ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.969.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 969/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2012 o dovolání obviněného M. R. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 8 To 450/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 19/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 16 T 19/2010, byl obviněný M. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 7. 12. 2009 kolem 5:30 hod. v P., ulice N., před domem, si přisedli k poškozenému V. B., do jeho vozidla tov. zn. Škoda Octavia, barva modrá metalíza, přičemž obviněný I. R. si sedl vedle poškozeného vpředu na místo spolujezdce, obviněný M. R. a V. H. si sedli na zadní sedadla, obviněný M. R. poškozenému řekl, že mu poškozený dluží peníze, a to nezaplacené úroky z půjčky ve výši 50.000,- Kč, tento dluh poškozený neuznal, obviněný I. R. poškozeného uchopil na hrudi za montérky, na to mu poškozený ještě sdělil, že mu žádné peníze nedá, protože o žádných procentech předtím nemluvili, poté jej I. R. uchopil za krk, začal poškozeného dusit a přitom mu hlavu tlačil mezi přední sedadla, ptal se poškozeného, kde má doklady, že mu je chce vzít, dokud nezaplatí, přitom se pokusil poškozenému vytrhnout z ruky klíče od auta, což se však nepodařilo, poškozený obviněnému řekl, že doklady má doma, na to se jej obviněný I. R. zeptal, co má v batohu, který v té době byl položen na zadním sedadle, poškozený odpověděl, že pouze svačinu, toto mu obviněný neuvěřil a poručil obviněnému M. R. a V. H., kteří seděli vzadu, aby batoh prohledali, nato obviněný V. H. vzal batoh, vystoupil si s ním z vozidla, poškozený otevřel dveře, snažil se z vozidla vystoupit, v tom mu zabránil obviněný M. R., který přiběhl ke dveřím řidiče a tělem dveře přimáčkl tak, aby poškozený nemohl vystoupit a přitom poškozenému přivřel nohu mezi dveře, mezitím obviněný V. H. batoh prohledal a vyndal z něj černou látkovou taštičku a dokumenty, poté se poškozenému podařilo z vozidla vystoupit, šel směrem k obviněnému V. H. a požádal jej o vrácení batohu a taštičky, obviněný I. R. rovněž z vozidla vystoupil a řekl poškozenému, že mu nic nedá, pokud mu nezaplatí, v tom jej slovně podporoval i obviněný M. R., na to poškozený začal z místa utíkat a přitom volal na obviněného I. R., že dneska bude mít doma cizineckou policii, obviněný I. R. a V. H. za poškozeným běželi, když jej dostihli, tak obviněný I. R. poškozeného chytil za oděv a řekl mu, že pokud půjde na policii, že s ním bude ještě hůř, že ho zabije a zabije i jeho ženu. Poškozený začal křičet a obviněný I. R. jej pustil, při tomto jednání byla poškozenému V. B., odcizena černá látková taštička s popruhem přes rameno, obsahující doklady poškozeného – cestovní pas, osvědčení o registraci vozidla Škoda Octavia, zmenšená kopie cestovního pasu, průkaz pojištěného cizince pojišťovny Slávia, průkaz MHD s pouzdrem, VISA karta Electron, karta Macro, karta osobního účtu ČSOB, talong k ukrajinskému řidičskému průkazu, 2 kusy fotografií poškozeného, pouzdro na doklady, navigace Garmine v hodnotě asi 5.000,- Kč s černým látkovým pouzdrem, černý zapalovač, černá peněženka s finanční hotovostí ve výši 208,- Kč a drobné písemnosti a vizitky“.
Takto popsané jednání obviněného M. R. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do dne 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což mu podle §234 odst. 1 tr. zák. uložil jednak trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků, jednak podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou. Tímto rozsudkem soud také uznal vinnými a odsoudil spoluobviněné I. R. a V. H. Poškozeného V. B. podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání všichni tři obvinění. Městský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 8 To 450/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestech ohledně všech tří obviněných a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině všem třem obviněným uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. tresty odnětí svobody v trvání dvou roků, jejichž výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. u každého z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně vyslovil, že „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“.
Obviněný M. R. ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Moniky Papugové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že skutek, který měl spáchat, není trestným činem, a že odvolací soud věc nesprávně hmotně právně posoudil, protože jeho jednání není společensky nebezpečné.
Dovolatel v podrobnostech dále uvedl, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu je nutný úmysl, který se v tomto konkrétním případě musí vztahovat k násilnému jednání. On se však žádného násilí jako takového ani pohrůžky bezprostředního násilí nedopustil. Navíc neměl k jednání žádnou motivaci, protože věřitelem poškozeného byl jeho bratr. Tvrdil, že do auta nastoupil na žádost svého bratra jako svědek a měl být přítomen jednání s poškozeným, že potyčky mezi poškozeným a I. R. se neúčastnil a že incidentu dále od auta přítomen nebyl. Odkázal také na pachovou stopu zajištěnou na batohu poškozeného, která patřila spoluobviněnému V. H.
Dovolatel následně vyhodnocoval kamerový záznam pořízený z místa činu a tvrdil, že je z něj patrné, že se nedopustil žádné potyčky ať už uvnitř auta poškozeného nebo poté venku u auta. Z kamerového záznamu je prý vidět pouze to, jak ostatní dva obvinění utíkají za poškozeným, ale on zůstává stát u automobilu.
Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu ve smyslu §3 tr. zák., neboť nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout ke všem ostatním okolnostem případu.
V závěru svého podání dovolatel znovu zrekapituloval celý skutkový děj s tím, že poškozený své osobní doklady dobrovolně vydal a že tento způsob je na U. běžným zajišťovacím prostředkem.
Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a aby podle §265k odst. 2 tr ř. zrušil také další rozhodnutí na ně obsahově navazující.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatoval, že obviněný při zpochybňování správnosti hmotně právní kvalifikace primárně vycházel z odlišných skutkových zjištění. Soudy přitom dovodily, že obviněný nebyl pouhým svědkem incidentu, ale že se na něm také aktivně účastnil. Požadoval po poškozeném vydání peněz a bránil mu ve vystoupení z auta, do dveří mu přivřel nohu. Ačkoliv se obviněný neúčastnil následné fáze útoku na poškozeného vně automobilu, přesto svým jednáním naplnil skutkové znaky trestného činu loupeže.
Státní zástupce dále vyjádřil názor, že k pochybení nedošlo ani při hodnocení společenské nebezpečnosti činu a že posuzovaná věc je běžně se vyskytujícím případem, kde stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že poškozený měl vůči obviněnému I. R. dluh, což ostatně soudy zohlednily.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí [§265r odst.1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Převážná část námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemůže obstát. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání napadal zásadně hodnocení provedených důkazů, čímž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění (konkrétně namítal, že do automobilu přišel jen jako svědek, aby byl přítomen dohodě s poškozeným, že se neúčastnil žádných útoků na poškozeného, že jeho jednání nebylo prokázáno žádným důkazem a že naopak zajištěný kamerový záznam svědčil v jeho prospěch) a v důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by obviněný uplatnil pouze takové výhrady musel by Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však uplatnil také námitku relevantní, pokud tvrdil, že soudy nižších stupňů dostatečně nezjišťovaly materiální stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud ovšem shledal, že taková výhrada je zjevně neopodstatněná.
Pojmovými znaky trestného činu kvalifikovaného podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 nebyly jen znaky formální, ale také materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jednalo či nejednalo o trestný čin, bylo tedy nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný.
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Formální a materiální podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.).
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost.
Při úvahách, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.). Z tohoto hlediska soudy obou stupňů nepochybily, pokud v posuzovaném případě dospěly k závěru, že rovněž materiální znak trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byl u dovolatele naplněn.
Nejvyšší soud přisvědčil správnosti úvah obou soudů, že jednání obviněného je již třeba považovat za natolik závažné, aby bylo možné dovozovat jeho odpovědnost uvedeným trestným činem. Z tohoto pohledu se považuje za významná ta skutková zjištění, v nichž se poukazuje na to, že obviněný společně s ostatními spoluobviněnými se setkali s poškozeným, aby vymohli dluh, že obviněný byl přítomen pohrůžce bezprostředního násilí a násilnému útoku na poškozeného, že se snažil blokovat dveře od automobilu, aby poškozený nemohl uniknout, přičemž poškozenému zranil nohu. Soudy také hodnotily skutečnost, že obviněný se již do konfliktu se zákonem dostal, i když jeho trestní stíhání je v současné době podmíněně zastaveno.
Je tedy zřejmé, že jednání obviněného již dosáhlo potřebné míry společenské nebezpečnosti a že právní kvalifikace skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. zvolená soudy nižších instancí je správná.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a