ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.351.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 351/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2011 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 23 To 102/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 114/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 7 T 114/2007, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta. Podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a nad obviněným byl stanoven dohled probačního úředníka. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 23 To 686/2008, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 8 Tdo 250/2009, k dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 23 To 686/2008, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 7 T 114/2007, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 7 T 114/2007, poté, co tento soud doplnil dokazování v intencích výše označeného usnesení Nejvyššího soudu, byl obviněný znovu uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta. Podle §58 odst. 1 tr. zák., §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a nad obviněným byl stanoven dohled probačního úředníka. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. dopustil tím, že dne 4. ledna 2007 v době kolem 19.20 hodin v Č. B., ulici J., poté, co se dostal do slovní rozepře s poškozeným ing. J. B., který stoupal po schodech z prvního do druhého poschodí tohoto domu, ho obviněný následoval po schodišti, když v průběhu vzrušivého hovoru, který vedli, obviněný poškozeného srazil ze schodů a ten dopadl na podlahu pod schodištěm, přičemž v důsledku konání obviněného poškozený utrpěl zranění spočívající v tržné ráně v týlní krajině uprostřed a vpravo, v naznačeně pruhovitých oděrkách na hřbetě nosu, v tříštivé zlomenině 7. krčního obratle, ve zlomenině oblouku 6. krčního obratle a ve zhmoždění krční míchy, pro něž byl okamžitě hospitalizován v Nemocnici Č. B., kde při následných zdravotních komplikacích utrpěného zranění – zánětu plic – dne 26. února 2007 zemřel.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a jeho manželka M. K. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 23 To 102/2010, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný připomněl genezi celého případu, včetně závěrů vyslovených Nejvyšším soudem, a tvrdil, že nalézací soud sice doplnil dokazování podle pokynů Nejvyššího soudu, ale provedené důkazy a ani důkazní situaci, která vznikla doplněním dokazování, nevzal v úvahu a toliko zopakoval skutkové i právní názory, které vyslovil již ve svém prvém rozsudku. Při hodnocení důkazů se nalézací soud zabýval závěry znalců kuse a účelově a hodnotil pouze ty údaje, které neodporují učiněnému právnímu hodnocení skutku. Za nesprávný označil především závěr soudu prvního stupně, pokud uvedl, že znalci dospěli k závěru, že intenzitu použité síly stanovit nelze, avšak tuto skutečnost žádným způsobem nehodnotil. Odvolací soud následně, aniž by se podle dovolatele zabýval skutkovým a právním hodnocením, pouze konstatoval, že Okresní soud v Českých Budějovicích správně kvalifikoval skutek obviněného. V odůvodnění ale sám prováděl hodnocení provedených důkazů, avšak s odlišnými skutkovými závěry než nalézací soud, přičemž dospěl ke stejné právní kvalifikaci. I hodnocení odvolacího soudu považoval za kusé a neúplné, neboť se nevypořádalo s nově získanými poznatky.
Dovolatel dále obsáhle citoval odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a měl za to, že se soudy obou stupňů neřídily právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem, přesvědčivým způsobem nedovodily konkrétní nedbalostní zavinění k těžšímu následku smrti podle §221 odst. 3 tr. zák. Nalézací soud podle dovolatele sice zadal znalcům z oboru soudního lékařství doplňující znalecký posudek a poté znalce v rámci hlavního líčení vyslechl, avšak takto získané poznatky vůbec nevyhodnotil, když uvedl, že se vztahují pouze k možnému posouzení skutku obviněného ve smyslu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Stejné důkazy pak hodnotil stejně bez přihlédnutí k novým poznatkům. Takového pochybení se dopustil i Krajský soud v Českých Budějovicích, který podle dovolatele naprosto potlačil a nevyhodnotil nové poznatky získané doplňkem znaleckého posudku s odůvodněním, že se jedná jen o jeden z důkazů, který není nadřazen ostatním.
Obviněný připomněl, že dovolací soud shledal neúplnými východiska soudů zejména „v konkrétním způsobu sražení či strčení poškozeného ze schodů, intenzitě útoku a zohlednění zvláštního režimu poškozeného vyvolaného Bechtěrevovou chorobou.“ V této souvislosti pak tvrdil, že ohledně intenzity sražení poškozeného ze schodů zůstal závěr znalců z oboru soudního lékařství i po doplnění dokazování neměnný, když intenzitu útoku nebylo možno určit.
Soudy obou stupňů ve vztahu k této otázce odkazovaly na výpovědi svědků, kteří zprostředkovaně uváděli, co jim poškozený před smrtí sdělil. Z výpovědí svědků MUDr. J. S., MUDr. L. K., MUDr. M. D., M. M., I.B. a manželky poškozeného nelze podle dovolatele určit intenzitu útoku a ani to, zda pád ze schodů byl způsoben úderem do hlavy, strčením nebo shozením. Jediným objektivním důkazem je podle dovolatele závěr znalců, že na těle poškozeného nebyly nalezeny žádné známky intenzivního útoku a že ke ztrátě rovnováhy poškozeného postačoval útok nízké intenzity. Odvolací soud si však bez řádného vyhodnocení vybral ke svému závěru údaj sdělený MUDr. J. S. o úderu do hlavy a z toho dovozoval intenzitu útoku. Takový závěr však odporuje závěrům soudu prvního stupně, který považoval vyjádření MUDr. J. S. ke způsobu zranění za zcela ojedinělé. Obviněný se proto domníval, že nebyl prokázán ani takový způsob útoku, ani taková jeho intenzita, aby z nich bylo možno dovozovat, že měl a musel předpokládat, že tímto útokem způsobí či může způsobit poškozenému zranění, které by mohlo vést k následku či účinku ve formě takového zranění, které by mohlo vést až ke smrti poškozeného.
Dovolatel rovněž připomněl závěr Nejvyššího soudu, že pro posouzení právní kvalifikace jednání obviněného je podstatné objasnění povahy zranění, které by při popisovaném pádu mohla utrpět osoba, odpovídající tělesnou konstitucí poškozeného, byla-li by postižena zakřivením páteře, ztíženou pohyblivostí, aniž by současně trpěla Bechtěrevovou chorobou, a do jaké míry by u takové osoby bylo omezení její pohyblivosti významné. Ačkoliv se znalci k těmto skutečnostem obsáhle vyjádřili a otázky zodpověděli, soudy tyto poznatky nehodnotily a ani je nevzaly v úvahu. Podle dovolatele se znalci shodli, že by takto postižená osoba, při způsobu a průběhu pádu specifikovaném ve vyšetřovacím pokusu, neutrpěla buď vůbec žádné zranění, nebo pouze podvrtnutí páteře, které by bylo možno kvalifikovat jako lehkou újmu na zdraví. Znalci tak vyloučili následek ve formě těžké újmy na zdraví, případně smrti, nejen u zdravého člověka, nýbrž i osoby, která by byla postižena stejnými vnějšími znaky, jako měl poškozený. Přes tento jednoznačný závěr, který není ničím rozporován, oba soudy setrvaly na nesprávném závěru, že obviněný žil s poškozeným ve společném domě, znal vnější znaky jeho zdravotního stavu, musel předvídat, že k následku, k němuž došlo, může objektivně dojít. Odvolací soud v rozporu se všemi dosavadními závěry zaujal nové stanovisko při hodnocení skutkového stavu, a to že poškozený byl sražen pěstí do hlavy z mnohem vyšší části schodů a z této výšky pak musel obviněný předpokládat, že může dojít k těžké újmě na zdraví i u zdravého člověka, a následně dovodil správnost právní kvalifikace, kterou učinil soud prvního stupně. Tento závěr podle dovolatele odporuje nejen všem dosavadním rozhodnutím, ale i provedeným důkazům, a je opřen pouze o sdělení obviněného, kde se před pádem poškozeného nacházel.
Odvolacímu soudu dále vytýkal, že nehodnotil jeho výpověď jako celek, ale část jeho výpovědi hodnotil jako pravdivou a tu část, v níž se obviněný bránil, že k fyzickému konfliktu s poškozeným došlo, považoval za nepravdivou. Za podstatný pokládal závěr znalců, kteří vyloučili jím označené místo jako místo, odkud mělo dojít k pádu poškozeného, a to pro druh a rozsah zranění, které poškozený utrpěl. Dovolatel v této souvislosti poukazoval i na svědeckou výpověď PhDr. J. P., který je proti němu sice zaujatý, ale přesto uvedl, že na chodbu vyběhl bezprostředně poté, co zaslechl hluk, a viděl obviněného, jak se sklání nad poškozeným na podestě schodů. Z toho vyvozoval, že se nemohl nacházet na tomto místě, pokud by došlo k fyzickému střetu v horní části schodů.
Dovolatel nesouhlasil se závěrem soudů obou stupňů o zavinění ve vztahu ke způsobenému těžšímu následku, opírající se o úvahu, že jako osoba žijící s poškozeným ve stejném domě věděl, jak je postižen a jak se pohybuje, a musel tudíž předvídat, že mu může způsobit vzniklý následek. Učiněný závěr je podle dovolatele v rozporu s provedenými důkazy, zejména znaleckými posudky a výpověďmi znalců. Věděl sice o fyzickém stavu poškozeného, avšak nebyl informován a nevěděl o tom, jakou nemocí trpí. Tato skutečnost nebyla ani všeobecně známa, což potvrzovala i svědkyně J. N. Znalci pak uvedli, že laik nemůže a tudíž ani obviněný nemohl rozpoznat, že poškozený trpí Bechtěrevovou nemocí, a tento zvláštní stav organizmu nemohl zjistit. Poškozený se navíc pohyboval způsobem, který znakům Bechtěrevovy choroby neodpovídal. Jelikož se při posuzování nevědomé nedbalosti vychází z možnosti znalosti, zkoumané na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic obviněného, je obviněný i nadále přesvědčen, že nemohl vědět, že svým jednáním může vzniklý následek či účinek způsobit.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušil a aby Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jak již bylo vyloženo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 8 Tdo 250/2009, ze znění tohoto ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Bylo též uvedeno, že zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je i nadále významná otázka, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. ve vztahu k těžšímu následku. Jinými slovy, zda obviněný tento těžší následek způsobil z nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák., jak vyvodily soudy obou stupňů, a tedy zaviněně.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jinému úmyslně ublížil na zdraví a způsobil takovým činem smrt.
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném ublížení na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §221 odst. 3 tr. zák., spočívající ve způsobení smrti. Způsobení smrti není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.
Bylo také již řečeno, že ohledně zavinění ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v ustanovení §6 písm. a) tr. zák., podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Protože způsobení smrti je v konkrétním případě „těžším následkem“, k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti, poněvadž zákon úmyslné zavinění nevyžaduje.
Netřeba zvláště zdůrazňovat, že obviněný je trestně odpovědný za následek, který způsobil, jen potud, pokud jej zavinil. Zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákon vymezuje nedbalostní zavinění, které je ve vztahu k těžšímu následku obecně relevantní, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákon rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák., o niž v tomto případě jde, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, poněvadž trestní zákon zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nedbalosti nevědomé na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem.
Dovolací soud se v usnesení sp. zn. 8 Tdo 250/2009 zevrubně vypořádal s otázkami příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného, jakož i následkem v podobě ublížení na zdraví relevantním z hlediska aplikace ustanovení §221 tr. zák. v jeho základní skutkové podstatě a též následkem předvídaným v kvalifikované skutkové podstatě podle §221 odst. 3 tr. zák., tj. smrtí poškozeného. Konstatoval, že existence příčinného vztahu byla spolehlivě zjištěna a soudy obou stupňů náležitě odůvodněna. Poznamenal ovšem též, že toto zjištění pro závěr o trestní odpovědnosti nestačí. Stěžejní otázkou je otázka zavinění. V této souvislosti zcela akceptoval názor soudů obou stupňů, že jednání obviněného je nezbytné právně kvalifikovat podle §221 odst. 1 tr. zák., ale nepokládal za přesvědčivě zdůvodněný právní závěr o existenci zavinění, byť z nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák., ve vztahu k následku smrti.
Poukázal na obecné východisko, že pro posouzení, zda účinek v podobě zlomeniny krčních obratlů a zhmoždění krční míchy, tj. těžkou újmu na zdraví, a následně smrt poškozeného obviněný zavinil nejméně z nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák., nutno vycházet z okolností, za jakých tento následek (účinek) nastal, jakož i subjektivních dispozic obviněného. Hodnotící úvahy soudů obou stupňů, opírající se o zjištění, že obviněný dlouhodobě žil ve společném domě s poškozeným, věděl tedy alespoň v hrubých rysech o jeho zdravotních komplikacích související s páteří, o potížích při chůzi a se stabilitou, neboť chodil v předklonu, a též o věku poškozeného, shledal dovolací soud neúplnými, poněvadž nereagovaly na všechny relevantní okolnosti případu, jmenovitě na konkrétní způsob sražení či strčení poškozeného ze schodů, intenzitu tohoto útoku a nezohlednily ani zvláštní stav organizmu poškozeného vyvolaného Bechtěrevovou chorobou. Proto soudu prvního stupně uložil, aby doplnil dokazování o opakovaný výslech znalců MUDr. Z. Š. a MUDr. F. V., CSc., zpracovatelů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.
V řízení po přikázání věci soud prvního stupně v intencích pokynů dovolacího soudu vyžádal jednak doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jež oba jmenovaní znalci předložili a je založeno na č. l. 430-333, jednak znalce MUDr. Z.Š. i MUDr. F. V., CSc., v hlavním líčení zevrubně vyslechl. Poté soud znovu hodnotil provedené důkazy a shledal a odůvodnil, že ani výsledky takto doplněného dokazování nemohou vést k odlišným skutkovým a právním závěrům, jež učil již ve svém prvním odsuzujícím rozsudku. Pečlivě se věnoval odůvodnění úvah o zavinění obviněného, obzvláště pak zavinění z nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák. ve vztahu k těžšímu následku spočívajícímu ve způsobení smrti poškozeného.
V těchto souvislostech nalézací soud akcentoval, že obviněný po celou dobu, co s poškozeným obývali společný dům, věděl, že se pohybuje odlišně od jiných osob, protože, jak se sám obviněný vyjádřil, „měl něco s páteří“, z čehož soud vyvozoval, že třebaže neznal diagnózu choroby poškozeného, měl a mohl vědět, že pokud srazí ze schodů osobu trpící onemocněním páteře, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem, který nastane, se může rozvinout tak, jak se rozvinul, a že poškozený na následky utrpěného zranění zemře. Obviněný atakoval poškozeného, který trpěl postižením pro vnější svět pozorovatelným, přičemž po celou dobu, co se poškozený s obviněným znali, se zdravotní stav poškozeného nezlepšil. Nestalo se, že by chodil vzpřímeně, tempem zdravého člověka, že by do schodů nestoupal opatrně za přidržování se zábradlí pro větší jistotu chůze, což obviněný zjevně musel vnímat, a musel tedy vědět o těchto handicapech poškozeného. Soud však vyvozoval, že stejně tak obviněný musel ze svých osobních poměrů usuzovat na následek, který mohl v důsledku jeho konání nastat. Připomněl, že poškozený byl o rok starší než obviněný, přičemž sám obviněný připomněl svůj nedobrý zdravotní stav, upozornil na potíže při pohybu, ačkoliv pro okolní svět nebyly zjevné. Obviněný si podle soudu musel být vědom toho, že zdravotní stav poškozeného s ohledem jak na jeho chorobu, jíž trpěl od mládí, ale i věk může průběhový děj zkomplikovat. Uzavřel, že obviněný jako průměrně inteligentní pachatel si musel být vědom následků, které mohou nastat v případě zasažení tělesné integrity staršího člověka postiženého závažným a bolestivým onemocněním, přičemž takový následek je předvídatelný. Smrt poškozeného nastala v důsledku obvyklé komplikace utrpěného zranění, a tento těžší následek je tak kryt zaviněním poškozeného (strany 16, 17 odůvodnění rozsudku).
Krajský soud se s právními závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Připomněl, že obviněný žil v sousedství rodiny poškozeného po řadu let (cca téměř 30 let), přičemž po celé toto období byl poškozený postižen zjištěnou závažnou chorobou. Jakkoliv obviněný nemusel mít znalost o tom, jakým onemocněním poškozený trpí, tento zvláštní stav jeho organizmu vnímal. Jestliže obviněný vedl útok zjištěným způsobem, tj. úderem do hlavy, a jeho obětí byl téměř 65letý zdravotně postižený muž, mohl zcela opodstatněně předpokládat, že tento může utrpět i taková poranění, jež povedou k jeho smrti. Poznamenal, že v soudní praxi jsou známy i případy úmrtí či těžké zdravotní újmy důsledkem nekoordinovaného pádu, k němuž došlo po jediném útočníkově úderu. Neopomněl připomenout, že v posuzovaném případě obviněný poškozeného napadal na schodišti s kamenným obložením, přičemž sám počátek jeho pádu situoval od poloviny schodiště. I on proto konstatoval, že udeřil-li obviněný poškozeného z malicherných příčin při sousedském sporu do hlavy, a zavinil tak jeho pád ze schodů, musel si vzhledem ke způsobu útoku za daných okolností být vědom, že napadenému vzhledem k jeho věku a viditelnému zdravotnímu postižení může způsobit i vážná poranění, jež mohou být takovým zátěžovým faktorem, že důsledkem komplikací mohou vést až k jeho úmrtí (strany 7, 8 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud nemůže než konstatovat, že soudy obou stupňů, zvláště pak soud prvního stupně, věnovaly otázce zavinění ve vztahu k těžšímu následku obsaženému v ustanovení §221 odst. 3 tr. zák. náležitou pozornost a své závěry pečlivě odůvodnily způsobem, který je třeba akceptovat. Je pravda, že doplnění dokazování ani zevrubný výslech obou znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, žádný významný posun v již dříve učiněných zjištěních neznamenaly, což však samo o sobě nikterak přesvědčivost úvah soudů neznevažuje, jelikož znalecký posudek, jakož i výpovědi znalců MUDr. Z. Š. a MUDr. F. V., CSc., jsou jen parciálními důkazy, které je třeba hodnotit v kontextu s dalšími provedenými důkazy v souladu se zásadami obsaženými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., čemuž soud prvního stupně zjevně dostál.
Obviněný s právním závěrem soudů o existenci jeho zavinění ve formě nedbalosti nevědomé k těžšímu následku smrti poškozeného nesouhlasil a s odkazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a výpovědi obou již jmenovaných znalců poukazoval na to, že nebyl prokázán ani takový způsob útoku, ani taková jeho intenzita, aby z těchto okolností bylo možné dovozovat, že měl a musel předpokládat, že tímto útokem způsobí či může způsobit poškozenému zranění, které by mohlo vést k následku spočívajícímu ve způsobení takového zranění, jež by mohlo vést ke smrti. Dále pak vytýkal, že náležitá pozornost nebyla věnována ani povaze zranění v kontextu se zvláštním stavem organizmu zjištěným u poškozeného trpícího Bechtěrevovou chorobou. Uvedl, že věděl o fyzickém stavu poškozeného, věděl, že je postižen a jak se pohybuje, ale nemohl rozpoznat, že trpí Bechtěrevovou chorobou. Osoba, která by byla postižena jakoukoliv jinou chorobou páteře s vnějšími znaky odpovídajícími poškozenému a jeho pohybu, by při pádu utrpěla nejvýše zranění odpovídající lehké újmě na zdraví. Vyvozoval proto, že na základě objektivních okolností a jeho subjektivních dispozic nemohl vědět, že svým jednáním může způsobit vzniklý následek. Námitky obviněného však nemohou obstát.
Je zjevné, že oba soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami obviněného, jež měly zpochybnit závěr o existenci zavinění ve vztahu k užité kvalifikované skutkové podstatě podle §221 odst. 3 tr. zák., přesvědčivě vypořádaly. Třebaže doplňující závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a podrobné výpovědi znalců MUDr. Z. Š. a MUDr. F. V., CSc., nezodpověděly otázku, jak velkou intenzitou byl poškozený sražen (strčen) ze schodů, a vyzněly v tom smyslu, že osoba trpící ztíženou pohyblivostí a patologickým zakřivením páteře, u níž ale nebyla diagnostikována Bechtěrevova choroba, by neutrpěla poranění takového rozsahu a závažnosti jako poškozený, z čehož vyplývá, že na rozsahu a závažnosti poranění poškozeného se významně podílela právě Bechtěrevova choroba, nemohou bez dalšího zpochybnit přesvědčivost hodnotících úvah soudu prvního stupně. Ten jednak systematicky a přesvědčivě vyložil, že to byl právě obviněný, kdo svým aktivním konáním zapříčinil pád poškozeného ze schodů, v jehož důsledku utrpěl vedle nevýznamných poranění v obličejové části především tříštivou zlomeninu 7. krční obratle, zlomeninu oblouku 6. krčního obratle a zhmoždění krční míchy, pro něž byl hospitalizován, přičemž v důsledku následných zdravotních komplikací těchto zranění, zánětu plic, zemřel. Není sporu ani o tom, že náležitou pozornost věnoval jak vyhodnocení objektivních okolností, za nichž k útoku došlo, tak i subjektivním dispozicím obviněného. V těchto souvislostech bylo jasně zjištěno, že obviněný žil v sousedství poškozeného a jeho rodiny dlouhou dobu, přičemž fyzický a motorický handicap poškozeného byl zjevný a ani obviněný tuto vědomost nikterak nepopíral. I on seznal, že se poškozený, v inkriminované době 65letý muž, pohybuje pomalu, s obtížemi a že „chodí ohnutý do pravého úhlu“. Soudy obou stupňů výstižně akcentovaly, že ač obviněný nemusel mít přesnou vědomost o skutečné povaze postižení poškozeného, tedy že trpí právě Bechtěrevovou chorobou, při sražení člověka tohoto postižení, vyznačujícího se mimo jiné motorickou nedostatečností, ze schodů, člověka nepřipraveného na takový způsob útoku, kterému ani nedokázal čelit, měl a mohl vědět, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem se může rozvinout způsobem, který nastal, tedy že poškozený při léčbě vážných poranění, jež v důsledku pádu utrpěl a jež si obviněný měl a mohl představit jako očekávatelný důsledek pádu takové osoby, zemře na zánět plic, který pro takové situace rozhodně nepředstavuje mimořádnou, nepředvídatelnou komplikaci. Vychází-li konstrukce nevědomé nedbalosti nejen z povinnosti, ale i možnosti předvídat poruchy, popř. ohrožení, zájmu chráněného trestním zákonem, byly tyto předpoklady v posuzované věci splněny a soudy správně shledaly existenci tohoto zavinění i ve vztahu k těžšímu následku smrti.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková