ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.189.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 189/2023-6237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2023 o dovolání obviněného T. D. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2022, č. j. 5 To 54/2021-6105, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný T. D. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2021, č. j. 30 T 7/2017-5990, uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě I. výroku rozsudku), zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019 spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě II. výroku rozsudku) a zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výroku citovaného rozsudku) byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §108 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu právnické osoby na dobu 7 (sedmi) let. Krajský soud v Ostravě mu dále uložil podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest propadnutí části majetku specifikovaného ve výroku uvedeného rozsudku, a to finanční hotovosti získané ze splatných směnek a cihliček ze žlutého kovu (viz blíže rozsudek soudu prvního stupně). Týmž rozsudkem byla uznána vinnou a odsouzena též právnická osoba – obchodní společnost K., se sídlem XY, IČ XY.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný, státní zástupce (výlučně do výroku o trestech v neprospěch obviněných) i obviněná právnická osoba – obchodní společnost K., se sídlem XY, IČ XY, odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 6. 2022, č. j. 5 To 54/2021-6105, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájců JUDr. Radima Mikety a JUDr. Petra Poledníka dovolání, ve kterých uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že se uplatněné námitky v obou dovoláních prolínají, provedl Nejvyšší soud z důvodu srozumitelnosti a stručnosti jejich shrnutí. Obviněný předně nesouhlasí s hodnocením výpovědí svědkyň O. a K., ke kterým uvedl, že mu žádné vratky nikdy nepředávaly, u předávání údajných vratek neasistovaly a ani jim nikdy nebylo sděleno, že by jakékoliv vratky byly obviněnému vráceny. Poukazuje rovněž na to, že přestože svědkyně jednoznačně hovoří o existenci nedůvěry, obelhávání a uvádění v omyl ze strany M. a V. P., soudy činí závěr přesně opačný a dovozují mezi nimi naprostou důvěru, loajálnost a pochopení. Dovolatel dále nesouhlasí s výší stanovené škody, neboť závěr o nákladech na reklamu ve výši 20 % fakturované částky je založen toliko na domněnkách uvedených svědkyň a postrádá elementární základ. Tato částka není podle obviněného zjištěna na základě jakéhokoliv relevantního důkazu. V této souvislosti nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně ve vztahu ke znaleckému posudku Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA., Ph.D., neboť znalec řešil do značné míry ryze odborné kategorie, které soud přezkoumávat nemůže, neboť k nim nemá potřebné znalosti. Soudy podle obviněného vzaly do úvahy toliko cenu plnění, za kterou bylo plnění pořízeno v samém počátku, a dále již neuvažovaly v té rovině, že nelze brát v úvahu pouze primární výši ceny plnění, nýbrž je třeba vzít v potaz výši zvýšenou, za kterou společnost K. předmětné plnění nakupovala od bezprostředně předcházejícího subjektu. Dovolatel dále uvedl, že v příslušném řízení nebyla prokázána existence organizované zločinecké skupiny, s tím, že se vyjma osob O., K. a M. s nikým dalším z údajné zločinecké skupiny nestýkal a neznal. V tomto ohledu nelze podle dovolatele přehlédnout, že nalézací soud posoudil jeho jednání jako jednání člena organizované zločinecké skupiny až poté, co mu byla věc vrácena odvolacím soudem, ačkoliv ze strany obou soudů nebylo provedeno žádné doplňující dokazování. Podle obviněného tak odvolací soud nepřípustně zasáhl do pravomoci nalézacího soudu při zjišťování skutkového stavu, když učinil kategorický pokyn adresovaný soudu prvního stupně ke změně jeho skutkových zjištění, což soud prvního stupně učinil, aniž jakékoliv dodatečné relevantní dokazování realizoval. Tímto postupem tak bylo podle dovolatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rovněž nesouhlasí s uložením trestu propadnutí majetku, když argumentuje tím, že ten postihuje část majetku manželky, který patří do společného jmění manželů, přičemž manželka se žádné trestné činnosti nedopustila. V tomto ohledu nebyl podle názoru dovolatele v usnesení odvolacího soudu uveden jediný argument, který by vyvrátil závěr, že předmětné směnky a zlato společné jmění manželů tvoří. Obviněný rovněž namítl, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, neboť to, že z jeho strany mělo docházet k rozdělování peněz získaných z trestné činnosti při vkládání na bankovní účty či nakupování směnek, nelze vnímat jako naplnění znaku „zastíral původ věcí, které byly získány trestným činem spáchaným na území České republiky“. Stejně tak nelze podle dovolatele shledat naplnění znaku „takovým činem získal pro sebe prospěch velkého rozsahu“, neboť popis skutku uvedený v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně takové okolnosti neobsahuje. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2022, č. j. 5 To 54/2021-6105, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2021, č. j. 30 T 7/2017-5990, zrušil a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta k námitkám obviněného předně uvedla, že z dostupného spisového materiálu není zřejmé, že by se soudy při hodnocení svědeckých výpovědí L. O. a H. K. dopustily zásadní deformace jejich vypovídací hodnoty, neboť je posuzovaly v souladu s jejich skutečným obsahem, přičemž tyto výpovědi jsou podporovány i dalšími provedenými důkazy, jako jsou domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor a pozemků, sledování osob a existence vratek. Podle státní zástupkyně soudy své hodnotící úvahy vysvětlily zcela logicky a přijatelně. Pokud jde o námitky týkající se výše způsobené škody, podle státní zástupkyně je podstatné, že společnost K. do svého účetnictví zahrnula nereálnou cenu za poskytnuté reklamní služby, resp. cenu, kterou nikdy nezaplatila, a ta byla odečtena od základu daně, čímž došlo k neoprávněnému snížení daňové povinnosti této společnosti v rozsahu, který si pak nárokovala. Podle jejího názoru pak představuje rozdíl mezi skutečnou platbou ve výši 20 % z fakturované částky a tzv. vratkou do jejich 100 % způsobený daňový únik spočívající v neoprávněném vylákání nadměrného odpočtu DPH a neoprávněném snížení daňového základu daně z příjmu právnických osob. Státní zástupkyně dále odmítla námitku obviněného, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že odvolací soud zasáhl do pravomoci nalézacího soudu při zjišťování skutkového stavu, a to v podobě kategorického pokynu ke změně skutkových zjištění, aniž by nalézací soud provedl v uvedeném směru jakékoliv dodatečné relevantní dokazování. V tomto ohledu státní zástupkyně odmítla použitelnost obviněným zmíněného nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1365/21, na posuzovaný případ, neboť důvodem pro kasaci věci zmíněné dovolatelem ze strany Ústavního soudu byl rozpor již dosažených skutkových zjištění s právním závěrem, který nalézací soud v předmětné věci přijal. Státní zástupkyně rovněž vyjádřila svůj nesouhlas s námitkou obviněného, že uložený trest propadnutí části majetku je nepřípustný z důvodu, že postihuje majetek patřící do společného jmění manželů. Podle jejího názoru §66 odst. 3 tr. zákoníku umožňuje uložit tento trest ve vztahu k celému majetku obviněného či jeho části, kterou soud určí, aniž by byl za splnění podmínky §66 odst. 1 tr. zákoníku omezován co do rozsahu. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Nejvyšší soud pro úplnost potýká, že dovolání proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podala i obviněná právnická osoba - obchodní společnost K., se sídlem XY, IČ XY, avšak její dovolání nebylo podáno prostřednictvím obhájce, a proto o něm Nejvyšší soud v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. nerozhodoval, přičemž mj. postupoval v souladu s praxí Nejvyššího soudu (viz Nejvyšší soud sp. zn. 4 Tdo 530/2018, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2527/18, níže bod 31.).
II.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K tomuto ustanovení (do trestního řádu bylo včleněno zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022) je vhodné uvést, že je reakcí na řadu dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutno k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Ve vztahu k uvedenému je nutno zmínit, že podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Ve vztahu k oběma shora uvedeným dovolacím důvodům lze rovněž uvést, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v těchto dovolacích důvodech zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
10. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl v řízení předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné trestní věci odvolací soud po věcné stránce rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným .
12. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
III. Důvodnost dovolání
13. S ohledem na charakter námitek, kterými obviněný zpochybňuje skutkové zjištění na základě jiné – své interpretace (vlastního hodnocení důkazů) provedených důkazů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Vhodným se jeví rovněž zdůraznit, že jde v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, přičemž nelze nezmínit, že ani předchozím rozsudkem soudu prvního stupně nebyl obviněný zproštěn obžaloby. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků, listinných důkazů aj. Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v dovoláním napadeném usnesení vycházel Vrchní soud v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, se rozhodně nejedná o zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 9). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na shora uvedené je třeba souhlasit se závěrem odvolacího soudu, který k provedenému dokazování soudem prvního stupně uvedl, že „ Nalézací soud po vrácení věci k novému projednání plně respektoval pokyny dané mu odvolacím soudem…a na základě dokazování odpovídajícího svým rozsahem ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnoceného v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. .ř. dospěl ke správným skutkovým a právním závěrům “ (bod 19. usnesení odvolacího soudu).
15. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na skutečnost, že svědkyně L. O. a H. K. nikdy nebyly přítomny předávání tzv. vratek; že se soud prvního stupně dopustil zcela zavádějící argumentace při hodnocení znaleckého posudku Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D.; že předmětné zlato a směnky tvoří součást společného jmění manželů; že nebyla řádným způsobem prokázána jeho vědomá účast na činnosti organizované zločinecké skupiny aj. ). S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit.
16. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám (viz shora bod 15.) je nutno uvést, že na ně dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
17. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování však považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 1. a násl.) podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl navíc podroben přezkumu odvolacím soudem, který mj. konstatoval, že „ Na základě správných skutkových zjištění učiněných na základě rozsáhlého dokazování a jejich správného vyhodnocení v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. dospěl nalézací soud také ke správným závěrům ve vztahu k právnímu posouzení jednání obou obžalovaných “ (bod 48. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
18. Pokud jde o výpovědi svědkyň L. O., a H. K., z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že jim věnoval velkou pozornost, přičemž tyto výpovědi označil za věrohodné (bod 32. rozsudku soudu prvního stupně). Z odůvodnění tohoto rozsudku je navíc patrno, že obě svědkyně poměrně detailně popsaly způsob, jak k předmětné trestné činnosti docházelo. Nejvyšší soud tak nemá potřebu na závěrech soudu prvního stupně cokoliv doplňovat či měnit, neboť soud prvního stupně velmi detailně a logicky vysvětlil, jak ke svým závěrům dospěl. Ve vztahu k tvrzení dovolatele, že „ač svědkyně zcela jednoznačně hovoří o existenci nedůvěry, obelhávání a uvádění v omyl, soudy činí závěr přesně opačný a dovozují naprostou důvěru, loajálnost a pochopení“ (viz bod 8. dovolání - JUDr. Jan Miketa), pak považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, jak bylo upozorněno v bodě 13. (ohledně hodnocení a zjišťování skutkového stavu), že v daném případě je zcela zřejmé, že pasáže z výpovědí jsou obviněným selektovány tak, aby bylo možno tvrdit, že zde existují rozpory. Při řádném a objektivním seznámení se s výpověďmi uvedených svědkyň je však nezpochybnitelné, že např. svědkyně K. spolupráci s V. P. popisovala již počínaje společností RC S. s tím, že si ho jako člověka vážila, neboť přesně věděl, co chce, byl inteligentní, měl ve sportu znalosti, takže se chovala naivně a věřila všemu, co říkal. Až postupem času začala zjišťovat, o co se vlastně jedná, že to není hlavně o sportu, nýbrž o tom, prostřednictvím řetězce zajišťovat vratky pro koncové klienty. Panovala mezi nimi důvěra, neboť jí říkal nákupní ceny, jestli však byly či nebyly pravdivé, neví. Pokud pak měla jisté pochybnosti o fungování tohoto řetězce z pohledu daňového, pak byla V. P. ubezpečena, že vše je v úplném pořádku, mají schopné účetní, právní kanceláře atd. Rovněž uvedla, že byla několikrát v kontaktu s obviněným (Nejvyšší soud poukazuje na závěry, které vyplývají z výpovědí svědkyň mj. uvedené na čl. 45-63 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V souvislosti s argumentací obviněného o nevěrohodnosti uvedených svědkyň nemohl Nejvyšší soud přehlédnout skutečnost, kterou obviněný v dovolání taktně pominul, a to skutečnost vyplývající např. ze zjištění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 137/2021), které mj. zmiňuje soud druhého stupně [viz bod 40., (viz též body 51. a 53. rozsudku soudu prvního stupně)], kdy soudy označily výpovědi zmíněných svědkyň za věrohodné. Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 137/2021, obviněný P. Š. znevěrohodňoval rovněž výpovědi uvedených svědkyň, když předmětem jeho trestní věci bylo posouzení téměř identického jednání, kde svědkyně H. K. a L. O. pracovaly ve společnosti P.-S., (stejně jako v případě dovolatele), kdy rovněž uvedly, že každá společnost, která uzavřela smlouvu se společností P.-S., byla zapojena do systému a vratky se vracely vždy z každé platby. Obdobná situace je také předmětem skutkového zjištění ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 4 T 167/2019, kde opět figuruje společnost P.-S., kde docházelo k účelovému navyšování reklamních služeb oproti tržním cenám s tím, že následně byly v hotovosti vráceny hotovosti zpět z účtované reklamy bez jakéhokoliv odrazu v účetní a daňové evidenci odpovídající nejméně 80% základu daně z přidané hodnoty z uskutečněných zdanitelných plnění. Je pak s podivem, že v daném případě (myšleno ve věci Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 4 T 167/2019) všichni tři obvinění uzavřeli se státní zástupkyní dohodu o vině a trestu, kterou soud schválil, když podle obviněného-dovolatele výpovědi uvedených svědkyň jsou účelové.
19. Co se týče námitek obviněného týkajících se způsobu hodnocení znaleckého posudku Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že znalecký posudek je třeba hodnotit jako každý jiný důkaz. To potvrzuje i judikatura Ústavního soudu, podle níž je znalecký posudek nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Ústavní soud uvedl, si je vědom toho, že požadavek, aby orgán činný v trestním řízení hodnotil mj. též odbornou správnost znaleckého zkoumání a odbornou odůvodněnost závěrů znaleckého posudku, je velmi náročný. Uznává také správnost názoru, že orgán činný v trestním řízení nemůže sám nahradit odborné závěry znalce svými laickými názory. Je však třeba trvat na povinnosti orgánů činných v trestním řízení hodnotit znalecký posudek ze všech aspektů shora naznačených, včetně jeho odborné správnosti. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06). I v tomto případě musí Nejvyšší soud konstatovat, že hodnocení uvedeného znaleckého posudku věnoval soud prvního stupně potřebnou pozornost (body 203. – 222. rozsudku soudu prvního stupně). Znalec byl rovněž vyslechnut v rámci kontraditorního řízení (bod 209. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud prvního stupně uvedl, jaké spatřuje ve znaleckém posudku sporné momenty, k nimž připojil svá hodnocení a závěry (bod 217. a násl. rozsudku soudu prvního stupně), které Nejvyšší soud považuje za logické a pečlivě odůvodněné. I v jejich případě tak nepovažuje za nutné cokoliv doplňovat či měnit. V souvislostí s otázkou faktického zdanitelného plnění považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 83/2010, ze kterého mj. vyplývá, že „ cílem odpočtu daně z přidané hodnoty především je, aby byly podnikatelské subjekty zbaveny zátěže daně z přidané hodnoty, která je splatná nebo byla odvedena v rámci jejich podnikatelské činnosti. Tento systém zajišťuje realizaci základního principu tohoto duhu zdanění, tj. principu daňové neutrality. Registrovaní plátci této daně jsou povinni zaplatit daň na výstupu, nicméně za splnění zákonných podmínek si mohou nárokovat odpočet daně na vstupu. Institut odpočet daně na vstupu tedy zjednodušeně řečeno umožňuje plátci získat zpět od státu daň, kterou jinému plátci (dodavateli) zaplatil v rámci pořizovací ceny jakožto daň na vstupu “. V předmětné trestní věci však byl uplatněn odpočet daně na vstupu ve větším rozsahu, než obviněný fakticky zaplatil na výstupu při rozdílu 80% bez DPH (k otázce hodnověrnosti svědkyň k hodnotě 80% - viz shora bod 18.). Obviněný nebyl oprávněn při podání přiznání k DPH uplatnit nárok na odpočet DPH v celé deklarované výši, ale pouze do výše 20% z částek deklarovaných jako zaplacenou daň na vstupu, stejně jako v případě DPPO nebyl oprávněn uplatnit v plném rozsahu platby uhrazené na základě těchto faktur (bez DPH) jako výdaje prokazatelně vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, ale pouze 20% deklarovaných plateb. Je tedy nutno zdůraznit, že pro rozsah daňové povinnosti je rozhodující faktické uskutečnění zdanitelného plnění, nikoliv jeho rozsah deklarovaný na jinak formálně správném daňovém dokladu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 93/2007, sp. zn. 1 Afs 102/2016).
20. Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitkám dovolatele týkajících se postupu odvolacího soudu, který měl nepřípustně zasáhnout do pravomoci nalézacího soudu při zjišťování skutkového stavu, když učinil podle mínění dovolatele kategorický pokyn ke změně jeho skutkových zjištění. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že ten výhrady odvolacího soudu vyhodnotil tak, že byly zaměřeny vůči skutkovým zjištěním a z toho vyplývající právní kvalifikaci příslušných jednání, kdy odvolací soud poukázal na „ určité nesrovnalosti a nelogičnosti včetně nedostatečného zdůvodnění postupu a právních názorů nalézacího soudu “, kdy v souvislosti s těmito skutky bylo nutno „ provést doplnění dokazování v intencích pokynů odvolacího soudu “ (bod 7. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud svůj postup vedoucí ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil tak, že „ závěr soudu prvního stupně vyhodnotil jako rozporný s učiněnými skutkovými zjištěními “, neboť soud prvního stupně se „ dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi majícími vliv na možné posouzení trestné činnosti obžalovaných jako členů organizované zločinecké skupiny nebo vědomě se členem organizované zločinecké skupiny “, přičemž „ nalézacímu soudu bylo proto uloženo, aby se ve svém novém rozhodnutí důsledně zabýval všemi okolnostmi majícími vliv na takové právní posouzení jednání obžalovaných “ (bod 15. usnesení odvolacího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soudu nedával soudu prvního stupně jakékoliv závazné pokyny, jak provedené důkazy hodnotit či jaké z nich činit závěry. Vezme-li se v úvahu obviněným zmíněný nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1365/21, vyplývá z něj mimo jiné, že „ V rámci tzv. pokynu odvolacího soudu, tedy uložení provedení určitých procesních úkonů a doplnění, které jsou pro obviněného závazné, může odvolací soud poukázat na skutečnosti, které musí soud prvého stupně vzít v potaz, a uložit mu, čím se má znovu zabývat; může jej rovněž zavázat k provedení určitého důkazu či k zopakování provedení nového důkazu nebo k odstranění nejasností či neúplností ve skutkových zjištěních soudu prvého stupně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391) či nález sp. zn. I. ÚS 564/17 ze dne 13. 4. 2017 (N 60/85 SbNU 101)], avšak nesmí mu udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31)], a to i kdyby nešlo o explicitní příkaz, ale o opakované vytýkání způsobu hodnocení důkazu majícího za účel prosadit názor, který si na tento důkaz udělal odvolací soud [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381)] “ . Postup odvolacího soudu tak podle názoru Nejvyššího soudu s uvedenými závěry Ústavního soudu zcela koresponduje. Nedošlo tudíž k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud považuje za potřebné rovněž dovolatele upozornit na skutečnost, že v jeho případě nemohlo jít ani o jiné tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu zvolené právní kvalifikace, neboť již obžaloba (stejně jako usnesení o zahájení trestního stíhání) podaná na obviněného obsahovala mj. právní kvalifikaci jednání obviněného podle ustanovení §107 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako právní kvalifikaci podle §361 tr. zákoníku.
21. Jak již bylo shora uvedeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Pod tento dovolací důvod tak bylo možné podřadit námitky obviněného týkající se posouzení jeho jednání ve prospěch organizované zločinecké skupiny, námitky vůči stanovení výše způsobené škody, námitky týkající se nenaplnění objektivní stránky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku a námitky, že z popisu skutku nevyplývá získání prospěchu velkého rozsahu. Ani těmto námitkám však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
22. Podle §129 tr. zákoníku je organizovaná zločinecká skupina společenstvím nejméně tří trestně odpovědných osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti . Lze připomenout, že skupina, o níž přitom jde, se musí vyznačovat všemi znaky charakterizujícími ji jako organizované zločinecké seskupení, tedy společenství relativně stálé, a ne utvořené ad hoc za účelem spáchání jednoho nebo dvou, i když závažných, trestných činů. Stálost musí vykazovat jak co do své organizace – vnitřní organizační struktury – tak co do svého zaměření – orientace na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Charakterizuje ji tedy propracovaná organizace její činnosti a vnitřních vazeb mezi osobami, které se podílí na její činnosti, blízká organizaci podnikatelského subjektu, a vyznačující se relativní stabilností (dlouhodobostí svého působení). V jejím rámci je vyžadováno přísné dodržování nastavených pravidel a vztahů nadřízenosti a podřízenosti (rozdělení a hierarchie funkcí) spojené s utajováním podstaty vyvíjených aktivit a podílu jednotlivých osob na nich. Dělba činností a rozdělení funkcí v organizované zločinecké skupině tedy vyplývá z její vnitřní organizační struktury. Aby bylo možné určité společenství považovat za organizovanou zločineckou skupinu, je nezbytné jeho zaměření na soustavné páchání trestné činnosti. Páchání trestné činnosti lze považovat za soustavné, především pokud k němu dochází nepřetržitě, tedy časově neohraničeně. Soustavným pácháním trestné činnosti je ale také její páchání pravidelně či alespoň opakovaně, a to během delší doby, tedy doby minimálně několika měsíců, anebo pokud je jejím pácháním navazováno na předchozí obdobně déle páchanou trestnou činnost. Znaku soustavnosti páchání trestné činnosti tak může odpovídat i případné naplnění skutkové podstaty jediného trestného činu, jestliže k němu dojde déletrvajícím opakujícím se jednáním vykazujícím současně znaky pokračování v trestné činnosti. Záměr soustavně páchat trestnou činnost musí existovat již při zahájení činnosti organizované zločinecké skupiny, resp. při jejím zakládání. Předpokladem trestního postihu však není uskutečnění tohoto záměru, tedy skutečné soustavné páchání trestné činnosti. Trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 je z hlediska subjektivní stránky trestným činem úmyslným (§13 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §15 tr. zákoníku). K trestní odpovědnosti přitom plně postačuje úmysl nepřímý (eventuální) [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pachatel tedy musí alespoň vědět, že seskupení, na jehož činnosti se účastní, nebo které podporuje, může být organizovanou zločineckou skupinou - to znamená mít znaky uvedené v §129 - a musí být s tím, že jde o organizovanou zločineckou skupinu, alespoň srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 11 Tdo 1226/2020). V tomto směru lze tedy konstatovat dále, že není nezbytné, aby pachatel znal všechny členy takové skupiny (organizované zločinecké skupiny), postačuje, aby si byl vědom toho, že v rámci tohoto společenství se dopouští úmyslné trestné činnosti, přičemž se nevyžaduje, aby věděl dopodrobna o všech dílčích aktivitách ostatních členů, ani aby se na všech podílel, postačuje, jeho srozumění s tím, jakou činností se skupina zabývá a jaký je její cíl.
23. V kontextu výše uvedeného platí, že výrok rozsudku soudu prvního stupně obsahuje přesný popis složení předmětné organizované zločinecké skupiny. Příslušný výrok obsahuje i rozbor toho, jak daná organizovaná zločinecká skupina fungovala, jaké byly kroky jednotlivých osob ji tvořících apod. Soud prvního stupně navíc dospěl k závěru, že „ Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že vratky hotovosti byly generovány společenstvím soustavně páchajícím daňovou trestnou činnost, tedy úmyslnou trestnou činnost, kdy tito měli rozdělené funkce a činnosti, a tudíž se nesporně o organizovanou zločineckou skupinu dle §129 tr. zákoníku jednalo. “ (bod 241. rozsudku soudu prvního stupně). Skutková zjištění navíc dokládají, že trestná činnost probíhala dlouhodobě, a to přinejmenším od roku 2004 i s předchůdci společnosti P-S. (společnostmi M.D. and M. a C. S. M. [skutečnost, že společnost P-S., provozovala obdobnou činnost také ve vztahu k jiným subjektům svědčí nap. již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 137/2021, případně rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 4 T 167/2017]. Podle zjištění soudu prvního stupně si obviněný musel za tuto dobu spolupráce být vědom toho, že „ jeho daňová trestná činnost a trestná činnost právnické osoby K. je součástí organizované zločinecké skupiny, která se soustavně prostřednictvím prodeje reklamy se simulativně zvýšenou cenou umožňuje klientům P-S. neoprávněně snižovat daňovou povinnost z příjmu právnických osob a dále k DPH “. Podle učiněných skutkových zjištění navíc musela být obviněnému „ zřejmá existence vztahů nadřízenosti a podřízenosti mezi M., L. O. a H. K. “ (bod 241. rozsudku soudu prvního stupně). Z usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že závěr soudu prvního stupně akceptoval (bod 52.). Rovněž nelze přehlédnout skutečnost, kterou zmínil soud prvního stupně (viz bod 73.), kdy na základě odposlechů (viz body 62. – 72.) dospěl mj. k závěru, že obviněný zprostředkoval reklamu pro L. L., tedy aktivně nabízel jiným účast na reklamách prostřednictvím společnosti P-S. K takto vysloveným závěrům Nejvyšší soud konstatuje, že odpovídají provedenému dokazování, byly učiněny na základě zhodnocení relevantních důkazů, přičemž závěry soudů jsou logické a dostatečně zdůvodněné. Není tak důvodu, aby na nich Nejvyšší soud cokoliv doplňoval nebo měnil. Námitky obviněného tudíž nemohly obstát.
24. Stejně tak nemohl Nejvyšší soud přisvědčit námitkám dovolatele, které byly uplatněny k výši škody a prospěchu velkého rozsahu.
25. Co se týče výše způsobené škody, skutková zjištění dokládají, že cena za předmětnou reklamu byla záměrně nadhodnocená, což umožnilo společnosti K., si neoprávněně snížit daňové povinnosti v případě daně z příjmu právnických osob a neoprávněně navýšit DPH na vstupu a snížit tak vlastní daňovou povinnost. Skutková zjištění rovněž potvrzují, že obviněný přebíral v hotovosti osobně od dodavatele reklamních práv M. nebo jím pověřené osoby částky odpovídající 80 % základu daně z přidaného hodnoty z uskutečnitelného zdanitelného plnění. Tuto skutečnost potvrdila svědkyně K., která uvedla, že „ bylo nutno zajistit 80 % vratek z fakturovaných částek odběratelům P.-S. “, a že „ vratka ve výši 80 % odběratelům vyplývala z domluvy, respektive bylo to o nabídce a poptávce “ (bod 33. rozsudku soudu prvního stupně). Podobně vypovídala i svědkyně O., která potvrdila, že „ z dialogu s P. zjistila, že výše vratek pro společnost K. činí zhruba 80 % “ (bod 36. rozsudku soudu prvního stupně). V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že celému popsanému postupu se soud prvního stupně podrobně věnoval v odůvodnění svého rozsudku, a to v bodech 136. - 142., ve kterých své úvahy podrobně vysvětlil, zejména ve vztahu ke skutečnosti, proč nebral v úvahu závěry o obvyklé ceně reklamy v místě a čase. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje a považuje je za logické a srozumitelně vysvětlené. Proto nemá důvod na nich cokoliv doplňovat nebo měnit.
26. Pokud jde o otázku prospěchu velkého rozsahu, který měl dovolatel svojí trestnou činností získat, pod pojmem prospěch je podle soudní praxe třeba rozumět jakékoli protiprávní zvýhodnění úřední osoby, jiné fyzické nebo právnické osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 771/2020). Prospěch velkého rozsahu představuje prospěch nejméně ve výši 10 000 000 Kč ve smyslu §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku (viz bod 55. usnesení odvolacího soudu, pojem a hlediska škoda a „větší rozsah“ – viz rozh. č. 20/2002- I. Sb. rozh. tr.). Ze skutkových zjištění vyplývá, že majetkový prospěch obviněného činil nejméně 34 945 000 Kč [Nejvyšší soud zcela záměrně poukazuje na slovo „nejméně“, neboť v dovolací argumentaci se obviněný soustředil na nepodložené tvrzení, že „takovým výnosem může být toliko škoda, která dle rozsudku činí 34 950 000 Kč“]. Soud prvního stupně navíc přesně popsal, jak k získání takového prospěchu došlo. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je zcela logicky vysvětleno a jednoduchými počty zjistitelné při porovnání jednotlivých rámcových smluv a odměn v nich uvedených, následných faktur a částek v nich uvedených s DPH a simulované neodůvodnitelné ceny reklamy, že v důsledku záměrně úmyslně uváděných nepravdivých údajů obviněným v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty, byla na DPH způsobena škoda nejméně 20 838 400 Kč a v důsledku neoprávněného snížení základu daně z příjmu právnických osob o 80% z fakturované částky bez DPH na dani z příjmu právnických osob ve výši nejméně 19 942 400 Kč. V souvislosti s jednáním popsaným pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně pak došlo k situaci, kdy obviněný přebíral v hotovosti 80% z částky placené společnosti P-S., bez DPH, čímž měl takto zpět převzít v součtu částku 104 960 000 Kč (součet z čl. 21 rozsudku) a z uvedené částky v úmyslu vytvořit zdání legálního původu této hotovosti měl přinejmenším (tedy nejméně – viz shora v reakci na tvrzení obviněného) částku 34 945 000 Kč vložit na své bankovní účty (jde o stručné vyjádření obsahu jednání obviněného popsané pod body I. a II. výroku rozsudku soudu prvního stupně na čl. 1-29). Vzhledem k uvedeným skutečnostem jde jednoznačně o prospěch velkého rozsahu a námitky obviněného jsou v tomto směru zcela zjevně neopodstatněné.
27. Zjevně neopodstatněnou je dále námitka týkající se právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku (bod II. rozsudku soudu prvního stupně), spočívající v tvrzení, že znak „zastíral původ věcí, které byly získány trestným činem spáchaným na území České republiky“ nelze naplnit vkládáním na bankovní účty či nakupováním směnek. Podle renomované komentářové literatury se zastíráním původu věci nebo jiné majetkové hodnoty především rozumí tzv. „praní špinavých peněz“, ale je zároveň širší, neboť se netýká jen peněz, ale i dalších věcí a jiných majetkových hodnot. Zastření znamená, že informace o původu věci nebo jiné majetkové hodnoty je utajována nebo zkreslována. Prostředkem zastření původu věci nebo jiné majetkové hodnoty je převod vlastnictví k věci nebo jiné majetkové hodnotě, vkládání takových věcí a jiných hodnot do „legálního podnikání“, jakož i utajení skutečné povahy věci nebo jiné majetkové hodnoty, místa a pohybu věci nebo jiné majetkové hodnoty, utajení dispozic s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou a informací o jejím vlastnictví, resp. o jiných právech k ní ( Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, 3614 s.). Skutková zjištění jednoznačně potvrzují, že obviněný hotovost získanou trestným činem v úmyslu vytvořit zdání jejího legálního původu vkládal na bankovní účty, a to tak, že hotovost dělil na 2 vklady, aby příslušné banky nepovažovaly tyto vklady za podezřelý obchod a umožnily mu prostředky pocházející z trestné činnosti vložit na bankovní účty a smísit je s legálními příjmy a vytvořit tak zdání jejich legálnosti. Z příslušných zjištění je dále zřejmé, že vložené finanční prostředky byly rovněž použity k nákupu specifikovaných směnek a dalším finančním transakcím. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že dovolatel popsaný postup zvolil proto, aby zkreslil informace o původu daných finančních prostředků a vzbudil tak představu o jejich legálnosti. Popsané kroky tak lze jednoznačně považovat za „zastírání původu věcí, které byly získány trestným činem spáchaným na území České republiky“. Zvolená právní kvalifikace je tak zcela správná.
28. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Zmíněný dovolací důvod je naplněn, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo mu byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. ). Obviněným uplatněná námitka týkající se nesprávného uložení trestu propadnutí majetku ve vztahu se společnému jmění manželů uvedený dovolací důvod naplňuje, Nejvyšší soud ji však považuje z důvodů níže uvedených, rovněž za neopodstatněnou.
29. Podle ustanovení §66 odst. 4 tr. zákoníku totiž platí, že výrokem o propadnutí majetku zaniká společné jmění manželů. Společné jmění manželů tak zaniká ke dni právní moci rozsudku, jímž byl uložen trest propadnutí majetku (jeho části). Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně zabýval uvedenou problematikou, když např. v bodě 270. s odkazem na zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu správně zdůraznil, že předmětem uloženého trestu propadnutí části majetku, jsou směnky a zlato pořízené za vratky hotovosti . Shora již bylo uvedeno a tuto skutečnost zmínil rovněž nalézací soud (viz bod 252. rozsudku), že obviněný v souvislosti s uzavíráním smluv od M. převzal se souhlasem V. P. v hotovosti 80% z částky placené společnosti P-S., bez DPH za reklamní služby za období let 2008-2014 celkem 104 960 000 Kč. Šlo tedy o prostředky získané nikoli legálně. Část z těchto prostředků pak vložil na účty u peněžních ústavů. V odůvodnění svého rozsudku při rozhodování o ukládaném trestu propadnutí části majetku nalézací soud mj. konstatoval, že bylo přihlédnuto k výši způsobené škody na DPH, jež představovala částku cca 40 milionů Kč, k získanému prospěchu velkého rozsahu ve výši cca 35 milionů Kč, a právě v souvislosti se zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti bylo přihlédnuto k částce inkasovaných vratek, jež přesáhla 100 milionů Kč. Tento závěr nalézacího soudu zmiňuje Nejvyšší soud záměrně s ohledem na tvrzení obviněného, že hodnota propadnutého majetku přesahuje hodnotu 90 milionů Kč, zatímco soudy byla zjištěná škoda 34 945 000 Kč [pro upřesnění a vysvětlení je nutno obviněného upozornit např. na to, za jakou částku byly směnky a zlato nakupovány v rozhodné době]. Z výše uvedeného [jím zmíněného rozdílu částek 34 945 000 Kč a hodnoty propadnutého majetku 90 milionů Kč] obviněný dovozuje, že směnky a zlato musely být pořízeny ze společných prostředků, tudíž jde o věci spadající do společného jmění manželů. Nejvyšší soud, aniž by považoval za potřebné znovu opakovat závěry nalézacího soudu, které byly shledány správnými také soudem odvolacím a s nimiž se rovněž ztotožňuje, na tyto odkazuje, a to včetně závěrů, které zmíněné soudy učinily ve vazbě na ustanovení §709 odst. 1 občanského zákoníku (bod 33. rozsudku, 68. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud se s ohledem na skutečnosti shora uvedené (podrobněji rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů) nemohl ztotožnit se závěrem dovolatele, že směnky (pohledávky ze směnek) či zlato pořízené za trvání manželství obviněným, tvoří bez jakýchkoliv pochybností společné jmění manželů, ať jsou směnky vystaveny na jméno kteréhokoliv z manželů a zlato uloženo kdekoliv a že závěr o věci sloužící potřebě jednoho z manželů vyslovený nižšími soudy mj. s odkazem na znění §709 odst. 1 občanského zákoníku je nesprávný. Za shora popsané situace lze nad rámec již uvedeného pouze odkázat např. na rozhodnutí č. 48/1961 Sb. rozh. civ., které konstatovalo, že „majetek, který byl získán trestnou činností některého z manželů, netvoří zákonné společenství majetkové“; rozhodnutí č. 31/1978 Sb. rozh. tr., které konstatovalo, že „Věc, kterou získal pachatel za trvání manželství trestným činem nebo jako odměnu za něj nebo kterou pachatel nabyl za věc získanou tímto způsobem, se nestává bezpodílovým spoluvlastnictvím manželů.“
30. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání .
31. Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž zmínit (viz shora bod 5.), že Nejvyššímu soudu bylo předloženo podání – dovolání obviněné právnické osoby – obchodní společnosti K., se sídlem XY [uvedeno obviněnou právnickou osobou (soudy nižších stupňů uváděly sídlo XY], IČ XY. Toto podání označené jako dovolání však nebylo podáno obhájcem, jak vyžaduje zákon [§265d odst. 2 tr. ř.], ale toliko zmocněncem právnické osoby. Právnická osoba si jako zmocněnce pro dané trestní řízení zvolila JUDr. Miloslava Kijase, advokáta, který jako zmocněnec právnické osoby vystupoval. Z plné moci, která byla uvedenému advokátovi udělena dne 21. 10. 2022 ve věci podání dovolání vyplývá, že jmenovaný advokát byl zmocněn k zastupování Obchodní společnosti K., se sídlem XY, IČ XY, a JUDr. Miloslav Kijas toto zmocnění přijal. Z ustanovení §34 odst. 2 a §35 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o odpovědnosti právnických osob v platném znění [současně §1 odst. 2 téhož zákona – „nestanoví-li tento zákon jinak, použije se trestní zákoník, v řízení proti právnické osobě trestní řád …“] vyplývá, že obviněná právnická osoba se může v trestním řízení nechat zastupovat zmocněncem a obhájcem, přičemž se ovšem jedná o dva odlišné subjekty, když zmocněnec právnické osoby nemá postavení obhájce právnické osoby a naopak. Za situace, kdy §265d odst. 2 tr. ř. jednoznačně stanoví [na to byla obviněná právnická osoba upozorněna v poučení odvolacím soudem (čl. 54)], že dovolání musí být podáno prostřednictvím obhájce, jinak se takové podání za dovolání nepovažuje, nezbývá Nejvyššímu soudu, než ve vztahu k podání, které bylo obviněnou právnickou osobou - obchodní společností K., se sídlem XY, IČ XY, podáno prostřednictvím advokáta, konstatovat, že je nelze za dovolání považovat, byť tak bylo výslovně označeno [viz též Nejvyšší soud sp. zn. 4 Tdo 530/2018 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2527/18].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 3. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu