ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.736.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 736/2019
4
3
sp. zn. 8 Tdo 736/2019-1283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovoláních, která podali obvinění J. A. , roz. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a R. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 7 To 12/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 105/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. A. a R. G. odmítají .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 19 T 105/2016, uznal obviněné J. A. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) a R. G. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinnými, že
1. J. A. jako jednatelka společnosti M. R., IČ XY, se sídlem XY, v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2011 společnosti M. R. podaném dne 25. 7. 2011 u Finančního úřadu Ostrava 1, se sídlem Jurečkova 940/2 Ostrava, uplatnila v rozporu s ustanovením §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 1 900 000 Kč na základě faktury č. 2011004, vystavené společností 1. R. M., IČ XY, za dodávku vybavení restaurace, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 28. 6. 2011 ve výši 11 400 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty, přestože věděla, že se jednalo o fiktivní, nerealizované plnění, které bylo společností M. R. „uhrazeno“ zápočtem fiktivní pohledávky J. G., nar. XY, ve výši 11 400 000 Kč vůči společnosti 1. R. M. dne 30. 6. 2011, přičemž společnost M. R. toto plnění nikdy nepřevzala, neužívala, ani jej neuhradila, a činila tak v úmyslu vylákat neoprávněnou výhodu na dani, avšak k vyplacení nárokovaného nadměrného odpočtu nedošlo, neboť byl správcem daně zahájen postup k odstranění pochybností ve smyslu ustanovení §89 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
2. R. G. jako účetní společnosti M. R., IČ XY, se sídlem XY, vyplnil daňové přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti M. R. za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2011, podané dne 25. 7. 2011 jednatelkou společnosti J. A. u Finančního úřadu Ostrava I, se sídlem Jurečkova 940/2, Ostrava, v němž neoprávněně, v rozporu s ustanovením §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, uvedl nárok na vrácení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty ve výši 1 900 000 Kč na základě faktury č. 2011004 za dodávku vybavení restaurace, kterou sám jako zmocněnec vystavil za společnost 1. R. M., IČ XY, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 28. 6. 2011 ve výši 11 400 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty, přičemž věděl, že se jednalo o fiktivní fakturu, neboť plnění uvedené na této faktuře nebylo nikdy realizováno a bylo společností M. R. „uhrazeno“ zápočtem fiktivní pohledávky J. G., nar. XY, ve výši 11 400 000 Kč vůči společnosti 1. R. M. dne 30. 6. 2011, přičemž společnost M. R. toto plnění nikdy nepřevzala, neužívala ani jej neuhradila a zároveň vyhotovil účetní doklady a písemnosti vztahující se k tomuto fiktivnímu plnění a provedl účetní zápisy a záznamy tak, aby z těchto záznamů nebylo patrné, že se jedná o fiktivní plnění, a učinil tak v úmyslu umožnit a usnadnit J. A., jednatelce společnosti M. R. neoprávněné vylákání výhody na dani, avšak k vyplacení nárokovaného nadměrného odpočtu nedošlo, neboť byl správcem daně zahájen postup k odstranění pochybností ve smyslu ustanovení §89 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád .
2. Takto popsané jednání obviněné J. A. soud právně kvalifikoval jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a jednání obviněného R. G. jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněné J. A. uložil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, obviněnému R. G. uložil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
3. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání. Městský soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 7 To 12/2019, tak, že podle §256 tr. ř. je zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 podali rovněž oba obvinění prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola dovolání, přičemž tak učinili jediným (společným) podáním. Jako dovolací důvod uplatnili ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Naplnění výše citovaného dovolacího důvodu spatřovali dovolatelé jednak v tom, že jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byla nesprávně posouzena otázka vzniku zdanitelného plnění, kdy v návaznosti na takto nesprávné právní posouzení došel odvolací soud k závěru o jejich vině, dále v tom, že předmětným jednáním nemohl ani jeden z nich naplnit subjektivní stránku daného trestného činu, přičemž odvolací soud se ve svém rozhodnutí otázkou jejího naplnění nezabýval, tuto jen automaticky presumoval, aniž by v tomto ohledu učinil náležitou analýzu provedených důkazů, a konečně i v tom, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy. V této souvislosti obvinění poukázali na to, že i přes limitovanou možnost namítat v dovolání nedostatky skutkových zjištění budou v dalším textu podání tyto rozpory podrobně rozvedeny, neboť z důvodu těchto extrémních rozporů došly oba soudy k nesprávným závěrům, které měly vliv na konečné rozhodnutí o jejich vině.
6. Konkrétně obvinění namítli, že závěry soudů obou stupňů, že celá předmětná transakce byla fiktivní, neboť k ní nikdy nemělo dojít, že nárok na odpočet daně tedy nevznikl a že se pokusili neoprávněně vylákat odpočet daně, jsou nesprávné, protože jsou v rozporu se shromážděnými a provedenými důkazy. Vyjádřili rovněž přesvědčení, že v průběhu řízení došlo ze strany odvolacího soudu k ovlivňování soudu prvního stupně ve vztahu k hodnocení důkazů v rozporu s trestním řádem; přestože nalézací soud v obou svých předchozích zprošťujících rozsudcích hodnotil důkazy pečlivě, logicky a správně, a přesvědčivě odůvodnil svá skutková zjištění, odvolací soud toto hodnocení za přesvědčivé nepovažoval, když naopak konstatoval, že bylo provedeno pouze ve prospěch obviněných, aby se následně plně ztotožnil s hodnocením důkazů v jejich neprospěch učiněným pod nátlakem odvolacího soudu v třetím rozhodnutí soudu prvního stupně.
7. V návaznosti na uvedené skutečnosti dovolatelé zdůraznili, že odvolací soud takto dal pokyn nalézacímu soudu, aby opětovně posoudil účelovost celé transakce, ačkoli tento soud se s danou otázkou ve svých předchozích rozhodnutích řádně vypořádal a v intencích zásady in dubio pro reo oba obviněné obžaloby zprostil, a na základě tohoto pokynu, jímž mu odvolací soud vnucoval způsob hodnocení důkazů a závěry z nich plynoucí, soud prvního stupně dospěl k závěru, že k zdanitelnému plnění nedošlo; z toho jasně vyplývá, že byla porušena zásada volného hodnocení důkazů a zároveň i jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud přitom porovnával pouze to, zda se konkrétní kroky realizovaly přesně podle smlouvy, nikoli to, zda směřovaly k naplnění jejího cíle, tj. k převedení vlastnického práva k vybavení restaurace M.; to, že se dílčí kroky kupní smlouvy neplnily dle jejího obsahu, žádným způsobem neodůvodňuje závěr o tom, že by celá transakce byla fingovaná. Přestože tedy konkrétně půjčka, kterou J. G. poskytla společnosti 1. R. M., byla řádně evidovaná, tudíž její existence a možnost jejího postoupení jsou podstatné skutečnosti pro tvrzení ohledně úhrady kupní ceny, odvolací soud ji označil za neexistující pohledávku; v tomto pak spatřovali takové pochybení, resp. takový rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který lze označit jako rozpor extrémní.
8. S poukazem na právní úpravu vztahující se k dani z přidané hodnoty a judikaturu Nejvyššího správního soudu a Evropského soudního dvora vyslovili obvinění dále názor, že důležitá je ta okolnost, zda nabyvatel mohl nakládat s předmětem převodu vlastnictví, přičemž měli za to, že v posuzovaném případě bylo nadevší pochybnost prokázáno, že obviněná, resp. společnost M. R. s předmětným zbožím – původním vybavením restaurace M.– jako vlastník reálně nakládala. V tomto směru poukázali jednak na smlouvu o pronájmu věcí movitých uzavřenou mezi společnostmi M. R. a 1. R. M., jejímž předmětem byl nájem vybavení restaurace M., který byl ve vlastnictví společnosti M. R., a to na dobu určitou do 30. 11. 2011, tj. do tehdy známého okamžiku ukončení provozu restaurace, a dále následný prodej daného vybavení na společnost N. C. Zdůraznili, že zmíněné úkony by obviněná nemohla činit, pokud by na ni nebylo převedeno předmětné zboží, tedy vybavení restaurace, a nemohla by s tímto nakládat jako vlastník. Považovali tedy za zřejmé, že vlastníkem zboží byla obviněná, resp. společnost M. R. s tím, že vlastníkem se stala dnem uzavření kupní smlouvy, tedy dnem 28. 6. 2011, nejpozději však dnem 30. 6. 2011, tj. dnem, kdy došlo k započtení pohledávky, a tedy k uhrazení kupní ceny za vybavení restaurace; v tento okamžik jí pak vznikla povinnost přiznat daň z přidané hodnoty, přičemž ve stejný okamžik také vznikl nárok na odpočet této daně. Na podkladě těchto skutečností pak tvrdili, že bylo prokázáno, že ke zdanitelnému plnění došlo (v období, za které byl uplatněn odpočet daně z přidané hodnoty), a že tak došlo k uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty v souladu s právním řádem České republiky, zejména zákonem o dani z přidané hodnoty. Jestliže soudy dospěly k opačnému závěru, měly se zabývat i tím, kdy ke zdanitelnému plnění došlo a kdy měly být předmětné operace zahrnuty do účetnictví jednotlivých subjektů a uvedeny v daňovém přiznání, což však neučinily, stejně jako neučinily v tomto ohledu žádná skutková zjištění. Shrnuli tudíž, že ze všech provedených důkazů vyplývá, že transakce uskutečněné mezi všemi danými subjekty nebyly činěny pouze naoko, nýbrž směřovaly k jedinému cíli, a sice zařídit obviněné v Praze restauraci; údajná fiktivnost předmětných transakcí je tedy jen prostředkem, jak kriminalizovat jednání obviněných spočívající v legálním podnikatelském záměru, od něhož bohužel z důvodu, že se nepodařilo najít v Praze vhodné prostory pro účely provozování zamýšlené restaurace, bylo nutno ustoupit. Vyslovili proto názor, že ze skutečnosti, že se daný cíl z tohoto důvodu neuskutečnil, nelze automaticky usuzovat na fiktivnost předmětných transakcí s úmyslem vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty.
9. Dovolatelé dále vytkli soudům obou nižších stupňů, že stejně jako se nedostatečně zabývaly objektivní stránkou daného trestného činu, nezabývaly se ani jeho stránkou subjektivní, neboť po celou dobu trestního řízení je úmysl pouze tvrzen, resp. presumován, avšak nikdy k tomuto nebyly provedeny žádné důkazy. Vyjádřili též přesvědčení, že soudy, vzhledem k tomu, že závěr o účelovosti celé transakce nemá oporu v provedených důkazech, které netvoří na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, jenž by ve svém důsledku vylučoval jakoukoli pochybnost o jejich vině a zcela je usvědčil, rozhodly v rozporu se zásadami in dubio pro reo a presumpce neviny. Tvrdili, že v dané věci proti sobě i nadále stojí dvě verze, a sice verze obžaloby a verze obhajoby, kdy obě verze se mohou jevit jako stejně pravděpodobné. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že je zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
10. Podání obsahující dovolání obviněných bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření předně zdůraznil, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani na žádný jiný důvod dovolání) se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy obou nižších stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, a že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v dovolacím řízení jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé. V návaznosti na to uvedl, že taková situace v dané věci nenastala, naopak je možné říci, že dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. ř. a že důkazy byly přitom hodnoceny tak, jak stanoví §2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky. Existence extrémního nesouladu v uvedeném smyslu tedy dána není, a pokud je obviněnými namítána, jde o výtky nedůvodné, přičemž oba obvinění ve skutečnosti brojí toliko proti tomu, jak oba soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění z nich vzaly za prokázaná.
11. Naznačují-li pak dovolatelé nepřípustný zásah, resp. nepřípustné pokyny odvolacího soudu týkající se hodnocení důkazů soudem prvního stupně, státní zástupce poukázal na to, že sama skutečnost, že městský soud vytkl obvodnímu soudu pochybení v podobě hrubě nelogického hodnocení důkazů a v návaznosti na to neudržitelných skutkových zjištění, nepředstavuje žádné pochybení městského soudu; není vyloučeno, aby odvolací soud zasáhl do dokazování, pokud v této oblasti nalézací soud závažně pochybil, neboť je-li hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu zjevně vadné, odporuje základům formální logiky atd., pak korekce ze strany odvolacího soudu nepředstavuje kolizi s principem volného hodnocení důkazů.
12. V návaznosti na uvedené skutečnosti ohledně absence jakýchkoli extrémních vad v oblasti dokazování a skutkových zjištění státní zástupce konstatoval, že je třeba zohlednit skutkové závěry, k nimž soudy obou stupňů dospěly a jsou vyjádřeny v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Z těchto závěrů pak vyplývá jednoznačně, že se obviněná dopustila jednání, které bezprostředně směřovalo k vylákání výhody na dani (v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty neoprávněně uplatnila nárok na nadměrný odpočet) ve značném rozsahu (1 900 000 Kč), a to v úmyslu delikt spáchat (věděla o fiktivnosti plnění, že k němu vůbec nedošlo, bylo jí známo, že úhrada započtením je fingovaná, že pohledávka neexistuje), avšak k jeho dokonání nedošlo (díky zásahu správce daně nebyl nadměrný odpočet vyplacen). Též z nich jednoznačně vyplývá, že obviněný k činu obviněné významně svou aktivitou napomohl (zejména vyplnil daňové přiznání při vědomí fiktivnosti celé transakce a vyhotovil doklady a písemnosti k ní se vztahující). Vzhledem k tomu státní zástupce považoval za správnou i právní kvalifikaci jejich jednání jako pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1, §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, resp. pomoci k pokusu tohoto zločinu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Současně vyslovil názor, že naplněny byly nejen veškeré objektivní znaky daného zločinu, ale i znaky subjektivní, když oba obvinění jednali v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku; jednoznačně tomu nasvědčují skutková zjištění soudů, že obvinění postupovali s plným vědomím o fiktivnosti předmětného plnění, resp. s vědomím, že k němu vůbec nedošlo, a že fingovaný je tedy i zápočet neexistující pohledávky. Lze vyloučit, že by jejich skutek nebyl veden úmyslem, neboť nelze fingovat transakci a s ní související okolnosti včetně dokladů a následně podávat nepravdivé daňové přiznání z pouhé nedbalosti. Státní zástupce proto uzavřel, že námitky obviněných, podle kterých k naplnění zákonných znaků předmětného zločinu nedošlo, a které ostatně z velké části stojí toliko na popírání soudy učiněných skutkových zjištění a zpochybňování důkazů, nejsou důvodné. Za zcela bezpředmětné námitky z hlediska tvrzeného dovolacího důvodu pak označil přitom ty, jimiž obvinění prezentovali své vlastní představy o skutkovém ději a své vlastní názory na hodnocení důkazů, např. uváděli, že bylo prokázáno, že ke zdanitelnému plnění došlo v období, za které byl uplatněn odpočet daně z přidané hodnoty, že cílem bylo zařízení a zahájení provozu restaurace, nikoli vylákání nadměrného odpočtu, že si nebyli vědomi žádné nepravosti nebo že závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování apod.
13. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněných (bylo mu doručeno dne 13. 6. 2019). Jeho, resp. jejich případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako k tomu osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými shodně uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
17. Jak již bylo výše uvedeno, oba dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. Z tohoto pohledu je zřejmé, že většinu námitek, které obvinění v dovoláních uplatnili, nelze (jak shledal rovněž státní zástupce ve svém výstižném vyjádření) pod citovaný dovolací důvod vůbec podřadit. Jednalo se jednak o jejich výhrady, že závěry soudů obou stupňů o fiktivnosti celé předmětné transakce spočívající v převodu vlastnictví k vybavení restaurace na základě kupní smlouvy mezi společnostmi 1. R. M., jako prodávajícím a M. R. jako kupujícím včetně uhrazení kupní ceny formou zápočtu pohledávky a dalších souvisejících úkonů jsou nesprávné, neboť jsou v rozporu s provedenými důkazy, přičemž vytýkali, že v dané věci byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, neboť odvolací soud ve vztahu k hodnocení důkazů nepřípustně ovlivňoval soud prvního stupně, vnucoval mu způsob hodnocení důkazů a skutkové závěry z nich plynoucí, v důsledku čehož nalézací soud pod takovým nátlakem hodnotil provedené důkazy v jejich neprospěch (přestože ve svých předchozích dvou rozhodnutích hodnotil důkazy pečlivě a logicky a přesvědčivě odůvodnil svá skutková zjištění a správně je následně obžaloby zprostil) a ve svém v pořadí třetím rozhodnutí dospěl k chybným skutkovým závěrům o účelovosti a fingování dané transakce a o tom, že k jimi tvrzenému zdanitelnému plnění nedošlo. Současně předkládali vlastní verzi skutkového děje (vyjádřili přitom přesvědčení, že tato stojí proti verzi obžaloby s tím, že obě verze se mohou jevit jako stejně pravděpodobné), podle níž ke zdanitelnému plnění došlo (v období, ze které byl uplatněn odpočet daně z přidané hodnoty), obviněná se stala vlastníkem vybavení restaurace (což mělo vyplývat i z toho, jak s tímto vybavením následně nakládala), transakce uskutečněné mezi všemi danými subjekty nebyly činěny pouze naoko, nýbrž směřovaly k jedinému cíli, a to zařídit obviněné v Praze restauraci, tj. jejich jednání spočívalo v legálním podnikatelském záměru, od něhož bohužel z důvodu, že se nepodařilo najít v Praze vhodné prostory pro účely provozování zamýšlené restaurace, bylo nutno ustoupit. Z takto tvrzených skutečností pak dovodili, že závěr o účelovosti celé transakce nemá oporu v provedených důkazech, jež netvoří na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, jenž by ve svém důsledku vylučoval jakoukoli pochybnost o jejich vině a zcela je usvědčil, a namítli, že oba soudy rozhodly v rozporu se zásadami in dubio pro reo a presumpce neviny.
19. Takové námitky rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, a tudíž je zřejmé, že ačkoli obvinění ve svých dovoláních formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné se primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a rovněž napadali správnost učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a domáhali se jejich změny ve svůj prospěch, přičemž současně prezentovali vlastní skutkovou verzi; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Uvedenou argumentaci obviněných však pod jimi tvrzený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.
20. Jestliže přitom dovolatelé rozhodujícím soudům vytýkali, že rozhodly zcela v rozporu se zásadou in dubio pro reo , když bylo namístě je obžaloby zprostit, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění, a proto nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
21. Jelikož obvinění spatřovali naplnění deklarovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v jejich případě jsou skutková zjištění soudů obou stupňů dokonce v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž tento měl spočívat zejména v pochybení odvolacího soudu, který označil za neexistující pohledávku, která byla v řízení řádně tvrzena a prokázána, a to z titulu půjčky poskytnuté J. G. společnosti 1. R. M., a jejíž existence a možnost jejího postoupení jsou podstatné pro tvrzení ohledně úhrady kupní ceny, je třeba k takové námitce uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
22. Dovolatelé své podání sice opřeli o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, avšak Nejvyšší soud shledal (opět ve shodě s vyjádřením státního zástupce), že v posuzovaném případě se o takovou situaci nejednalo. Obvinění v dovoláních brojili výlučně proti hodnocení důkazů soudů obou stupňů, zpochybňovali na jeho podkladě soudy učiněná skutková zjištění, jak bylo konkretizováno výše, a tvrdili skutečnosti jiné, jim prospívající, z nichž dovozovali, že jednání, jímž byli uznáni vinnými a které bylo právně posouzeno jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, resp. jako pomoc k pokusu tohoto zločinu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, se nedopustili. Na této argumentaci pak postavili své přesvědčení o tzv. extrémním rozporu. Takovému tvrzení však Nejvyšší soud nemohl v konfrontaci s obsahem rozhodnutí obou soudů nižších stupňů přisvědčit.
23. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou však řádně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších instancí učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům (srov. zejména strany 8 až 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 až 10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud ve svém rozhodnutí popsal skutkové okolnosti, odkázal na provedené důkazy, na jejichž podkladě ke skutkovým zjištěním dospěl, přičemž důkazy hodnotil v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud se s uvedeným postupem soudu prvního stupně po právu plně ztotožnil, přičemž se podrobně zabýval hodnocením provedených důkazů a přesvědčivě vyložil, jaké skutkové závěry na jejich podkladě učinil, resp. z jakého důvodu přisvědčil skutkovým zjištěním učiněným nalézacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
24. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
25. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je možno (se značnou mírou tolerance, neboť i tato námitka vychází ze zpochybnění hodnocení důkazů a popření skutkových zjištění učiněných soudy, a naopak z vlastních skutkových tvrzení dovolatelů) za relevantní považovat výhradu obviněných, že jejich jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu s tím, že po celou dobu trestního řízení je úmysl pouze tvrzen, resp. presumován, avšak nikdy k tomuto nebyly provedeny žádné důkazy.
26. Nejvyšší soud však současně takovou námitku neshledal opodstatněnou, a protože se i v tomto ohledu ztotožnil s přiléhavou argumentací státního zástupce v jeho vyjádření, považuje za potřebné jen zmínit či zdůraznit následující skutečnosti.
27. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na podkladě provedeného dokazování, která odvolací soud shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu (viz odstavec 1. shora) a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu nadevší pochybnost vyplývá subjektivní stránka skutkové podstaty daného zločinu, a to zavinění ve formě úmyslného jednání obviněných, kteří nechali do účetnictví společnosti M. R. zařadit kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k vybavení restaurace z prodávajícího – společnosti 1. R. M. (jejímž skrytým spoluvlastníkem byl obviněný R. G.), na kupujícího – společnost M. R. (jejíž jednatelkou byla obviněná J. A. a v níž obviněný R. G. působil jako účetní a vyhotovil předmětné daňové přiznání a připravil všechny rozhodné podklady) a k ní se vážící fakturu (vystavenou na částku 11 400 000 Kč – kupní cenu) za účelem jejich promítnutí do přiznání k dani z přidané hodnoty za druhé čtvrtletí roku 2011 a uplatnění nároku na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 1 900 000 Kč, přestože nepochybně věděli, že se jednalo o fiktivní plnění, neboť k prodeji předmětného vybavení restaurace ve skutečnosti nedošlo, údaje v těchto dokladech byly účelově smyšlené a rovněž na jejich podkladě nebyla uhrazena kupní cena.
28. Jak vyplývá z provedených důkazů, zejména výpovědí svědkyně J. G. a dále svědků O. S. a I. Ž., obviněná v daném období žádné prostory pro provozování restaurace nehledala (takový zájem obviněné, resp. jednání s ní zařadili do podstatně dřívější doby), a skutečnosti neodpovídal ani obsah dalších smluv, jimiž bylo obviněnými argumentováno a kterými byly smlouva o půjčce mezi J. G. a společností 1. R. M., smlouva o postoupení pohledávky vzniklé z titulu této půjčky J. G. a společností M. R. (nelze nezmínit, že za toto postoupení nebylo společností M. R. ničeho uhrazeno, a zajišťovací směnka, která měla být vystavena obviněnou J. A. ve prospěch J. G., se nedochovala a měla být údajně zničena, přestože k zaplacení pohledávky, kterou měla zajišťovat, nedošlo), a smlouva o vzájemném zápočtu pohledávek mezi společnostmi 1. R. M. a M. R., podle níž měla být proti pohledávce společnosti 1. R. M. z titulu kupní smlouvy (úhrada kupní ceny ve výši 11 400 000 Kč za vybavení restaurace) vůči společnosti M. R. započtena pohledávka společnosti M. R. vůči společnosti 1. R. M. na úhradu stejné částky, která byla společnosti M. R. postoupena J. G. Již skutečnost, že zmíněné pohledávky byly („náhodně“) ve zcela shodné výši, avšak zejména výpověď svědkyně J. G. (a dalších výše jmenovaných svědků), jež vyloučila, že by společnosti 1. R. M. půjčila předmětnou částku, stejně jako nepotvrdila ani postoupení jakékoli své pohledávky vůči společnosti 1. R. M. na společnost M. R. a dokonce i výpověď samotné obviněné J. A., která rovněž vyloučila jakoukoli vědomost o těchto krocích, a též další okolnosti posuzovaného případu, jimiž byla skutečnost, že společnost M. R. předmětné vybavení restaurace nikdy nepřevzala, neužívala, toto ani nebylo po prodeji nikam přemístěno a zůstalo v prostorách, kde byla provozována restaurace M., a po určité době bylo za výrazně nižší cenu (než jaká byla sjednána v dané kupní smlouvě) „přeprodáno“ společnosti N. C., svědčí zcela zřejmě pro fiktivnost obviněnými tvrzeného zdanitelného plnění, k němuž mělo dojít v době před podáním příslušného daňového přiznání, snahu tuto skutečnost zastřít a pro jejich zjevný úmysl prostřednictvím uvedených předstíraných smluv a úkonů neoprávněně vylákat nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty ve prospěch společnosti M. R. Za takové situace je nesporné, že obvinění jednali v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a jejich argumentaci, že subjektivní stránka daného trestného činu jejich jednáním nebyla dána, resp. že úmysl na jejich straně je po celou dobu trestního řízení pouze presumován a nikoli prokázán, nelze v žádném případě přisvědčit.
29. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti tudíž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oběma soudy nižších instancí zjištěné jednání obviněných, jak je popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedené v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí, naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v případě obviněné J. A., a zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku v případě obviněného R. G., včetně subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
30. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podaná dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu