ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.164.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 164/2023-520
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání obviněné V. M. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 9. 2022, č. j. 55 To 229/2022-466, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 102/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná V. M. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 4. 2022, č. j. 4 T 102/2020-421, uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 48 (čtyřiceti osmi) měsíců. O nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
2. Proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 4. 2022, č. j. 4 T 102/2020-421, podali poškození a obviněná odvolaní. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 55 To 229/2022-466, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody, jímž byli podle §229 odst. 1 tr. ř. poškození A. H., I. S., D. S., M. G. a R. R. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněná povinna nahradit poškozenému A. H., nar. XY, trvale bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč, poškozené M. G., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, poškozenému R. R., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození A. H., nar. XY, M. G., nar. XY a R. R., nar. XY, odkázáni se zbytky nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. byla odvolání poškozené D. R. a obviněné zamítnuta.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Ve svém obsáhlém mimořádném opravném prostředku (dovolání) uvedla, že závěry o dovození její trestní odpovědnosti za spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti považuje za nesprávné a nevyplývající z opatřených a ve věci provedených důkazů. Je přesvědčena, že soudy nepřípustně a v rozporu se zásadou in dubio a pro reo dovodily kauzální nexus mezi jednáním jejího psa a vznikem ruptury sleziny, kterážto byla fatálním zraněním, které v konečném důsledku vedlo ke smrti poškozené. Rovněž má za to, že ruptura sleziny byla při indikaci vnitřního poranění jednoduše odhalitelná prostřednictvím zobrazovacích metod v nemocnici a soudy se tak měly podrobněji a lépe zabývat pochybením lékařů. V této souvislosti obviněná také uvedla, že se s dostatečnou mírou jistoty nepodařilo objasnit okamžik a způsob vzniku ruptury sleziny, přičemž poukazuje na možnost jejího vzniku již před útokem jejího psa, případně až následně v průběhu hospitalizace poškozené v nemocnici. Dále poukazuje na jednotlivé části ve věci vypracovaných znaleckých posudků, výpovědích znalců a zdůrazňuje jednotlivé nesrovnalosti a změny v nich a ve výpovědích svědků, jež mají být podle obviněné neobjektivní, jelikož byly ovlivněny jimi uplatněnými nároky na náhradu škody. Obviněná má také za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a vadné, a to i proto, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s jejími námitkami vůči rozsudku soudu prvního stupně a její obhajobou, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, když soudy podle jejího přesvědčení shromážděné důkazy hodnotily pouze k její tíži a předmětem svých úvah učinily téměř výlučně jen skutečnosti vyznívající v její neprospěch, tudíž bylo postupováno v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Podle obviněné jsou skutková zjištění soudu prvního stupně v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jelikož z nich nevyplývají a nemají s nimi obsahovou spojitost. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl rozsudkem tak, že se obviněná uznává vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po shrnutí obsahu dovolání uvedl, že námitky obviněné nejsou opodstatněné, jelikož obviněná primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy. V této souvislosti také uvedl, že zásah dovolacího soudu není na místě, jelikož v dané věci není dána existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by mohla naplnit obviněnou uplatněný dovolací důvod. Dále uvedl, že ve věci provedené důkazy ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností, a to i co do způsobení smrti poškozené, přičemž zároveň vyvracejí verzi obviněné, že ke smrtelnému zranění došlo nezávisle na útoku psa. Rovněž konstatoval, že obviněnou předestřená spekulace stran zranění poškozené nemá oporu v provedeném dokazování, jelikož z ničeho nevyplývá, že by byla poškozená smrtelně poraněna již před útokem psa, nebo že by utrpěla smrtelné poranění až v průběhu hospitalizace, přičemž bylo naopak prokázáno, že pes poškozenou porazil a že pádový mechanismus byl plně způsobilý přivodit poškozené inkriminované zranění. Podle státního zástupce je z podaného dovolání zřejmé, že obviněná prakticky, a to ani formálně, žádné vady právní kvalifikace ve smyslu k uplatněnému dovolacímu důvodu neuplatňuje, jelikož vznáší pouze výhrady k existenci kauzální nexu, přičemž tak činí na základě své vlastní představy o skutkovém ději. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu, jehož existenci v dovolání obviněná zmiňuje) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 8.).
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Obviněná svoji argumentaci převážně vtělila v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že byla porušena zásada in dubio pro reo, nebylo postupováno v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor (tvrzený extrémní nesoulad-rozpor) však podle argumentace obviněné spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci, primárně chybně dovodily kauzální nexus mezi útokem psa obviněné a rupturou sleziny poškozené a v důsledku tohoto pochybení nesprávně kvalifikovaly její jednání. V tomto směru je tedy pohled obviněné (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil. Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit i tu skutečnost, že v předmětné trestní věci jde již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, kdy prvním rozhodnutím ze dne 14. 9. 2021 pod č. j. 55 To 331/2021-348, odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla obviněná rovněž uznána vinnou „zločinem“ usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Při studiu spisu Nejvyšší soud zjistil a musí konstatovat, že námitky uplatněné obviněnou již v tehdy podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně obsahově odpovídají námitkám, které obviněná následně uplatnila proti nově vydanému rozsudku soudu prvního stupně a následně ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Již z této chronologie a charakteru námitek je patrno, že se jimi soudy nižších stupňů zabývaly. Z usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 9. 2021, č. j. 55 To 331/2021-348, mj. vyplynulo, že již v tehdy vydaném usnesení odvolací soud konstatoval, že neshledal pochybení, která by svědčila o porušení práv obviněné a částečně se také ztotožnil s námitkou obviněné ohledně určení mechanismu vzniku života ohrožujícího zranění (ruptury sleziny), když soud prvního stupně svůj závěr o jejím vzniku učinil na základě výpovědí znalců (viz bod 26. zmíněného usnesení). Zejména s ohledem na pochybení [za předčasný byl označen závěr, že trhlina sleziny vznikla právě v důsledku útoku psa a následného pádu poškozené na chodítko (viz bod 30. zmíněného usnesení)] byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s potřebností výslechu zejména svědků M. D. a D. R. a dalších svědků či opatření zpráv (viz bod 33. zmíněného usnesení) ke zjištění skutkového stavu, jak má na mysli ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Již v tomto svém usnesení odvolací soud rozvádí a odkazuje na podrobné hodnocení důkazů k době možného vzniku ruptury sleziny, kdy konstatoval, že námitky obviněné stran vzniku ruptury sleziny v době po pokousání psem, resp. v době hospitalizace poškozené neshledává důvodnými.
12. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. S ohledem na skutečnost, že obviněná svoji argumentaci v převážné míře založila na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (na jejichž porušení obviněná rovněž poukazuje) nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněné o porušení jejího práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatelku upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
15. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněné k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byla obviněná uznána vinnou a obsahem provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo, porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněné zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
16. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněná uplatnila, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněné musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazovala mj. na to, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi napadení psem a rupturou sleziny; znalec spekulativně měnil svoji úvahu o možném způsobení ruptury sleziny v její neprospěch; k ruptuře sleziny mohlo dojít v období před útokem jejího psa, případně po útoku v době hospitalizace; výpovědi svědků jsou nevěrohodné, jelikož byli finančně zainteresování na výsledku řízení; ruptura sleziny měla být diagnostikována v nemocnici atd. ]. S námitkami, které obviněná uplatnila před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 37. – 44. svého rozsudku soud prvního stupně mimo jiné uvedl, že „Výslechem znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Tomáše Adámka a MUDr. Olgy Plockové Tatičové bylo přitom zjištěno, že v době přijetí k hospitalizaci docházelo ke krvácení pouze pod obal sleziny, následně však po naplnění pouzdra krví v důsledku nějakého pohybu, případně i ohnutí v pase, došlo k prudkému a intenzivnímu krvácení do dutiny břišní v trvání řádu minut, což lze dovodit z množství tekuté krve v dutině břišní v době provádění pitvy...Znalci přitom shodně uvedli, že k prvotnímu vzniku ruptury sleziny došlo s největší pravděpodobností při sražení poškozené psem a jejímu pádu, tedy působením tupého násilí, nárazem břichem v místě levého podžebří, na levý bok poškozené, tedy pádem poškozené pravděpodobně na nějaký vystouplý předmět v jejím okolí, kontaktem s pevnou podložkou, překážkou, oděrky pak odpovídají pádu na levou horní končetinu, ruptura mohla vzniknout, pokud ji pes povalil na záda, na hrudník působila hmotnost psa, poté došlo po naplnění krví k prasknutí pouzdra a prudkému, akutnímu krvácení do dutiny břišní vedoucí ke smrti poškozené. Pokud jde o možný spontánní vznik ruptury sleziny poškozené, znalec tuto možnost zcela vyloučil...Postup ošetřujících lékařů byl dle výpovědí shora uvedených znalců adekvátní nastalému úrazovému stavu, způsobeným zraněním, údajů uváděným samotnou poškozenou a výsledkům provedeným odborných vyšetření, lékaři i ošetřující personál postupovali de lege artis v souladu se zásadami současné lékařské vědy...Krvácení pod slezinný obal přitom nebylo v té době pouze z hodnot krevního obrazu, mimo ultrazvukové a CT vyšetření z ničeho dříve zjistitelné, neboť jde o krvácení velmi malého rozsahu. Pokud jde o analýzu důvodu zjištěných krevních ztrát, znalci shodně potvrdili, že tyto byly pravděpodobně přičítány značným tržně-zhmožděným ranám, a ošetřující lékaři jim věnovali patřičnou pozornost...bylo v hlavním líčení výpovědí slyšených svědků D. R. a M. D. prokázáno, že poškozená M. H. jim sdělila, že ji pes obžalované povalil, pokousal a dále po ní skákal...V hlavním líčení bylo dále provedeno rozsáhlé dokazování k posouzení skutečnosti, zda zranění poškozené M. H. mohlo za dané skutkové situace vzniknout jiným mechanismem, nesouvisejícím přímo s útokem psa obžalované. Takovou skutečnost však na základě provedeného zevrubného dokazování v hlavním líčení neshledal...bylo v hlavním líčení prokázáno, že poškozená byla velmi čilá a chodila pravidelně denně na dlouhé procházky po vesnici, přičemž chodítko používala pouze k odpočinku, aby si v průběhu dlouho, často dvoukilometrové procházky přes celou vesnici, mohla na chvilku odpočinout. Pohybovala se přitom s jistotou, přičemž v blízkosti svého bydliště, doma a na zahradě se pohybovala zcela bez chodítka...V hlavním líčení rovněž nebylo prokázáno, že by poškozená v průběhu hospitalizace upadla, nebo utrpěla jiná zranění v souvislosti s použitím kurtování po její psychické dekompenzaci... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 48. – 51. svého rozsudku odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Správným pak shledává krajský soud závěr soudu prvního stupně, že bylo provedeným dokazováním prokázáno, že právě chování psa jménem Argo a jeho útok vůči tělu poškozené M. H., bylo příčinou pádu poškozené na zem, v důsledku něhož došlo ke vzniku ruptury sleziny a následnému vnitřnímu krvácení v době hospitalizace poškozené a poté ke smrti poškozené...Výpovědi svědků M. D. a D. R. je pak nutno hodnotit v kontextu s výpovědí svědkyně L. J., která na místě činu viděla ležící poškozenou M. H., psa, který ji kousal, a také v kontextu mechanizmu vzniku zranění dvoudobé ruptury sleziny, jímž dle vyjádření zejm. znalce MUDr. Tomáše Adámka je působení tupého násilí na levý bok a toto násilí mohlo být vyvoláno i pádem na pevnou podložku či překážku...dvěma osobám se bezprostředně či krátce po činu svěřila s tím, že pes ji povalil (srazil, porazil), skákal po ní, zranění levé ruky nezpůsobené čelistmi psa, vedl soud prvního stupně ke správnému skutkovému závěru, že poškozená M. H. se na zem dostala právě v souvislosti s jednáním psa obžalované jménem Argo, tzn. v přímé souvislosti s útokem tohoto psa, resp. s působením psa obžalované na tělo poškozené, a proto je zachována příčinná souvislost mezi jednáním psa a způsobeným následkem v podobě dvoudobé ruptury sleziny poškozené a následného vykrvácení a smrti poškozené...Soud prvního stupně správně neshledal přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním psa a vznikem následku v podobě smrti poškozené M. H. neočekávaným faktorem např. v podobě nesprávné či nedostatečné lékařské péče, popř. v podobě vzniku ruptury sleziny jiným úrazovým dějem na jiném místě...provedeným dokazováním byla vyvrácena obhajoba obžalované, nutno konstatovat že značně spekulativní, že k poranění sleziny došlo v průběhu hospitalizace poškozené. Ze zdravotnické dokumentace totiž nevyplývá, že by v průběhu hospitalizace došlo např. k pádu poškozené či jinému zásadnímu jednání, v důsledku něhož mohlo dojít k ruptuře sleziny poškozené a ačkoli byla poškozená v rámci hospitalizace také kurtována, výpověďmi svědkyň R. K. a K. C. je vyvrácena skutková verze, že poškozená v rámci hospitalizace upadla nebo že při hospitalizaci došlo k jinému jednání vedoucímu k natržení sleziny poškozené...Znalci zdůraznili, že je nutno hodnotit celý průběh hospitalizace z pohledu ex ante, nikoli ex post, a pokud při příjmu poškozené M. H. k hospitalizaci absentovaly jakékoli známky zevního poranění břicha, nebyly přítomny bolestivé projevy u poškozené při pohmatovém vyšetření břicha a absentovaly zlomeniny žeber v oblasti sleziny, nebylo důvodu se domnívat, že poškozená má poraněný některý z vnitřních orgánů dutiny břišní, resp. že má natrženou slezinu...Je faktem, že poškozená M. H. se nacházela v pokročilém věku, ke zvýšení jistoty při chůzi užívala chodítko, dle praktické lékařky I. M. trpěla chronickými chorobami odpovídajícími jejímu věku, trpěla občasnými polohovými závratěmi, avšak nebyla prokázána žádná taková nenadálá událost, která by nasvědčovala pádu poškozené či jinému úrazovému ději způsobilému přivodit natržení sleziny...nebylo prokázáno, že by poškozená opakovaně padala, tzn. že nebyly prokázány takové okolnosti, které by mohly nasvědčovat s vyšší měrou pravděpodobnosti na vznik ruptury sleziny poškozené jiným úrazovým dějem než v souvislosti s jednáním psa obžalované... atd.“
17. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatelku upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 16.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ .
18. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněnou upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil (bod 43. a násl. rozsudku odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněné, přičemž takto učiněná zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, znaleckých posudků, ale i z dalších ve věci provedených důkazů. I přes výše uvedené a v reakci na námitky obviněné považuje Nejvyšší soud za nutné znovu uvést či zdůraznit následující skutečnosti. Obviněná svojí argumentací nerozporuje samotný útok psa na poškozenou, ale pouze namítá neprokázanou příčinnou souvislost mezi útokem jejího psa a rupturou sleziny, která zapříčinila smrt poškozené. V návaznosti na tuto svoji argumentaci obviněná předkládá odlišné verze skutkového děje, kdy k ruptuře sleziny mohlo podle obviněné dojít ještě před útokem jejího psa, případně posléze při hospitalizaci. Obviněná se tak neztotožňuje se zjištěným skutkovým dějem, který podle jejího mínění byl nesprávně zjištěn a v návaznosti na toto své tvrzení poukazuje na chybné hodnocení důkazů, přičemž předkládá svoji vlastní spekulativní verzi skutkového děje a své vlastní hodnocení důkazů. Z provedeného dokazování přitom bylo zjištěno, že nic nenasvědčuje tomu, že by ruptura sleziny byla spojena s jiným úrazovým dějem než útokem psa obviněné. Z výpovědí svědků, a to nejen z těch, jejichž věrohodnost obviněná rozporuje, ale také z výpovědi nezainteresovaných sousedů a lékařky I. M. vyplynulo, že poškozená M. H. byla na svůj věk velmi čilá a v odpovídajícím zdravotním stavu, přičemž se pohybovala i sama bez chodítka a se svoji lékařkou I. M. ani neřešila nějaké mdloby případně ztrátu vědomí. Obviněnou přednesená alternativní verze skutkového děje, že si rupturu sleziny poškozená přivodila pádem již před útokem jejího psa, tak nemá oporu v provedeném dokazování a nic jí nenasvědčuje. Obdobně lze konstatovat, že ani druhá varianta skutkového děje přednesená obviněnou nenachází žádnou oporu v provedeném dokazování, jelikož jak bylo zjištěno, obviněné se při hospitalizaci nestal žádný úrazový děj, který by mohl způsobit rupturu sleziny, přičemž dokazováním bylo i vyloučeno, že by ruptura sleziny vznikla kurtováním obviněné [šlo o tzv. měkké kurtování – bylo pouze končetinové a nedotýkalo se břišní krajiny, a bylo realizováno krátkou dobu]. Naopak lze konstatovat, že příčinná souvislost mezi útokem psa obviněné a rupturou sleziny poškozené má oporu v provedeném dokazování, byť ji obviněná (obhajoba) neshledává, jelikož z výpovědí svědků vyplynulo, že poškozená M. H. byla útokem psa obviněné sražena či povalena na zem, přičemž mj. poškozená utrpěla zranění levé končetiny, které nebylo způsobeno čelistmi psa. Jak vyplynulo z výpovědi znalce MUDr. Tomáše Adámka, takový útok psa s následným pádem byl schopen způsobit rupturu sleziny, přičemž je nutné konstatovat, že soudy správně uvedly, že v rámci hospitalizace poškozené nedošlo k pochybení lékařů, jelikož nic nenasvědčovalo tomu, že by poškozená měla vnitřní poranění. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněné, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněné, resp. pokud dospěly k závěru o příčinné souvislosti mezi útokem psa obviněné a rupturou sleziny, jakožto smrtelným zraněním poškozené.
19. Ve vztahu k uplatněnému dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze uvést, že obviněná nevznáší žádné námitky, kterými by vytýkala nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávně hmotně právní posouzení, jelikož veškeré své námitky uplatňuje stran hodnocení důkazů a skutkových zjištění. Takto uplatněné dovolací námitky ovšem nemohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Závěrem svého dovolání obviněná pouze konstatovala, že by její jednání mělo být kvalifikováno pouze jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. K uvedenému je potřebné uvést pouze tolik, že za situace, kdy se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů ohledně příčiny vzniku zranění poškozené, když příčinná souvislost mezi útokem psa obviněné a vznikem ruptury sleziny poškozené a následné smrti byla zachována, není možno jednání obviněné kvalifikovat podle jí zmíněného ustanovení. K otázce příčinné souvislosti se velmi podrobně vyjádřil rovněž odvolací soud (viz bod 52.), na jehož závěry, se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje, pro stručnost odkazuje. Vhodným se rovněž jeví zdůraznit, že dovolání ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu nebylo směřováno ani k porušení tzv. důležité povinnosti, která byla mj. spatřována v porušení obecné prevenční povinnost vyjádřené v §2900 občanského zákoníku (viz bod 46. rozsudku soudu prvního stupně), když mj. je vhodné zmínit i tu skutečnost, že pes Argo byl již v říjnu 2018 dle majitele (obviněné) nezvladatelný s destruktivními sklony, trpěl epilepsií, avšak obviněná neučinila nic, aby zabránila jeho možnému útoku na člověka.
20. K námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tato nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněné, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 20. ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu