ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.162.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 162/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2009 o dovolání obviněného V. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 8 To 107/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 2/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 3 T 2/2008, byli obvinění V. Š. a L. N. uznáni vinnými, že:
„1/ obviněný V. Š. si v říjnu 2007 ve V., okr. Ch. opatřil krátkou střelnou zbraň – pistoli zn. ČZ model 50 ráže 7.65 mm Browning a nejméně 70 ks příslušných nábojů, které v místě svého trvalého bydliště v K. držel do 16. 1. 2008, ačkoliv nebyl držitelem povolení – zbrojního průkazu a kdy se jednalo o zbraň a střelivo, které lze nabýt do vlastnictví a oprávněně držet jen na základě povolení podle zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu,
2/ obvinění V. Š. a L. N. v období nejméně od počátku ledna 2008 do 14. 1. 2008 v K., po předchozí dohodě v úmyslu usmrtit T. V., obviněný V. Š. prostřednictvím internetu objednal paralyzér, společně s obviněným L. N. zakoupili 20 kg vápna, čistící prostředek Savo a ve dnech 10. – 13. 1. 2008 u zaniklé obce Z. v katastru obce Ú., okr. Ch., vykopali jámu rozměrů 175 cm délky, 60 – 70 cm šířky a 100 cm hloubky, domluvili následující jednání tak, že poškozeného společně se svědkem N. dne 19. 1. 2008 nebo 26. 1. 2008 vylákají z baru v K., omráčí paralyzérem, odvezou k předem vykopané jámě, zastřelí pistolí zn. ČZ model 50 ráže 7,65 mm Browning zakoupenou obviněným V. Š. v říjnu 2007 a zasypou tělo vápnem a polijí savem, přičemž v naplnění zamýšleného jednání jim bylo zabráněno Policií ČR na základě oznámení svědka N.“.
Takto zjištěné jednání obviněného V. Š. soud právně kvalifikoval v bodě 1/ jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2/ jako přípravu trestného činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za to podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 1, 2 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu zároveň uložil trest propadnutí věcí, a to 2 ks dezinfekčního prostředku zn. Savo a černého igelitového pytle s vápnem, a podle §73 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zák. vyslovil zabrání věcí (shora specifikované pistole a 51 ks nábojů).
Jednání obviněného L. N. popsané v bodě 2/ soud právně kvalifikoval jako přípravu trestného činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za ni podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1, 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný V. Š. a J. B., bratr obviněného L. N. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 8 To 107/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému V. Š. uložil podle 219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 1, 2 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a obviněnému L. N. podle 219 odst. 1 tr. zák. za použití a §40 odst. 1, 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků (ve výroku rozsudku je nepřesně uvedeno, že i u tohoto obviněného jde o trest úhrnný); oba obviněné pro výkon trestu zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Beze změn zůstal trest propadnutí věcí, uložený obviněnému V. Š., a ochranné opatření spočívající v zabrání věcí tomuto obviněnému.
Proti tomuto rozhodnutí podal dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. P. K. již jen obviněný V. Š. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání obviněný uvedl, že se v přípravném řízení i v řízení před soudem doznal, že si nelegálně zakoupil střelnou zbraň a spáchal tak trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Současně však tvrdil, že tak učinil na svoji ochranu, neboť s ohledem na pověst poškozeného T. V. měl důvodnou obavu o svoji bezpečnost a své zdraví. Proto nesouhlasil se závěrem soudů, že měl se spoluobviněným L. N. v úmyslu poškozeného usmrtit, resp. že relevantně ve smyslu trestního zákona neupustil od přípravy trestného činu vraždy. Z provedeného dokazování je prý zřejmé, že byl vystaven stupňujícímu a nevybíravému tlaku ze strany poškozeného, jeho usmrcení však neplánoval ani nepřipravoval. Všechny zjištěné kroky, tzn. zejména koupě Sava a vykopání jámy, dělal se spoluobviněným s úmyslem poškozeného vystrašit, aby dostal za vyučenou a přestal jej obtěžovat.
Obviněný v další části svého podání rekapituloval sled podstatných událostí a mimo jiné uvedl, že dne 14. 1. 2008 se rozešel s J. D. a sdělil spoluobviněnému L. N., že se celá věc „odkládá“, neboť po rozchodu se jmenovanou již neměl pro jakékoli jednání proti poškozenému žádný motiv. Navíc se měl dne 18. 1. 2008 podrobit v P. lékařskému zákroku, po němž měl být minimálně 10 dní v pracovní neschopnosti, tedy ve dnech 19. 1. 2008 a 26. 1. 2008 (ve dnech, v nichž mělo být realizováno usmrcení poškozeného).
V návaznosti na to dovolatel uvedl, že soudy dříve činné ve věci neuvěřily jeho obhajobě, že upustil od dalšího jednání směřujícího ke spáchání trestného činu a odstranil nebezpečí, jež vzniklo, neboť měl spoluobviněnému L. N. sdělit, že „se věc odkládá“, a nikoli že „se zrušuje“. K tomu dodal, že je normální člověk vyjadřující se normální mluvou, proto pokud řekl, že se věc odkládá, nemohl tím myslet nic jiného, než že se v ní nebude dále cokoli činit. Bylo tak prý nadevší pochybnost upuštěno od dalšího jednání a bylo odstraněno nebezpečí z provedené přípravy. Dovolával se přitom analogického postupu orgánů činných v trestním řízení podle §159a tr. ř., resp. §179c tr. ř., jimiž se rovněž věc odkládá, což značí její vyřízení bez možnosti ji dále projednávat. Na podporu svého tvrzení obviněný poukázal také na to, že se dne 16. 1. 2008 dostavil na oddělení Policie ČR v Kadani za účelem zjištění stavu věci a uplatnění nároku škody vůči poškozenému (v jiném řízení), z čehož vyplývá, že vůči poškozenému nadále postupoval zákonnými prostředky, aby se domohl náhrady škody. Konečně zmínil, že dne 10. 1. 2008 na internetu kontaktoval bezplatnou právní poradnu ohledně jeho fyzického napadení a uplatnění náhrady škody.
Dovolatel svou argumentaci uzavřel tvrzením, že trestnost přípravy k trestnému činu vraždy zanikla, protože se spoluobviněným vědomě a relevantně upustili od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranili nebezpečí, které vzniklo z podniknuté přípravy, resp. úplně to nestihli odstranit (zahrabat vykopanou jámu). Soudy prý proto nepostupovaly správně, pokud otázku zániku trestnosti neposoudily ze všech hledisek daných ustanoveními §2 odst. 6 tr. ř. a §7 odst. 3 písm. b) tr. ř.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní trestně procesní ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a z důvodů uvedených v ustanovení §7 odst. 3 písm. b) tr. zák. jeho trestní stíhání zastavil. Dodatečným přípisem sdělil, že požaduje, aby jeho dovolání bylo projednáno ve veřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u nejvyššího státního zastupitelství (dále jen “státní zástupce”) a uvedl, že ze závěrů učiněných soudy obou stupňů (zejména vzhledem k osobě poškozeného, jeho nátlaku na obviněného, znaleckým posudkům a finanční i fyzické náročnosti přípravy) vyplývá, že obviněný (se spoluobviněným L. N.) se nechystali poškozeného pouze vystrašit, ale usmrtit. Tvrdí-li obviněný v části svých námitek něco jiného, předkládá tím dovolacímu soudu opačný názor a opírá se o jiná skutková zjištění, než jaká učinily soudy obou stupňů. K takovým námitkám však přihlížet nelze.
Ke druhé části argumentace obviněného, že soudy nezohlednily fakt, že upustil od přípravy trestného činu vraždy, státní zástupce konstatoval, že obviněný neupustil od realizace celého útoku, ale jeho provedení pouze odložil. Obviněný, jak správně konstatovaly oba soudy nižších stupňů, neprovedl žádné definitivní ukončovací kroky (nevrátil nářadí, nedal pokyn odmítnout paralyzér) a sdělil, že se věc (toliko) odkládá. Rozdíl mezi „odložením“ nějaké činnosti a jejím „zrušením“ či „ukončením“ je potom právě v běžné mluvě, na kterou obviněný poukazuje, poměrně zřejmý. Analogický poukaz na formulace stanovené v trestním řádu zde není adekvátním přirovnáním (když navíc i pojem odložení věci v trestním řízení značí, že tato věc není definitivně skončená, zejména nezakládá překážku věci rozhodnuté, a může v ní být kdykoli pokračováno). Další skutečnosti tvrzené obviněným, tedy že zejména ukončil již dříve značně nestabilní vztah s J. D., resp. že se v předmětnou dobu dostavil v již dříve oznámené věci, v níž vinil poškozeného z protiprávního jednání, policejnímu orgánu, nemají pro posouzení celé věci podstatnou relevanci. Podmínky pro aplikaci ustanovení §7 odst. 3 tr. zák. tedy nejsou dány.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska soudu vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Jelikož obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil námitky pouze ke skutku uvedenému shora pod bodem 2/ a právně posouzenému jako příprava k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., je rovněž třeba uvést, že takto vymezeným rozsahem dovolání byl Nejvyšší soud vázán (srov. §265i odst. 3 tr. ř.). Proto nemohl eventuelně přezkoumávat skutek popsaný shora pod bodem 1/, právně posouzený jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., a svou pozornost mohl zaměřit jen na skutek vymezený pod bodem 2/.
Z pohledu uvedených východisek je zjevné, že obviněný ve svém podání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl ke skutku popsanému shora pod bodem 2/ některé skutkové námitky, které jej nemohou zakládat. Jednalo se především o výhrady, jimiž se snažil zpochybnit skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a potvrzený odvolacím soudem (například tvrdil, že se spoluobviněným L. N. se nechystali poškozeného usmrtit, ale pouze vystrašit). K takové námitce však Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť obviněný jí v podstatě vytýkal soudům, že nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a požadoval jejich odlišné hodnocení, které by bylo v souladu s jeho obhajobou. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy a z nich učiněným skutkovým zjištěním.
Obviněný však v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž namítl, že trestnost přípravy k trestnému činu vraždy zanikla, protože se spoluobviněným vědomě a relevantně upustili od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranili nebezpečí, které vzniklo z podniknuté přípravy, a že soudy nepostupovaly správně, pokud otázku zániku trestnosti neposoudily ze všech hledisek daných ustanovením §7 odst. 3 písm. b) tr. ř.
Takovou výhradu Nejvyšší soud sice považoval za relevantně uplatněnou, současně však shledal, že je zjevně neopodstatněná.
V této souvislosti je vhodné upozornit jednak na skutečnost, že v podstatě stejnou obhajobu obviněný uplatňoval již v předcházejícím řízení, jednak na rozhodnutí publikované pod č. 17/2002 – T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
Proto ke zmíněné relevantně uplatněné námitce obviněného je zapotřebí toliko uvést, že podle §7 odst. 3 tr. zák. trestnost přípravy k trestnému činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně a) upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknuté přípravy, nebo b) učinil od přípravy k trestnému činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku.
Podle stále platné a respektované judikatury nejde o dobrovolné upuštění od přípravy k trestnému činu podle §7 odst. 3 písm. a) tr. zák., jestliže pachatel upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu pod vlivem překážky, anebo jestliže uskutečnění svého záměru toliko odložil na pozdější dobu (srov. rozhodnutí č. 52/1970 Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci citovaného zákonného ustanovení a judikatorního rozhodnutí na posuzovaný případ je třeba konstatovat, že oba soudy nižších stupňů se s uvedenou námitkou obviněného nejen podrobně zabývaly, ale především přesvědčivě vypořádaly. Nejvyšší soud proto nemá, co by jim v tomto ohledu vytknul. Naopak jim musel přisvědčit v tom, že dovolatel měl dostatek důvodů pro to, aby jako jediné možné východisko z obtížné situace (poškozený na něho po delší dobu činil nevybíravý psychický i fyzický nátlak) spatřoval v odstranění poškozeného. Zjištěné okolnosti případu nesvědčí pro závěr, že by oba obvinění definitivně upustili od svého záměru poškozeného usmrtit. Soud prvého stupně výstižně konstatoval, že dlouhodobé osobní zkušenosti obviněného s poškozeným musely u obviněného V. Š. jen podpořit závěr o tom, že případné zastrašení poškozeného T. V. by v žádném případě neznamenalo, že by se tento poškozený obviněného zalekl a svého nátlaku zanechal. Dovolateli také muselo být jasné, že by dopad takového jednání spíš ještě podstatně zhoršil agresivní chování poškozeného, a to především kvůli jeho vlivu v regionu.
O odhodlání dovolatele usmrtit poškozeného navíc svědčí rozsáhlé přípravy k činu, zejména náročné vykopání jámy na odlehlém promrzlém místě, zakoupení desinfekčního prostředku a vápna, pořízení střelné zbraně i paralyzéru, ponechání si půjčeného nářadí. Dovolatel, jak správně konstatovaly soudy obou stupňů, neprovedl žádné definitivní ukončovací kroky, které by podporovaly jeho obhajobu o upuštění od záměru poškozeného usmrtit (nevrátil zapůjčené nářadí, nezasypal vykopanou jámu, spoluobviněnému nedal pokyn odmítnout paralyzér a toliko mu sdělil, že se věc odkládá).
Co se týká polemik obviněného nad významem slov „upustit“ a „odložit“, pak v tomto ohledu dovolací soud odkazuje na str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a v podrobnostech především na výstižné vyjádření státního zástupce, s nímž se ztotožňuje.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) shledal, že soudy použitá právní kvalifikace jednání obviněného, popsaného pod bodem 2/ výroku rozsudku jako přípravy k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., je správná a zákonná, a že zákonné podmínky pro případnou aplikaci ustanovení §7 odst. 3 písm. a) tr. zák. splněny nejsou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a