ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.614.2004.1
chni obvinění zproštěni obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. oprávněnou osobou k podání dovolání, a to i v neprospěch obviněných. Tento mimořádný opravný prostředek podala u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a včas, neboť tak učinila ve lhůtě dvou měsíců uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. Z hlediska obsahu podané dovolání splňuje náležitosti požadované ustanovením §265f tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení skutku.
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pod jmenovaný dovolací důvod nelze podřadit tvrzení nejvyšší státní zástupkyně, že za současného stavu věci není jisto, zda odvolací soud skutečně vydal konečné meritorní rozhodnutí v této trestní věci, neboť podle písemného vyhotovení rozsudku ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 1 To 91/2002, i podle protokolu o veřejném zasedání, v němž byl tento rozsudek vyhlášen, byli obvinění zproštěni obžaloby krajského státního zástupce v Ostravě sp. zn. 4 KZv 70/94 ze dne 1. 11. 1996. Jednání před soudem prvého stupně v této věci se však vedlo na základě obžaloby krajského státního zástupce v Ostravě sp. zn. 4 KZv 77/94 ze dne 2. 6. 1997, zatímco řízení o obžalobě sp. zn. 4 KZv 77/94 (správně mělo být 4 KZv 70/94) ze dne 1. 11. 1996 bylo pravomocně skončeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 1 To 49/97, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 1997, sp. zn. 32 T 34/96, kterým byla předmětná trestní věc podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena krajskému státnímu zástupci k došetření.
Dovolatelka si sice byla vědoma toho, že tato vada rozhodnutí soudu druhého stupně není sama o sobě napadnutelná mimořádným opravným prostředkem podle hlavy XVII. trestního řádu, současně však uvedla, že způsobuje zmatečnost napadeného rozhodnutí.
K tomu je zapotřebí uvést, že soud druhého stupně se ve zprošťujícím výroku svého rozsudku skutečně dopustil vytýkaného pochybení. Jde však o nepřesnost, která by na správnost a zákonnost výroku - pokud by tu nebylo dalších nedostatků - neměla zásadní vliv. Podstatné totiž je, že odvolací soud ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. rozhodl o skutku, který byl uveden v žalobním návrhu. Ve výroku rozsudku totiž popsal skutek, který byl uveden v žalobním návrhu sp. zn. 4 KZv 77/94 ze dne 2. 6. 1997, byť nepřesně citoval žalobní návrh sp. zn. 4 KZv 70/94 ze dne 1. 11. 1996 (popis skutku v obou žalobních návrzích podaných v rozmezí cca sedmi měsíců byl takřka identický). Především však na vytýkanou vadu nelze vztáhnout žádný z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř., proto Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání k ní ani nemohl přihlížet.
Dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ovšem byl nejvyšší státní zástupkyní relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž vytkla odvolacímu soudu, že ve věci vynesl zprošťující rozsudek, přestože možnost právní kvalifikace žalovaného skutku (přes výhrady k jeho popisu v odsuzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně) jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. v jeho kvalifikované skutkové podstatě zásadně nevyloučil, byť ji současně zpochybnil výhradami jak k aplikaci odst. 4 citovaného ustanovení, tak k aplikaci ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. a §8 odst. 1 tr. zák. Teprve od těchto námitek ryze hmotněprávní povahy se odvíjely na ně bezprostředně navazující námitky procesněprávního charakteru vztahující se k nesprávnému výkladu podmínek pro použití zásady zákazu reformace in peius.
Nejvyšší soud proto ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. (jelikož současně neshledal podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř.) přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Dospěl přitom k závěru, že podané dovolání je důvodné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. V tzv. kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 4 spáchá tento trestný čin ten, kdo způsobí škodu velkého rozsahu, podle odst. 3 písm. a) ten, kdo jedná jako člen organizované skupiny, a podle odst. 3 písm. b) ten, kdo uvedeným činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Pokusem trestného činu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Naproti tomu přípravou k trestnému činu podle §7 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného (§41 odst. 2 tr. zák.) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu nebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu.
K tomuto zákonnému vymezení je třeba z hlediska rozsahu a důvodů podaného dovolání v obecné rovině uvést, že objektem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je cizí majetek; majetkem jsou přitom nejen věci, nýbrž i pohledávky a jiná majetková práva. Škodou na cizím majetku se rozumí újma majetkové povahy (obsahem škody zpravidla bývá nějaká věc nebo peněžitá částka). Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě; současně však směřuje k obohacení pachatele nebo někoho jiného. Mezi podvodným jednáním pachatele, omylem u podváděné osoby, škodou u poškozeného a obohacením pachatele (popř. jiné osoby) musí být příčinná souvislost.
Je-li znakem tzv. kvalifikované skutkové podstaty výše způsobené škody, má zásadní význam ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. (značnou škodou se rozumí škoda v částce nejméně 500 000 Kč, škodou velkého rozsahu škoda v částce nejméně 5 000 000 Kč). U tohoto znaku postačuje zavinění z nedbalosti [§6 písm. a), §5 tr. zák.], v základní skutkové podstatě však jde o úmyslný trestný čin (§4 tr. zák.), který je dokonán obohacením pachatele nebo někoho jiného. Jako pokus ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. by bylo možno posoudit jak jednání, jímž pachatel po uvedení jiného v omyl nedokonal obohacení, tak jednání, jímž se pachatel teprve pokusil někoho uvést v omyl. Přípravou by pak mohlo být jednání ještě vzdálenější dokonání trestného činu podvodu, pokud by bylo podřaditelné pod ustanovení §7 odst. 1 tr. zák.
Spolupachatelství se smyslu §9 odst. 2 tr. zák. předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde v případě, že každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. trest.). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob tedy vždy musí naplňovat znaky jednání popsaného ve skutkové podstatě téhož trestného činu. O spolupachatelství přitom může jít jak u dokonaného trestného činu, tak u trestného činu spáchaného ve stadiu pokusu, nebo dokonce jen ve stadiu přípravy.
Je samozřejmé, že spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu jen u úmyslných trestných činů. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Tento společný úmysl však nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů; ta se nevyžaduje - postačí jen dohoda konkludentní. Pokud mají z několika pachatelů jen někteří společný úmysl, posuzují se pouze oni jako spolupachatelé. Přichází-li v úvahu použití tzv. kvalifikované skutkové podstaty, je třeba zkoumat, zda každý ze spolupachatelů odpovídá i za těžší následek, příp. za jinou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (§6 tr. zák.).
Z procesních ustanovení je třeba zmínit §120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Z hlediska řešené problematiky je konečně třeba zmínit i ustanovení §264 odst. 2 tr. ř. Podle něho platí, že byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného pak nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno. Změna k horšímu se tedy může projevit zejména ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody způsobené trestným činem, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich. Pokud jde o skutková zjištění, změnou v neprospěch obviněného by mohlo být zejména rozhodnutí o větším rozsahu trestné činnosti, uznání obviněného vinným ze spáchání závažnějšího následku, ze závažnější formy účasti na společné trestné činnosti apod., byť by taková změna neměla vliv na právní kvalifikaci ani na výši trestní sazby (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.).
Při aplikaci výše uvedených převážně obecných úvah na řešení konkrétního případu je zapotřebí uvést, že Vrchní soud v Olomouci se dopustil nepřehlédnutelné rozporuplnosti, když v Odůvodnění:svého rozhodnutí na jedné straně uvedl, že rozsudky soudu prvního stupně sice vyhovují ve své výrokové části požadavkům upraveným ustanovením §120 a násl. tr. ř. (str. 30 dole), aby na straně druhé konstatoval, že popis skutku obsažený ve výroku obou napadených rozsudků neodpovídá použité právní kvalifikaci v podobě pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (str. 35 dole). To v dalším textu upřesnil tak, že v popisu skutku chybí vyjádření těch skutečností, které jsou podstatné pro odlišení jednotlivých vývojových stádií trestného činu, a že nejasné je pak i vyjádření skutečností rozhodných pro posouzení naplnění znaků spolupachatelství, jak je vymezuje ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., u všech obžalovaných. Z toho pak dovodil, že výrok rozsudku vykazuje vady, na které je třeba reagovat z pohledu ustanovení §258 odst. 1 písm. d) tr. ř.
Přes uvedenou rozporuplnost Nejvyšší soud konstatuje, že popis skutku vztahující se v obou odsuzujících rozsudcích soudu prvního stupně ke všem devíti obviněným skutečně není zcela precizní a všestranně vyjadřující všechny skutkové okolnosti významné pro právní kvalifikaci jednání každého jednotlivého obviněného. To však na druhé straně ještě neznamená, že by v úvahu mělo přicházet pouze a jedině to řešení, k němuž nakonec odvolací soud přistoupil. Nejvyšší soud se s právními názory vrchního soudu nemohl bezezbytku ztotožnit, naopak v mnohém musel přisvědčit argumentům obsaženým v dovolání nejvyšší státní zástupkyně.
Pokud odvolací soud v Odůvodnění:svého rozhodnutí tvrdí, že v rozsudku soudu prvního stupně není skutkově vyjádřena ani důkazně prokázána souvislost, která by odůvodňovala aplikaci ustanovení o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. na celý skutek a u všech obviněných, je zapotřebí upozornit, že z popisu skutku vyplývá, že v první fázi trestného jednání nejprve obvinění S. P. a I. H. z popudu obviněného Ing. A. O., Csc. vyhotovili anglicky psané falešné směnky znějící na částku 8 milionů USD ve prospěch P. firmy K., spol. s r. o. Poté, opět na popud obviněného Ing. A. O., obviněný P. přiměl obviněného Ing. V. Ž., aby opatřil falešné směnky razítkem Č. s., a. s., jako avala (ručitele) těchto cenných papírů, čímž se sledovalo zajištění jejich lepší obchodovatelnosti. Kontakt mezi obviněnými jako kurýr zajišťoval obviněný M. H. Poté obviněný Ing. A. O., Csc. zařídil v B. další zfalšování těchto směnek (nepravé podpisy pracovníků Č. s., a. s., změna doby a místa splatnosti, rozmnožení na více exemplářů) a jejich uvedení na finanční trhy v České republice, Maďarsku, Velké Británii, Spolkové republice Německo, Rakousku a Thajsku. Na těchto operacích se podíleli (jako řidiči, resp. falešní pracovníci centrály Č. s., a. s., v P.) obvinění R. K., Ing. M. H., T. G. a D. K., kteří po zadržení prvních shora jmenovaných obviněných v této činnosti pokračovali i ohledně dalších falešných směnek v nominální hodnotě 20 milionů USD, jež byly uvedeny na finanční trhy.
Už z tohoto stručně popsaného skutku je zřejmé zjištění soudu prvního stupně, že všichni obvinění se postupně zapojili do společného trestného jednání spočívajícího ve vyhotovení falešných směnek, jejich opatření falešným avalem Č. s., a. s., rozmnožení a další zfalšování, uvedení na finanční trhy ve více zemíc
h a ujišťování různých subjektů, jež se na tyto směnky (resp. „blokaci“ částky 160 mil. USD) dotazovaly, že je vše v pořádku, aby podpořili obchodovatelnost předmětných falz cenných papírů, jak to správně zdůraznila dovolatelka. Té však již dovolací soud nemohl přisvědčit v tvrzení, že každý z obviněných jednal s vědomím, že si počíná protiprávně, a že každý z nich vykonal část jednání, jež ve svém souhrnu směřovalo k tomu, aby předem neurčené subjekty působící na trhu cenných papírů byly uvedeny v omyl a provedením obchodních transakcí s falešnými směnkami jim vznikla škoda.
Je sice pravda, že pojmový znak spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. naplňuje nejen současné, nýbrž i postupné jednání více osob, směřuje-li k naplnění jednoho cíle, při němž každý ze spolupachatelů naplňuje svou účastí jeden z článků řetězu, který ve svém souhrnu tvoří trestný čin (v daném případě jeho pokus, resp. přípravu). Na to ostatně bylo poukázáno již v předchozím textu s odkazem na rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. trest. a obdobně lze připomenout i dovolatelkou zmíněné rozhodnutí uveřejněné v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR pod č. 2/1980-12-I, podle něhož není třeba, aby se všichni spolupachatelé účastnili na trestné činnosti stejnou měrou; stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Tvrdí-li však dovolatelka, že taková situace v dané trestní věci skutečně nastala, jak prý lze bez pochyb zjistit i z popisu skutku v rozsudku soudu prvého stupně a z jeho bližšího rozvedení v Odůvodnění:tohoto rozhodnutí, nemohl se Nejvyšší soud s takovou argumentací bezezbytku ztotožnit. Především u těch obviněných, kteří se na trestné činnosti měli podílet menší měrou (např. v roli kurýrů) prozatím nebylo zcela spolehlivě zjištěno, že sledovali společný cíl a zamýšlený následek byl pokryt jejich zaviněním. Uvedená okolnost u těchto obviněných nabývá na významu tím spíše, že i jejich jednání bylo nalézacím soudem posouzeno v rámci tzv. kvalifikované skutkové podstaty. Už proto mělo být zjišťováno, zda každý ze spolupachatelů odpovídá i za těžší následek, příp. za jinou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Takové zjištění pak mělo být pregnantně vyjádřeno již ve výroku odsuzujícího rozsudku a náležitě odůvodněno.
Přestože Nejvyšší soud v tomto směru shledal požadavky odvolacího soudu na potřebu přesně vyjádřit již v popisu skutku konkrétní jednání, společný cíl a zamýšlený (těžší) následek u každého z obviněných opodstatněnými, nemohl se současně ztotožnit s jeho názorem, že po zrušení odsuzujícího rozsudku je jediným řešením vynesení zprošťujícího rozsudku, jak to ještě bude dále vyloženo.
Uvedený požadavek se ve své podstatě dotýká použité právní kvalifikace u každého z obviněných (zejména ve vyšších trestních sazbách). Nejvyšší soud se přesto nemohl ztotožnit ani s další výhradou Vrchního soudu v Olomouci, že v popisu skutku nejsou vyjádřeny zákonné znaky kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 (event. odst. 3) tr. zák., zejména vůči jakému subjektu a jakým způsobem mělo dojít ke škodlivému následku na jeho majetku, a jaká škoda měla z činnosti obviněných vzejít.
Dovolací soud musel přisvědčit argumentům podaného dovolání zejména v tom, že za subjekt, jemuž hrozil škodlivý následek především, je třeba bez jakýchkoli pochybností považovat Č. s., a. s. To je zřejmé nejen z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, kde je tato poškozená společnost opakovaně zmiňována, ale závěr o této poškozené společnosti vyplývá i ze zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění zákona č. 29/2000 Sb. Podle jeho §32 odst. 1 je totiž směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil; podle odst. 2 tohoto ustanovení pak platí, že závazek směnečného rukojmího je platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy.
Nelze proto zpochybňovat skutkový závěr soudu prvního stupně, že právě Č. s., a. s., hrozilo nebezpečí, že od ní bude požadováno, aby plnila jako aval nekrytých směnek místo směnečného dlužníka. Vedle toho hrozila škoda z obchodovatelných falešných cenných papírů všem subjektům, jež by s nimi obchodovaly (resp. za ně zaplatily); to je ostatně v popisu skutku vyjádřeno slovy „… různým bankovním ústavům v zahraničí nepravdivě potvrzovali, že u Č. s. a. s., divize úvěrů, centrála P., má firma K., spol. s r. o., O. k obchodním operacím ,zablokovánu‘ částku 160 milionů USD“. Takový popis skutku ve vztahu k poškozenému subjektu sice samozřejmě není jediný možný a z formulačního hlediska perfektní, avšak vzhledem ke stadiu trestné činnosti (pokusu), v němž se obvinění měli činu dopustit, jej lze považovat za vyhovující.
Nejvyšší soud rovněž nemohl souhlasit s tvrzením odvolacího soudu, že v popisu skutku není ani rámcově vyjádřeno, jaká škoda měla z činnosti obviněných vzejít. Vždyť již v samotném úvodu obsáhle popsaného skutku je naprosto zřetelně uvedeno, že tam jmenovaní obvinění „… vystavili nejméně čtyři kusy směnek na formuláři s anglickým textem, datované dnem 24. 3. 1994, každou v nominální hodnotě 2 milionů USD, tedy celkem v nominální hodnotě nejméně 8 milionů USD, …“. Byla-li takovýmto způsobem vyjádřena nominální hodnota falešných směnek, jež byly uvedeny do oběhu, nelze mít pochybnosti o tom, že dokonce každá z původně vystavených čtyř falešných směnek znějících na částky 2 miliony USD mnohonásobně překročila hranici škody velkého rozsahu (to i podle nyní platného znění ustanovení §89 odst. 11 tr. zák.). Takto ostatně uvažoval i soud prvního stupně, když na str. 89 a násl. odsuzujícího rozsudku odůvodňoval právní kvalifikaci jednání obviněných a z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. dovodil, že to představuje okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §250 odst. 4 tr. zák. Ve zmíněné části Odůvodnění:svého rozsudku se tento soud vypořádal i s některými dalšími znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, zejména se zaviněním jednotlivých obviněných, s jejich rozdílným podílem na trestné činnosti, ale i s otázkou, v jakém stádiu (ukončený pokus) se trestného činu dopustili, s problematikou spolupachatelství apod.
Třebaže úvahy nalézacího soudu v tomto směru nebyly zcela vyčerpávající (například nebylo zdůvodněno, proč každému z obviněných je přičítána odpovědnost i za těžší následek), nelze se na druhé straně ztotožnit s výše zmíněným právním hodnocením skutku ze strany odvolacího soudu, zejména pokud se jedná o posouzení skutečností, konkrétně vůči jakému subjektu a jakým způsobem mělo dojít ke škodlivému následku na majetku, a jaká škoda měla z jednání obviněných vzejít. Dospěl-li přesto odvolací soud k závěru, že některé skutkové okolnosti by bylo třeba přesněji zjistit a následně popsat ve výroku rozsudku, měl zcela konkrétně uvést, jakými důkazy by se tak mělo stát a kterým otázkám by měl nalézací soud věnovat zvýšenou pozornost. Rozhodně nepostačovalo konstatovat, že „… stávající popis skutku … neumožňuje ani posouzení činu obžalovaných v podobě přípravy trestného činu podvodu podle §7 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 4 (event. 3) tr. zák.“ (str. 38 jeho rozsudku). Ostatně okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, o nichž se v této souvislosti zmínil odvolací soud při uvažovaném posouzení skutku podle ustanovení §250 odst. 3 tr. zák. (že prý není vyjádřena vyšší forma součinnosti obviněných v podobě existence organizované skupiny ani jiný zvlášť závažný následek), jsou v tomto případě irelevantní.
Přes tyto výhrady Nejvyššího soudu k uvedenému právnímu posouzení skutku odvolacím soudem je třeba uvést, že za správnou je nutno považovat úvahu tohoto soudu, že jednání obviněných nelze posoudit jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 tr. zák. (vzhledem ke společnému ustanovení §143 tr. zák.), neboť vyvození této kvalifikace by bylo s ohledem na dobu spáchání trestného činu (rok 1994) v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák. (str. 38 rozsudku).
Jestliže Vrchní soud v Olomouci v samém závěru svého rozhodnutí uvedl, že si byl vědom skutečností, že zjišťované vady napadených rozsudků … měly vést k tomu, že … obě věci měly být vráceny … soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nic mu nebránilo, aby tak učinil. Nebránila mu v tom ani procesní překážka tzv. zákazu reformace in peius zakotvená v ustanovení §264 odst. 2 tr. ř. (srov. shora). Vrchní soud si tuto překážku nesprávně vyložil, když uzavřel, že krajský soud by již nemohl skutková zjištění rozšiřovat a zpřesňovat tak, aby popis skutku odpovídal jiné právní kvalifikaci, než jak jednání původně posoudil. Pokud totiž dospěl k závěru, že doplnění dokazování (s ohledem na jeho celkový rozsah) mohl realizovat pouze soud prvního stupně, nemohl takovou možnost vyloučit nepřijatelně extenzivním výkladem citovaného ustanovení.
Nejvyšší soud je shodně s dovolatelkou přesvědčen, že takový názor nelze akceptovat, neboť zásada zákazu reformace in peius se nevztahuje na samotné řízení o obžalobě, nýbrž pouze na jeho výsledek, tedy meritorní rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 4 Tz 174/99, publikované v Soudních rozhledech č. 1/2000, jako trestní rozhodnutí pod č. 12., str. 23). Přisvědčil jí i v názoru, že porušením zákazu reformace in peius by mohla být i změna skutkových zjištění, ovšem pouze za situace, kdy by tato změna vedla zejména k méně příznivému právnímu posouzení skutku (a potažmo i rozhodnutí o trestu případně ochranném opatření). V daném případě však nelze usuzovat, že po předpokládaném doplnění dokazování by mělo dojít k takovým změnám skutkových zjištění, které by mohly vést k ještě přísnější kvalifikaci než kterou dovodil nalézací soud. Tak tomu nemůže být ani při právní kvalifikaci uvažované vrchním soudem, neboť výrok o vině přípravou trestného činu jako stadiem vzdálenějším od dokonání trestného činu je vždy příznivější než výrok o vině pokusem takového trestného činu (i když v trestnosti přípravy a pokusu trestného činu v zásadě není žádného rozdílu). Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného ve smyslu §264 odst. 2 tr. ř. by se však jednalo, byl-li by po zrušení napadeného rozsudku jako pokusu trestného činu obviněný uznán vinným dokonaným trestným činem (srov. přiměřeně rozh. č. 59/1994 Sb. rozh. trest.).
Kromě až dosud citovaných rozhodnutí se problematikou zásady zákazu reformace in peius zabývala i další rozhodnutí. Jedním z nich je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. 5 Tz 162/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura (z oblasti trestního práva) č. 10/2000, rozhodnutí č. 34, podle něhož za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nelze považovat takové doplnění popisu skutku, které nenarušuje ani totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř., neboť se jím jen doplňuje dřívější nepřesný popis skutku, přičemž podstata skutku v podobě jednání obviněného i následku jím způsobeného se nemění (srov. i rozhodnutí pod č. 19/1964 a č. 64/1973 Sb. rozh. trest.). Jinými slovy řečeno, nemůže jít o porušení zákazu změny rozsudku v neprospěch obviněného ve smyslu §264 odst. 2 tr. ř., pokud se pozdějším rozsudkem jen upřesňuje či detailněji vymezuje již dříve zjištěný skutek, aniž by současně obviněný byl uznáván vinným závažnějším trestným činem podle přísnějšího ustanovení trestního zákona, větším rozsahem trestné činnosti, závažnějšími následky trestným činem způsobenými, závažnější formou účasti na společné trestné činnosti, stadiem trestné činnosti bližším dokonání trestného činu apod.
V projednávaném případě navíc nelze nevidět, jak na to správně poukázala dovolatelka, že uvažované zpřesnění popisu skutku nezahrnuje nové, dosud nehodnocené skutečnosti, nýbrž pokrývá pouze okolnosti již známé a v rozhodnutí nalézacího soudu hodnocené okolnosti, jež by bylo pouze zapotřebí přesněji definovat. Takový postup vyhovuje pravidlům o zachování totožnosti skutku (srov. §220 odst. 1 tr. ř.), přičemž uvažované změny (zpřesnění) skutkového stavu by pozměnily popis skutku jen zcela nepodstatně oproti tomu, jak byl formulován v původním rozsudku nalézacího soudu.
Především tato hlediska měl mít Vrchní soud v Olomouci na paměti, když se procesní překážkou zákazu reformace in peius v daném případě zabýval. Určitým vodítkem mu měla být i tzv. právní věta odsuzujícího rozsudku, podle níž obvinění dopustili se jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřuje k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili tím, že uvedou někoho v omyl a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu, a tohoto jednání se dopustili v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Ta totiž spolu s právní kvalifikací použitou v odsuzujícím rozsudku [§8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), §9 odst. 2 tr. zák.] v podstatě vylučuje závěr, aby budoucím rozsudkem (budou-li obvinění znovu uznáni vinnými) bylo rozhodnuto v neprospěch obviněných.
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Vrchní soud v Olomouci založil zprošťující výrok svého rozsudku na nesprávném právním posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Tento soud mohl po zrušení obou odsuzujících rozsudků podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. postupovat podle §259 odst. 3 tr. ř. a zprostit všechny obviněné obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. jedině v případě, že by bezezbytku vyčerpal všechny zákonné možnosti, na základě nichž by bylo možné posoudit, že jednání jednotlivých obviněných není trestným činem (resp. žádnou vývojovou fází trestného činu či formou účastenství na něm). Dosavadní výsledky dokazování mu však k takovému závěru nedávaly dostatečně spolehlivý podklad. Uvažované (a naznačené) další dokazování v této věci pak vrchní soud nedůvodně vyloučil nesprávným závěrem o porušení zásady zákazu reformace in peius založeným na nepřijatelně rozšiřujícím výkladu tohoto institutu.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud k podanému dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 1 To 91/2002, a zrušil i další výroky na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Učinil tak především proto, že tento soud v Odůvodnění:svého rozhodnutí vyslovil kritické výhrady nejen k popisu skutku obsaženému v obou odsuzujících výrocích soudu prvního stupně, ale i k rozsahu a úplnosti provedeného dokazování, aniž se (v důsledku nesprávných úvah stran aplikace zásady zákazu reformace in peius) podrobně, konkrétně a instruktivně vyjádřil k tomu, jaké důkazy považuje za nezbytně nutné v průběhu dalšího dokazování provést. Je proto zapotřebí, aby tak ve svém dalším rozhodnutí učinil.
Zcela na závěr Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit se (přestože to nebylo předmětem dovolacího řízení) o odvolací námitce některých obviněných, že jejich trestní stíhání mělo být zastaveno z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Lze totiž důvodně předpokládat, že řešení tohoto procesního problému bude aktuální i v průběhu dalšího řízení. Vrchní soud v Olomouci na str. 29 a 30 Odůvodnění:svého (dovoláním napadeného) rozsudku poměrně podrobně vysvětlil, proč nemohl akceptovat námitky některých odvolatelů na zastavení trestního stíhání pro nepřiměřenost délky řízení ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti odkázal na několik rozhodnutí Ústavního soudu České republiky vztahujících se k této problematice, z nichž citoval, že průtahy v řízení nemohou být důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť zákon nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení názoru, že toto právo (tj. právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě) bylo porušeno. Tuto argumentaci je třeba doplnit v tom směru, že nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Evropského soudu důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není, a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání (srov. usnesení Ústavního soud České republiky sp. zn. II. ÚS 32/03 ze dne 8. 7. 2003).
Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a