ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.541.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 541/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. května 2006 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 8 To 306/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 100/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. B. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 2 T 100/2003, uznán vinným, že
„1. dne 23. 3. 2003 v 10:16 hod. oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia 3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním nádraží v P. jsou v úschovní skříňce uloženy čtyři bomby, ačkoli věděl, že tato zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena, několik vlakových spojů bylo zpožděno a jiné musely být předčasně ukončeny v jiných stanicích,
2. dne 23. 3. 2003 v 10:55 hod. opětovně oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia 3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním nádraží v P. jsou v úschovní skříňce uloženy čtyři bomby s tím, že upřesnil, že vybuchnou ve 13:00 hod., ačkoli dobře věděl, že tato zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena, přičemž několik vlakových spojů Č. d., a. s., bylo zpožděno a jiné musely být předčasně ukončeny v jiných stanicích, a způsobil tímto jednáním společnosti Č. d., a. s., škodu ve výši 192.700,- Kč,
3. dne 26. 3. 2003 ve 12:32 hod. oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia 3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním nádraží v P. je v úschovně zavazadel uložena bomba, ačkoli věděl, že tato zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena, několik vlakových spojů Č. d., a. s., bylo zpožděno a jiné musely být předčasně ukončeny v jiných stanicích, a způsobil tímto jednáním společnosti Č. d., a. s., škodu ve výši 73.200,- Kč,
4. dne 27. 3. 2003 v 07:07 hod. oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia 3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním nádraží v P. je v úschovně zavazadel uložena bomba, ačkoli věděl, že tato zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena, několik vlakových spojů Č. d., a. s., bylo zpožděno a jiné musely být předčasně ukončeny v jiných stanicích, a způsobil tímto jednáním společnosti Č. d., a. s., škodu ve výši 49.700,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokračující trestný čin šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák. a podle §199 odst. 3 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců; pro výkon tohoto trestu jej zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Současně obviněnému uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit na náhradě škody poškozené společnosti Č. d., a. s., částku ve výši 350.700,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2005, a usnesením sp. zn. 8 To 306/2005 jej jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce Mgr. R. F. dovoláním (k obsáhlému vyjádření obviněného ze dne 15. 10. 2005, jež bylo součástí podaného dovolání, Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť nebylo podáno ve smyslu ustanovení §265d odst. 2 tr. ř. prostřednictvím obhájce). V obecné rovině jej vymezil dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a), h) a l) tr. ř., neboť se domníval, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a uložen mu trest, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, které měly deklarované dovolací důvody naplňovat:
K důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítl, že v jeho trestní věci rozhodl senát, jehož členové měli být podle §30 tr. ř. vyloučeni z důvodu existence pochybností, že pro poměr k obviněnému (zejména pro jeho rasu) nemohli nestranně rozhodovat. Na podjatost členů odvolacího senátu dovolatel usuzoval konkrétně z toho, že tento senát nevyhověl žádnému z jeho návrhů na doplnění dokazování, jmenovitě návrhům na výslech svědků M. M. a H. B.
Existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný založil na tvrzení, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští – takové pochybení soudu přitom dovozoval z toho, že mu byl uložen trest, ač žádný trestný čin nespáchal. Jeho nevinu mají dokazovat závěry znaleckého posudku vypracovaného Kriminalistickým ústavem P. a další listinné důkazy, které odvolacímu soudu předložil (zejména jízdenka z K. do P., doklad o nákupu suvenýrů na hradě K. a zaslaná pohlednice).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný (opět) argumentoval tím, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, neprovedení těchto důkazů náležitě nezdůvodnil a nezhodnotil nově předložené důkazy.
V závěru svého podání obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle ustanovení §265m tr. ř. zrušil a sám rozhodl tak, že jej podle §226 písm. c) tr. ř. zprostí obžaloby v celém rozsahu.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření zaujal názor, že obviněný vznesl výlučně námitky, které deklarovaným dovolacím důvodům obsahově neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a aby tak učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání přitom vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ, že by Nejvyšší soud učinil rozhodnutí jiné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. rovněž vyplývá, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku nebo postupu soudů obou stupňů.
První obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Citovaný dovolací důvod je projevem ústavně zakotveného principu práva na zákonného soudce, neboť ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a jen zákon stanoví příslušnost soudu i soudce. Uvedené zákonné ustanovení obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (výjimku tvoří případy, kdy místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně).
O takovou situaci však v daném případě nepochybně nešlo. Třebaže obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku výslovně vytkl, že v jeho trestní věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, opřel tuto námitku o argumenty, které zvolený důvod dovolání nezakládají.
Tak tomu bylo tehdy, spatřoval-li nesplnění zákonných požadavků na náležité obsazení senátu odvolacího soudu v tom, že jeho členové byli z důvodu pochybnosti, že pro poměr k jeho osobě (z důvodu jeho rasy) nemohli nestranně rozhodovat, vyloučeni podle §30 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení. Nenamítl tedy to, že senát odvolacího soudu nebyl náležitě obsazen, ale to, že existuje pochybnost o podjatosti jeho členů. Takové námitky ovšem s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nekorespondují a Nejvyšší soud se jimi z tohoto hlediska nemohl zabývat.
Pouze teoreticky by bylo možno uvažovat o podřazení těchto námitek pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Také ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu však Nejvyšší soud konstatoval, že jej nelze s ohledem na charakter dovolatelem vytýkaných vad aplikovat. Je tomu tak proto, že obviněný dovozoval podjatost členů senátu odvolacího soudu toliko z toho, že nevyhověli jeho návrhům na doplnění dokazování (na dovolatelovo naprosto nekonkrétní tvrzení, že „podjatost byla patrná jak z nonverbálních, tak i z verbálních projevů všech soudců tohoto senátu“, nelze brát vůbec zřetel), což jsou ovšem argumenty, které nelze v dovolacím řízení namítat ani v rámci tohoto, ani jiného z důvodů dovolání vyjmenovaných v ustanovení §265b tr. ř.
Není od věci poznamenat, že aby mohl být poměr vyloučené osoby k osobě, jíž se úkon přímo dotýká (tj. i k osobě obviněného), dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti takové osoby objektivně přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím, musí mít zcela konkrétní podobu a musí být přesvědčivým způsobem odůvodněn; takový charakter přitom rozhodně nemá odlišný názor obviněného na rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů, než jak k němu přistoupily soudy obou stupňů.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka podjatosti členů senátu Městského soudu v Praze nebyla uplatněna v souladu s výše uvedenými požadavky zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a jako taková není způsobilá tento dovolací důvod naplnit.
V pořadí druhým dovolacím důvodem, na nějž obviněný v dovolání odkázal, byl ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podstata tohoto důvodu dovolání spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V návaznosti na uvedenou zákonnou citaci je třeba zdůraznit, že tento dovolací důvod slouží k nápravě vad výroku o trestu v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných, přičemž druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu, dále jestliže mu byly uloženy dva či více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, popřípadě nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§16 odst. 2 tr. zák.).
V rozporu s výše uvedenými požadavky však obviněný spatřoval nepřípustnost uloženého trestu v tom, že mu byl vůbec nějaký trest uložen, když se žádného trestného činu nedopustil (na tomto místě zmínil důkazy, které mají jeho nevinu dokládat, tj. závěry znaleckého posudku vypracovaného Kriminalistickým ústavem P., jízdenku z K. do P., pokladní doklad o nákupu suvenýrů na hradě K. a zaslanou pohlednici).
Je zjevné, že ač dovolatel formálně uplatnil tento důvod dovolání s argumentem, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ve skutečnosti jeho námitky směřovaly primárně vůči učiněným skutkovým zjištěním a závěru soudu o jeho vině. Obviněný tak fakticky uplatnil výhrady, které se dotýkaly jiného údajného pochybení soudu, než bylo splnění zákonných podmínek pro uložení trestu, jimiž poukázal na nedostatečně provedené dokazování a chybné hodnocení důkazů, a teprve v důsledku takto tvrzených nedostatků dovozoval, že mu byl uložen nepřiměřený trest. Stejně jako v předchozím případě tak namítal vady, které nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto, nebo jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání dále vyplývá, že obviněný uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V souladu s tímto zákonným ustanovením lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Tento dovolací důvod je založen při naplnění alespoň jednoho ze dvou zde alternativně uvedených dílčích důvodů. Dovolatel zaměřil své výhrady proti prvnímu z nich a vyjádřil názor, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Proto se na posuzovaný případ nevztahuje ta část citovaného zákonného ustanovení, která předpokládá zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku, přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že ani tento dovolací důvod obviněný neuplatnil relevantně; také v rozsahu těchto výhrad totiž pouze polemizoval s tím, v jakém rozsahu soudy obou stupňů provedly dokazování a jak provedené důkazy hodnotily. Tak tomu bylo v případě jeho tvrzení, kdy opakovaně (jako na jiném místě v jeho mimořádném opravném prostředku) vytkl, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy (zejména výslechy svědků M. M. a H. B.), neprovedení těchto důkazů náležitě nezdůvodnil a nezhodnotil nově předložené důkazy (zejména jízdenku z K. do P., pokladní doklad o nákupu suvenýrů na hradě K. a zaslanou pohlednici). Protože obviněný neuvedl žádnou konkrétní námitku, která by byla způsobilá uvedený důvod dovolání věcně naplnit, Nejvyšší soud ani k této části jeho mimořádného opravného prostředku nepřihlížel.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu do doby rozhodnutí o dovolání přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat, neboť předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 takový návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. neučinil. Pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a