ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.621.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 621/2011-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2011 o dovolání obviněné K. F. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 10 To 478/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 14 T 53/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. F. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 14 T 53/2010, uznal obviněnou K. F. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že
„v přesně nezjištěné době od 20. 6. 2008 22.00 hodin do 21. 6. 2008 01.00 hodin v obci R., mimo pozemní komunikaci v areálu golfového hřiště, přestože nebyla řádně vyškolena, řídila elektromobil Precedent Golf 2007, v úložném nákladním prostoru, ve kterém je převoz osob zakázán, přepravovala R. K., který během jízdy vypadl na zem a při tom utrpěl zranění spočívající v zlomenině spodiny lební (týlní kosti), probíhající od velkého týlního otvoru k hrotu pravé pyramidy s krvácením z pravého zvukovodu, vícečetných pohmožděních mozku v čelních a spánkových lalocích a pravé mozečkové polokouli, krvácení nad tvrdou plenu mozkovou v pravé čelní krajině, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v oblasti mozečku, v důsledku tohoto poranění byl poškozený omezen v normálním způsobu života po dobu výrazně přesahující dobu šesti týdnů“ .
Takto zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), za který jí uložil podle §224 odst. 1 za použití §53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, současně podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného R. K. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 10 To 478/2010, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila a prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Růžičky podala proti němu dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatelka v úvodu svého podání namítla, že soudy obou stupňů učinily nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, neboť zjištěné skutkové okolnosti nenaplňují znaky žádného trestného činu, tedy ani trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., u něhož nebyl naplněn žádný ze zákonných znaků skutkové podstaty, a to ani objektivní stránka, neboť absentuje znak spočívající v jednání pachatele, ani příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem, jakož ani zavinění pachatele v jakékoliv formě. Stěžejní pochybení spatřovala v nesprávném zhodnocení příčin vzniku újmy na zdraví poškozeného, neboť jedinou příčinou vzniku závažného úrazu, který utrpěl, prý bylo porušení jeho povinností vyplývajících z jeho zaměstnání, povolání a funkce, a to dodržet stanovená bezpečnostní pravidla týkající se zákazu přepravy osob v úložném prostoru golfového vozíku či jízdy ve vozíku pod vlivem alkoholu, dbát na jejich dodržování a v neposlední řadě odpovědně seznámit se všemi těmito pravidly osoby, které hodlají vozík na předmětném golfovém hřišti řídit. Dovolatelka v této souvislosti rozvedla, že poškozený byl zaměstnancem společnosti, která měla na golfovém hřišti na starosti vybavení hřiště, pracoval přímo na pozici správce vybavení a náplní jeho práce tedy byla mimo jiné i péče o golfové vozíky, zaškolování zaměstnanců a zapůjčování elektromobilů klientům golfového klubu. Jeho povolání jej zavazovalo k tomu, aby ovládal bezpečnostní pravidla stanovená výrobcem vozíku za účelem předejití vzniku škod na majetku a zdraví a aby s těmito pravidly prokazatelně seznámil každého, kdo na dotyčném golfovém hřišti vozík užívá, a aby současně dohlížel na dodržování těchto pravidel.
Obviněná dále uvedla, že hosté oslavy podle pokynu sděleného mj. ústy poškozeného neměli řídit vozík sami, neboť řídit jej směli pouze zaměstnanci hřiště. Pokud ji poškozený následně vyzval, aby vozík v jeho doprovodu sama řídila, šlo o jeho kvalifikované rozhodnutí, jelikož byl v dané chvíli sám tím, kdo vydává pokyny týkající se toho, kdo, kdy a jak může s vozíkem nakládat. Poukázala rovněž na to, že v úložném prostoru vozíku se poškozený vozil v průběhu oslavy opakovaně a příležitost projet se na vozíku pro ni zajistil sám ze své iniciativy, přičemž sám přišel i s nápadem, že vozík bude řídit právě ona. Zdůraznila, že v takové situaci neměla žádnou povinnost seznámit se s návodem k řízení vozíku předtím, než se jeho řízení ujala, neboť nebyla žádným právním předpisem, úředním rozhodnutím ani smlouvou zavázána k tomu, aby se prostřednictvím návodu k elektromobilu seznámila s pravidlem, že přepravovat osoby v prostoru pro golfové náčiní je zakázáno. Pokud za uvedené situace poškozený sám o své vůli nastoupil do zadní části vozíku, nemohla předpokládat porušení pravidel, která by mohla vést k vážné újmě na zdraví, když z hlediska zachování obecné rozumné míry opatrnosti učinila maximum, které se od ní v dané chvíli dalo očekávat, neboť se jak vizuálně, tak i slovním dotazem ujistila, že poškozený skutečně zaujal pozici, kterou mínil zaujmout, a teprve na jeho výslovný pokyn se rozjela. Při jízdě pak přesně dodržovala pokyny poškozeného, a protože tyto pokyny nijak nevybočovaly z rámce jednání při zachování rozumné míry opatrnosti, v danou chvíli nebyla schopna rozpoznat jejich závadnost, a nemohla se proto jejich dodržením dopustit trestněprávně relevantního jednání, kterým by mohla naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Obviněná vyslovila nesouhlas také s tím, že by předmětný trestný čin spáchala z nedbalosti, neboť nevěděla, že svým jednáním může újmu na zdraví poškozeného způsobit, ani o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět neměla a nemohla. Dovolání uzavřela tvrzením, že vážná zranění poškozeného vznikla nešťastnou náhodou, za kterou však vzhledem k jeho postavení, jeho jednání a plné svéprávnosti může nést odpovědnost pouze on sám. Soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily význam postavení a kvalifikace poškozeného v dané chvíli, stejně tak jako význam skutečnosti, že ona jednala po celou dobu podle jeho výslovných pokynů. Chybné posouzení uvedených okolností pak vedlo soudy k nesprávnému rozhodnutí o její vině. Pokud by totiž poškozený nebyl instruktorem, vyjížďka by se nekonala a ona by vozík vůbec neřídila. Zkušenosti a praxi poškozeného nelze oddělovat od jednání poškozeného a jeho vlastní nezodpovědnost nelze za těchto okolností klást k její tíži, jak učinily oba soudy nižší instance.
Obviněná ve finální části dovolání zopakovala, že závěr soudu o její vině spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože podle ustálené trestněprávní teorie je subjektivní míra opatrnosti zcela individuálním hlediskem, které musí být váženo v každé konkrétní situaci zvlášť. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že ji podle §265m tr. ř. ve spojení s §226 odst. 1 písm. b) tr. ř. ( správně mělo být „§226 písm. b) tr. ř.“ ) zprostí obžaloby, event. věc v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. přikáže soudu odvolacímu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že obligatorním znakem skutkové podstaty každého trestného činu je příčinný vztah mezi jednáním a následkem trestného činu. Pachatel může být trestně odpovědný pouze tehdy, pokud svým jednáním následek skutečně způsobil. Absentuje-li příčinný vztah, není možné dovodit trestní odpovědnost. Stanovení příčinného vztahu se děje v zásadě pomocí tzv. teorie podmínky (teorie condicione sine qua non). Tato metoda zjišťuje, jestli by se daný následek v jeho konkrétní podobě stal, pokud by se určité jednání odmyslelo. Příčinou je každý jev, bez kterého by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. V trestním právu jsou do příčinnosti v širším smyslu zahrnovány i tzv. podmínky. Je tomu tak proto, že někdy je třeba postihnout i jednání, která jsou pouhou podmínkou následku. Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal nebo by sice nastal, ale jinak, se pokládá za příčinu (teorie condicio sine qua non). V této spojitosti není rozhodné, zda-li k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určitá činnost, okolnost, apod. neztrácí povahu příčiny pouze proto, že kromě ní vedly k následku i jiné činnosti nebo okolnosti. Příčinná souvislost je dána i tehdy, jestliže vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další jiná příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 47/1970, 41/1993 Sb. rozh. trest.).
Státní zástupkyně dále v obecné rovině vysvětlila, že trestní odpovědnost je omezena dvěma specifickými zásadami posuzování příčinné souvislosti, a to zásadou umělé izolaci jevů a zásadou gradace příčinné souvislosti. Zásada umělé izolace jevů omezuje zjištěné příčiny a následky na trestněprávně relevantní příčiny a trestněprávně relevantní následky. To znamená, že ze všech možných příčin a následků podle teorie podmínky je třeba vybrat uměle izolovat pouze určité příčiny a určité následky. Z množiny příčinných vztahů jsou tedy izolovány trestněprávní příčiny a trestněprávní následky. Příčin, které vedou k následku relevantnímu z hlediska trestního práva, může být v konkrétním případě i větší počet, přičemž typické je to právě u trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §223 a §224 tr. zák. Druhou specifickou zásadou omezující trestní odpovědnost je zásada gradace příčinné souvislosti. Zjištěných příčin, stejně jako následků významných pro trestní právo, může být nekonečná řada. Jednání jako příčina následku však není nikterak stejnorodé a není vždy stejné, naopak může vyjadřovat rozlišné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku může být různý, různé příčiny a podmínky mají různý vliv na způsobení následku. Stupeň způsobení následku přitom může klesnout na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde.
Státní zástupkyně také uvedla, že samotná příčinná souvislost mezi jednáním trestně odpovědného pachatele a následkem k trestní odpovědnosti nestačí. K příčinnému vztahu musí přistoupit zavinění. Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (odkázala přitom na rozhodnutí publikovaná pod č. 20/1981, 21/1981 Sb. rozh. trest.). Pachatel je trestně odpovědný za následek, který způsobil, jen pokud jej také zavinil. Nezaviněné následky se nepřičítají (rozhodnutí č. 20/1992 Sb. rozh. trest.). Pokud postačí k přičítání následku nedbalost, je třeba, aby pachatel vývoj příčinné souvislosti i následek předvídal a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že je nezpůsobí, anebo aby pachatel příčinný průběh a následek podle okolností a svých poměrů předvídat měl a mohl.
Ve vztahu ke konkrétním dovolacím námitkám státní zástupkyně rozvedla, že pokud obviněná ve vztahu k objektivní stránce trestného činu vytkla, že nebyl prokázán příčinný vztah mezi jednáním a následkem, není možné takové námitce přisvědčit, neboť způsobila zranění obviněného jako řidička elektromobilu, z něhož při rozjíždění na golfovém hřišti spadl poškozený. Její jednání tudíž bylo bezpochyby v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku vůbec nedošlo.
K námitce obviněné, že žádným zákonem nebo jiným předpisem nejsou stanovena závazná pravidla, kromě stručného návodu na předmětném elektromobilu, jakým způsobem se tento má řídit, státní zástupkyně uvedla, že trestní odpovědnost pachatele za trestný čin ublížení na zdraví v základní skutkově podstatě podle §224 odst. 1 tr. zák. připadá v úvahu i v případě, kdy pachatel z nedbalosti způsobí jinému těžkou újmu na zdraví při činnosti, která není upravena zákonem nebo jiným právním předpisem. Nedbalostní zavinění je možné v takovém případě dovozovat z nedodržení ustanovení §415 občanského zákoníku, podle kterého každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Jde o závaznou právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti smluvně převzaté, ale i bez konkrétně stanoveného pravidla chování počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným, ani jemu samotnému. Aplikace ustanovení §415 občanského zákoníku tedy přichází v úvahu tehdy, neexistuje-li konkrétní právní úprava vztahující se k jednání, jehož protiprávnost se posuzuje.
Z hlediska uplatněných námitek se státní zástupkyně dále zabývala tím, zda jednání obviněné ve světle všech zmíněných okolností je příčinou dostatečně významnou a také pokrytou jejím zaviněním, neboť jednotlivé příčiny nemají pro způsobení následku stejný význam. Stupeň způsobení následku je jednou z okolností, které spoluurčují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Přitom obecně může, a to zejména při jednání jiné osoby, které také bylo příčinou následku, stupeň způsobení následku poklesnout až na nepatrný stupeň, kdy příčinná souvislost je prakticky bez významu. Za této situace by se pak nejednalo o trestný čin pro nepatrný stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost.
Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že z hlediska zavinění obviněné není možné dospět k závěru, že by následek i příčiny k němu vedoucí nebyly kryty jejím zaviněním, neboť obviněná si zcela zřejmě měla a mohla představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Při noční jízdě elektromobilem po nerovném terénu golfového hřiště, kdy poškozená poprvé řídila předmětný elektromobil a vezla na něm osobu, která byla pod vlivem alkoholu, byť tuto vnímala a poslouchala jako instruktora, si mohla představit, že k takové situaci může dojít, zvláště tehdy, pokud se obviněný vezl v úložním nákladním prostoru, který není pro přepravu osob určen ani konstruován. Na způsobeném následku však má nepochybně vinu i sám poškozený, a právě míra jeho podílu na způsobeném následku, včetně jeho zavinění, je určující pro posouzení stupně společenské nebezpečnosti.
Podle názoru státní zástupkyně je v dané trestní věci třeba zohlednit rámec událostí, za nichž ke zranění poškozeného došlo, včetně jeho specifického postavení. Obviněná se zúčastnila oslavy na golfovém hřišti, na kterém byl přítomen i poškozený (ten byl na hřišti zaměstnán jednak jako mechanik a jednak jako golfový trenér a byl odpovědný za to, aby na počátku oslavy pozvaným zaměstnancům a jejich rodinným příslušníkům ukázal golfové hřiště, včetně vozíků s tím, že věděl, že tyto vozíky mohou používat pouze zaměstnanci a nikdo jiný). Svědek S. B. ve své výpovědi dokonce uvedl, že slyšel, jak poškozený pozvaným hostům říká, že vozíky nemají používat. Protože obviněná nehodlala sama o své vůli v souladu s poučením poškozeného takový vozík použít, nebyla ani povinna seznamovat se se způsobem jeho obsluhy. Pokud byla poškozeným pozvána na večerní projížďku po golfovém hřišti, předpokládala, že řidičem elektromobilu bude právě poškozený. Ten však, zjevně pod vlivem alkoholu, porušil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnaní, pokud v rozporu s předchozím poučením, které sám dával návštěvníkům, přiměl obviněnou, aby se sama ujala řízení elektromobilu, a pokud sám o své vůli nastoupil do úložného nákladního prostoru, ve kterém je převoz osob zakázán. Na svém zranění tedy zásadní podíl odpovědnosti nese sám poškozený.
Na základě výše uvedeného státní zástupkyně dospěla k závěru, že míra zavinění ze strany obviněné neodpovídá stupni způsobení následku, který by odpovídal posouzení jejího jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Příčinná souvislost mezi jejím jednáním a způsobeným následkem je prakticky bez významu oproti příčinné souvislosti mezi jednáním samotného poškozeného a zraněním, které v důsledku svého nerozváženého počínání utrpěl. Z tohoto pohledu tedy obstály námitky obviněné, že si především sám poškozený nepočínal správně, pokud jako mechanik předmětných vozíků, seznámen s jejich pohybem i stabilitou, přesvědčil obviněnou, aby vozík bez proškolení řídila, ačkoliv ještě předtím vydal instrukci, že žádné jiné osoby než zaměstnanci hřiště nesmí s vozíky jezdit, a sám se ve vozíku vezl v prostoru, v němž je přeprava osob zakázána. Mezi jednáním obviněné a způsobeným následkem tedy existuje příčinná souvislost, která je zahrnuta jejím zaviněním, avšak tato příčinná souvislost je s ohledem na jednání poškozeného prakticky bez významu, což ovlivňuje způsobení následku až na nepatrný stupeň.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno výše, obviněná uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná tento dovolací důvod uplatnila v jeho druhé alternativě, neboť tvrdila, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto kontextu je nutné uvést, že dovolací námitky obviněné sice lze považovat za relevantní, Nejvyšší soud však současně shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
Z hlediska podaného dovolání jsou otázkami zásadního významu jednak zavinění obviněné jako řidičky elektromobilu na způsobeném následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného, jednak příčinná souvislost mezi jejím jednáním a tímto následkem.
K uvedené problematice je ovšem nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Jde o trestný čin poruchový (je předpokládána těžká újma na zdraví nebo smrt), a proto pouhé ohrožení zdraví jiného z nedbalosti, byť by těžká újma na zdraví nebo smrt hrozila, není tímto trestným činem.
Těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění [srov. uvozující větu §89 odst. 7 tr. zák.]. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví (mimo jiné) poškození důležitého orgánu [srov. písm. e) citovaného ustanovení] nebo delší dobu trvající poruchu zdraví [srov. písm. ch) citovaného ustanovení]. Z tohoto pohledu nemůže být sporu o tom, že poškozený utrpěl natolik závažná zranění, která nepochybně jsou těžkou újmou na zdraví (ostatně dovolatelka to ve svém podání ani nezpochybňovala).
Z hlediska subjektivní stránky se u posuzovaného trestného činu vyžaduje nedbalost [§5 písm. a), b) tr. zák.]. Vědomá nedbalost ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu. Při nevědomé nedbalosti podle ustanovení §5 písm. b) tr. zák. pachatel neví, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. O zavinění z nevědomé nedbalosti jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. trest.). Při zjišťování příslušné formy nedbalosti nestačí zkoumat jen vnitřní, psychický vztah pachatele k zákonným znakům trestného činu. Je třeba též zjišťovat, zda tu byly „přiměřené důvody“ při vědomé nedbalosti, resp. zda pachatel „podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl“ při nedbalosti nevědomé. Měřítkem (kritériem) nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení. Objektivní vymezení žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně se vyžaduje opatrnost vyšší, zejména u určitých povolání. Měřítko náležité opatrnosti je zpravidla určeno zvláštními právními předpisy upravujícími příslušnou oblast (např. silniční dopravu, zdravotnictví). Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. trest.).
Závěr o tom, zda je dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je sice závěrem právním, ten se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu prvního, případně druhého stupně, vyplývajících z provedeného dokazování. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro takový právní závěr jsou totiž předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky toho kterého trestného činu (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. trest.). Současně mezi takovým zaviněným (v daném případě nedbalostním) jednáním pachatele a způsobeným následkem musí být příčinný vztah.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ soudy obou stupňů rozhodně nepochybily, pokud zjištěné jednání obviněné právně kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Byla-li již výše zmínka o tom, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, je třeba rovněž zdůraznit, že pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud považoval za naplněné ty znaky jmenovaného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněná jinému z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví.
Skutková část výroku o vině z rozsudku soudu první instance citovaná v úvodu odůvodnění tohoto usnesení, s níž se identifikoval i soud odvolací, pak obsahuje taková skutková zjištění, která po formální stránce zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. naplňují. Obviněná při řízení elektromobilu Precedent Golf 2007 mimo pozemní komunikaci v areálu golfového hřiště, ač nebyla k jeho řízení řádně vyškolena, přepravovala v úložném nákladním prostoru, v němž je přeprava osob zakázána, poškozeného R. K., který během jízdy vypadl na zem a v důsledku tohoto pádu utrpěl zranění popsaná výše.
Podle zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jakož i znaleckého posudku z oboru kriminalistika se specializací na forenzní biomechaniku zranění poškozeného vznikla v důsledku nekoordinovaného urychleného pádu dozadu z plošinky golfového vozíku s udeřením se do pravé týlní krajiny o tuhou podložku.
Skutková zjištění soudů rovněž vyjadřují, že popsaný následek nastal v důsledku jednání obviněné, která řídila speciální elektromobil, na jehož nákladní plošince jel vestoje (tedy v rozporu s bezpečnostními pravidly) poškozený, který byl navíc v podnapilém stavu (v době, kdy k jeho pádu a zranění došlo, byla zpětným propočtem zjištěna v jeho krvi hladina alkoholu dosahující 1,3 – 1,5 g/kg). Zjištěné jednání obviněné soudy obou instancí vyhodnotily jako jednání v příkrém rozporu s pravidly obecné rozumné opatrnosti, tudíž v rozporu s ustanovením §415 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „občanský zákoník“). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněná měla možnost seznámit se s bezpečnostními pokyny, jež byly napsány na palubní desce vozíku, jelikož i její pokročilá znalost angličtiny to nepochybně umožňovala. Ovšem i za předpokladu, že by si tyto pokyny nepřečetla, muselo jí být zřejmé, že jízda na vozíku vestoje ve zvlněném terénu golfového hřiště, navíc když poškozený byl v podnapilém stavu (což obviněná nemohla nezaregistrovat, neboť to vyplynulo téměř ze všech svědeckých výpovědí osob přítomných na oslavě konané v areálu golfového hřiště), je krajně nebezpečná a její jednání riskantní. Obviněná tak bez přiměřeného důvodu spoléhala na to, že ke vzniku žádného zranění nedojde. Ačkoli soud prvního stupně připustil „velmi silné spoluzavinění ze strany poškozeného“, současně uzavřel, že toto spoluzavinění nemůže obviněnou vyvinit z trestní odpovědnosti [právě spoluzavinění poškozeného jako jedné z příčin nastalého následku soud dostatečně zohlednil ve svých úvahách o druhu a výši ukládaného trestu (srov. odůvodnění jeho rozsudku zejména na stranách 6 až 8)].
Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně se obhajobou obviněné zpochybňující závěr o jejím nedbalostním zavinění pečlivě zabýval a všechny své úvahy v tomto směru vyložil. Především na jejich základě následně dospěl k závěru, že obviněná jednala zaviněně ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. [třebaže odkaz na toto zákonné ustanovení ani on (ale ani soud odvolací) ve svém rozhodnutí výslovně necitoval], tedy že věděla, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (srov. stranu 7 jeho rozsudku).
Soud druhého stupně se s tímto závěrem v zásadě ztotožnil, když konstatoval, že „… okresní soud věnoval věci patřičnou pozornost, ... a skutkové závěry, které po zhodnocení provedených důkazů učinil, nevzbuzují pochybnosti ... Správná skutková zjištění okresní soud posoudil správně i po stránce právní a výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. je bez vad ... Samostatný peněžitý trest vyměřený v poměrně mírné výši plně zohledňuje výrazné spoluzavinění poškozeného na skutkovém ději vedoucím k jeho těžkému zranění ...“ (srov. strany 2 a 3 jeho usnesení).
Další otázkou zásadního významu z hlediska podaného dovolání (navíc otázkou velmi úzce spjatou s právě řešenou kategorií zavinění) se jeví problematika příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné jako řidičky elektromobilu a vzniklým následkem v podobě těžké újmy na zdraví na straně poškozeného. Otázka příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) je právě v případech dopravních nehod (kam lze s jistou mírou tolerance podřadit i nyní posuzovaný skutkový děj) jednou z nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny obviněného, neboť je jedním ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávně relevantním následkem (účinkem či těžším následkem) k jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. trest.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.
Jak už přiléhavě uvedla státní zástupkyně (byť s jejími závěry ohledně možné právní kvalifikace jednání obviněné se Nejvyšší soud neidentifikoval), právě a především u dopravních nehod bývá každý následek zpravidla výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (k tomu srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které spoluurčují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost konkrétního posuzovaného trestného činu.
Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou na zdraví jiného u trestného činu podle §224 tr. zák.), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. trest.).
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné zdůraznit (opět ve shodě s teoretickými východisky státní zástupkyně), že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku uvedeného v ustanovení §224 tr. zák. spolupůsobilo více příčin (jednání obviněné i počínání poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. trest.).
V posuzované věci bylo soudy nižších stupňů zjištěno, že primární příčinou vzniku těžké újmy na zdraví poškozeného bylo nezodpovědné, ba až riskantní jednání obviněné, jež bylo v příkrém rozporu s pravidly obecné opatrnosti. Proto ani značná míra spoluzavinění poškozeného na způsobeném následku (účinku) nemohla být důvodem, aby obviněné nebyla přičítána trestní odpovědnost za způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného (míra jeho spoluzavinění byla nadto dostatečně zohledněna také v rámci trestu uloženého obviněné). Lze tak uzavřít, že příčinná souvislost mezi jednáním dovolatelky a způsobeným následkem nebyla přerušena, byť k jejímu jednání přistoupila další skutečnost, jež spolupůsobila při vzniku následku (riskantní jednání i samotného poškozeného, jež bylo v rozporu s bezpečnostními pravidly stanovenými pro používání předmětného elektromobilu); i za této situace však jednání dovolatelky zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo.
Dlužno dodat, že zjištěné jednání obviněné navíc nebylo právně posouzeno jako porušení důležité povinnosti uložené jí podle zákona, tedy i podle odst. 2 §224 tr. zák., nýbrž jen v základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. V takovém případě bylo na místě aplikovat obecná ustanovení o povinnostech občana v rámci tzv. generální prevence. Podle ustanovení §415 občanského zákoníku totiž platí, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Jde o závaznou právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, ale – třeba i bez konkrétně stanoveného pravidla chování – počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samému.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že aplikace §415 občanského zákoníku přichází v úvahu jen (a v daném případě právě) tehdy, není-li konkrétní právní úprava, vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Odpovědným podle občanského zákoníku nebude ten, kdo si v občanskoprávním styku počíná podle podmínek konkrétní situace natolik bedlivě (pozorně, ohleduplně), aby při tom nezpůsobil škodu na zdraví, majetku, právech jiného, přírodě či životním prostředí (srov. prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., JUDr. Jiří Spáčil, CSc., JUDr. Marta Škárová, JUDr. Milan Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník komentář – díl I. 1. vydání, Praha. C. H. Beck 2008, str. 1048, 1049).
Lze tak uzavřít, že porušením právní povinnosti z hlediska obecné odpovědnosti za vzniklou škodu je i nedodržení občanskoprávní prevence podle §415 občanského zákoníku. Z takové odpovědnosti by se v daném případě obviněná mohla vyvinit pouze za shora uvedených předpokladů. Ty však u ní dovodit nelze, neboť si nepočínala s dostatečnou pozorností, ohleduplností a předvídavostí, aby možné újmě na zdraví předešla; výše popsaná skutková zjištění svědčí o naprostém opaku.
Vzhledem k prokázané povaze jednání obviněné je třeba její počínání objektivně hodnotit jako naprosto nezodpovědné, ba až riskantní, a ve shodě se soudy obou nižších stupňů dovodit, že si musela být vědoma toho, že může porušit zájem chráněný nejen trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nezpůsobí. Byla tak u ní splněna obě kritéria – subjektivní i objektivní – pro vymezení míry opatrnosti při vědomé nedbalosti [ve smyslu §5 písm. a) tr. zák.], která je požadována z hlediska trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. ve spojení s ustanovením §415 občanského zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné. Učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a