ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.870.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 870/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2012 o dovolání obviněného M. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 6 To 42/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 81/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 2 T 81/2010, byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 23. 7. 2010 kolem 16:35 hod. řídil mimo obec F. v okrese F. po čtyřpruhé silnici I. třídy ve směru od obce O. v levém jízdním pruhu osobní automobil tov. zn. BMW 650 CI 663C, který byl na zadní nápravě osazen širšími pneumatikami, než které byly schváleny pro použití na předmětném vozidle, s hloubkou dezénu na levém předním kole 2,8 mm, pravém předním kole 2mm, levém zadním kole 2mm, pravém zadním kole 1mm, kdy nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a technickému stavu vozidla, na mokré vozovce za hustého deště v km 61,903 uvedl vozidlo do smyku, který nezvládl, vjel do protisměrné části vozovky, kde levou zadní částí vozidla narazil do levé přední části protijedoucího osobního motorového vozidla tov. zn. VW Golf, předjíždějícího z protisměrného levého jízdního pruhu do pravého jízdního pruhu ve směru na obec O., kdy toto vozidlo bylo v důsledku nárazu odhozeno vpravo mimo komunikaci do hlubokého silničního příkopu, jehož řidič L. K., utrpěl při této dopravní nehodě zranění spočívající zejména v úrazově krvácivém šoku při zhmoždění obou plic a zhmoždění orgánů dutiny břišní, kterým na místě dopravní nehody podlehl, jeho spolujezdkyně A. K. utrpěla zranění spočívající ve zlomeninách levé lopatky a klíční kosti, zlomeninu obou kostí pravého předloktí a krčního obratle s dobou omezení v běžném způsobu života po dobu delší šesti týdnů, kdy v důsledku dopravní nehody došlo rovněž k poškození zastavujícího osobního motorového vozidla tov. zn. KIA Ceed, řidiče Ing. M. H.“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za což mu uložil podle §143 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků a šesti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou A. K., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 6 To 42/2012, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově uznal obviněného vinným, že:
„dne 23. 7. 2010 kolem 16:35 hod. řídil mimo obec F. v okrese F. po čtyřpruhé silnici I. třídy ve směru od obce O. v levém jízdním pruhu osobní automobil tov. zn. BMW 650 CI 663C, a nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám, stavu vozovky a technickému stavu vozidla, neboť jel rychlostí nejméně 81 km/h na mokré vozovce za hustého deště, ačkoliv přiměřená rychlost byla v rozmezí 50-60 km/h a na pravém zadním kole měl osazenu pneumatiku s hloubkou dezénu 1 mm, takže nesmělo být užito k provozu a v km 61,903 dostalo vozidlo smyk, který nezvládl, vjel do protisměrné části vozovky, kde levou zadní částí vozidla narazil do levé přední části protijedoucího osobního motorového vozidla tov. zn. VW Golf, přejíždějícího z protisměrného levého jízdního pruhu do pravého jízdního pruhu ve směru na obec O., kdy toto vozidlo bylo v důsledku nárazu odhozeno vpravo mimo komunikaci do hlubokého silničního příkopu, jehož řidič L. K., utrpěl při této dopravní nehodě zranění spočívající zejména v úrazově krvácivém šoku při zhmoždění obou plic a zhmoždění orgánů dutiny břišní, kterým na místě dopravní nehody podlehl, jeho spolujezdkyně A. K. utrpěla zranění spočívající ve zlomeninách levé lopatky a klíční kosti, zlomeninu obou kostí pravého předloktí a krčního obratle s dobou omezení v běžném způsobu života po dobu delší šesti týdnů, kdy v důsledku dopravní nehody došlo rovněž k poškození zastavujícího osobního motorového vozidla tov. zn. KIA Ceed, řidiče Ing. M. H.“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně posoudil jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za což mu uložil podle §143 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků a šesti měsíců. Poškozenou A. K., podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Mikety podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyslovil v něm přesvědčení, že soudy věc nesprávně právně posoudily, protože jeho jednání měly kvalifikovat podle mírnějších skutkových podstat.
Obviněný nejprve podrobně zrekapituloval celý průběh trestního řízení včetně námitek, které uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení. Tvrdil, že odvolací soud založil svůj rozsudek na nesprávném právním posouzení skutku a že skutková zjištění jsou v hrubém nepoměru s důkazy obsaženými ve spise. Zároveň uvedl, že si je sice vědom toho, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) je vázán skutkovými zjištěními provedenými soudy nižších stupňů, nicméně v předmětné věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním.
Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jen podle základních skutkových podstat shora uvedených přečinů, protože jízda rychlostí 81 km/h na rovném úseku čtyřproudé silnice, byť za deště, zpravidla nezpůsobí vznik dopravní nehody s fatálními následky. Soud údajně nedostatečně zhodnotil skutečnost, že silnice byla postavena v rozporu se stavebními předpisy a že její špatný sklon měl vliv na špatný odtok dešťové vody. Tak podle jeho názoru vznikala místa, která by se na kvalitní vozovce nevytvořila.
Soud podle názoru obviněného nesprávně zhodnotil hmotně právní otázku přiměřené rychlosti, protože nesprávně vyhodnotil zjištění učiněná znalci o tom, že v rychlosti 50 km/h může vzniknout jev označovaný jako aquaplaning. Nesouhlasil s tím, že za deště by měl jet rychlostí nižší, než která by mohla umožnit vznik aquaplaningu, a domníval se, že takové tvrzení je v rozporu s obecným povědomím řidičů.
Dovolatel dále odmítl, že by měl být odpovědný za skutečnost, že vozidlo bylo osazeno na jednom kole pneumatikou, která byla opotřebována pod zákonnou normu. Toto považoval za objektivní okolnost, za kterou nemůže nést odpovědnost. Odmítl také, že by se na vzniku nehody mohla podílet nadmíru opotřebená pneumatika. Poukázal na to, že k posouzení této okolnosti byly zpracovány dva znalecké posudky. Zatímco jeden uvedl, že stav pneumatiky by mohl mít vliv na nehodový děj (znalec však nebyl schopen kvantifikovat podíl této okolnosti na nehodě), druhý zcela vyloučil vliv této okolnosti na nehodový děj. Odvolací soud ovšem vůbec v rozsudku neuvedl, jaké závěry z toho kterého znaleckého posudku učinil, proto takový rozsudek považuje za nepřezkoumatelný, zvláště když z něho není ani zřejmé, co vedlo odvolací soud k tomu, že ze skutkové věty vypustil údaje o jednotlivých pneumatikách, a to, že na nehodu mohla mít vliv šíře pneumatik.
Obviněný rovněž zdůraznil důležitost přesného zjištění, zda na vzniku dopravní nehody měl vliv stav pneumatik. Toto zjištění považoval za stěžejní pro posouzení právní kvalifikace a pro následné rozhodování v rámci civilně právního řízení. Pojišťovna mu totiž odmítla vyplatit pojistné a navíc lze očekávat, že se v rámci regresního nároku na něm bude hojit právě proto, že vozidlo nesplňovalo technické požadavky pro provoz na pozemních komunikacích.
S ohledem na uvedené obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud případně podal podnět ministru spravedlnosti ke stížnosti pro porušení zákona, pokud by se ztotožnil s jeho názorem, že postupem odvolacího soudu byly zásadním způsobem porušeny základní zásady trestního řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě odmítl výhrady dovolatele, že soudy dostatečně nezohlednily stavebně technický stav vozovky. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je totiž zjevné, že se touto otázkou zabývaly, přihlédly ke znaleckému posudku obhajoby a uvedly, že stavební vady vozovky nebyly hlavní příčinou nehody, navíc odchylka od stavebních norem byla nevýznamná.
Státní zástupce naopak považoval za významnou skutečnost, že obviněný porušil povinnosti stanovené mu zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), zejména povinnost přizpůsobit rychlost jízdy stavebnětechnickému stavu dopravní komunikace. Rozhodného dne při silném dešti, navíc těsně po dešti přívalovém, muselo být obviněnému zřejmé, že jím zvolená rychlost je nepřiměřená. Státní zástupce zcela odmítl obhajobu obviněného, že závěry soudů znemožňují za deště rychlost jízdy vyšší než 50 km/hod. Tento závěr byl totiž vztažen pouze k vozidlu obviněného, které bylo osazeno relativně opotřebovanými pneumatikami, a na jednom kole byla dokonce pneumatika s nadměrně opotřebeným dezénem. V takovém případě lze po obviněném požadovat, aby za deště a při opotřebení pneumatik výrazně snížil rychlost. Proto považoval tyto námitky dovolatele za zjevně neopodstatněné.
Obviněnému však státní zástupce přitakal v tom směru, že odvolací soud náležitě ve smyslu §125 tr. ř. nezdůvodnil své rozhodnutí, konkrétně se nevypořádal s odlišnými závěry znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Dekra Automobil, a. s., ze kterého mají vyplývat odlišné závěry stran způsobení dopravní nehody. Odvolací soud totiž pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv tomuto soudu předmětný důkaz vůbec předložen nebyl. Tuto vadu odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně považoval státní zástupce za natolik zásadní, že je způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Vzhledem k uvedenému státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu druhého stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Zároveň souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podstatná část námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, neboť jejich prostřednictvím dovolatel primárně zpochybňoval skutkové závěry soudů obou instancí (zejména pak odvolacího soudu, který údajně dostatečně nezohlednil technický stav komunikace, to, že silnice byla postavena v rozporu se stavebními předpisy a že na vozovce vznikala místa, odkud špatně odtékala voda). Pod zvolený dovolací důvod také nelze podřadit vlastní úvahy obviněného stran vzniku jevu zvaného aquaplaning a vlastní hodnocení znaleckých posudků (zejména pokud tvrdil, že není možné po řidičích požadovat, aby za deště vždy jeli rychlostí do 50 km/h, protože pouze tak se mohou vyvarovat aquaplaningu). Je tudíž zjevné, že takto formulovanými výhradami dovolatel napadal skutková zjištění obou soudů nižších stupňů. Tím zásadně napadal správnost soudy učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že všechny až dosud zmíněné námitky měly výlučně povahu výhrad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, nebo ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Obviněný dále namítal, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně nerozvedl, jaké závěry učinil z dalšího provedeného znaleckého posudku a z jakých důvodů ze skutkové věty výroku o vině vypustil údaje o jednotlivých pneumatikách. V tom spatřoval i porušení svých ústavně zaručených práv.
Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) a usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.). Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle názoru Nejvyššího soudu oba soudy nižších instancí těmto požadavkům (kladeným jednak na dokazování v trestním řízení, jednak na odůvodnění jejich rozhodnutí) v zásadě dostály, i když lze samozřejmě připustit jak ještě zevrubnější dokazování, tak i preciznější odůvodnění rozhodnutí. Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., učinil přesvědčivá skutková zjištění a rovněž právní závěry ze zjištěného skutkového stavu vyplývající řádně zdůvodnil. Odvolací soud v průběhu veřejného zasedání na návrh obviněného dokazování doplnil přečtením znaleckého posudku znaleckého ústavu Dekra Automobil, a. s., a poté učinil poněkud odlišné závěry v tom smyslu, že nepovažoval za příčinu dopravní nehody použití širších pneumatik, než které byly schváleny pro použití na předmětném vozidle. Své úvahy shrnul větou, že ze všech znaleckých posudků provedených před soudem prvního i druhého stupně vyplynulo, že širší pneumatiky neměly na vznik dopravní nehody žádný vliv, a proto jejich použití nelze obviněnému přičítat jako porušení povinnosti uložené zákonem (srov. strany 4 a 5 jeho rozsudku). Ačkoliv si lze jistě představit podrobnější popis jeho skutkových a právních závěrů, na druhé straně nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že hodnocení zmiňovaného důkazu úplně opominul a ke změně skutkové věty se vůbec nevyjádřil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že dospěl na základě všech ve věci provedených znaleckých posudků vztahujících se k otázce osazení automobilu jiným typem pneumatik k přesvědčení, že tyto pneumatiky neměly podíl na vzniku dopravní nehody, a proto také v tomto směru změnil (spíše jen nevýznamně a ve prospěch obviněného upřesnil) skutkovou větu výroku o vině.
Lze tak uzavřít (na rozdíl od obviněného i státního zástupce), že také naposledy zmíněná námitka dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze doposud zmiňované výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil právní závěry učiněné soudy nižších stupňů ohledně jeho zavinění z hlediska porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona a správnost podřazení zjištěného jednání pod kvalifikované skutkové podstaty příslušných přečinů. Nejvyšší soud však současně shledal, že tyto dovolatelovy výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 trestního zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, spáchá-li čin tím, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 2 trestního zákoníku se pak dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že soud považoval za naplněné ty znaky jmenovaných trestných činů, které spočívají v tom, že obviněný jednak „jinému z nedbalosti způsobil smrt a čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona“ a jednak „jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona“ .
Uvedené trestné činy, resp. přečiny jsou tzv. nedbalostní delikty, které lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jejich skutkové podstaty jak konáním , tak i opomenutím ve smyslu §112 trestního zákoníku (podle tohoto ustanovení se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen).
Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona je třeba považovat porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu jak §143 odst. 2, tak §147 odst. 2 trestního zákoníku však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. trest.). Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 5/1962, č. 39/1963 a zejména č. 31/1966 Sb. rozh. trest.).
Když při vzniku předpokládaného následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí publikované pod č. 72/1971 Sb. rozh. trest.).
Jak je zřejmé už z vymezených zákonných podmínek posuzovaného trestného činu, z hlediska subjektivní stránky postačuje zavinění z nedbalosti . Podle §16 odst. 1 trestního zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty (každého) trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného.
Podle skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán, obviněný nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám, stavu vozovky a technickému stavu vozidla, jel rychlostí nejméně 81 km/h na mokré vozovce za hustého deště, ačkoliv přiměřená rychlost byla v rozmezí 50 až 60 km/h a na pravém zadním kole měl osazenu pneumatiku s hloubkou dezénu pouze 1 mm. Právě v důsledku toho dostalo jím řízené vozidlo smyk, který nezvládl, vjel do protisměrné části vozovky, kde smetl vozidlo poškozeného a způsobil tragické (a nikterak nezpochybňované) následky.
Podle §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), je každý při účasti na provozu na pozemních komunikacích povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám , situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.
Podle §5 odst. 1 písm. a), c) zák. č. 361/2000 Sb. je řidič kromě povinností uvedených v §4 dále povinen užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem a přizpůsobit jízdu technickým vlastnostem vozidla nebo fyzickým vlastnostem zvířete.
Podle §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem , vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě , povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Provedeným dokazováním byly zjištěny objektivní příčiny (hustý déšť, mokrá vozovka, silná vrstva vody na vozovce), na které měl obviněný jako řidič motorového vozidla reagovat odpovídajícím způsobem, jak mu ukládají shora citovaná příslušná ustanovení zákona. Jako řidič motorového vozidla byl navíc povinen užít vozidlo jen tehdy, splňuje-li technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem a úměrně přizpůsobit jízdu technickému stavu vozidla. Na základě znaleckého posudku soudního znalce z oboru silniční doprava Ing. P. K. bylo zjištěno, že obviněný jel v době před dopravní nehodou rychlostí nejméně 81 až 99 km/hod. Dalším znaleckým posudkem zaměřeným na zjištění stavu opotřebení pneumatik u vozidla obviněného bylo zjištěno značné opotřebení zejména pravé zadní pneumatiky. Ve věci byl rovněž vypracován znalecký posudek zacílený na příčný sklon vozovky v místě dopravní nehody a soudy nižších stupňů bylo zjištěno, že na vozovce se nenacházely žádné podélné či příčné nerovnosti a bylo vyloučeno, že by na vozovku mohla přitékat voda z okolních prostranství. Vlivem ne zcela odpovídajícího spádu se na vozovce nacházela větší vrstva vody, která však pro řidiče nemohla být náhlou nebo neočekávanou událostí.
Obviněnému muselo být známo, že při silném dešti může dojít ke smyku, zajisté měl zběžné povědomí o možnosti vzniku jevu tzv. aquaplaningu a jeho možných následcích. Bezesporu byl obeznámen také se skutečností, že za daných klimatických podmínek a s opotřebenými pneumatikami může dojít k dopravní nehodě. Bez přiměřených důvodů však spoléhal, že ke škodlivému následku nedojde. Přestože v projednávané věci byl pro vznik dopravní nehody zásadní souběh několika faktorů nezaviněných obviněným, které spočívaly v nepříznivých klimatických podmínkách, v silném dešti, množství vody na vozovce po dešti přívalovém, ne zrovna ideálnímu stavu vozovky, přesto také na straně dovolatele byly zjištěny další zásadní faktory, které v dané situaci sehrály svou roli, a to především nepřizpůsobení jízdy povětrnostním podmínkám a technickému stavu vozidla. Jeho jednání bylo jednáním nedbalostním [ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku] a jedinou příčinou dopravní nehody. Pochybovat nelze ani o tom, že porušením shora citovaných ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu právě citovaným zákonem.
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších instancí nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný zjištěným jednáním naplnil znaky skutkových podstat přečinů usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a