ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.777.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 777/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2009 o dovolání obviněného I. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 3 To 156/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 12/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 28 T 12/2006, byl obviněný I. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tak, že dne 24. 9. 2003 uzavřel se společností I. e. – i., spol. s r. o., zastoupenou obchodním ředitelem Ing. Z. N. rámcovou kupní smlouvu, na jejímž podkladě převzal k dalšímu prodeji, v období od 13. 1. 2004 do 20. 6. 2004, zboží - polyuretanové pěny a tmely sortimentu stavební chemie v celkové hodnotě 88.855,80 Kč, přičemž zboží použil pro svoji další výrobní a obchodní činnost a poškozené I. e. – i., spol. s r. o., neuhradil, čímž jí způsobil škodu ve výši 88.855,80 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání na základě živnostenského oprávnění s předmětem podnikání provádění inženýrských staveb včetně technické vybavenosti sídlištních celků, provádění bytových a občanských staveb a výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti s předmětem podnikání provádění inženýrských staveb včetně technické vybavenosti sídlištních celků, provádění bytových a občanských staveb, jakož i v zákazu zastupování na základě plné moci obchodních společností s předmětem podnikání provádění inženýrských staveb včetně technické vybavenosti sídlištních celků, provádění bytových a občanských staveb na dobu dvou let.
Naproti tomu byl obžaloby zproštěn podle §226 písm. e) tr. ř. činu, jehož se dopustil sám v bodě 2), v němž byl spatřován trestný čin porušení povinností v řízení o konkurzu podle §126 odst. 2 tr. zák., a podle §226 písm. b) tr. ř. byli zproštěni on i jeho spoluobviněná A. P. v bodě 1), 4) obžaloby, v nichž byly ve vztahu k obviněnému spatřovány trestné činy zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. a zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 3 To 156/2008, rozhodl z podnětu odvolání podaných jednak obviněným I. P. a jednak státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouci podaného ve prospěch obviněného I. P. ve vztahu výroku o trestu a i v jeho neprospěch proti zprošťujícím výrokům tak, že
I. podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. uvedený rozsudek v celém rozsahu zrušil.
II. podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného I. P. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., který vymezil tak, že se jej obviněný jako jediný jednatel a společník společnosti T., spol. s r. o., (dále jen „společnost T.“), dopustil tak, že dne 24. 9. 2003 uzavřel se společností I. e. – i., spol. s r. o., (dále jen „společnost I.“), jako prodávajícím, zastoupenou obchodním ředitelem Ing. Z. N., rámcovou kupní smlouvu, jejímž obsahem byla výhrada vlastnického práva k dodanému zboží do úplného zaplacení kupní ceny, na jejímž podkladě pak prostřednictvím pracovníků společnosti převzal ke zpracování v rámci stavební činnosti v období od 13. 1. 2004 až do 21. 4. 2004 zboží - polyuretanové pěny a tmely sortimentu stavební chemie v celkové hodnotě 88.855,80 Kč, přičemž tento materiál použil pro stavební činnost společnosti T. vykonanou při výstavbě Č. A. v O. – V. na základě smlouvy o dílo uzavřené s B. O., s. r. o., ze dne 16. 11. 2003, ve znění jejího dodatku ze dne 21. 4. 2004, podle níž byla postupně společnosti T. zaplacena část ceny díla ve výši nejméně 3.000.000,- Kč, naposledy pak dne 23. 4. 2004, kdy jí byla vyplacena záloha 500.000,- Kč, a výtěžek získaný zpracováním dodaného materiálu nepoužil k úhradě ceny dodaného zboží, ale k zaplacení jiných závazků společnosti, čímž poškozené společnosti I. způsobil škodu ve výši 88.855,80 Kč.
Za tento trestný čin obviněného podle §248 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání zcela ve stejném rozsahu a obsahu, jak to učinil již i soud prvního stupně a jak je popsáno shora.
III. Obviněného I. P. podle §226 písm. b) tr. ř zprostil obžaloby pod bodem 2), v němž byl spatřován trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 2 tr. zák.
IV. Podle §260 tr. ř. věc v bodech 1), 4) obžaloby vrátil státnímu zástupci došetření.
Prostřednictvím obhájkyně Mgr. S. P. podal obviněný proti shora uvedenému rozsudku vrchního soudu z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, ve kterém se zaměřil proti tomu, že odvolací soud změnil oproti podané obžalobě a výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uvedený popis skutkových zjištění. V této souvislosti brojil proti tomu, že se tak stalo bez návrhu obžaloby (státního zastupitelství), a že k této změně došlo u soudu druhého stupně, který tak nerespektoval čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen \"Listina\") a současně se jednalo o zásah do práva obviněného garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože pokud odvolací soud shledal nesprávnost ve formulaci podstaty stíhaného jednání pro daný skutek, byl povinen z hlediska presumpce neviny zajistit, aby nové skutkové vymezení nebylo byť dílčím ohledu založeno na nesprávné úvaze. Současně uvedl, že pokud soud shledává tuto nesprávnost ve formulaci podstaty stíhaného jednání, má za povinnost obviněného upozornit, že trestné jednání může být spatřováno i v jiném jeho počínání, než jak bylo jednání popsané v tzv. skutkové větě podané obžaloby. Obviněnému musí být dána možnost reagovat na zvrat ve vymezení skutku, což se v daném případě nestalo. Pokud soud druhého stupně změnil formulaci podstaty stíhaného jednání u trestného činu zpronevěry až v rozsudku, který vynesl, a to dokonce bez návrhu obžaloby, znemožnil obhajobě jakoukoli procesní reakci, čímž byla porušena zásada presumpce neviny. Odvolací soud však tím, jak skutek popsal, v rozsudku zúžil otázku hmotně právního vztahu jen na naprosto úzkou výseč vzájemných závazků mezi společností T. a společností I., a to jak z hlediska provedených důkazů před soudem prvního stupně, tak i z hlediska hmotně právních norem. Obviněný si je vědom, že opomenutí hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně ze strany soudu odvolacího nedává možnost zasáhnout při tomto přezkumu do uvedených skutkových zjištění, učiněných soudem druhého stupně, ale i tak je zřejmé, že výrok odsuzujícího rozsudku z hlediska právního posouzení vykazuje vady.
Další výhradou obviněného proti napadenému rozsudku odvolacího soudu je posouzení závazkového právního vztahu, který v tomto případě představuje rámcová kupní smlouva upravená v obchodním zákoníku. Obviněný uvedl, že společnost T. zobchodovala se společností I. od listopadu 2003 do dubna 2004, zboží v celkovém objemu 148.463,90 Kč, kdy z tohoto zboží zaplatila 59.608,10 Kč a nezaplatila částku 88.855,80 Kč, kdy zboží představovalo určitou skladbu a bylo užíváno na provádění děl společnosti T. Obviněný tak vymezil, že zaplatil tu část zboží, které bylo bez vad, kdežto zboží vykazující vady, jež zapříčinilo vady díla na provedení díla pro společnost B. O., s. r. o., nebylo zaplaceno. V důsledku toho pak nemohlo dojít ke spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., protože za této situace chybí zákonné znaky „cizí věc“ a „věc svěřená pachateli“, jakož i způsobení škody na cizím majetku. K tomu obviněný vysvětlil, že kupující má právo zadržet kupní cenu až do vyřešení otázky práv z odpovědnosti za vady prodané věci. Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je podle odvolatele zřejmé, že tento otázku závazkového právního vztahu z odpovědnosti za vady prodaných věcí byla přehlížena, přestože z hlediska vzniku škody musí být jednoznačně posouzena, jakož i to, zda vůbec na straně poškozeného vznikla nějaká škoda. Tato skutečnost se musí poté odrazit při hodnocení subjektivní stránky trestného činu. Obviněný vytkl i to, že napadený rozsudek přehlíží komplexní otázku práv z odpovědnosti za vady prodané věci a nerespektuje z tohoto pohledu práva společnosti T. i s ohledem na to, že byly ze strany obhajoby vzneseny zásadní námitky - vady materiálu. Trestně právní kvalifikace daného jednání obviněného jako trestného činu není opodstatněná, protože uvedený čin má jednoznačně soukromoprávní základ, a tedy trestní právo a kvalifikace určitého jednání za trestný čin je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek.
Obviněný v dovolání dále namítl existenci nesouladu mezi skutkovými zjištěními a výrokem odsuzujícího rozsudku, a to zejména k tomu, že i soud připouští, že dodané materiály společnosti I. byly vadné. I pouhé připuštění faktu, že zboží nebylo bez vady, měl vést soud k závěru, že zde existují přinejmenším pochybnosti o kvalitě dodaného materiálu k dalšímu zpracování, což nakonec bylo objektivně z protokolu o předání díla zjištěno. Tento skutkový nesoulad zakládá důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dochází k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním hodnocením na straně druhé. S ohledem na zjištěný skutkový stav se pak nemůže jednat o spáchání trestného činu zpronevěry, když ze strany obviněného šlo o realizaci hmotněprávních nároků z titulu vady dodaného zboží a zákonnou obranu zadržet oproti vzniklé škodě platbu za vadné zboží.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2009 zrušil v napadené části a věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství do dne konání neveřejného zasedání nezaslalo své písemné vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek posuzoval Nejvyšší soud dále otázku, zda lze uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z pohledu uvedené dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významné i to, že takto označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Námitky, jež obviněný proti napadeným rozhodnutím v rámci uvedeného dovolacího důvodu podal, na označený dovolací důvod dopadají jen zčásti.
Pokud jde o výhrady obviněného zaměřené proti tomu, že odvolací soud změnil oproti rozsudku soudu prvního stupně a podané obžalobě popis skutkových zjištění, jde o výhradu, která není hmotně právní povahy, protože se dotýká otázek spojených s procesními pravidly vyplývajícími z ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož může odvolací soud přezkoumávaný rozsudek zrušit pro vady rozsudku, zejména nejasnost nebo neúplnost skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, a též z ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., umožňující odvolacímu soudu rozhodnout rozsudkem sám jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, když v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené v hlavním líčení nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Na základě těchto skutečností je patrné, že uvedené námitky se dotýkají výhradně procesních postupů, podle nichž se odvolací soud v rámci svého rozhodování řídí. Vzhledem k tomu, že nejde o právní problematiku, na označený dovolací důvod tyto výhrady nedopadají, a proto je dovolací soud dále ani přezkoumával.
Nad rámec tohoto závěru však Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že se odvolací soud tím, jak postupoval, nedopustil žádných pochybení, protože učinil předmětné změny ve skutkových zjištěních zcela v souladu se shora uvedenými ustanoveními trestního řádu. Obviněného ve veřejném zasedání, kde odvolání obviněného projednával, vyslechl a znovu provedl další rozhodné důkazy. Obviněný tak nebyl zkrácen na právu na obhajobu, neboť měl možnost se k takto provedenému dokazování vyjádřit. Vhodné je též uvést, že změna skutkových zjištěních je jen jejich upřesněním v rámci původně v rozsudku soudu prvního stupně vymezeného skutku. Ke zhoršení postavení obviněného tak nedošlo.
Jestliže obviněný namítal okolnosti vztahující se k tomu, že zboží, které jím nebylo poškozené společnosti uhrazeno, vykazovalo vady, pak je nutné uvést, že tato otázka je sice svým obsahem hmotně právní, avšak nikoliv v souvislostech, jak je obviněný v dovolání podal a rozvedl. Rozhodné totiž je to, že skutečnost, že by předmětné zboží vykazovalo vady, nebyla po celé řízení jakkoli fakticky zjištěna. Žádné vady ani řízení o odpovědnosti za vady prodávající společnosti I. nebylo vyvoláno ani konáno. Obviněný v rámci všech zjištěných obchodních vztahů nikdy takové okolnosti objektivně nenamítal, žádné reklamační řízení se nekonalo. Obviněný ani nikdy žádné konkrétní vady nespecifikoval. V průběhu prováděného dokazování byla i na tuto otázku zaměřena pozornost. Byli vyslechnuti svědci L. N., zástupce společnosti I., jakož i její zaměstnanec R. A., kteří shodně uvedli, že jim není nic známo o tom, že by předmětné zboží mělo nějaké vady. Žádné reklamační řízení nebylo uplatněno. Připustili pouze to, že případné závady mohly vzniknout v důsledku aplikační technologie.
Tento závěr učinil i odvolací soud, který na straně 17 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že společnost T. se potýkala s kvalitou vyhotoveného díla, k němuž byl mimo jiné uvedený materiál použit. K žádné reklamaci vad zboží nedošlo a nebyl předložen žádný konkrétní důkaz svědčící o tom, že by uvedené potíže s dohotovením díla měly svůj podklad v nekvalitním materiálu dodavatele.
Nejvyšší soud tak shledal, že provedeným dokazování nebylo prokázáno, že by zboží, na které se na základě rámcové kupní smlouvy vztahovala výhrada vlastnictví, poté, co je obviněný od poškozené společnosti odkoupil, vykazovalo vady, jak se toho obviněný v rámci svého dovolání domáhal.
S ohledem na to, že se existence uvedených vad dodaného zboží neprokázala, jsou tvrzení, že tyto vady existovaly, výhradami proti skutkovým zjištěním, k nimž soudy na základě provedeného dokazování došly, a v rámci tohoto také učinily právní závěry.
Protože touto výhradou obviněný brojil proti skutkovým závěrům, nemají takto jím namítané okolnosti hmotně právní dopad, jsou polemikou se zjištěným skutkovým stavem, a tudíž na žádný dovolací důvod uvedený zákonem v §265b odst. 1, 2 tr. ř. nedopadají. Nejvyšší soud proto z jejich podnětu namítané okolnosti nemohl přezkoumávat.
Jedinou otázkou směřující proti právním skutečnostem a tedy uplatněnou v souladu s označeným dovolacím důvodem, je výhrada obviněného, že předmětné jednání nezakládá uvedenou skutkovou podstatu trestného činu, protože jde o soukromoprávní základ a na základě subsidiarity trestní represe je uvedený trestný čin třeba považovat za „ultima ratio“.
K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Významné je také zdůraznit, že objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví věci a jeho předmětem je cizí věc, která byla pachateli svěřena. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže naloží s věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Podle soudní praxe se za nakládání s cizí věcí ve smyslu trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., považuje za určitých okolností i dispozice s věcí v rozporu s výhradou vlastnictví, a proto o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. může jít i tehdy, jestliže pachatel např. svévolně prodal věc, která sice byla převedena do jeho dispozice, ale k jejímu převodu došlo s výhradou vlastnického práva, podle níž se měl pachatel stát vlastníkem věci teprve po úplném splacení kupní ceny za převedenou věc, přičemž pachatel tuto věc prodal před zaplacením kupní ceny (Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 2001, č. 5 T 130). Za svěřenou věc ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. se považuje i věc (zboží) prodaná s výhradou vlastnictví podle §445 obch. zák. a je nutné za ni pokládat i výtěžek (peníze), který byl za svěřenou věc získán (Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 2001, č. 6-T 175). Jestliže obviněný prodal zboží, které mu bylo za účelem jeho dalšího prodeje svěřeno na základě kupní smlouvy, byť v jejím rámci byla sjednána výhrada vlastnického práva podle §445 obch. zák., nejednal proti účelu svěření, a nemohl se proto dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Naproti tomu za trestný čin zpronevěry je považováno jednání, jehož podstatou je to, že pachatel si ponechal výtěžek z prodeje svěřeného zboží, a to za předpokladu, jestliže mu bylo za prodej zboží zaplaceno a měl tedy výtěžek z prodeje zboží v dispozici. Trestného činu zpronevěry se pachatel dopustí i tehdy, když zboží, které koupil s výhradou vlastnického práva, dříve než za něj zaplatil kupní cenu, neprodá, ale použije ho např. k uhrazení svých dluhů vůči třetím osobám (Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 2002, č. 18 T-437).
Podle §445 obch. zák. výhrada vlastnictví znamená, že si strany mohou písemně smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je mu dodané zboží předáno (§443 obch. zák.). Nevyplývá-li z obsahu této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny. Jedná se tedy o to, že zboží zůstává ve vlastnictví prodávajícího a kupující je nabude až zaplacením splátky, resp. celé ceny, přitom hlavním rysem kupní smlouvy a jejím ekonomickým účelem je přechod vlastnického práva ke zboží z prodávajícího na kupujícího a výhrada vlastnictví je významným zajišťovacím institutem, který umožňuje v případě nezaplacení kupní ceny žádat reivindikační žalobou vydání věci vlastníkovi.
Podle obsahu spisu a vyjádřených skutkových zjištěních bylo objasněno, že obviněnému bylo zboží předáno na základě rámcové kupní smlouvy, která obsahovala výhradu vlastnictví, a to až do úplného zaplacení kupní ceny (viz č. l. 16), kde je stanoveno, že „vlastnické právo ke zboží přechází na kupujícího teprve úplným zaplacením kupní ceny. Pokud kupující neuhradí dodané zboží do 30 dnů ode dne splatnosti příslušného daňového dokladu, má prodávající právo na náklady kupujícího zboží převzít zpět a kupující je povinen mu ho vydat.“ Poškozená společnost tak obviněnému dodala zboží (polyuretanové pěny), které obviněný převzal, a poté použil při povrchové úpravě na terase Č. A. v O., což provedl na základě smlouvy o dílo se společností B. O., s. r. o.
Trestněprávní charakter tohoto jednání se projevil ve chvíli, kdy obviněný za zpracování zakázky dostal od společnosti B. O., s. r. o., zaplaceno celkem cca 3.100.000,- Kč (viz č. l. 1314), avšak i přesto poškozené společnosti za zboží v hodnotě 88.855,80 Kč nezaplatil. Tedy tím, že zakoupený materiál zpracoval a za tuto zakázku dostal zaplaceno, zpětně již nezaplatil pohledávku poškozené společnosti, ani zboží nevrátil, si neoprávněně přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena.
Tento výtěžek získaný zpracováním dodaného materiálu nepoužil k úhradě ceny dodaného zboží, ale k zaplacení jiných závazků a způsobil tak škodu 88.855,80 Kč.
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud na základě správně a výstižně vymezeného skutku shledal naplnění všech znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Pokud obviněný zpochybnil tyto právní závěry s odkazem na to, že zjištěné jednání nemůže být posuzováno podle norem trestního práva, neboť jde jen o občanskoprávní vztah, Nejvyšší soud se s touto úvahou obviněného neztotožnil. V této souvislosti pouze připomíná, že v daném případě byly v jednání obviněného shledány všechny znaky uvedeného trestného činu, což vylučuje možnost uplatnění principu „ulitma ratio“, jehož se obviněný ve svém dovolání domáhal. Uvedený princip, totiž vychází ze zásady, že je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Obviněný však v projednávané věci spáchal čin, který nemá povahu obvyklých občansko právních vztahů, ale je jednoznačně zřejmý jeho kriminální charakter, jak bylo výše vysvětleno. Je tudíž nezbytné, aby na takový čin dopadly prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo v napadeném rozhodnutí zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
Na základě uvedených skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 3 To 156/2008, správným, protože obviněný byl v souladu se zákonem uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Dovolání obviněného směřující proti tomuto rozhodnutí, bylo shledáno zjevně neopodstatněným a vzhledem k tomu bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. srpna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová