ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.226.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 226/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 o dovolání obviněného R. L. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 7 To 149/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 73/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 15 T 73/2014, byl obviněný R. L., spolu s dalším obviněným J. L., uznán vinným, že
(první část výroku se týká předchozích odsouzení pro přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku obviněného J. L. a není pro rozhodnutí Nejvyššího soudu významná)
ačkoliv obžalovaný R. L.
byl odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Ostravě za dne 17. 6. 2013, sp. zn. 71 T 233/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě za dne 22. 10. 2013, sp. zn. 4 To 211/2013, za současného zrušení výroku o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Karviné, pob. v Havířově ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 104 T 55/2013, kterým byl odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, kdy pro účely jeho výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou,
přesto
obžalovaný J. L. a obžalovaný R. L. společně
dne 7. 1. 2014 v době kolem 15.20 hodin v O.-H. na ulici Dr. M., v podchodu mezi poliklinikou H. a restaurací V., po předchozí dohodě a za vzájemné součinnosti, vedeni zištným záměrem, vešli do prodejního stánku trafiky, kde obžalovaný R. L. rozhovorem zabavil prodávající Š. B., přičemž svým tělem záměrně zastiňoval obžalovaného J. L., který za jeho zády podlezl pod prodejním pultem a odcizil z vystaveného zboží na regálu dva balíčky tabáku zn. RGD v celkové hodnotě 450 Kč, to vše ke škodě poškozené firmy M. C., IČ 73155462, se sídlem Nádražní 2685/64, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava,
obžalovaný Robert Lakatoš
dne 7. 1. 2014 v době kolem 15.22 hodin v O.-H. na ulici D.. M., v podchodu mezi poliklinikou H. a restaurací V., v prostoru prodejního stánku trafiky, poté co jeho bratr obžalovaný J. L. za vzájemné součinnosti s ním v trafice odcizil dva balíčky tabáku způsobem popsaným v bodě 1, obžalovaný R. L. ve snaze zabránit prodávající Š. B., která zaslechla nezvyklé zvuky a pokusila se jít směrem k obžalovanému J. L., aby zjistila, co se děje, řekl poškozené Š. B.: „stůj, nebo Tě bodnu“ a přitom zasunul ruku pod přední část své bundy a k umocnění své výhrůžky z bundy povytáhl cca 3 cm lesklého předmětu, čímž v poškozené vzbudil dojem, že má v ruce nůž, v důsledku čehož poškozená ze strachu zůstala stát na místě, načež obžalovaný R. L. i s obžalovaným J. L. z trafiky rychlým krokem odešli.
2. Takto popsané jednání obviněného R. L. soud prvního stupně právně kvalifikoval v prvním bodě jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a ve druhém bodě jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného J. L. shledal za jednání v prvním bodě vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a za tento skutek a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, odst. 2 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2013, sp. zn. 15 T 249/2013, jenž nabyl právní moci dne 18. 8. 2014, mu uložil podle §205 odst. 2 a §43 odst. 2 tr zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 17 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z právě citovaného rozsudku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Oběma obviněným soud prvního stupně dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozenému M. C., trvale bytem N., M. O., na náhradě škody společně a nerozdílně částku 450 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání jednak obviněný R. L., jednak v neprospěch obou obviněných (do výroku o trestu) státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě. Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 7 To 149/2015, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu ve vztahu k oběma obviněným, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému R. L. nově uložil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání tohoto obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Pro úplnost lze dodat, že obviněnému J. L. nově uložil podle §205 odst. 2 a §43 odst. 2 tr zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2013, sp. zn. 15 T 249/2013, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Obviněný R. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Hučkové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Zásadní pochybení dovolatel spatřoval ve skutečnosti, že jako jeden z hlavních důkazů (svědčících v jeho neprospěch) byl použit výslech jeho bratra, spoluobviněného J. L., učiněný v přípravném řízení před zahájením jeho trestního stíhání. Tento výslech se konal bez jeho účasti či účasti jeho obhájkyně. Výpověď spoluobviněného sice byla u hlavního líčení přečtena a on (dovolatel) měl možnost se k ní vyjádřit, přesto však namítl, že takovou výpověď je možné přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině jen tehdy, byl-li by tomuto procesnímu úkonu účasten jeho obhájce, který by mohl spoluobviněnému klást otázky. Právě popsaným způsobem mělo dojít k porušení trestního řádu, a tedy i k zásahu do jemu ústavně garantovaných základních práv a svobod. Skutkové zjištění soudu vystavěné na takovém důkazu tak podle jeho názoru založilo extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dalšího pochybení se měl dopustit odvolací soud tím, že zamítl jeho návrh na opětovný výslech svědkyně Š. B.
6. V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2015, č. j. 7 To 149/2015-282, v celém rozsahu a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, tj. rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 15 T 73/2014, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přípisem ze dne 8. 12. 2015, adresovaným Okresnímu soudu v Ostravě, obviněný dále požádal, aby Nejvyšší soud projednal jeho podání ve veřejném zasedání za jeho osobní účasti.
7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání písemně sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci nesprávného právního posouzení skutku je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto právě zmíněných vad lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci nelze napadat postup orgánů činných v trestním řízení při provádění jednotlivých důkazů a následný způsob jejich hodnocení ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., či případnou neúplnost dokazování a v návaznosti na to není možné ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. V dovolacím řízení je z nich Nejvyšší soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových či procesních vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
11. Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolatelem uplatněné námitky nelze pod jím zvolený dovolací důvod v zásadě podřadit. Brojil-li proti porušení trestního řádu tím, že on ani jeho obhájkyně nebyli přítomni výslechu jeho bratra – spoluobviněného J. L.– před zahájením jeho trestního stíhání, a že byl zamítnut jeho návrh na opětovný výslech svědkyně Š. B., napadal tím právě otázky procesního charakteru, a teprve z takto tvrzených nedostatků dovozoval údajné nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Jak již bylo uvedeno výše, argumentace tohoto druhu pod zmíněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) obvykle nespadá. Nejde však o pravidlo bezvýjimečné.
12. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
13. Pochybení uvedená v předchozím odstavci dovolatel ve svém podání skutečně vytýkal, a to konkrétně extrémní rozpor založený tím, že soudy opřely svá skutková zjištění o důkaz (již několikrát zmiňovanou výpověď spoluobviněného J. L.) provedený v rozporu s trestním řádem (aniž by upřesnil, jaká ustanovení tohoto předpisu měl na mysli), čímž mělo dojít k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv a svobod (opět ale nesdělil kterých). Takto tvrzené nedostatky ovšem Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal. Předmětný výslech se odehrál ještě před zahájením trestního stíhání dovolatele, tedy předtím, než jej bylo možno považovat za obviněného ve smyslu ustanovení §32 tr. ř. Přitom však právo na účast na vyšetřovacích úkonech a s tím spojená možnost klást otázky vyslýchaným svědkům dává ustanovení §165 odst. 1, 2 tr. ř. pouze obviněnému a jeho obhájci. V rámci trestního řízení měl pak dovolatel možnost se k tomuto důkazu zcela v souladu s §33 odst. 1 tr. ř. vyjádřit. Na svých procesních (ani jiných) právech proto nijak krácen nebyl, jím tvrzené porušení zásady kontradiktornosti řízení je zcela nepřípadné. Nadto nelze opominout, že ze svého jednání byl usvědčován především svědeckými výpověďmi Š. B. a M. C. Proto ani případná procesní nepoužitelnost výpovědi spoluobviněného J. L. by neměla na soudy učiněná skutková zjištění žádný podstatný vliv.
14. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
15. Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání v neveřejném zasedání. Nepřehlédl přitom, že obviněný ve svém přípise žádal o konání veřejného zasedání a své přítomnosti u něj. Takový postup však dovolací soud nepovažoval za nutný, a to s ohledem na způsob, jímž o podání obviněného rozhodl. Odmítá-li totiž Nejvyšší soud dovolání podle §265i tr. ř., může tak ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas obviněného [ten se vyžaduje pouze v případech uvedených v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 3. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu