ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.894.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 894/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2004 o dovoláních M. B. a M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 13 To 7/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 23/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. B. a M. D. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 3 T 23/2003, byli obvinění M. B. a M. D. uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzeni podle §250 odst. 3 tr. zák. obviněný M. B. k trestu odnětí svobody na tři léta a šest měsíců, obviněný M. D. k trestu odnětí svobody na pět let; oba obvinění byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Č. T., a. s., se sídlem P., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i ohledně spoluobviněného P. P.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění M. B. a M. D. pokusu trestného činu podvodu dopustili tím, že jako jednatelé obchodní společnosti R., s. r. o., se sídlem v P., s předmětem podnikání poskytování telekomunikačních služeb, po předchozí vzájemné dohodě se spoluobviněným P. P. pro tohoto zakoupili společnost H. T., s. r. o., se sídlem v P., na kterou pronajali nebytové prostory v P., tř. M., a od společnosti Č. T., a. s., nechali do těchto prostor zavést 20 linek ISDN umožňujících provoz 40 telefonních přístrojů, ze kterých prováděli v době od 23. 7. 2002 do 24. 7. 2002 za pomoci J. F. a dalších nezjištěných osob opakovaná volání na audiotextovou službu provozovanou společností R., s. r. o., za účelem navýšení hovorného ke škodě Č. T., a. s., se sídlem v P., neboť na základě smlouvy s Č. T., a. s., byl tento povinen po zúčtovacím období vyplatit provozovateli uvedené audiotextové služby, tedy společnosti R., s. r. o., 65% hovorného, což za volání uskutečněná ve dnech 23. 7. 2002 až 24. 7. 2002, činilo celkem 1.703.153,37 Kč, přičemž za účelem utajení společně sepsali fiktivní smlouvu o pronájmu nebytových prostor a smlouvu o zřízení služby D. l. se smyšlenou osobou M. B., na základě kterých by všechny závazky s pronájmem a užíváním nebytových prostor včetně provozování linek ISDN přebírala smyšlená osoba M. B., přičemž k vyplacení provize společnosti R., s. r. o., ze strany poškozené obchodní společnosti Č. T., a. s., nedošlo.
Obvinění M. B., M. D. i P. P. napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláními. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 13 To 7/2004, byl z podnětu odvolání obviněných M. B. a M. D. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestech uložených těmto obviněným a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že za pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ohledně něhož zůstal v rozsudku soudu prvního stupně výrok o vině nedotčen, byli podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzeni obviněný M. B. k trestu odnětí svobody na dvě léta a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a obviněný M. D. k trestu odnětí svobody na tři léta a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Odvolání obviněného P. P. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění M. B. a M. D. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Oba odkázali na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný M. D. též na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Shodně vytkli, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadami vyjádřenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a že nebyla ani důsledně respektována presumpce neviny.
Obviněný M. B. uvedl, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, dospěly-li k závěru, že společně s obviněným M. D. koupil pro obviněného P. P. společnost H. T., s. r. o., ačkoliv s nákupem neměl nic společného a stejně tak neměl nic společného s pronájmem nebytových prostor pro obviněného P. P. Zpochybnil též závěr, že by to byl on, kdo nechal zavést do pronajatých prostor linky ISDN a organizoval volání z nich; nesouhlasil ani se zjištěním, že se podílel na tvorbě fiktivních smluv s panem B. Uvedl, že pokud byl podvod spáchán, on se na něm nepodílel a stal se jeho obětí. Samotné volání z předmětného čísla nemůže být trestným činem, a proto je podle něj otázkou, zda byl nějaký trestný čin spáchán. Dodal, že on sám netušil, že nějaká osoba takto jedná, a vyslovil názor, že provolaná částka mohla být z výnosů zaplacena. Poukazoval na nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení a podal vlastní hodnocení významu dopisu, který měl údajně zaslat obviněnému M. D.
S těmito výhradami se ztotožnil i obviněný M. D. Dále sám namítl, že nešlo o trestnou činnost, ale o běžnou obchodní transakci, která byla policejními orgány přerušena ve stadiu prověřování spojení mezi firmami H. T., s. r. o., a R., s. r. o. Uvedl, že on se tohoto prověřování účastnil pouze dne 24. 7. 2002 mezi 13.00 hod. a 14.35 hod. a o jiném telefonování nevěděl. Vytkl též soudům účelovou bagatelizaci změny výpovědi obviněného P. P. Další námitky tohoto obviněného, jež se patrně týkaly důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., vyústily v závěr o podjatosti nalézacího soudu. Podle obviněného okolnost, že dne 25. 2. 2003 rozhodl o jeho ponechání ve vazbě vyloučený soudce a předseda senátu soudu prvního stupně dne 15. 4. 2003 posléze znovu rozhodl o jeho ponechání ve vazbě, aniž by původní nezákonnost odstranil a z vazby jej propustil, svědčí o podjatosti soudu prvního stupně. Stejně tak podle něj svědčí o jeho podjatosti i to, že zamítl veškeré jeho návrhy na doplnění dokazování, jež by vyvrátily obžalobu.
Oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zrušil v části, která se jich týkala, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných zevrubně zrekapituloval jejich námitky a uzavřel, že ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oba obvinění dovolání zaměřily výlučně proti správnosti skutkových zjištění soudů; v podstatě namítli, že se jednání popsaného v tzv. skutkové větě vůbec nedopustili a domáhali se tak zásadní změny skutkového základu napadených rozhodnutí soudů. Obvinění tak podle něj uplatnili výhrady, které se nekryjí nejen s takto uplatněným dovolacím důvodem, ale ani s žádným jiným důvodem dovolání. Námitky obviněného M. D. uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. neshledal po stránce věcné důvodnými. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného M. B. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání obviněného M. D. aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. - obviněný M. D.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ze smyslu námitek obviněného M. D. plyne, že soud prvního stupně podle něj rozhodl ve věci jako vyloučený orgán. Tuto svoji výhradu odůvodnil tím, že předseda senátu soudu prvního stupně pokračoval v nezákonném postupu soudu, k němuž došlo poté, co o jeho ponechání ve vazbě rozhodl jiný vyloučený soudce, když usnesením ze dne 15. 4. 2003 rozhodl i on, že jej ponechal ve vazbě, a dále že zamítl všechny jeho důkazy na doplnění dokazování, které by potvrdily jím uplatněnou obhajobu a vyvrátily by obžalobu.
Výhrada, že předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. J. Š. ve věci rozhodl jako vyloučený orgán, byla namítnuta již v odvolání obviněného M. D. (č.l. 795, 812); odvolací soud se s ní v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal a neshledal ji opodstatněnou (viz strana 7 rozhodnutí odvolacího soudu). Formální předpoklady pro použití tohoto důvodu dovolání ve vztahu k osobě předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. J. Š. tak byly splněny. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebylo lze použít vůči přísedícím M. J. a J. D., poněvadž vůči nim námitka podjatosti uplatněná v odvolání obviněného M. D. nesměřovala.
Námitky obviněného uplatněné vůči předsedovi senátu soudu prvního stupně Mgr. J. Š. však z hlediska věcného nemohou obstát.
Z obsahu spisu se podává, že usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 3 T 23/2003, bylo podle §71 odst. 5 tr. ř. rozhodnuto mimo jiné i o ponechání obviněného M. D. ve vazbě z důvodu §67 písm. a), c) tr. ř. a podle §72 odst. 3 tr. ř. byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby. Na tomto rozhodování se podílel jako předseda senátu soudce JUDr. P. V. Usnesením téhož okresního soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 3 T 23/2003, které nabylo právní moci dne 25. 3. 2003, bylo posléze rozhodnuto tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. a §31 odst. 1 tr. ř. je soudce JUDr. P. V. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněných M. B., M. D. a P. P. vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 23/2003. Takto bylo rozhodnuto ještě před konáním prvního nařízeného hlavního líčení proto, že v rámci rozhodování o vazbě obviněných v přípravném řízení se na jednotlivých rozhodnutích podílel též soudce Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. P. V., otec soudce JUDr. P. V. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 3 T 23/2003, byla podle §72 odst. 3 tr. ř. s přihlédnutím k §71 odst. 4, 6 tr. ř. zamítnuta žádost obviněného M. D. o propuštění z vazby; senátu okresního soudu předsedal již Mgr. J. Š. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné zmínil, že nezastává názor, že rozhodoval-li o vazbě obviněného posléze vyloučený soudce JUDr. P. V., je takové rozhodnutí nezákonné. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích se s tímto názorem neztotožnil, a proto byl jeho usnesením ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 13 To 197/2003, obviněný po zrušení usnesení okresního soudu propuštěn z vazby na svobodu.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být pokladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
O takovou situaci se zjevně nejedná. Podílel-li se za popsaných okolností dne 15. 4. 2003 soudce Mgr. J. Š. na rozhodnutí o zamítnutí obviněného M. D. o propuštění z vazby a zaujal-li k možnosti dalšího ponechání tohoto obviněného ve vazbě odlišný názor, než který byl posléze vyjádřen v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 13 To 197/2003, nelze činit závěr, že by měl k projednávané věci nebo osobám uvedeným v §30 odst. 1 tr. ř. takový poměr, pro který by bylo možno mít pochybnosti o tom, že nemůže nestranně rozhodovat. Navíc nelze nezaznamenat, že úkony trestního řízení, s nimiž byl spjat vyloučený soudce, se týkaly výlučně otázky vazby, žádný z nich nesloužil jako podklad pro rozhodnutí ve věci samé. Z pohledu kritérií §30 odst. 1 tr. ř. je evidentně bezpředmětná též výhrada, že předseda senátu soudu prvního stupně zamítl všechny návrh obviněného na doplnění dokazování.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je proto dovolání obviněného M. D. zjevně neopodstatněné.
K důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - obvinění M. B. a M. D.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že oba obvinění v převážné části uplatnili toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Pardubicích a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Hradci Králové –pobočka v Pardubicích. Oba obvinění shodně vytkli, že soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces, neboť nepostupovaly důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., nerespektovaly zásadu presumpce neviny, nereagovaly přiléhavě na změnu výpovědi obviněného P. P. v jejich prospěch, a nevytvořily si tak předpoklady pro spravedlivé rozhodnutí.
Obviněný M. B. v podstatě vytkl, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení těch důkazů, o něž opřely své zjištění, že spolu s obviněným M. D. koupil pro obviněného P. P. obchodní společnost H. T., s. r. o., že pro něj pronajal nebytové prostory, do kterých nechal zavést 20 linek ISDN a organizoval z nich volání. Tato zjištění označil za nepravdivá stejně jako ta, že se podílel na tvorbě fiktivních smluv s panem B. a že by on měl být autorem dopisu zaslaného M. D.
Obviněný M. D. se ztotožnil s námitkami, jež uplatnil obviněný M. B. a dodal, že on sám též žádným způsobem na činu, který by měl znaky podvodného jednání, neparticipoval, ani o něm nevěděl a upozornil, že soudy nepatřičně bagatelizovaly změnu výpovědi obviněného P. P.
Je evidentní, že ačkoli obvinění v dovolání formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky v této části dovolání polemizovali se správností skutkových zjištění soudů a uplatnili tak námitky skutkové, jimiž se primárně domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozovali, že se pokusu trestného činu podvodu nedopustili. Vady, které napadenému rozhodnutí a předcházejícímu řízení takto vytkli, mají tudíž povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02), a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn pouze v té části dovolání, v níž obvinění polemizovali i se správností právního posouzení skutku. Obviněný M. B. zpochybnil, zda byl vůbec nějaký trestný čin spáchán, neboť samotné volání z předmětného čísla nemůže být trestným činem; podle obviněného M. D. šlo o běžnou obchodní transakci, která byla policejními orgány přerušena ve fázi prověřování spojení mezi obchodními společnostmi H. T., s. r. o., a R., s. r. o.
S tímto právním názorem souhlasit nelze.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obvinění se dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustili v úmyslu ke škodě cizího majetku sebe obohatit tím, že uvedou někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují nejméně zákonné znaky pokusu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Z tzv. skutkové věty v rozsudku soudu prvního stupně a odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že podvodné jednání obviněných je v podstatě vymezeno tak, že obvinění M. B. a M. D. jako jednatelé společnosti R., s. r. o., po předchozí vzájemné dohodě se spoluobviněným P. P. pro tohoto zakoupili obchodní společnost H. T., s. r. o., na kterou pronajali nebytové prostory v P., tř. M., nechali do nich zavést 20 linek ISDN umožňujících provoz 40 telefonních přístrojů, z nichž v rozhodné době prostřednictvím J. F. a dalších nezjištěných osob prováděli opakovaná volání na audiotextovou službu provozovanou obchodní společností R., s. r. o., a to za účelem navýšení hovorného ke škodě Č. T., a. s., neboť na základě smlouvy s Č. T., a. s., byl tento povinen po zúčtovacím období vyplatit provozovateli uvedené audiotextové služby, tj. společnosti R., s. r. o., 65 % z hovorného, což za uskutečněná volání činilo celkem 1.703.153,37 Kč. Za účelem utajení společně sepsali fiktivní smlouvu o pronájmu nebytových prostor a smlouvu o zřízení služby D. l. se smyšlenou osobou M. B., na základě kterých by všechny závazky s pronájmem a užíváním nebytových prostor včetně provozování linek ISDN přebírala smyšlená osoba M. B., přičemž k vyplacení provize společnosti R., s. r. o., ze strany poškozené obchodní společnosti Č. T., a.s. nedošlo.
Soudy obou stupňů přesvědčivě vyvodily a zdůvodnily, že šlo zřetelně o promyšlené jednání podvodného charakteru. Jeho následkem však nemělo být jen zamýšlené vylákání provize ve výši 65% z uskutečněného hovorného, ale za předstírání nepravdivých okolností byly uskutečněny již samy hovory, poněvadž subjekt, z jehož podnětu se hovory realizovaly (za telefonní hovory uskutečněné v kritické době od 23. 7. 2002 do 24. 7. 2002 byla protelefonována částka 2.766.889,83 Kč) a který by měl hovorné platit, byl fiktivní a uskutečnění hovorů nemělo jiný záměr než navýšit hovorné za účelem dosažení zvýšení očekávané provize. Skuteční účastníci telefonních hovorů za tuto službu neměli v úmyslu zaplatit, ač jinak by tak museli učinit. Právě od tohoto zjištění se ostatně odvíjí závěr, že získání provize 65% z uskutečněného hovorného má zřetelně podvodnou povahu. Nebyly-li by totiž již samy hovory uskutečněny za podvodných podmínek, nemohla by být ani provize podvodně vylákána. I přes uvedené však platí, že kvalifikoval-li soud prvního stupně skutek obviněných pouze jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož následkem je hrozící škoda ve výši 1.703.153,37 Kč, a odvolání podali toliko obvinění, nemůže již v dalším řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch a jeho závěry nutno respektovat i v řízení o dovolání.
Podvodné jednání obviněných vůči poškozenému Č. T., a. s., jednoznačně směřovalo k tomu, aby se obohatili; částka 1.703.153,37 Kč, na niž byla stanovena výše škody hrozící na majetku poškozeného podle kritérií §89 odst. 11 tr. zák. představuje značnou škodu (rozumí se jí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč).
Námitky, že se nemohlo jednat o trestný čin, poněvadž volání z předmětného čísla nemůže být trestným činem, jak naznačoval obviněný M. B., popř. že se jednalo toliko o běžnou obchodní transakci, která byla policií předčasně přerušena ve fázi prověřování spojení mezi dvěma obchodními společnostmi, jak se takového posouzení domáhal obviněný M. D., tak evidentně nemohly obstát.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková