ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.208.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 208/2013-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. března 2013 o dovolání obviněného K. O. , nar., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 9 To 389/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 153/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. O. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 16 T 153/2011, uznal obviněného K. O. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„dne 23. 7. 2011 v době od 01:37 hod. do 02:31 hod. v P., ul. H. čp., v podzemních garážích objektu, nezjištěným předmětem úmyslně prořízl boční hranu běhounu u dvou pneumatik zn. Optimo Hankook 185/60 R15 84 H, u zaparkovaného vozidla tov. zn. Hyundai i20, RZ:, barva šedá metalíza, čímž způsobil poškozenému T. K., nar., škodu ve výši 7.270,-- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a podle §228 odst. 1 trestního zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) a §68 trestního zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výši 30ti denních sazeb po 500,-- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 trestního zákoníku náhradní trest odnětí svobody ve lhůtě dvou měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit poškozenému T. K., nar., částku ve výši 7.270,-- Kč, přičemž se zbytkem nároku odkázal jmenovaného poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný podal proti citovanému rozsudku odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 9 To 389/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. P. F. podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel v prvé řadě namítl, že odvolací soud, obdobně jako před ním soud prvního stupně, nesprávně vyhodnotil závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika ohledně stanovení cen obou poškozených pneumatik. Citoval první větu ustanovení §137 trestního zákoníku a tvrdil, že cena jednoho kusu pneumatiky uvedené ve výroku o vině se v době a místě činu pohybovala v rozmezí 1.300,-- Kč až 2.000,-- Kč. Proto není možné, aby celková škoda byla vyčíslena na částku 7.270,-- Kč. Odvolací soud jeho výhradám nevyhověl, a to ani v situaci, kdy tuto skutečnost několikrát namítal a žádal, aby byl vypracován revizní znalecký posudek. Domníval se proto, že nemohl být naplněn jeden ze základních znaků skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 trestního zákoníku, a to způsobení nikoli nepatrné škody na cizím majetku. Trestní stíhání tudíž mělo být odloženo nebo postoupeno příslušnému správnímu úřadu k projednání přestupku.
Obviněný dále pochyboval o pravosti jediného usvědčujícího důkazu, a to záznamu z kamerového systému, který byl orgánům činným v trestním řízení poskytnut poškozeným z jeho soukromého zařízení. Podle názoru obviněného totiž existují možné pochybnosti o jeho zmanipulování. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytkl, že dospěl k závěru o jeho vině na základě zhlédnutí kamerového záznamu ještě před veřejným zasedáním a že jej identifikoval již před zahájením veřejného zasedání, aniž jej kdy před tím spatřil. Odvolací soud tak dal předem najevo svůj názor, čímž jednoznačně pochybil a porušil tak zásady trestního řízení a ustanovení Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil obě shora citovaná rozhodnutí a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který poté, co konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uvedl, že obviněný sice formálně vytkl absenci zákonného znaku způsobení „škody nikoli nepatrné“ a citoval ustanovení §137 trestního zákoníku, žádnou právní argumentaci, která by se týkala nesprávné aplikace uvedeného zákonného ustanovení však neuvedl, neboť pouze zpochybnil správnost znaleckého posudku z oboru ekonomiky a soudům vytkl, že nebylo vyhověno jeho návrhu na zpracování revizního posudku.
Takto formulované námitky považoval státní zástupce za námitky skutkové a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídající. Za takové považoval také námitky obviněného stran autentičnosti kamerového záznamu, neboť jimi fakticky opakoval svoji obhajobu z původního řízení, že se souzeného skutku vůbec nedopustil.
S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání případně i jiné, než-li výše navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Téměř všechny námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal převážně rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů (konkrétně namítal, že se soudy spokojily se znaleckým posudkem, aniž se řádně zabývaly jeho námitkami vztahujícími se k výši škody tak, jak ji v posudku stanovil znalec, a nerespektovaly jeho návrh na vypracování revizního znaleckého posudku) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (tvrdil, že odvolací soud byl proti němu zaujatý, když ještě před konáním veřejného zasedání shlédl kamerový záznam, který mohl být zmanipulovaný poškozeným). Tím obviněný primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a domáhal se jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že tyto obviněným vytýkané vady měly zásadně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Navzdory tomuto konstatování Nejvyšší soud považoval – s jistou mírou tolerance – výtku dovolatele zpochybňující stanovenou výši škody za námitku relevantní. Zároveň však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
K tomu je zapotřebí uvést, že škodu způsobenou trestným činem je nutno chápat jako újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci (srov. rozhodnutí č. 55/1971 Sb. rozh. obč. práv.). Podle ustanovení §137 trestního zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě.
Rozhodujícím hlediskem, podle kterého z uvedených tří kritérií bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, publikované pod č. 45/2006 Sb. rozh. trest.).
V projednávané věci oba soudy nižších stupňů při stanovení výše škody vycházely ze závěrů vypracovaného znaleckého posudku (č. l. 12 až 15 trestního spisu), v němž soudní znalec nejprve vyčíslil cenu, za kterou bylo lze v daném místě a čase pořídit 2 ks nových pneumatik zn. Hankook Optimo 185/60-R 15, k níž pak připočetl cenu prací, jež bylo nutné vynaložit na odbornou demontáž a montáž disků a pneumatik ve značkovém servisu. Výsledná částka se pak téměř shodovala se skutečně vynaloženými náklady poškozeného, které doložil po provedení opravy odborným servisem (srov. fakturu na č. l. 23 trestního spisu ve výši 7.368,-- Kč).
Už z toho je zřejmé, že dovolatelovo tvrzení, že soudy měly při stanovení škody zohlednit pouze cenu nových pneumatik, která by rozhodně nemohla dosáhnout hranice škody vyšší než nepatrné, tj. 5.000,-- Kč, je v rozporu s těmito důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů.
Na uvedenou problematiku je nutné vztáhnout i závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí publikovaném pod č. T 1427 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž při zjišťování výše škody, kterou způsobil pachatel trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku tím, že úmyslně propíchl pneumatiky motorového vozidla poškozeného, je třeba vycházet z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné věci (§137 věta druhá trestního zákoníku). Takto poškozené pneumatiky totiž nejsou obvyklým předmětem prodeje a s ohledem na jejich význam pro provoz motorového vozidla a povahu poškození není zpravidla účelné stanovení škody podle ceny jejich opravy, tj. podle nákladů na uvedení věci v předešlý stav. Náklady na obstarání stejné věci zde odpovídají obvyklé ceně nové pneumatiky se zohledněním stavu pneumatik v době bezprostředně před jejich úmyslným poškozením.
Smyslem ustanovení §137 trestního zákoníku je zajistit, aby poškozenému, kterému byla pachatelem trestního činu způsobena škoda, byla taková majetková újma plně kompenzována. Stanovení výše škody by i ve vztahu k osobě poškozeného mělo být spravedlivé. Poškozený nemůže doplácet na situaci, kdy je mu v důsledku poškození vozidla znemožněná manipulace s ním a kdy je nutné vynaložit další náklady na jeho zprovoznění (odtah vozidla, montáž nových pneumatik, apod.). K tomu srov. nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 2221/2007.
Soudům nižších stupňů tedy nelze vytknout, že při stanovení výše škody vycházely jak z ceny nových pneumatik, tak z ceny práce, kterou bylo nutné vynaložit na zprovoznění poškozeného vozidla, příp. i dalších účelně vynaložených nákladů (např. na dopravu z místa poškození do odborného servisu a zpět).
Obviněnému by bylo možné přisvědčit v jeho námitkách pouze do té míry, že do celkové výše způsobené škody se mělo promítnout také dílčí opotřebení obou poškozených pneumatik, v důsledku čehož by výsledná výše škody byla o zjištěné opotřebení snížena. Ovšem i po takovém odečtení zjištěné míry opotřebení pneumatik, jež podle odborného vyjádření činilo 25% (č. l. 30 trestního spisu), by celková výše škody mimo jakoukoliv pochybnost přesáhla zákonem požadovanou hranici škody vyšší než nepatrné (celková škoda by se snížila o pouhých cca 1.000,- Kč). Dovolatelem zpochybněného výroku o vině přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku by se proto ani tato skutečnost nikterak nedotkla.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a