ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.713.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 713/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovolání obviněného J. D. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 6 To 499/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 324/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 1 T 324/2014, byl obviněný J. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 13. 10. 2011 v budově Okresního soudu v Ú. n. L. v ulici K. v Ú. n. L. při projednávání trestní věci vedené pro jeho rozsáhlou majetkovou trestnou činnost pod sp. zn. 4 T 86/2011 do protokolu o hlavním líčení po řádném poučení lživě obvinil z nezákonného postupu příslušníky Policie České republiky, a to M. L., S. Z., B. T., J. L., P. M., P. N., Z. S., M. L. a M. M., kteří proti němu plnili povinnosti vyplývající z jejich zaměstnání a dané jim zákonem, když vypověděl, že M. L. J. L. za ním přijeli domů s tím, že na něj potřebují hodit nějaká auta, poté jej policisté umístili na celu předběžného zadržení, kde za ním asi třikrát byli a psychicky jej tam dusili, načež jej vzali do kanceláře, kde mu L. a L. dali podepsat protokol s jeho výpovědí, do protokolu napsali skutečnosti, které on neuváděl; dále uváděl, že není pravdou, že by v době zadržení měl u sebe nějaké věci, kdy policisté moc dobře vědí, jak mají tyto věci napsat; dále policisté, kteří s ním prováděli prověrku na místě, jej vzali na místa, kde potřebovali, dali mu do ruky čísla a vyfotili jej; on protokoly v této trestní věci podepsal, neboť se bál, že půjde na vazbu, když policisté mu říkali, že když to nepodepíše, dají státnímu zástupci návrh na jeho vzetí do vazby, přičemž na protiprávní postup si nestěžoval v průběhu přípravného řízení a neobrátil se na inspekční orgány a tato jeho obhajoba byla v průběhu hlavního líčení vyvrácena dalšími důkazy a ze žalované trestné činnosti byl soudem shledán vinným.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Za tento přečin a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 5. 2013, č. j. 1 T 27/2013-41, právní moc dne 1. 10. 2013, a dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 10. 2013, č. j. 24 T 336/2012-41, právní moc dne 1. 10. 2013, mu soud uložil podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 28 měsíců. Nakonec soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 5. 2013, č. j. 1 T 27/2013-41, právní moc dne 1. 10. 2013, a dále z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 10. 2013, č. j. 24 T 336/2012-41, právní moc dne 1. 10. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 6 To 499/2016, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Heleny Tukinské proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Dovolatel rozdělil své podání na čtyři tematické okruhy. První z nich pod bodem A) nazval „Nesprávné právní posouzení skutku“. Podle jeho názoru z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by chtěl komukoliv způsobit trestní stíhání. Soudy dovodily, že s tímto měl být na základě své trestní minulosti srozuměn, tento závěr však zůstává v rovině úvah a předpokladů soudu a nevyplývá ani ze skutkové věty. Obviněný vyslovil názor, že úmysl vyžadovaný pro ustanovení §345 odst. 2 tr. zákoníku je zřejmě přímý, neboť z konstrukce trestného činu křivého obvinění je zjevné, že úmysl nepřímý je postihnut v §345 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud skutková stránka spočívá v tom, že pachatel „jiného lživě obviní z trestného činu“, je zřejmé, že si musí být vědom toho, že jiného obviňuje z trestného činu. Pokud by toto pachatel nevěděl, nemohl by pro tento trestný čin být vůbec postižen. Tento bod uzavřel zopakováním toho, že eventuální úmysl je znakem trestného činu podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, zatímco úmyslné jednání směřující ke stíhání jiného postihuje §345 odst. 2 tr. zákoníku.
6. Část B) svého podání dovolatel nazval „Subjektivní stránka trestného činu“. V tomto ohledu připomněl, že je osobou zneužívající návykové látky. V roce 2011 užíval pervitin nitrožilně v dávce asi za 500 Kč denně a k tomu příležitostně užíval i marihuanu. Soud se nezabýval tím, jak tyto látky mohly ovlivnit jeho schopnost vnímat a reprodukovat skutečnost, když u soudu opakovaně uváděl, že v době svého zadržení měl „absťák“. Uváděl-li, že s užíváním drogy mohl přestat, měl na mysli, že by to zvládl po překonání abstinenčních příznaků. Soud o této otázce učinil ničím nepodložený závěr, vycházel-li ze zprávy věznice, v níž je uvedeno „toxikomanie … stabilizován“, aniž by bylo zřejmé, co pojem „stabilizován“ vlastně znamená. Soud nemá potřebné vzdělání ke zhodnocení otázky průběhu abstinenčních příznaků a jejich vlivu na schopnost obviněného vnímat a reprodukovat skutečnost. Měl proto vyslechnout vyšetřující lékařku a znalce z oboru psychiatrie, což však neučinil.
7. Na poslední poznámku v předchozí části dovolatel plynule navázal v oddílu C) nazvaném „Opomenuté důkazy“. Kromě shora zmíněných neprovedených důkazů vyslovil nesouhlas s tím, že soud se nezabýval prokazováním pochybení Okresního soudu v Ústí nad Labem ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 86/2011. Odkazoval přitom na konkrétní dokumenty, z nichž plynulo, že skutkový stav nebyl tak jednoznačný, jak obžaloba tvrdila, např. to, že projednávanou trestnou činnost v počátku popíral. Soudy v této věci dále nezkoumaly ani okolnosti zpětvzetí jeho odvolání v naposledy uvedené trestní věci, které nesplňovalo náležitosti uvedené v §59 odst. 3 tr. ř. (podpis účastníka, označení věci). V tom případě měl soud podání vrátit s poučením a stanovením lhůty s tím, že pokud nedojde k nápravě, soud k podání nepřihlíží. Skutečnost, že jeho žádost ministrovi spravedlnosti o podání stížnosti pro porušení zákona byla odložena, nic nemění na povinnosti soudů v této věci se s touto skutečností řádně vypořádat. Dosud nikdo nezkoumal, jak a kým byl dopis se zpětvzetím odvolání z Věznice Litoměřice odeslán. Není možné spokojit se s konstatováním, že soudům v této věci nepřísluší přezkoumávat zákonnost řízení sp. zn. 4 T 86/2011, neboť právě zákonnost daného řízení je zcela zásadní pro nyní posuzovaný skutek.
8. Poslední část podaného dovolání nese název v oddílu D) „Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními“. Ten dovolatel spatřoval např. v tom, že ani jedna ze slyšených svědkyň nepotvrdila, že by nebylo pravdou, o čem on hovořil. Obě svědkyně pouze uvedly, že na prověrku si nepamatují a nic zvláštního si nevybavují, z čehož ovšem nelze dovozovat jeho vinu. Považoval také za nesprávný závěr soudu, že chtěl jmenovitě určené policisty z něčeho obvinit, když jasně uváděl, který policista měl co dělat, a rozhodně nehovořil o tolika osobách. Soud nesprávně vycházel z podpisu protokolů, nezkoumal řádně, kdo byl u výslechu a kdo pouze o podpisu a o kom v této souvislosti hovořil. Stejně tak závěr soudu o jeho právním povědomí, tj. nakolik je schopen rozlišit mezi vazbou a výkonem trestu odnětí svobody, je založen toliko na opisu jeho rejstříku trestů. Soudy zcela pominuly určité důkazy (protokol na č. l. 119 a záznam na č. l. 89 spisu 4 T 86/2011); nevypořádaly se s mnohými námitkami (proč byla lékařská prohlídka provedena více jak 7 hodin po jeho zadržení a umístění na celu a více jak hodinu po jeho výslechu); nevypořádaly se s námitkou, že se měl dne 29. 9. 2011 dobrovolně dostavit k výslechu, tj. sám se přijít udat, když konstrukce následného výslechu tomu neodpovídá, neboť mu ihned začaly být předestírány důkazy k vyjádření.
9. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a rozhodnutí mu předcházející a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřil. Nejprve se zabýval rozsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i možným extrémním nesouladem mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, který ovšem v tomto případě neshledal. Proto uzavřel, že je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem a potvrzených soudem odvolacím. Z tohoto důvodu se blíže nezabýval těmi argumenty obviněného, kterými pouze polemizoval s hodnocením důkazů nižšími soudy. Za lichou označil i námitku opomenutých důkazů. Naopak vyzdvihl rozsah dokazování, které nalézací soud provedl, a to včetně důkazů konkrétními listinami z trestní věci Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 T 86/2011. V této souvislosti též zdůraznil, že soudy jsou vázány zásadou obžalovací, a tudíž mohly rozhodovat toliko o skutku, pro který byla podána obžaloba a nikoliv o jiném skutku.
11. Poté se státní zástupce zaměřil na námitky dovolatele podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. neprokázání úmyslné formy jeho jednání případně absence jakéhokoliv jeho zavinění a okruh osob, které měl křivě obvinit, které ovšem posoudil jako nedůvodné. Připomněl, že obviněný byl do současné doby soudně trestán téměř ve dvou desítkách trestních věcí. Je proto zjevné, že byl mnohokráte orgány činnými v trestním řízení vyslýchán v různém procesním postavení a opakovaně byl poučován, že přestože se může hájit prostředky a argumenty, jaké uzná za vhodné, nesmí nikoho při své obhajobě křivě obvinit. Pokud přesto uvedl ve výroku konkretizované nepravdivé informace, pak bezpochyby věděl, že takové tvrzení se nejen, že nezakládá na pravdě, ale s ohledem na postavení policistů konajících jako úřední osoby, může reálně vést mimo jiné k jejich prověřování a následnému trestnímu stíhání. Obhajoba obviněného byla dokonce na takové argumentaci zcela postavena, jak je zřejmé z protokolů o hlavním líčení. Obviněný tedy jednal v úmyslu přímém, když ovšem, pokud jde o následek (úmysl způsobit trestní stíhání) postačí dokonce toliko srozumění pachatele, tedy tzv. nepřímý úmysl – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1272/2016.
12. Státní zástupce připustil, že dovolatel ve svých výpovědích výslovně jmény označil toliko některé z policistů, nicméně popsal konkrétně, u kterých úkonů, které činil policejní orgán (zadržení, výslechy, prověrky na místě) došlo k údajným nezákonným činnostem konajících policistů a takto bylo možné tyto konkrétní policisty i konkretizovat (k tomu odkázal na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 28. 1. 1987, sp. zn. 1 Tz 46/86., publikovaný pod č. 29/1988 Sb. rozh. tr.). Není pak podstatné, že někteří z těchto policistů se účastnili jen části konkrétního úkonu či snad jen fáze podpisu. Na tom, že obviněný křivě obvinil všechny takto určené policisty z protiprávního jednání, se ničeho nemění, když je i logické a pochopitelné, že ne všechny policisty znal jmény či služebním postavením.
13. Státní zástupce se ve stručnosti vyjádřil i k dalším dovolacím námitkám. Připomněl, že se jako vyvrácená ukázala část výpovědi obviněného, když tvrdil, že mu nebyla poskytnuta lékařská pomoc. Rovněž poukázal na desinterpretaci výpovědí obou svědkyň – nezúčastněných osob, neboť je pochopitelné, že si s odstupem několika let nepamatují na podrobnosti prověrek na místě, kterých se obě účastnily, přitom ale uvedly, že obviněný při tomto úkonu s policií spolupracoval a žádného nátlaku na jeho osobu či jiné nestandardnosti si nejsou vědomy. Státní zástupce doplnil, že obě svědkyně jsou pracovnice přestupkového oddělení městského obvodu, tedy osoby nikoliv laické, naopak mající zkušenosti s osobami páchajícími protiprávní jednání a se šetřením takového jednání. Taktéž byla vyvrácena i ta část výpovědi obviněného, že mu bylo vyhrožováno nezákonně vazbou, v níž měl posléze skončit. Ve skutečnosti byl ze zadržení propuštěn a až po několika měsících mu byl nařízen výkon trestu odnětí svobody v jiné trestní věci. Přitom rozdíl mezi těmito dvěma režimy musí být dovolateli s ohledem na jeho trestní minulost dobře znám.
14. V konečném důsledku tak státní zástupce navrhl podaný mimořádný opravný prostředek obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněný odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
15. Vyjádření státního zástupce zaslal Okresní soud v Ústí nad Labem na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 10. 5. 2017). Jeho případnou repliku ani soud prvního stupně ani Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu dovolatelova podání je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
19. Jako další uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
20. Z uvedeného je zřejmé, že převážná většina obviněným uplatněných námitek se s jím zvoleným dovolacím důvodem míjí, neboť směřuje výhradně do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, popřípadě do otázek procesních, které se navíc týkají jiného trestního řízení, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 4 T 86/2011. Této skutečnosti si byl i sám dovolatel vědom, poukazoval však na porušení jeho základního, ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na základě toho se domáhal přehodnocení, resp. změnu ustálených skutkových zjištění ze strany dovolacího soudu. Ten se ovšem s argumentací obviněného neztotožnil.
21. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že Nejvyššímu soudu v tomto dovolacím řízení v žádném případě nepřísluší přezkoumávat zákonnost jiného trestního řízení než toho, proti němuž dovolání směřuje. Není tedy oprávněn hodnotit postup orgánů činných v trestním řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 4 T 86/2011 ani jeho výsledky, byť s touto trestní věcí úzce souvisí. To samé platilo v předchozích fázích tohoto trestního řízení i pro soudy nižší. Soudy všech instancí jsou tudíž povinny striktně vycházet ze závěrů uvedeného řízení a nemohou je žádným způsobem relativizovat. Jakékoliv pochybení, včetně porušení některého z práv obviněného, k němuž mělo dojít v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 86/2011, by proto mohlo být řešeno zákonnými způsoby jen v jeho rámci, nikoliv v této trestní věci. Je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud není v tomto dovolacím řízení kompetentní k posuzování takových otázek, jakými jsou okolnosti zpětvzetí odvolání nebo dobrovolného dostavení se k výslechu apod., a celkově tak ani zákonností řízení vedeného pod sp. zn. 4 T 86/2011.
22. Podstatnou část dovolatelova podání tvoří výhrady směřující proti skutkovým zjištěním soudů nižších instancí, která mají být v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Vady tohoto druhu by Nejvyššímu soudu, z důvodu ochrany práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, umožňovaly i zásah do ustáleného skutkového stavu. K tomu lze na úvod předeslat, že Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, kdy ke zmíněnému extrémnímu rozporu dochází. Jde o případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy , a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).
23. Nejvyšší soud již výše uvedl, že se s uplatněnými dovolacími námitkami neztotožnil, což platí i pro tento případ. Neshledal totiž pochybení nižších soudů při provádění důkazů ani jejich hodnocení. Naopak lze konstatovat, že soud prvního stupně provedl na základě §2 odst. 5 tr. ř. celou řadu důkazů, které postačovaly k objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud v této situaci neprovedl další, obviněným požadované důkazy, do jeho základních práv tím nezasáhl. Jediným kritériem pro rozhodnutí, zda určitý navrhovaný důkaz provést či nikoliv je totiž jeho způsobilost vnést světlo do rozhodujících okolností skutkového děje. Nemá-li nějaký důkazní návrh tuto způsobilost, např. proto, že skutkový stav je již spolehlivě zjištěn a nový důkaz by na tom nemohl nic změnit, není povinností soudu uvedenému návrhu z důvodu nadbytečnosti důkazu vyhovět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09, publikovaný pod č. 254/2009 ve Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu). V takovém případě pak nelze neprovedení onoho důkazu chápat jako jeho opomenutí.
24. Dovolací soud nemá důvod zpochybňovat ani hodnocení provedených důkazů. Je přesvědčen, že oba nižší soudy dodržely požadavky §2 odst. 6 tr. ř., postupovaly zcela v souladu se zásadami formální logiky, nepominuly, že všechny provedené důkazy, ať jde o výpovědi svědků anebo v tomto případě klíčové listinné důkazy, jsou ve vzájemném souladu a bez výjimky podporují verzi obžaloby. Naproti tomu výpověď dovolatele zůstává osamocena, v některých (avšak podstatných) aspektech se rozchází s jeho výpověďmi v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 86/2011, určitá jeho tvrzení (ohledně neprovedení lékařské prohlídky anebo vzetí do vazby hned po zadržení) se ukázala jako nepravdivá a ze žádného z provedených důkazů nevyplývá ani skutečnost, že by při kritickém výslechu a prověrkách na místě trpěl abstinenčními příznaky. Nejvyšší soud proto neshledal žádné prvky libovůle či svévole v důkazním řízení před soudem prvního stupně a stejně jako soud odvolací se s jeho postupem i skutkovými závěry plně ztotožnil. Nezjistil tudíž jakýkoliv extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, což současně znamená, že není ze zákona příslušný do již ustáleného skutkového stavu jakkoliv zasahovat a ani se jím blíže věcně zabývat. V tomto směru a z hlediska procesní ekonomie může pouze odkázat na klíčové pasáže rozhodnutí nižších soudů (srov. strany 10 – 11 rozsudku soudu nalézacího a strany 9 – 12 usnesení soudu odvolacího).
25. Za jedinou námitku, která uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, lze považovat polemiku obhajoby stran formy zavinění potřebné pro naplnění skutkové podstaty zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku . Dovolatel zde spekuluje, že zmíněné zákonné ustanovení vyžaduje ve vztahu ke snaze způsobit někomu trestní stíhání pouze úmysl přímý, zatímco úmysl nepřímý je postihnut v ustanovení §345 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou úvahu ovšem Nejvyšší soud nepovažuje za správnou.
26. Pro hodnocení naplnění subjektivní stránky §345 odst. 2 tr. zákoníku je velmi důležité oddělit za prvé povědomí pachatele o nepravdivosti jím vzneseného obvinění a za druhé úmysl přivodit někomu trestní stíhání. Co se týče prvého aspektu, tedy nepravdivosti obvinění , vyžaduje zákon u obou skutkových podstat zakotvených v odstavcích 1 i 2 §345 tr. zákoníku jedině úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pachatel si tak musí být vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě , jinými slovy jde o jeho záměrné, cílené konání, během něhož je mu dobře známo, že jím sdělovaná informace je lživá. Tato okolnost byla v posuzovaném případě bez důvodných pochybností prokázána. Plyne zejména z již zmíněných vyvrácených (tzn. nepravdivých) tvrzení dovolatele, že nebyl lékařsky ošetřen, že byl dán do vazby a že trpěl abstinenčními příznaky, kterých policisté využili. V tomto světle pak soudy nemohly uvěřit ani jeho proklamaci o tom, že policisté jej „dusili“ a nutili jej přiznat se k trestné činnosti, kterou nespáchal. Naopak ji musely logicky považovat za záměrně nepravdivou, tj. za křivé obvinění. To bylo navíc podpořeno i výpovědí všech svědků (policistů a nezúčastněných osob) a v podstatě také rozporuplnou výpovědí samotného obviněného, které jeho výše nastíněnou verzi skutkového děje ještě dále vyvracely.
27. Druhým aspektem subjektivní stránky zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku je úmysl přivodit jinému trestní stíhání . Z citované formulace není pochyb o tom, že zákon i zde vyžaduje úmyslné zavinění, avšak na rozdíl od nepravdivosti obvinění postačuje jen srozumění s tímto následkem, tj. úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákoníku. Komentář k trestnímu zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3237) explicitně uvádí jako příklad naplnění zákonných znaků předmětné skutkové podstaty právě situaci, kdy pachatel lživě obviní jinou osobu v rámci uplatňování vlastní obhajoby v trestním řízení. Nelze totiž pominout, že během trestního řízení musí být obviněný před každým svým výslechem či podáním vysvětlení poučen o trestněprávních následcích křivé výpovědi. Pokud někoho přesto nepravdivě obviní ze spáchání trestného činu, je namístě vždy dovodit přinejmenším jeho srozumění s možností přivodit takto obviněné osobě trestní stíhání. V této konkrétní trestní věci lze navíc doplnit, že obviněný je zkušeným matadorem, jenž se dlouhodobě a opakovaně dopouští trestné činnosti (obvykle majetkového charakteru), za níž byl v minulosti již mnohokrát soudně trestán. V jeho případě proto skutečně není možné předpokládat, že by například nepoznal rozdíl mezi vazbou a výkonem trestu odnětí svobody, jak ve svém podání také prohlašoval. Především ale nelze uvažovat o tom, že by po desítkách různých výslechů před orgány činnými v trestním řízení, kterým vždy předcházelo řádné poučení o následcích křivé výpovědi (přičemž nejinak tomu bylo i dne 13. 10. 2011 v řízení před Okresním soudem v Ústí nad Labem vedeném pod sp. zn. 4 T 86/2011), nebyl alespoň srozuměn s následkem svého jednání v podobě možnosti trestního stíhání poškozených policistů.
28. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu