ECLI:CZ:NSS:2018:9.ADS.253.2017:26
sp. zn. 9 Ads 253/2017 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: P. T., zast.
JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem náměstí Míru 140/1, Lišov, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 1. 2017, č. j. MPSV-2017/8428-913, č. j. MPSV-2017/8425-
913, č. j. MPSV-2017/8459-913 a č. j. MPSV-2017/8567-913, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 8. 2017, č. j. 56 Ad
2/2017 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“),
kterým byla jako nedůvodná dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedeným
rozhodnutím žalovaného.
[2] Rozhodnutími žalovaného byla podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“), zamítnuta odvolání stěžovatele
proti rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále
jen „prvostupňová rozhodnutí“) a tato rozhodnutí potvrzena. Prvostupňovými rozhodnutími
nebyl stěžovateli přiznán příspěvek na bydlení ode dne 1. 12. 2015, ode dne 29. 2. 2016, ode dne
1. 4. 2016 a ode dne 1. 7. 2016 podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění
účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“).
[3] Krajský soud konstatoval, že s účinností zákona č. 252/2014 Sb., kterým se mění zákon
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony, byla do zákona o státní sociální podpoře vnesena zcela autonomní definice pojmu „byt“,
obsažená v jeho novém §24 odst. 5, podle něhož se bytem pro účely tohoto zákona rozumí soubor
místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují
požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou
zkolaudovány jako byt. Zákonodárce navázal definici bytu vedle materiálních kritérií (stavebně-
technické uspořádání a vybavení) též na splnění formálních požadavků v podobě účelového
určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace
těchto místností coby bytu.
[4] Jak konstatoval Nejvyšší správní soud již například v rozsudku ze dne 21. 7. 2008,
č. j. 4 Ads 62/2007 - 72, „rozsah státní sociální podpory a vymezení okruhu osob, které mohou při splnění
zákonných podmínek z podpory státu benefitovat, je záležitostí sociální politiky státu, tedy prioritně moci
zákonodárné, nikoliv moci soudní. Je na vůli zákonodárce, jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí podmínky
státní sociální podpory.“ Jakkoli se tedy může jevit přísné, že zákon o státní sociální podpoře
váže příspěvek na bydlení na formální podmínky, jejichž splnění nemůže žadatel o takovou dávku
v pozici nájemce „obytných místností“ jakkoli ovlivnit, jedná se o legitimní koncepci opřenou
o racionální úvahu.
[5] Pro naplnění definice bytu podle §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře
nepostačuje, pokud je obytná místnost fakticky jako byt užívána a splňuje další materiální znaky
bytu jako takového, nýbrž je zapotřebí též naplnění formální podmínky v podobě účelového
určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace
těchto místností coby bytu.
[6] Znalecký posudek Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha není způsobilý
naplnění formálních podmínek v případě stěžovatelem obývaného prostoru prokázat. Znalecký
posudek totiž z povahy věci slouží pouze k zodpovězení otázek skutkových a jeho předmětem
tudíž ani nemůže být právní posouzení toho, zda jsou obytné místnosti užívány za účelem
trvalého bydlení v souladu se stavebním zákonem či zda byly za tímto účelem zkolaudovány. Tím
méně může takový znalecký posudek relevantně konstatovat naplnění definice bytu ve smyslu
§24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.
[7] Obdobně nelze naplnění uvedené definice dovodit ani na základě samotného výpisu
z katastru nemovitostí. Bytová jednotka u již existující stavby vzniká (vyjma případného soudního
rozhodnutí) toliko na základě prohlášení vlastníka budovy zápisem, resp. vkladem do katastru
nemovitostí [§1164 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský
zákoník“), resp. dřívější §4 a násl. zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují
některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým
prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů].
[8] V nyní projednávané věci byly tři bytové jednotky do katastru nemovitostí zapsány
konkrétně na základě prohlášení vlastníka budovy ze dne 8. 4. 2015 s právními účinky vkladu
ke dni 9. 4. 2015. Přílohou prohlášení podle posledně citovaných zákonných ustanovení však není
žádný dokument, jenž by byl způsobilý doložit, že jsou tyto jednotky k trvalému bydlení určeny
podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt. Ostatně zkoumání splnění náležitostí
podle stavebního zákona není ani smyslem vkladového řízení. Podle §1 odst. 2 zákona
č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, katastr
nemovitostí představuje zdroj informací, které slouží k ochraně práv k nemovitostem, pro účely
daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, k ochraně životního prostředí, k ochraně
nerostného bohatství, k ochraně zájmů státní památkové péče, pro rozvoj území, k oceňování
nemovitostí, pro účely vědecké, hospodářské a statistické, resp. pro tvorbu informačních systémů
sloužících k naplnění některého z uvedených účelů. Ani zápis bytových jednotek do katastru
nemovitostí proto nepředstavuje relevantní podklad pro posouzení naplnění definice bytu podle
§24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.
[9] Krajský soud nepřisvědčil námitce, podle níž správní orgány nesprávně hodnotily,
resp. nevyvrátily důkaz pasportem stavby. Ze správního spisu se podává, že současný vlastník
nabyl dům č. p. X v X na základě kupní smlouvy s Českou republikou. Příslušnou dokumentaci
neobdržel, neboť se nezachovala.
[10] Přílohou kupní smlouvy mezi vlastníkem budovy a Českou republikou je též znalecký
posudek vyhotovený pro účely ocenění domu č. p. X; podle tohoto posudku se jedná o dům
rodinný, v němž byly pozdějšími úpravami vytvořeny dvě bytové jednotky. Z vyjádření
stavebního úřadu ze dne 26. 9. 2016 však zároveň plyne, že následně byly v prostoru prvního
nadzemního podlaží a podkroví bez povolení nebo opatření stavebního úřadu provedeny další
stavební úpravy, čímž byla vytvořena jednotka třetí (všechny jednotky byly do katastru
nemovitostí zapsány s účinností k 9. 4. 2015). Vlastník budovy poté pořídil zjednodušenou
dokumentaci skutečného provedení stavby (tzv. pasport stavby) podle §125 odst. 3 stavebního
zákona, již stavební úřad ověřil dne 21. 1. 2016. Ačkoliv by na základě uvedeného bylo ve světle
§125 odst. 2 stavebního zákona možné dovodit, že účelem užívání stavby je její užívání
k trvalému bydlení ve dvou bytových jednotkách (podle stavu, v jakém vlastník stavbu nabyl),
právě provedení následných stavebních úprav vedoucích k vytvoření třetí bytové jednotky
aplikaci uvedené domněnky vylučuje.
[11] Podle vyjádření stavebního úřadu se v projednávané věci jednalo o úpravy nepovolené.
Stěžovatel v žalobě nikterak nezpochybnil, že by tyto stavební úpravy povolení či souhlas
příslušného stavebního úřadu vyžadovaly. Samotný pasport stavby, který navíc představuje pouze
zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení, proto nemůže v nyní
projednávané věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat,
a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení
v souladu se stavebním zákonem. To tím spíše za situace, kdy předložený pasport stavby
obsahuje poznámku stavebního úřadu, podle níž tento dokument stavbu podle stavebního
zákona nelegalizuje. Nelze taktéž přehlédnout, že užívání stavby coby rodinného nebo bytového
domu není podle vyjádření Městského úřadu Třeboň, odboru územního plánování a stavebního
řádu, ze dne 23. 9. 2016 v souladu ani s platnou územně plánovací dokumentací.
[12] Nedůvodná je též námitka, dle níž žalovaný v rozhodnutí č. j. MPSV-2017/8428-913
aplikoval normu ČSN 73 4301, obytné budovy, ačkoli nejde o obecně závazný předpis. Žalovaný
sice v odůvodnění svého rozhodnutí tuto normu cituje, avšak pouze v části shrnující dosavadní
průběh řízení a obsah správního spisu; nepředstavovala však samotné rozhodovací důvody,
o něž žalovaný opřel výrok svého rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření ke kasační stížnosti
[13] V podané kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s.
[14] Nezákonnost spatřuje zejména v závěru, že nedošlo k naplnění definice bytu ve smyslu
§24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Stavební úřad i krajský soud nesprávně a bez opory
v zákoně vyložily definici bytu a její naplnění v bytech domu čp. X. Krajský soud postupoval
chybně, odmítl-li žalobní tvrzení, že Stavební úřad České Velenice jakožto správní orgán
dne 26. 9. 2016 učinil sdělení, které se přímo dotýká vlastníka bytu č. X, v jeho bytovém domě,
přičemž mu nebylo umožněno se ve věci vyjádřit ani při místním šetření stavebního úřadu, ani ve
správním řízení či soudním řízení správním.
[15] Vlastníku bytového domu stavební úřad neposkytl žádné poučení o jeho právech
a povinnostech, neuvědomil jej ve smyslu §4 odst. 3 správního řádu o úkonu, který učiní,
tj. neinformoval jej o tom, že učiní sdělení k jeho bytu pro úřad práce. Své sdělení neposlal
dokonce ani na vědomí a v neposlední řadě znemožnil dotčené osobě dle §4 odst. 4 správního
řádu uplatnit svá práva, zejména právo vyjádřit se a předložit důkazy v jeho prospěch.
[16] Uvedené porušení mohlo ovlivnit zákonnost, protože uvedené sdělení bylo stěžejním
důkazem ve věci. Pro tuto vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit.
[17] Stěžovatel jednal v dobré víře dle §980 občanského zákoníku, jehož odstavec 1 stanoví,
že je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho neznalost zapsaného
údaje. Stanoví-li to právní předpis, zapíše se do veřejného seznamu kromě věcného práva i právo
užívání nebo požívání, jakož i omezení rozsahu nebo způsobu užívání nebo požívání věci
spoluvlastníky. Dle odstavce 2 platí, že je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu,
má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci
z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje. Stěžovatel jednal v dobré víře,
že bydlí v bytové jednotce, neboť tak to bylo zapsáno v údajích katastrálního úřadu.
[18] Vady řízení spatřuje v tom, že ve skutečnosti nebyly bez povolení stavebního úřadu žádné
stavební úpravy, které by měly za následek dispoziční změny nebo změnu v užívání stavby,
provedeny. Vlastník nemovitosti koupil nemovitost již s nájemci. V domě se nacházely 3 byty
a 2 nájemci zde již byli.
[19] Přestože si je stěžovatel plně vědom toho, že správní orgány vycházely zejména
ze stanoviska stavebního úřadu, opakovaně namítal jeho nesprávnost. Stavební úřad
již před rokem uvedl, že si obstarává podklady pro zahájení řízení z moci úřední o odstranění
části stavby; v průběhu minulého roku však žádné řízení zahájeno nebylo. Je tomu tak z prostého
důvodu, že neexistuje právní základ pro odstranění této stavby. Nedošlo-li k žádným stavebním
změnám, nemůže být žádáno jejich odstranění.
[20] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jakož i rozhodnutí
správních orgánů.
[21] Uvádí, že kasační stížnost po výzvě soudu doplní a odůvodní ve lhůtě jednoho měsíce
od doručení výzvy.
[22] Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[23] Žalovaný se ve vyjádření plně ztotožnil se závěry krajského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[24] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a odst. 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[25] Stěžovatel se mýlí, domnívá-li se, že NSS jej byl povinen dle §37 odst. 5 s. ř. s. vyzývat
k doplnění kasační stížnosti. Tuto povinnost má totiž soud pouze v případě, že kasační stížnost
není bez dalšího doplnění projednatelná. Neodstranění takové vady má za následek odmítnutí
kasační stížnosti. Tak je tomu jednak v případech čistě blanketních stížností a dále v případech,
kdy kasační stížnost sice kasační tvrzení obsahuje, ale jedná se o tvrzení natolik obecné,
že bez jeho doplnění nelze stížnost věcně projednat.
[26] V nyní projednávané věci byla kasační stížnost stěžovatelem výslovně označena jako
blanketní, co do svého obsahu však byla nesporně stížností projednatelnou, obsahující řadu
konkrétních kasačních námitek. NSS proto stěžovatele k dalšímu doplnění sám nevyzýval,
což mu ovšem nebránilo kasační stížnost kdykoliv do rozhodnutí soudu doplnit. To však
stěžovatel neučinil.
[27] Namítané nepřezkoumatelnosti soud nepřisvědčil. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí
je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy z úřední
povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu či správního orgánu,
je možný pouze za předpokladu, že napadená rozhodnutí splňují kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelná, která jsou opřena o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč příslušné orgány rozhodly tak, jak je uvedeno ve výrocích jejich
rozhodnutí.
[28] Veškerá výše uvedená kritéria rozhodnutí krajského soudu i rozhodnutí správních orgánů
splňují. Jedná se o srozumitelná rozhodnutí, opřená o dostatek relevantních důvodů. Z jejich
odůvodnění je zcela zřejmé, proč správní orgány a krajský soud rozhodly tak, jak je uvedeno
ve výroku rozhodnutí. Krajský soud i žalovaný se vypořádali se všemi vznesenými námitkami.
[29] Z obsahu žaloby NSS ověřil, že stěžovatel namítal, že správní orgány nesprávně hodnotily
provedené důkazy, a to konkrétně výpis z katastru nemovitostí, pasport stavby (zjednodušená
dokumentace skutečného provedení stavby) a znalecký posudek Technického a zkušebního
ústavu stavebního Praha, státní podnik, č. 020-ZP-035398/2016. Sporný byt je zapsán v katastru
nemovitostí. Podle §980 odst. 2 občanského zákoníku se správnost zápisu do veřejného rejstříku
presumuje a může být zpochybněna pouze žalobou k soudu (§986 odst. 1 občanského zákoníku).
Stěžovatelem užívaný byt je zapsán i v pasportu stavby, který je podle §125 odst. 1 stavebního
zákona vydáván jen ke stavbě legální. Uvedený pasport stavby podle §53 odst. 3 správního řádu
potvrzuje pravost jím osvědčených údajů, pokud není prokázán opak; pasport prokazuje právní
existenci stavby včetně jejího stavebně technického uspořádání a vybavení. Správní orgány
správnost výpisu z katastru nemovitostí ani pasportu stavby nevyvrátily. Sdělení stavebního
úřadu, které je v rozporu s pasportem stavby, považuje stěžovatel za nepravdivé. Taktéž znalecký
posudek Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha pak potvrdil, že žalobcem užívaný
byt je jednoznačně bytem podle §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Žalovaný
nesprávně v odůvodnění rozhodnutí č. j. MPSV-2017/8428-913 aplikoval normu ČSN 73 4301,
obytné budovy, která však není obecně závazným právním předpisem. Sporný byt splňuje
podmínky §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.
[30] Z výše uvedené rekapitulace obsahu žaloby je zcela zřejmé, že kasační námitky
dovolávající se porušení procesních práv vlastníka domu nebyly v řízení před krajským soudem
ani náznakem uplatněny, ačkoliv nepochybně uplatněny být mohly. S ohledem na tuto
skutečnost, se jedná o zcela novou právní argumentaci, ke které se z důvodu její absence v žalobě
nemohl krajský soud vyjádřit. Tyto kasační námitky proto představují nepřípustné novum
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
[31] Z uvedeného ustanovení vyplývá, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Ustanovení §104 odst.
4 s. ř. s. představuje zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním
soudem. Užití tohoto principu lze považovat za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady
účastníků řízení proti vytýkanému nezákonnému jednání či pravomocnému správnímu
rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní
soud přezkoumá již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým
a právním otázkám, které jim byly v žalobách předestřeny (promítly-li se, pochopitelně,
do námitek kasačních, srov. např. rozsudek ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 1 Azs 34/2004 - 49,
č. 419/2004 Sb. NSS).
[32] Námitce, dle které stavební úřad i krajský soud nesprávně a bez opory v zákoně vyložily
definici bytu a její naplnění, přisvědčit nelze. Správní orgány a zejména pak krajský soud
podrobně odůvodnily, proč pro naplnění definice bytu podle §24 odst. 5 zákona o státní sociální
podpoře nepostačuje, pokud je obytná místnost fakticky jako byt užívána. V souladu se zněním
zákona i teleologickým výkladem zcela správně dovodily, že pro výplatu příspěvku na bydlení
je zapotřebí naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností
k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu.
[33] Ze spisového materiálu je zřejmé, že po opakovaném zrušení prvostupňových
rozhodnutí žalovaným, bylo následně bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že sporný bytový
prostor nesplňuje definici bytu, nejedná se o soubor místností ani samostatnou obytnou místnost,
které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení
a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona (viz vyjádření stavebního úřadu
ze dne 26. 9. 2016). Stěžovatel kromě prostého nesouhlasu s tímto stanoviskem žádné relevantní
námitky nevznesl, přičemž jeho argumentace, dle které k nepovoleným úpravám sporného
prostoru vůbec nedošlo, zůstala v rovině ničím nepodloženého tvrzení.
[34] Dobrá víra stěžovatele ve smyslu §980 občanského zákoníku v zápis v katastru
nemovitostí není v projednávané věci relevantní. Občanskoprávní úprava totiž nemůže změnit
či negovat podmínky výslovně stanovené veřejnoprávním předpisem pro výplatu požadovaného
příspěvku. V České republice je zajištěna veřejnoprávní ochrana v oblasti bydlení
pro nízkopříjmové skupiny obyvatel dvěma dávkami, a to příspěvkem na bydlení ze systému
státní sociální podpory a doplatkem na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi. Ustanovení
§24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře jasně váže výplatu příspěvku pouze na užívání
obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností
coby bytu. Výše uvedené podporuje i důvodová zpráva k novelizovanému §24 odst. 5 zákona
o státní sociální podpoře, která ve zvláštní části, části druhé, bodu 12 uvádí, že nárok
na příspěvek na bydlení zákonodárce spojuje pouze s vlastnictvím nebo nájemním vztahem
k bytu, zatímco bydlení v jiných ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude
řešit pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi.
[35] Zatímco doplatek na bydlení může být vyplácen jak v případě bydlení v bytě
zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení, tak k bydlení
v jiném než obytném prostoru či ubytovacím zařízení, příspěvek na bydlení je vázán pouze
na bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově
k bydlení.
[36] Skutečnost, zda stavební úřad zahájil či nezahájil řízení o odstranění stavby je z pohledu
naplnění zákonem stanovených předpokladů pro výplatu příspěvku na bydlení zcela nerozhodná.
[37] Pro úplnost a nad rámec rozhodovacích důvodů NSS uvádí, že k vyjádření vlastníka
domu ze dne 15. 10. 2017, doručeném NSS dne 17. 10. 2017 nepřihlížel, neboť pan X není
účastníkem řízení o kasační stížnosti stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1, větou druhou,
s. ř. s. podanou kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109
odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
[39] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádnému z účastníků
se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu