ECLI:CZ:NSS:2017:9.ADS.306.2016:18
sp. zn. 9 Ads 306/2016 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: P. O., zast. JUDr.
Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 24. 11. 2014, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2016, č. j. 41 Ad 8/2015 - 91,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl shora označený
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 11. 2014, č. j. X, jímž žalovaná zamítla námitky proti
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 12. 2013, č. j. X. Posledně zmíněným
rozhodnutím byla zamítnuta stěžovatelova žádost o starobní důchod. Stěžovatel tuto žádost
podal, jelikož má za to, že mu vznikl nárok na starobní důchod v 55 letech věku po odpracování
10 let v zaměstnání zařazeného do pracovní kategorie I. AA.
[2] Žalovaná se ve svém rozhodnutí zaměřila na období let 1981 až 1991, kterého se týkaly
námitky. Nesouhlasila s tvrzením, že stěžovatel od roku 1981 do února 1991 pracoval jako
horník-dělník v I. pracovní kategorii, jelikož od 1. 3. 1981 měl sjednán druh práce řidič-figurant,
jejíž výkon by zařazen do II. pracovní kategorie. Žalovaná vycházela z evidenčních listů
důchodového zabezpečení a uvedla, že stěžovatel získal v I. pracovní kategorii (tj. I. AA a I. A
dohromady) 4 roky a 150 dnů pojištění, ve II. pracovní kategorii 7 let a 159 dnů doby pojištění
a ve III. pracovní kategorii celkem 22 roků a 13 dnů. Žalovaná shrnula, že stěžovatel pro vznik
nároku na tzv. hornický důchod získal jen 4 roky a 150 dnů v preferovaném zaměstnání
v I. pracovní kategorii a nesplnil tak zákonné podmínky pro jeho přiznání.
[3] Krajský soud vyslechl svědky, stěžovatelovy spolupracovníky z let 1981 až 1991, jelikož
stěžovatel zpochybňoval správnost údajů v evidenčních listech, z nichž vyšla žalovaná. Krajský
soud v rámci dokazování zjistil, že v uvedeném období stěžovatel pracoval nejen jako figurant,
ale že jeho hlavní pracovní činností byla funkce řidiče. Stěžovatel každodenně přijížděl pro auto
do garáže, vyzvedl pracovní pomůcky a příslušné pracovníky, odvezl je na důl, kde společně
s měřičem a figurantem sjížděl pracovat do podzemí, a to v průměru tři dny v týdnu. Stěžovatel
přijížděl na pracoviště v hlubinném dole kolem deváté hodiny ranní a vyfáral po čtyřech až pěti
hodinách na povrch a zbytek pracovní doby trávil buďto na povrchu, nebo odjížděl s vozidlem
odvézt spolupracovníky a nástroje.
[4] Krajský soud shledal, že část pracovní doby stěžovatel každodenně pracoval jako řidič,
část pracovní doby jako figurant. Jako figurant v podzemí působil tři dny v týdnu, to však
v průměru čtyři hodiny denně. V podzemí tak nestrávil celou pracovní dobu, ale jen její část.
Pracovní činnost stěžovatele tak nemohla být zařazena do I. kategorie, jelikož dva dny v týdnu
vykonával práci na povrchu a navíc i část pracovních dnů, kdy pracoval v podzemí, pracoval též
jako řidič.
[5] Žalobu soud zamítl jako nedůvodnou dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Stěžovatel namítl, že krajský soud pochybil, když i přes výpovědi svědků deklaroval
správnost údajů v evidenčních listech důchodového zabezpečení. Je sice pravda, že stěžovatel
tyto evidenční listy podepisoval, což však jejich obsah nečiní správným. Již před krajským
soudem vysvětlil, že se nezamýšlel nad tím, co podepisuje, a je zcela reálné, že manuální
zaměstnanec se neorientoval ve složité problematice souběhu pracovních kategorií a spolehl
se na správnost údajů sestavených tehdejším zaměstnavatelem.
[7] Bez ohledu na potvrzení evidenčních listů důchodového zabezpečení podpisem měla
žalovaná při rozhodování provést i jiné důkazy. Nelze vycházet pouze z obsahu evidenčních listů,
ale v případě jejich zpochybnění je zapotřebí zabývat se charakterem skutečně vykonávané práce
a nelze mechanicky převzít její zařazení do pracovní kategorie, jak je provedl zaměstnavatel.
[8] Krajský soud sice provedl důkazy svědeckými výpověďmi, ale dospěl k chybnému závěru,
že stěžovatel měl hlavní pracovní zařazení jako řidič. Stěžovatel byl možná u tehdejšího
zaměstnavatele jako řidič veden, ve skutečnosti však vykonával práci v podzemí ve stejném
rozsahu jako svědci a navíc je vozil na pracoviště v hlubinném dole a zpět. Krajský soud
postupoval nesprávně, když naplnění desetileté doby dle §21 odst. 1 písm. a) zákona
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném k 31. 12. 1995 (dále jen „zákon
o sociálním zabezpečení“), hodnotil podle počtu odfáraných hodin, nikoli podle počtu
odpracovaných směn. Pro zařazení do pracovní kategorie je podstatná převažující činnost, nikoli
přípravné práce jako je doprava na pracoviště hlubinného dolu, přeprava nářadí apod. Stěžovatel
odpracoval v podzemí uranových dolů tři až čtyři směny v každém kalendářním týdnu. V letech
1981 až 1991 takto pracoval jako figurant v uranových dolech a s připočtením doby od 4. 2. 1991
do 31. 12. 1992 v uranových dolech DIAMO splnil zákonné podmínky pro přiznání
tzv. hornického důchodu.
[9] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalované
[10] Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na to, že evidenční listy důchodového zabezpečení
stěžovatel podepsal. Uvedla, že jestliže stěžovatel před započetím směny přivezl na šachtu
pracovníky a společně s nimi sfáral, neznamená to, že sfáráním je naplněna činnost pracovníka
v pracovní kategorii I. AA – uran. Pokud by měla žalovaná vyhovět námitce stěžovatele
a zhodnotit dobu výkonu povolání řidič-figurant v preferované kategorii se stálým pracovištěm
pod zemí, dopustila by se diskriminace vůči pojištěncům, kteří potřebnou dobu pojištění
v pracovní kategorii I. AA prokazatelně dosáhli. Žalovaná proto navrhla kasační stížnost
zamítnout.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti
zastoupen advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatel trvá na tom, že mu vznikl nárok na starobní důchod, jelikož má za to, že splnil
podmínky §21 odst. 1 písm. a) zákona o sociálním zabezpečení. Tvrdí, že odpracoval
v zaměstnání I. pracovní kategorie v podzemí uranových dolů více než 10 let.
[13] Ust. §21 odst. 1 písm. a) zákona o sociálním zabezpečení je možné aplikovat na základě
§74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném v rozhodné době (dále
jen „zákon o důchodovém pojištění“).
[14] Dle §74 zákona o důchodovém pojištění platí: „Nároky na snížení věkové hranice pro vznik
nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. lednem 1996 po odpracování stanovené doby
zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají zachovány do 31. prosince 2018.
Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod se přitom považuje pro účely tohoto zákona
za důchodový věk.“
[15] Podle §21 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení platilo: „Občan má nárok na starobní
důchod, jestliže byl zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku aspoň
a) 55 let, byl-li zaměstnán nejméně 15 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. a) nebo nejméně
10 roků v takovém zaměstnání v uranových dolech,
b) 55 let, byl-li zaměstnán nejméně 15 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. b), jestliže byl
z tohoto zaměstnání převeden nebo uvolněn z důvodů uvedených v §12 odst. 3 písm. d) a e),
c) 55 let, byl-li zaměstnán nejméně 20 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. b) až h),
d) 58 let, byl-li zaměstnán nejméně 20 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. i) až l), nebo
e) 60 let.“
[16] Dle §14 odst. 2 písm. a) a b) zákona o sociálním zabezpečení platilo: „Do I. pracovní
kategorie jsou zařazena zaměstnání, v nichž se vykonávají soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně
práce rizikové, při kterých dochází k častým a trvalým poruchám zdraví pracujících působením škodlivých
fyzikálních a chemických vlivů, a to
a) zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech,
b) ostatní zaměstnání v hornictví vykonávaná pod zemí v hlubinných dolech“.
[17] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, a to např. v rozsudku ze dne 30. 10. 2008,
č. j. 4 Ads 38/2008 - 40 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná z www.nssoud.cz), zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví, která se vykonávala
pod zemí v hlubinných dolech, se od 1. 7. 1982 zákonem č. 73/1982 Sb. rozdělila do dvou
skupin, na které se váže v důchodovém zabezpečení rozdílný rozsah zvýhodnění. Jde o:
• zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí
v hlubinných dolech [§14 odst. 2 písm. a) zákona o sociálním zabezpečení, tzv. I. AA
pracovní kategorie] a
• ostatní zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví vykonávaná pod zemí v hlubinných
dolech [§14 odst. 2 písm. b) zákona o sociálním zabezpečení, tzv. I. A pracovní
kategorie].
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že k tomu, aby stěžovatel splnil podmínky v §21 odst. 1
písm. a) zákona o sociálním zabezpečení, jehož se v kasační stížnosti dovolává, musel by vedle
délky zaměstnání minimálně 25 let a dosažení věku 55 let splnit i podmínku nejméně 15leté délky
zaměstnání v pracovní kategorii I. AA nebo 10leté délky zaměstnání v kategorii I. AA
v uranových dolech (I. AA – uran).
[19] Podle evidenčních listů důchodového zabezpečení byl stěžovatel zaměstnán v kategorii
I. AA celkem 697 dní v období od 4. 2. 1991 do 31. 12. 1992, jde o zaměstnání v podniku
DIAMO, st. p., o. z. GEAM Dolní Rožínka. Stěžovatel rozporoval správnost evidenčních listů,
které se týkaly období od roku 1981 do února 1991. Pro toto období neměl své zaměstnání
v evidenčních listech zařazeno do pracovní kategorie I. AA. Stěžovatel před krajským soudem
správnost údajů o pracovní kategorii v evidenčních listech zpochybňoval a krajský soud se tak
v rámci dokazování zabýval tím, jakou pracovní činnost stěžovatel vykonával (k možnosti
přezkumu údajů v evidenčním listu důchodového zabezpečení srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 6. 2013, č. j. 4 Ads 8/2013 - 31, kde šlo o věc, v níž Krajský soud
v Hradci Králové v řízení v rámci dokazování zkoumal správnost zařazení zaměstnání
do pracovních kategorií v evidenčním listu).
[20] Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud nepřistupoval k evidenčním listům
důchodového zabezpečení pouze formálně, ale na základě svědeckých výpovědí a výpovědi
samotného stěžovatele zjišťoval okolnosti výkonu stěžovatelova zaměstnání ve sporném období
let 1981 až 1991.
[21] Okolnost, že stěžovatel evidenční listy důchodového zabezpečení podepsal, nepovažuje
Nejvyšší správní soud pro nynější případ za určující, podstatné je zde naopak zjištění o povaze
zaměstnání stěžovatele.
[22] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s kasační námitkou, že krajský soud na základě
provedeného dokazování dospěl k nesprávným právním závěrům. Krajský soud se zaměřil
na hodnocení, zda stěžovatel mezi roky 1981 a 1991 vykonával v rámci svého zaměstnání
v průběhu kalendářního měsíce převážně práce pod zemí v hlubinných dolech. Lze poznamenat,
že §14 odst. 2 písm. a) zákona o sociálním zabezpečení se vztahuje k zaměstnání v hornictví
se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech, součástí podmínek dle tohoto ustanovení
je tedy i to, že jde o stálé pracoviště pod zemí. Byť se krajský soud ke stálému pracovišti
nevyjadřoval, z jeho závěru, že stěžovatel vykonával zejména funkci řidiče na povrchu a v dole
pracoval jen v průměru tři dny v týdnu, a to jen čtyři hodiny, vyplývá, že §14 odst. 2 písm. a)
zákona o sociálním zabezpečení nebyl naplněn.
[23] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ve věci není sporu o tom, že stěžovatel ve svém
zaměstnání v posuzovaném období působil jednak jako řidič, jednak jako figurant. Sporným
je rozsah, v jakém působil jako figurant a v jakém působil jako řidič, a zejména zda v průběhu
kalendářního měsíce převážně vykonával práce v dole jako figurant.
[24] Dle dohody o změně sjednaných podmínek pracovní smlouvy stěžovatel od 1. 3. 1981
pracoval jako řidič-figurant. Co se týče skutkových zjištění, z dokazování před krajským soudem
vyplynulo, že stěžovatel v letech 1981 až 1991 u organizace Uranový průzkum Liberec,
závod IV., Nové Město na Moravě, pracoval v podzemí vždy tři dny v týdnu (v pondělí, úterý
a pátek), zbylé dva dny pracoval na povrchu. To před soudem uvedl stěžovatel. Rovněž
RNDr. Z. B., spolupracovník stěžovatele, uvedl, že stěžovatel pracoval tři dny v dole a zbývající
dny na povrchu. Před krajským soudem vypovídal i Ing. I. F., další stěžovatelův spolupracovník.
K figurantům uvedl, že jeden měřič s jedním figurantem pracovali výlučně na povrchu a ostatní
figuranti pracovali v dole třikrát až čtyřikrát v týdnu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že sám
stěžovatel jasně uvedl, že pod zemí pracoval tři dny v týdnu, které přesně specifikoval (pondělí,
úterý, pátek), a v počtu dní se shodl s RNDr. B. Ing. F. hovořil sice o tom, že figuranti byli v dole
třikrát až čtyřikrát v týdnu, hovořil však obecně o figurantech, lze tak vyjít z konkrétnějších
výpovědí stěžovatele a RNDr. B., které se vztahovaly přímo ke stěžovateli a z nichž vyplynulo, že
u stěžovatele šlo o tři dny do týdne.
[25] Svědek RNDr. B. se vyjádřil k průběhu dní, kdy stěžovatel sfáral do dolu. Uvedl,
že stěžovatel ráno vyzvedl auto v garáži, přijel k podniku, kde naložil pomůcky, měřiče
a figuranta, a odjel s nimi na šachtu, což bylo kolem 9. hodiny, někdy i dříve. Mezi 13. a 14.
hodinou pak vyfárali. Pracovní směna byla osmihodinová, jak vypověděl Ing. F. Jelikož si RNDr.
B. vybavil více detailů ve vztahu ke dnům, kdy stěžovatel pracoval pod zemí, nelze krajskému
soudu nic vytýkat, když při určení, jak dlouho byl stěžovatel pod zemí (čtyři až pět hodin mezi 9.
a 13. až 14. hodinou), vycházel z výpovědi tohoto svědka, a nikoli z výpovědi Ing. F., který uvedl,
že v podzemí býval se stěžovatelem tak pět až šest hodin.
[26] Nejvyšší správní soud konstatuje, že i ve dnech, kdy stěžovatel pracoval v dole, vykonával
též funkci řidiče. Za situace, kdy stěžovatel působil jako řidič a dále jako figurant, lze souhlasit
s hodnocením krajského soudu, který s ohledem na podmínky nynější věci zjišťoval, jakou část
pracovní doby v rámci měsíce stěžovatel vykonával práci řidiče, resp. práci na povrchu, a jakou
část jako figurant v podzemí. Jelikož i ve dnech, kdy pracoval v dole, vykonával též práci řidiče,
jeví se jako přiléhavé hodnotit, jaký čas z pracovní doby strávil v podzemí a jaký při pracovních
činnostech na povrchu.
[27] Krajský soud zjistil, že stěžovatel pracoval v podzemí tři dny v týdnu a ve dnech, kdy
pracoval v podzemí, zde trávil 4 až 5 hodin, a zbytek pracoval na povrchu (jako řidič).
Ze 40hodinového týdne tak v podzemí nepracoval v průběhu kalendářního měsíce převážně
v dole, kde trávil 12 až 15 hodin. To lze přenést i na měsíc, jelikož týdenní rytmus stěžovatelovy
práce byl stejný v průběhu měsíce. Jednou z podmínek §14 odst. 2 písm. a) zákona o sociálním
zabezpečení je, že musí jít o zaměstnání, kde se „v průběhu kalendářního měsíce převážně“ vykonávají
práce v hornictví v hlubinných dolech. Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že již z tohoto
důvodu stěžovatel neuspěl se svými kasačními námitkami, v jejichž rámci argumentoval,
že podmínky daného ustanovení splnil.
[28] Pro účely nynější věci se tak Nejvyšší správní soud nemusí vyjadřovat k tomu, zda
u stěžovatele, který působil též jako figurant, šlo o zaměstnání se stálým pracovištěm v podzemí
[srov. §14 odst. 2 písm. a) zákona o sociálním zabezpečení], když dle výpovědi Ing. F., který
se obecně vyjadřoval k figurantům, na pracovišti stěžovatele figuranti pracovali jak v dole, tak
na povrchu, a když stěžovatel jako řidič pracoval na povrchu. Tuto otázku krajský soud
nehodnotil.
[29] Lze tak shrnout, že ve sporném období od roku 1981 do února 1991 nebylo prokázáno,
že by stěžovatel vykonával zaměstnání pracovní kategorie I. AA v uranových dolech.
Dle evidenčního listu důchodového zabezpečení vykonával zaměstnání v kategorii I. AA
od 4. 2. 1991 do 31. 12. 1992 v celkové délce 697 dní (jde o pracoviště v Dolní Rožínce, kam
stěžovatel v roce 1991 přešel), což však na vznik nároku na starobní důchod dle §21 odst. 1
písm. a) zákona o sociálním zabezpečení nestačí. U stěžovatele nebyla splněna doba zaměstnání
v pracovní kategorii I. AA ani dle §174 zákona o sociálním zabezpečení.
V. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání, jelikož §109 odst. 2 s. ř. s. takový postup předpokládá.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle ustanovení §60 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl
v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na §60 odst. 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2017
JUDr. Radan Malík
předseda senátu