáhlé výhrady a argumenty, s nimiž se odvolací soud vůbec nevypořádal. Tento způsob odůvodnění napadeného rozhodnutí je podle obviněného nepřijatelným zásahem do základního práva na spravedlivý proces a nenaplňuje očekávanou právní jistotu obviněného. V druhé části dovolání obviněný vytkl porušení zásady in dubio pro reo, protože má za to, že soudy všechny okolnosti účelově posuzovaly v jeho neprospěch. Odvolacímu soudu vytkl, že své úvahy omezil toliko na obecná stanoviska bez toho, aniž by posuzoval, že soud prvního stupně se nevypořádal s obhajobou obviněného a rozporuplné a nevěrohodné svědecké výpovědi poškozených řádně nevyhodnotil. Obviněný zejména poukázal na nedůslednost soudů při posuzování otázky, zda poškození byli napadeni, event. zda obvinění přistoupili v průběhu incidentu k jakékoli realizaci hrozby, a zda se poškození takové hrozby vůbec obávali. Pokud by se skutek měl stát popsaným způsobem, potom by podle dovolatele bylo naprosto nelogické, aby setrvával na místě činu a vyčkával příjezdu poškozenými přivolané policie. Zpochybnil rovněž závěry soudů týkající se bezprostřednosti újmy hrozící z jednání obviněných poškozeným s tím, že jednotlivé okolnosti byly soudy posuzovány účelově v jeho neprospěch. V třetí části dovolání obviněný i přes výhrady, které uvedl dříve, brojil proti použité právní kvalifikaci s tím, že jednání uvedené ve skutkové větě nenaplňuje intenzitu zásahu do zákonem chráněného zájmu. Proto, pokud by byl tento skutkový děj prokázán, nelze jej hodnotit jako trestný čin. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství v reakci na doručené opisy obou dovolání, k dovolání obviněného P. B. sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Ohledně dovolání obviněného R. K. uvedl, že pokud tento obviněný namítal pochybení v hodnocení důkazů a ve zjištění skutkového stavu, resp. ve způsobu a šíři odůvodnění napadeného rozhodnutí, nelze k jeho námitkám přihlížet, neboť žádný dovolací důvod nenaplňují. Za jedinou námitku uplatněnou v souladu s označeným dovolacím důvodem považoval zmínku nenaplnění trestného činu pro malou intenzitu jednání, jehož se měl dopustit. Ve vztahu k této výtce vysvětlil, že podstatou posuzovaného jednání obviněného byl jeho útok, kterým společně se spoluobviněným napadl poškozené J. T. a P. S., přičemž jim vyhrožoval fyzickým napadením, a to ve snaze získat od nich hodnotné věci, jež však poškození neměli. Obviněný proto zcela standardním způsobem naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a to za absence jakýchkoli zvláštních či výjimečných okolností, jež by mohly aplikaci hmotně právních předpisů bránit. Když státní zástupce shledal použitou právní kvalifikaci správnou, navrhl dovolání obviněného R. K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, zkoumal, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené.
Dovolání P. B. bylo podáno pouze s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž obviněný vytýkal nepřiměřenost trestu, především pokud jde o jeho nepodmíněnost. Své výhrady zaměřil proti tomu, že soudy, ač považovaly dopady trestného jednání na poškozené za minimální a i jeho osobní aktivitu v průběhu incidentu neshledávaly významnou, nezvážily dostatečně všechny polehčující okolnosti ve vztahu k ukládanému trestu, který obviněný považuje za příliš tvrdý. Přiléhavým by podle něj byl trest odnětí svobody, jenž by byl podmíněně odložen na přiměřenou zkušební dobu.
S ohledem na takto obviněným uplatněné dovolání je nutné zdůraznit, že podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že uvedený dovolací důvod může spočívat ve dvou alternativách; buď že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Rozsudkem soudu druhého stupně byl obviněnému P. B. za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a rovněž i za další sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 5 T 150/2010, uložen podle §173 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Jestliže lze pachatele podle §173 odst. 1 tr. zákoníku potrestat trestem odnětí svobody na dvě léta až deset let, je zcela zřejmé, že trest odnětí svobody, k němuž byl obviněný v projednávané věci odsouzen, je druhem trestu, který zákon připouští, a navíc mu byl uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. V daném případě tak nebylo splněno ani jedno ze zákonem stanovených hledisek, s nimiž zákon spojuje možnost uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že obviněný P. B. svými výhradami brojil proti výši uloženého trestu odnětí svobody, což však tento dovolací důvod nepřipouští, a takto uplatněné námitky nejsou obsahem nejen označeného, ale ani žádného jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až l ), odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než jsou zákonem vymezeny, a proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. toto dovolání odmítl.
Obviněný R. K. dovolání vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Za naplnění uvedeného důvodu proto nelze považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Podkladem pro posuzování správnosti právních závěrů soudů nižších stupňů je přitom skutkové zjištění soudu prvního stupně, z nějž je Nejvyšší soud zásadně povinen vycházet a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění učiněné soudy nižších stupňů nemůže změnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud na základě těchto hledisek posuzoval i dovolání obviněného R. K., a to se zřetelem na jeho tři obsahové části.
Pokud jde o první část dovolání, obviněný v ní výhrady soustředil výlučně proti způsobu, jakým se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal s odvoláním obviněného (považoval ho za nepřezkoumatelné a nedostatečné a bez reakce na všechny námitky uvedené v odvolání, odvolací soud nebyl důsledný ani přesvědčivý, nevypořádal se s potřebnou argumentací se všemi obviněným uplatněnými výhradami, v některých partiích jen odkázal na správnost rozsudku soudu prvního stupně), tudíž je Nejvyšší soud považuje za uplatněné zcela mimo zákonný rámec dovolání. Podle jejich obsahu směřují pouze proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, nikoliv proti konkrétnímu výroku, čímž jde v této části dovolání jen o výhrady proti důvodům napadených rozhodnutí, což je podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Důvody dovolání musí mít totiž výlučně podklad ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí. Obviněný uvedenému požadavku nevyhověl, neboť těžištěm jeho námitek bylo tvrzení, že odvolací soud nedostál svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení §125 tr. ř., což s požadavky na obsah dovolání nekoresponduje.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů považoval argumentaci obviněného v této části dovolání ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. za nepřípustnou a z důvodu §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání neodmítl jen proto, že v jeho dalších dvou partiích obviněný dovolání směřoval v souladu s pravidly, podle nichž lze dovolání podat.
Druhou část dovolání obviněný R. K. zaměřil proti postupu soudů při hodnocení ve věci provedených důkazů a v zásadě vytýkal nedodržení zásady „in dubio pro reo“. Brojil především proti tomu, že soudy uvěřily výpovědím poškozených, zatímco skutečnosti uváděné obviněnými nepovažovaly za věrohodné.
Jde zde v zásadě o námitky, kterými obviněný zpochybňoval věrohodnost výpovědí poškozených a popíral svoji vinu s tvrzením, že se skutek nestal tak, jak je ve výroku odsuzujícího rozsudku popsáno. V této souvislosti se neztotožnil zejména s okolnostmi, které poškození ve svých výpovědích tvrdili ve vztahu k použití pohrůžky bezprostředního násilí. Poškozenými sdělené souvislosti zpochybňoval vlastními úvahami, že kdyby tato výhrůžka byla obviněnými vážně míněna a poškozenými takto chápána, stěží by společně setrvali na místě činu až do příjezdu policie.
Z obsahu takto formulovaných námitek Nejvyšší soud shledal, že jimi obviněný předkládal vlastní verzi obhajoby, podle níž se incident odehrál odlišně, než jak bylo soudy na základě provedeného dokazování zjištěno a ve výroku rozsudku popsáno. Přitom dovolatel bagatelizoval své chování vůči poškozeným, jejichž výpovědi zpochybňoval, čímž jednak měnil zjištěné skutkové okolnosti a jednak na podkladě své obhajoby tvrdil, že se nejednalo o jednání s použitím pohrůžky bezprostředního násilí. Tato tvrzení však nebyla výpověďmi poškozených ani s nimi korespondujícími důkazy potvrzena, jak v podrobnostech rozvedl zejména soud prvního stupně na straně 10 až 18 svého rozsudku. Protože se tyto námitky netýkají hmotně právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nenaplňují ani žádný jiný důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud ani tuto část dovolání nemohl meritorně zkoumat.
Za relevantní ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu je možno považovat toliko výhradu obviněného R. K. spočívající v tom, že jednání skutkové věty nenaplňuje intenzitu zásahu do zákonem chráněného zájmu, a tudíž nebylo možné v tomto jednání spatřovat trestný čin.
I přes velmi stručné znění dává obsah této výhrady tušit, že se obviněný, ačkoli to výslovně neuvedl, v zásadě dovolával použití zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, což je argumentace směřující proti nesprávnosti použité právní kvalifikace pro vadu vycházející z obecných hmotně právních principů, a lze ji proto považovat za použitou v souladu s podmínkami, za nichž lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit. Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda je dovolání obviněného R. K. v této části opodstatněné.
Ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku je k těmto výhradám potřeba uvést, že trestným činem podle trestního zákoníku je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Z toho vyplývá, že aplikovat zásadu uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku lze zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu, která není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, schválené dne 30. 1. 2013, dosud neuveřejněné).
Na základě těchto obecných úvah lze považovat za vyloučené, aby čin obviněných byl posuzován jako trestný čin, který by byl společensky méně škodlivý, anebo u něhož by postačoval postih podle jiných právních odvětví. Jestliže soudy zcela správně došly k závěru, že oba jmenovaní obvinění činem, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, naplnili po všech stránkách skutkovou podstatu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, je zřejmé, že činnost, za niž je obviněný R. K. souzen, spočívala v tom, že ve dvou pachatelích poškozené nutili k vydání věcí z jejich majetku (nebylo podstatné, že poškození žádný majetek neměli), a když poškození tvrdili, že nic nemají, vyhrožovali jim použitím násilí, které posléze nepoužili jen proto, že zjistili, že poškození jsou skutečně zcela bez majetku, avšak až poté, co i přesto prohledali peněženku, kterou jeden z poškozených z obavy, že výhrůžky obvinění naplní, vydal a pachatelé se přesvědčili, že v ní skutečně žádné peníze nejsou. Na závěru, že jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto, nemůže nic změnit ani průběh činu, při němž obvinění od poškozených žádné věci nezískali a ani jim fyzicky neublížili. Toto trestné jednání tak sice má povahu činu méně závažného, který však není bagatelním činem, protože je nutné jeho škodlivost spatřovat v tom, že obvinění v nočních hodinách poškozené obstoupili a pod pohrůžkou násilí právě obviněný R. K. na nich vyžadoval vydání věcí, na což dohlížel obviněný P. B. Jednání obou obviněných bylo vedeno společným záměrem získat touto násilnou formou zřejmě zejména peníze. Jen insolvence poškozených, kteří u sebe kromě dokladů neměli nic jiného, vedla k tomu, že jim nic odcizit nemohli. I přesto však obvinění alespoň ze msty poškozenému roztrhali smlouvu a rodný list. Významné je rovněž i to, že v prohledávaní peněženky obvinění neustali ani tehdy, když kolem projížděl automobil, poškozené v důsledku toho, aby nebyli rušeni, vyzvali k přesunu za roh domu. Z tohoto je patrná zatvrzelost obviněných, s níž se snažili za každou cenu věci od poškozených získat.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy v projednávané věci nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obvinění R. K. a P. B. jako spolupachatelé se společně dopustili zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, protože bylo po všech stránkách prokázáno, že proti jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Činu se přitom dopustili sice s menší intenzitou, avšak s ohledem na provedení činu jde o čin společensky škodlivý, který je zločinem ve smyslu skutkové podstaty uvedené v trestním zákoníku.
Na základě těchto úvah a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že soudy nižšího stupně uvedené skutečnosti správně vyhodnotily a právně posoudily a nepochybily ani v závěru, že obviněný po všech stránkách naplnil formální znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolání obviněného R. K. proto posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. března 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová