ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.880.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 880/2019-1158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 55 To 212/2018, který rozhodl jako soud stížnostní v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 42/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 5. 2018, sp. zn. 4 T 42/2015, uložil podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku obviněnému J. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) ochranné léčení psychiatrické, a to v ambulantní formě.
2. Proti citovanému usnesení podal obviněný stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 55 To 212/2018, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
3. Obviněný se ani s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Richarda Frommera podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jenž citoval až v samém závěru – v petitu svého mimořádného opravného prostředku).
4. V podrobnostech dovolatel vyslovil názor, že v dané věci nejsou dány zákonné předpoklady pro uložení ochranného léčení a nejsou dány ani důvody, pro které by ani jinak za splnění zákonných předpokladů toto léčení mohlo být uloženo. Konkrétně s poukazem na ustanovení §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vytkl soudu prvního stupně, že jednak v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí zcela chybí úvahy o tom, zda spáchal předmětný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a dále, že jeho závěr o tom, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, je obecný a nepodložený. Obdobně vytkl soudu druhého stupně, že v tomto směru rovněž nepředestírá žádné vlastní úvahy, zcela odkazuje na hodnocení duševního stavu soudem nalézacím a pouze dodává, že nelze odhlédnout od zjištěné poruchy osobnosti, což zdaleka neodpovídá zákonné formulaci; z této údajné absence pak dovodil, že ochranné léčení mu nelze uložit. Zdůraznil přitom, že za celou dobu, kdy vlastní zbrojní průkaz a zbraně, nikdy nikoho nepostřelil, neohrožoval a ani jinak se zbraní nebezpečně nemanipuloval, ačkoli podobných incidentů se odehrálo více.
5. Ve vztahu k trestné činnosti, jíž se měl dopustit, obviněný vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání není trestné, přičemž poukázal na znalecké posudky vypracované k otázce jeho duševního stavu, jež neuvádějí ničeho negativního, a zejména na znalecký posudek Ilji Chodury, který je odborníkem na paranoiu a na tuto jej speciálně testoval s negativním výsledkem. Namítl, že soudy obou stupňů se též dostatečně nezabývaly otázkou opakování deliktu, a pokud jde o možnou eskalaci jeho agresivního chování, hodnotily pouze to, že z ničeho nic vystřelil ze střelné zbraně. Ve vztahu k úvaze nalézacího soudu o tom, že v případě, že bude v pozici, kdy se dostane do psychického tlaku nebo stresu, bude mít tendence jednat obdobným nepřiléhavým způsobem, uvedl, že evidentně jde toliko o obecnou úvahu, a argumentoval i nemožností dané jednání opakovat z důvodu, že mu byly odebrány jeho zbraně i zbrojní průkaz.
6. Dále dovolatel poukázal na závěr znalkyň a rovněž nalézacího soudu, že jeho duševní choroba je neléčitelná, a tedy nevyléčitelná, a spatřoval pak velmi výrazný rozpor mezi tímto skutkovým zjištěním a právním závěrem nalézacího i stížnostního soudu, že je třeba nařídit ochranné léčení k léčení takové choroby. Odkázal rovněž na svou repliku k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 55 To 290/2017, v níž se podrobně zabýval mimo jiné také všemi znaleckými posudky, které sloužily soudu jako důkaz též při rozhodování o uložení ochranného léčení. Zdůraznil přitom jednak to, že ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Petrem Ročkem nelze pro jeho nepřezkoumatelnost vůbec vycházet, dále to, že podle znaleckého posudku znalkyň MUDr. Sylvie Musilové a Mgr. Kateřiny Vinklárkové není ochranné léčení namístě, a konečně to, že revizní znalecký posudek Fakultní nemocnice v Olomouci nebyl řádně vyhotoven, a proto z něj rovněž nelze vycházet. Vyslovil názor, že tak zcela chybí podklad pro závěr, že trpí jakoukoli duševní poruchou, a tedy, že jakékoli ochranné léčení nelze ukládat.
7. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 11. 2018 (správně mělo být 30. 10. 2018), sp. zn. 55 To 212/2018, zrušil, stejně jako i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2018, sp. zn. 4 T 42/2015.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu poukázal především na to, že zcela nesplňuje požadavky ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Obviněný totiž pouze v petitu dovolání uvedl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil „z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu“. Dále nelze přehlédnout, že vzhledem k typu napadeného rozhodnutí a obviněným uplatněným námitkám je zřejmé, že jediný v úvahu připadající dovolací důvod je ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení; tento dovolací důvod však obviněný neuplatnil.
9. I přes zmíněné formální nedostatky však státní zástupce k námitkám obviněného uvedl, že tento je uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž oba soudy se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly; za takového stavu jde tedy zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Následně se zaměřil na zákonnou úpravu vztahující se k podmínkám pro uložení ochranného léčení, přičemž zdůraznil, že závěr o tom, že pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, musí vyplynout zejména z příslušného znaleckého posudku, avšak jedině soud na podkladě znaleckého zkoumání posuzuje odborné závěry znalce při následném rozhodování o tom, zda jde o duševní poruchu ve smyslu §123 tr. zákoníku a zda jsou splněny všechny podmínky §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro uložení ochranného léčení, jakého druhu a v jaké formě. Vyjádřil přesvědčení, že soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí podmínkami uložení ochranného léčení pečlivě zabývaly a podrobně a srozumitelně popsaly, proč dospěly k závěru, že obviněný v době spáchání trestného činu trpěl duševní poruchou, přičemž není podstatné, zda ve výroku či jinde uvedly výslovně, že obviněný spáchal čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jak dovolatel namítá; podstatné je, že tato okolnost z odůvodnění jejich rozhodnutí přesvědčivě vyplývá. Zdůraznil, že u obviněného byla objektivizována smíšená porucha osobnosti, která má rysy několika specifických poruch, a to paranoidní poruchy osobnosti, histriónské poruchy a narcistické poruchy osobnosti, přičemž tato porucha u něj byl přítomna již v době spáchání předmětného skutku. V rámci jednání, pro které byl obviněný odsouzen, došlo podle závěrů znaleckého posudku ke speciální situaci, kdy obviněný právě vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podlehl úzkosti, protože si s nastalou situací nevěděl rady, a vzhledem k tomu, že mu nebylo vyhověno, uchýlil se k agresivnímu jednání. Není pravdou, jak tvrdí obviněný, že by znalci dospěli k závěru, že jeho choroba je neléčitelná a že by takovýto závěr měl být překážkou pro uložení ochranného opatření; ze závěrů zdravotnického ústavu Fakultní nemocnice v Olomouci, MUDr. Kláry Látalové, Ph.D., vyplynulo, že onemocnění obviněného vzdoruje léčbě, zejména farmakologickému přístupu, lze je korigovat pouze určitými farmaky a v určitých rysech s tím, že jako nejúčinnější formu léčby uvedla léčbu psychoterapeutickou, kterou lze provádět i ambulantně, nebo skupinovými terapiemi rámci hospitalizace, které se jeví jako účinnější a s dlouhodobějšími výsledky (viz jednotlivé závěry znalců v bodech 3. až 6. rozhodnutí soudu prvního stupně. Závěry znalců tak směřovaly spíše k uložení ochranného léčení ve formě ústavní, a soud prvního stupně tedy postupoval ve prospěch obviněného, pokud toto nakonec uložil ve formě ambulantní.
10. Ohledně nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě a možnosti opakování jeho jednání státní zástupce uvedl, že soudy zohlednily skutečnost, že jednání obviněného bylo vysoce společensky škodlivé, když se jednalo o střelbu z relativní blízkosti na neozbrojeného člověka, a stejně tak se adekvátně zabývaly závěry znalců, ze kterých vyplývá nebezpečí, že dostane-li se obviněný do psychického tlaku nebo stresu, bude mít tendence jednat obdobným nepřiléhavým způsobem. Vyjádřil proto přesvědčení, že z rozhodnutí soudů lze dovodit, že náležitě vyhodnotily veškerá kritéria rozhodná pro uložení ochranného léčení, přičemž i pečlivě vážily naplnění konkrétních podmínek pro jeho uložení v méně invazivní, tj. ambulantní podobě. Pro úplnost zmínil, že pod žádný ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů nespadají námitky, prostřednictvím kterých obviněný hodnotí provedené znalecké posudky a setrvává na tom, že netrpí žádnou duševní poruchou, neboť se jedná o námitky procesního charakteru, jimiž se obviněný domáhá toliko jiného způsobu hodnocení provedených důkazů.
11. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
12. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 15. 7. 2019). Dne 19. 7. 2019 obdržel Nejvyšší soud prostřednictvím e-mailu podání obviněného, jež obsahovalo jím sepsanou repliku k vyjádření státního zástupce k dovolání; obsahově totožné podání pak obviněný podal u Nejvyššího soudu ještě osobně dne 9. 8. 2019. Ve své replice obviněný zrekapituloval obsah a závěry znaleckých posudků a výpovědi jednotlivých ve věci činných znalců, přičemž je považoval za nekompetentní a zmanipulované. Stejně tak za nekompetentní označil vyjádření státního zástupce s tím, že k jeho tvrzením dokonce uvedl (nelze nezmínit, že již způsobem, jenž byl na hranici pravidel slušnosti), že jsou natolik nepravdivá, že je možno je označit za lež, neuvěřitelnou lež, ignoranci a manipulaci. Z těchto důvodů, „neboť je prokázáno, že se jedná o lživá a manipulativní tvrzení nemající oporu ve spisovém materiálu“, navrhl, aby Nejvyšší soud nepřihlížel k vyjádření státního zástupce, a požádal, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a zrušil veškeré dosavadní rozsudky ve věci jako nezákonné.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě (s jistou mírou tolerance) splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Jak na to upozornil státní zástupce ve svém přiléhavém vyjádření, obviněný totiž své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože v dané věci, vzhledem k tomu, že tímto dovoláním obviněný napadl pravomocné usnesení soudu druhého stupně, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo uloženo ochranné opatření, a to z důvodu, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, jediným v úvahu přicházejícím dovolacím důvodem byl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
15. Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným (ovšem na základě obsahu jeho dovolání, nikoliv v petitu označený) tvrzený dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. , je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
17. V tomto ohledu je zřejmé, že námitky dovolatele, jejichž prostřednictvím zpochybnil jednak řádné vypracování ve věci zpracovaných znaleckých posudků, jednak správnost jejich závěrů s tím, že jsou nepřezkoumatelné, resp. že z nich vyplývá opačný závěr, než k jakému dospěly soudy, tj. že ochranné léčení není v jeho případě namístě, a tudíž chybí podklad pro závěr, že trpí jakoukoli duševní poruchou, nejsou pod žádný z dovolacích důvodů podřaditelné.
18. Stěžejní dovolací argumentace obviněného však spočívala na jeho tvrzení (jež uplatňoval již před oběma soudy nižších instancí), že v posuzovaném případě nejsou dány zákonné předpoklady pro uložení ochranného léčení a nejsou dány ani důvody, pro které by ani jinak za splnění zákonných předpokladů toto léčení mohlo být uloženo, přičemž vytýkal soudům obou stupňů, že jednak v jejich rozhodnutí zcela chybí úvahy o tom, zda spáchal předmětný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a dále, že jejich závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě je obecný a nepodložený, a rovněž i to, že se dostatečně nezabývaly otázkou opakování deliktu; spatřoval též výrazný rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů, že jeho duševní choroba je neléčitelná, a tedy nevyléčitelná, a jejich právním závěrem, že je třeba nařídit ochranné léčení k léčení takové choroby.
19. Takové námitky lze z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. považovat za relevantně uplatněné, neboť s poukazem na ně vytkl, že soudy nižších stupňů bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené výhrady dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
20. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně (zejména z jeho stran 5 a 6) a usnesení soudu druhého stupně (z jeho stran 2 a 3), oba soudy (obzvláště soud nalézací) se zákonnými podmínkami uložení ochranného léčení (jak konstatoval i státní zástupce ve svém výstižném vyjádření) pečlivě zabývaly, podrobně popsaly závěry jednotlivých znaleckých posudků a vyložily, proč dospěly k závěru, že obviněný trpí duševní poruchou ve smyslu §123 tr. zákoníku a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Nejvyšší soud považuje za potřebné na tomto místě zdůraznit, že pokud ve svých rozhodnutích nepoužily výslovně formulaci, že obviněný spáchal předmětný trestný čin ve stavu vyvolaném (touto) duševní poruchou, jak namítl dovolatel, nelze z tohoto důvodu shledávat jejich rozhodnutí vadnými, neboť skutečnost, že obviněný takovou poruchou, již podrobně specifikovaly, trpí a trpěl i v době spáchání trestného činu, z odůvodnění jejich rozhodnutí přesvědčivě vyplývá. Na podkladě znaleckého zkoumání soudy dospěly konkrétně k závěru, že obviněný trpí smíšenou poruchou osobnosti, která obsahuje rysy několika specifických poruch, a to paranoidní poruchy osobnosti (s největším podílem), histriónské poruchy a narcistické poruchy osobnosti, jejímž projevem je trvalý a neměnný vzorec chování, a přestože v určitých obdobích není tato porucha tak markantní a neprojevuje se zásadním způsobem, stále trvá s tím, že v případě, že se obviněný dostane do psychického tlaku nebo stresu, bude mít tendence jednat obdobným nepřiléhavým, resp. společensky málo akceptovatelným způsobem, jako v případě jednání, pro něž byl odsouzen, kdy došlo ke speciální situaci, při níž podlehl úzkosti, nevěděl si s ní rady, a z důvodu, že mu nebylo vyhověno, uchýlil se k agresivnímu jednání.
21. Nelze přitom přisvědčit obviněnému, pokud tvrdil, že podle učiněných skutkových zjištění je jeho duševní choroba neléčitelná, a tedy nevyléčitelná, a z tohoto důvodu postrádal smysl ochranného léčení, resp. v tom spatřoval překážku pro jeho uložení. Ze znaleckého posudku vypracovaného zdravotnickým ústavem Fakultní nemocnice v Olomouci a rovněž výpovědi znalkyně prof. MUDr. Kláry Látalové, Ph.D., vyplynulo, že poruchy osobnosti v zásadě vzdorují léčbě, především farmakologickému přístupu, a obecně je nelze vyléčit nebo nepříznivé povahové rysy změnit definitivně, přesto onemocnění obviněného částečně (v určitých rysech) farmaky korigovat lze; navíc je však možná léčba psychoterapeutická, jež se jeví i jako účinnější, kterou lze provádět též ambulantně, ale zejména skupinovými terapiemi v rámci hospitalizace, jež mají dlouhodobější a efektivnější výsledky (ke kompenzaci osobnostních rysů dojde na jeden až dva roky). Ke stabilizaci obviněného proto považovala za potřebnou léčbu v každém případě s tím, že je zapotřebí pokusit se jej podrobit psychoterapeutickému léčení, tj. léčení v ústavní formě.
22. Oba soudy nižších instancí se řádně zabývaly i tím, zda v případě obviněného je dána druhá zákonná podmínka, tj. zda jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Zejména s poukazem na závěry znaleckého posudku vypracovaného shora zmíněným ústavem, ale též v kontextu celého dokazování přitom dospěly k závěru, že případné nebezpečí pro společnost nepostrádá nezbytnou míru reálnosti, poukázaly (zejména soud nalézací) na to, že obviněný si předmětnou duševní poruchu není schopen připustit a objektivně na ni nahlížet, a zdůraznily, že jednání, pro něž byl odsouzen, nebylo nějakým marginálním porušením zákona (nešlo o nějaké výhrůžky či méně závažné asociální projevy), nýbrž se jednalo o střelbu z relativní blízkosti na neozbrojeného člověka, tj. šlo o jedno z typově nejzávažnějších jednání proti zdraví a životu. Jestliže obviněný v tomto směru poukazoval na to, že po celou dobu, co je držitelem zbrojního průkazu a má ve svém držení zbraň, nikdy nikoho nepostřelil, neohrožoval a ani jinak se zbraní nebezpečně nemanipuloval, ačkoli podobných incidentů se odehrálo více, je třeba jednak odkázat na již výše v odstavci 20. rozvedené stanovisko znalkyně MUDr. Kláry Látalové, Ph.D., podle něhož jde z důvodu předmětné duševní poruchy u obviněného o trvalý a neměnný vzorec chování, který stále trvá, přestože v určitých obdobích není porucha tak markantní a neprojevuje se zásadním způsobem s tím, že v případě, že se obviněný dostane do psychického tlaku nebo stresu, bude mít tendence jednat obdobným nepřiléhavým, resp. společensky málo akceptovatelným způsobem, jako v případě jednání, pro něž byl odsouzen. Nelze opomenout ani její vyjádření v tom smyslu, že skutečnost, že stav obviněného se dekompenzoval až v jeho 61 letech a do tohoto jeho věku k násilí nedošlo, lze přikládat více méně ke štěstí a je dáno průběhem nemoci, kdy určitou roli hrálo i to, že obviněný zřejmě nedosáhl některých kariérních či vztahových možností, po kterých prahl v kombinaci s jeho nepříznivou osobnostní strukturou.
23. Nejvyšší soud shledal, že oba soudy nižších instancí správně dovodily, že za shora uvedených okolností jsou zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení obviněnému naplněny, přičemž se v tomto ohledu řádně zabývaly všemi rozhodnými kritérii, jež v dané věci přicházela v úvahu. Stejně tak pečlivě zvažovaly i to, zda konkrétně s přihlédnutím k osobě obviněného lze uložením ochranného léčení dosáhnout jeho účelu. Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat jejich závěr, že vzhledem k závěru znalců, že sice obecně nelze danou duševní poruchu vyléčit, avšak lze ji jednak částečně farmakologicky korigovat a zejména pak kompenzovat účinnější psychoterapeutickou léčbou na určitou dobu (i když ne celoživotně), jsou v případě obviněného důvody pro uložení ochranného léčení psychiatrického dány. Obdobně soud prvního stupně velmi podrobně posuzoval, která forma léčení ve smyslu §99 odst. 4 tr. zákoníku připadala v této věci do úvahy. V tomto ohledu Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že v dané otázce soudy postupovaly ve prospěch obviněného a ve smyslu zásady přiměřenosti, tj. při vědomí toho, že ústavní léčba je velmi výrazným zásahem do osobnostních práv jednotlivce, pokud mu uložily předmětné ochranné léčení ve formě ambulantní s tím, že zohlednily jistou změnu jeho postoje oproti dřívějšímu stavu, a to jím verbálně projevenou ochotu dostavovat se do ambulance a spolupracovat s lékařem (byť současně tvrdil, že si není vědom toho, co si má léčit, a tedy stále setrvával na svém přesvědčení, že žádnou poruchou netrpí), když závěry znalců směřovaly spíše k uložení ochranného léčení ústavního, jak bylo již rozvedeno shora.
24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu