ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.341.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 341/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 5. 2017 o dovolání obviněné PaedDr. J. W. , roz. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 9 To 378/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 23/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. W. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 2 T 23/2016, byla obviněná J. W. uznána vinou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustila skutkem popsaným tak, že jako zaměstnanec Českého vysokého učení technického v P., Fakulty elektrotechnické, se sídlem P. ..., T. č. p. ... (dále jen „ČVUT“), dne 30. 5. 2014 nastoupila pracovní neschopnost, přičemž svému zaměstnavateli předložila doklad o pracovní neschopnosti, ačkoliv věděla, že ode dne 1. 6. 2014 bude vykonávat pracovní činnost pro Vysokou školu báňskou – Technickou univerzitu O. (dále jen „VŠB“) na základě dohody o provedení práce ze dne 1. 6. 2014 a pracovní smlouvy ze dne 19. 12. 2014, přičemž obviněné byla dne 7. 7. 2014 zaměstnavatelem ČVUT vyplacena nemocenská dávka ve výši 5.480 Kč na její bankovní účet č. ..., a následně od 13. 6. 2014 do 28. 5. 2015 neoprávněně čerpala nemocenské dávky, kdy svému zaměstnavateli, resp. jeho prostřednictvím Pražské správě sociálního zabezpečení, se sídlem T. ..., P. ... (dále jen „PSSZ“), předkládala Potvrzení o trvání dočasné pracovní neschopnosti, které vystavila MUDr. V. R., se sídlem T. č. p. ..., Č., ve dnech 30. 6. 2014, 31. 7. 2014, 31. 8. 2014, 30. 9. 2014, 31. 10. 2014, 30. 11. 2014, 31. 12. 2014, 31. 1. 2015, 28. 2. 2015, 31. 3. 2015, 30. 4. 2015 a 28. 5. 2015, ačkoliv obviněná souběžně vykonávala jinou pracovní činnost s místem výkonu práce v O., a na základě potvrzení o trvání dočasné pracovní neschopnosti jí byly ode dne 11. 8. 2014 a do dne 18. 9. 2015 vypláceny nemocenské dávky konkrétně ve výroku včetně jejich výše uvedené, čímž způsobila svému zaměstnavateli ČVUT škodu ve výši 5.480 Kč a PSSZ škodu v celkové výši 204.292 Kč.
2. Za uvedený přečin byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací na podkladě odvolání obviněné rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 9 To 378/2016, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné při nezměněném výroku o vině uložil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Jinak ponechal napadený rozsudek nedotčen.
II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž soudům nižších stupňů vytýkala, že nesprávně právně kvalifikovaly její jednání jako trestný čin podvodu a nepřípustně rozšířily její trestní odpovědnost nezohledněním §12 tr. zákoníku.
5. Obviněná zejména vůči rozhodnutí soudu druhého stupně namítala, že nebral do úvahy, že část skutku, kde měla být poškozenou ČVUT, se týkala období, ve kterém žádnou činnost pro VŠB ještě nevykonávala a byla pouze v pracovní neschopnosti. Odvolacímu soudu vytýkala, že dostatečně nezvažoval ani to, že vůči ní bylo postupováno v rámci správního řízení, a že z podnětu PSSZ již část neoprávněně vyplacené nemocenské za období od 22. 7. 2014 do 29. 10. 2014 vrátila. Soudy měly k této okolnosti přihlížet a na základě zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio měly výsledky správního řízení považovat za dostatečné a trestní represi již vůči ní neměly aplikovat.
6. V této souvislosti obviněná podrobně poukázala na nedobré vztahy, které se vyvinuly mezi ní a vedením ČVUT, s tím, že uvedené spory souvisely s okolnostmi, za nichž došlo k ukončení pracovního poměru s ČVUT, o což dlouhodobě usilovala. Popsala průběh neshod mezi ní a děkanem, který vyvrcholil rozhodnutím soudu, jež vyznělo v její prospěch, a uvedla, že jsou vedeny další soudní spory, vyplývající z nekorektního chování vedení ČVUT. Soudy se však těmito důvody ani příčinami za vinu jí kladeného činu nezabývaly, a nebraly do úvahy, že pramenily ze špatného přístupu zejména děkana fakulty, a na základě provedených důkazů její jednání nesprávně vyhodnotily.
7. Podle obviněné se celá událost odvíjela od pracovněprávních sporů, a zdůraznila tím nadbytečnost trestního stíhání při nedostatečném zohlednění §12 odst. 2 tr. zákoníku. Měla za to, že soudy měly postupovat obdobně, jak to učinil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, týkajícím se obdobné problematiky vyplývající z §127 a násl. zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon č. 187/2006 Sb.“). Jestliže odvolací soud v její trestní věci ve stejném smyslu nepostupoval, nesprávně posoudil hlediska plynoucí z podmínek §12 odst. 2 a §209 tr. zákoníku, a pochybil, jestliže ji uznal vinnou. Její čin nedosahoval v duchu užité judikatury Ústavního soudu potřebné společenské škodlivosti, a nebylo potřeba vůči ní použít prostředky trestního práva.
8. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, které považovala za nesprávné, zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby ve věci znovu rozhodl, popřípadě aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a ve věci rozhodl sám.
9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který ho nepovažoval za důvodné, jelikož skutková zjištění soudu popsaná ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a blíže rozvedená v odůvodnění dotčených rozhodnutí vykazují veškeré zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a není tak možné přisvědčit námitce směřující proti nesprávnému právnímu posouzení zákonných znaků uvedeného přečinu. Ani obviněnou tvrzené porušení zásad vymezených v §12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupce v napadených rozhodnutích neshledal. Závažnost činu obviněné nebyla zanedbatelná, naopak s ohledem na výši způsobené škody a na dobu, po kterou byla trestná činnost páchána, je trestněprávní reakce plně namístě, protože posuzované jednání obviněné zřetelně překračuje spodní hranici trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí státní zástupce neshledal existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a konstatoval, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Když dospěl k závěru, že i odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky §125 odst. 1 tr. ř., a že jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
10. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněné, z jehož strany Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel žádnou reakci.
III. K přípustnosti dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., posuzoval, zda bylo uplatněno v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV. K obsahu dovolání
12. Dovolání obviněné se opírá o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Obviněná těmto požadavkům dostála, protože v dovolání vytýkala, že soudy nesprávně právně posoudily jednání jí kladené za vinu tím, že nerespektovaly pravidla plynoucí ze zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Takto uvedené argumenty se shodují s obsahovým vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněná při respektu ke skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě soudy tyto závěry vystavěly, se domáhala jiného právního závěru o své trestní odpovědnosti. Tím respektovala, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku. Dovolání odůvodnila konkrétními vadami, které spatřovala v právním posouzení skutku, jenž byl vymezen v napadeném rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
13. Obviněná takto formulovanými výhradami v zásadě respektovala skutek, jak byl soudy popsán, a proto mohl Nejvyšší soud pro posouzení této hmotněprávní námitky vycházet ze skutkových zjištění, ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedených a rozvedených v odůvodněních přezkoumávaných rozhodnutí [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.] a zkoumat důvodnost obviněnou uplatněných výhrad.
14. Soudy obou stupňů v činu, jak je výše popsán, shledaly naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým jednáním větší škodu, za níž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku považuje škoda dosahující částky nejméně 50.000 Kč. K jeho formální stránce odvolací soud v obsahu napadeného usnesení rozvedl potřebné závěry, je však vhodné zdůraznit, že ty obviněná podaným dovoláním nezpochybňovala a žádné výhrady vůči nim nevznášela. Lze proto jen ve stručnosti zmínit, že podstatou podvodného jednání podle soudů nižších stupňů bylo, že obviněná svého zaměstnavatele ČVUT opakovaně uváděla v omyl, když mu předkládala doklad o své pracovní neschopnosti či potvrzení o trvání dočasné pracovní neschopnosti, a přitom současně vykonávala pracovní činnost pro VŠB s místem výkonu práce v O., kam také v průběhu své pracovní neschopnosti osobně dojížděla. Tím uváděla v omyl i PSSZ, od níž převážnou část doby od srpna 2014 do září 2015 pobírala nemocenské dávky, čímž se obohatila o 209.772 Kč, a způsobila oběma uvedeným subjektům škodu (viz strana 6 rozsudku soudu prvního stupně).
15. Odvolací soud ve vztahu k výroku o vině neshledal žádné nedostatky a k odvolání obviněné výrok o vině ponechal beze změny, neboť jej považoval za správný, když jí vyhověl jen zmírněním uloženého trestu (strany 5 až 8 rozsudku odvolacího soudu).
16. Nejvyšší soud k těmto závěrům nižších soudů jen ve stručnosti zmiňuje, že jsou učiněny v souladu s hledisky vymezenými v §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a vycházejí plně z výsledků provedeného dokazování, a to při respektu k obecně uznávané rozhodovací praxi soudů.
V. K zásadě posouzení správnosti závěru o vině z hledisek §12 odst. 2 tr. zákoníku
17. Vzhledem k tomu, že obviněná těžištěm svého dovolání učinila výhrady směřující proti nesprávně posouzeným skutečnostem majícím význam pro závěry o nevyužití zásad vyplývajících z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba uvést, že soudy zásadu subsidiarity trestní represe zvažovaly, neboť odvolací soud výslovně na straně 7 přezkoumávaného rozsudku uvedl, že pro postup ve smyslu zmíněného ustanovení v této věci nezjistil žádné podklady, k čemuž zdůraznil jak význam omylu, do něhož obviněná svého zaměstnavatele uvedla, tak i délku doby, po níž trestnou činnost páchala, jakož i výši vylákaného prospěchu. Na základě toho trestní odpovědnost obviněné považoval za potřebnou a nutnou, a to ze všech dalších hledisek, která v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí rozvedl.
18. Nejvyšší soud k těmto správným úvahám i závěrům považuje za vhodné na doplnění uvést, že ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku soudy zvažovaly, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případě společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu [srov. blíže Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013)].
19. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku je princip subsidiarity trestní represe doplněn principem ultima ratio , ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Pokud se obviněná domáhala toho, že v její věci není nutné aplikovat prostředky trestního práva, ale postačovalo by uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soudy jí zcela správně nevyhověly. Důvodně shledaly, že v daném případě šlo o závažnou trestnou činnost, při které bylo nutné použít trestní represi, protože právní úprava odpovědnosti podle jiné oblasti práva, byť k ní již bylo přistoupeno, byla zcela neúčinná. Porušení chráněných vztahů v tomto případě naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty kvalifikovaného trestného činu, a je tak namístě uplatňovat trestní odpovědnost, která s ohledem na oblast vymahatelnosti práva podle občanskoprávních či správních v dané věci nepostačuje. Pokud obviněná již část podvodně vylákaných finančních prostředků vrátila, jde jen o náhradu škody způsobenou v důsledku trestného jednání, což se promítlo v nižší výměře ukládaného trestu.
20. Společenskou škodlivost činu obviněné soudy zvažovaly se zřetelem na konkrétní posuzovaný případ a hodnotily ji s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty přečinu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Správně shledaly, že nejde o čin, který by vzhledem k zásadě subsidiarity trestní represe nebyl trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, protože posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti po všech stránkách odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
21. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že obviněná byla zaměstnankyní ČVUT, u níž nastoupila pracovní neschopnost, a i když věděla, že bude pracovat, a také pracovala na VŠB, opakovaně pravidelně každý měsíc pobírala nemocenské dávky pohybující se ve výši 15 tisíc korun měsíčně. V té souvislosti nepravdivě o svém zdravotním stavu rovněž informovala i MUDr. V. R., která jí vystavovala Potvrzení o pracovní neschopnosti, aniž by byla obeznámena s tím, že obviněná pracovní činnost pro jiného zaměstnavatele vykonává s místem výkonu práce v O., kam musela, byť nikoliv pravidelně, dojíždět. Důsledkem toho jí byly vypláceny ze strany PSSZ nemocenské dávky. Tímto jednáním postupovala rozporně s §64 odst. 1 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb, podle kterého má pojištěnec, který je dočasně práce neschopný, povinnost dodržovat režim dočasně práce neschopného pojištěnce, a s §12 písm. d) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „zákon č. 48/1997“), na základě kterého musí dodržovat léčebný režim stanovený poskytovatelem zdravotních služeb. Porušila také ustanovení §64 odst. 1 písm. m) zákona č. 187/2016 Sb. stanovující jí povinnost sdělit ošetřujícímu lékaři, kdo je jejím zaměstnavatelem nebo zda je osobou samostatně výdělečně činnou anebo zda je zahraničním zaměstnancem, a také ustanovení §64 odst. 1 písm. j) zákona č. 187/2016 Sb., v němž je zakotvena povinnost hlásit ošetřujícímu lékaři změny údajů o dosavadní pojištěné činnosti a o zaměstnavateli. Uvedeným způsobem uvedla v omyl jak ČVUT, jakožto svého zaměstnavatele, u kterého byla ve stavu pracovní neschopnosti, tak i PSSZ, která ji vyplácela nemocenské dávky na podkladě předkládaných Potvrzení o trvání dočasné pracovní neschopnosti. Omyl, do něhož tyto subjekty uvedla, vedl k jejímu majetkovému prospěchu a vzniku škody v celkové výši výrazně přesahující 50.000 Kč.
22. Pro tyto závěry soudy braly do úvahy především okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zejména to, že obviněná uvedla v omyl celkem tři na sobě nezávislé právnické osoby, trestnou činnost páchala téměř celý jeden rok a způsobila tak škodu v celkové výši 209.772 Kč. Nejednalo se tedy o nezaviněný přeplatek na dávce nemocenského pojištění ani o přečin v základní skutkové podstatě, ale o přečin naplňující znaky kvalifikované skutkové podstaty, což je obecně (až na výjimky) skutečnost, která činí trestný čin společensky závažnějším.
23. Třebaže se obviněná zpronevěřila právním vztahům, jimž poskytuje primární ochranu předpisy práva mimotrestního, v tomto případě správního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Dokonce není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti, naopak to bude praktické v případech, kdy byla trestným činem poškozenému způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení (srov. §43 a násl., §228 a §229 tr. ř.) [viz odůvodnění Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1601/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1787/2016)].
24. Lze jen poznamenat, že obviněnou zmiňovaný poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, je v této věci nepřijatelný. Citované usnesení vycházelo z odlišného skutkového podkladu a vady, na jejichž podkladě dovolací soud přistoupil ke zrušení tam přezkoumávaných rozhodnutí, vzešly z konkrétních okolností dotýkajících se výslovně této jiné trestní věci (nedostatečný popis skutkových zjištění a nedůslednosti v posouzení navazující subjektivní stránky). Problematika aplikace zásady subsidiarity trestní represe byla jen naznačena jako následná možnost v rámci následných postupů soudů nižších stupňů.
VI. Závěr
25. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů nezjistil vady, které obviněná v dovolání uváděla. Rozhodnutí soudů obou stupňů o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou, shledal správnými. Soudy řádně vysvětlily a rozvedly všechny rozhodné skutečnosti a dostatečně posoudily i hlediska plynoucí z §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nepochybily, pokud shledaly, že jde o jednání společensky natolik škodlivé, že je na ně třeba použit prostředky trestního práva, protože jde o kriminální čin, u něhož by prostředky nápravy podle jiného právního předpisu nedostačovaly.
26. Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud shledal, že dovolání posouzené jako celek bylo nedůvodné, protože napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 5. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu