ECLI:CZ:NSS:2009:9.AFS.113.2008:84
sp. zn. 9 Afs 113/2008 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: TRENDSTAV a.s., se sídlem Sušilova 1337, Hradec Králové, zastoupený
Mgr. Martinem Boučkem, advokátem se sídlem Dlouhá čp. 103, Hradec Králové, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec
Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2007, č. j. 5075/07-1300-603995,
o vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí roku 2004, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2008,
č. j. 31 Ca 74/2007 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen
„žalovaný“) ze dne 8. 6. 2007, č. j. 5075/07-1300-603995. Tímto rozhodnutím žalovaný
zamítl odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období IV. čtvrtletí 2004 vydanému Finančním úřadem v Hradci Králové
(dále jen „finanční úřad“) dne 7. 6. 2005, pod č. j. 136253/05/228912/1229, jímž finanční
úřad vyměřil stěžovateli daň z přidané hodnoty ve výši 209 192 Kč oproti uplatnění
nadměrného odpočtu ve výši 131 098 Kč uvedeného stěžovatelem v daňovém přiznání.
Stěžovatel podle finančního úřadu neprokázal, že přijal zdanitelné plnění od dodavatele J.
N., a to za výměnu a dodávku panelů, úpravy podloží a drenážního systému a dále za
opravy zpevněné plochy, ve výši 1 791 000 Kč, z čehož činí daň z přidané hodnoty částku
340 290 Kč.
Stěžovatel v obsáhlé kasační stížnosti namítá, že v řízení před správcem daně
navrhoval řadu důkazů, které buď nebyly provedeny, nebo byla jejich výpovědní hodnota
bezdůvodně snižována oproti jiným důkazům. On sám plně dostál své zákonné
povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a předložit na jejich podporu příslušné důkazy
a dle jeho názoru je chybný závěr krajského soudu, dle něhož neunesl důkazní břemeno.
Dále tvrdí, že správce daně se ve svém rozhodování opíral o podklady, které nebyly
získány v daňovém řízení zákonným způsobem v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“). Především poukazuje na skutečnost, že správce daně prováděl dokazování
úředními záznamy z vyšetřovacího spisu Policie ČR. Krajský soud se shodnými
námitkami uplatněnými v žalobě nezabýval, zároveň shledal nepoužitelnost výpovědí J. N.
pro jejich rozporuplnost, v čemž stěžovatel spatřuje neodstranitelný logický rozpor
bránící přezkoumání soudního rozhodnutí. Rovněž hodnocení procesně nepoužitelných
pramenů provedené správcem daně je podle stěžovatele selektivní.
Žalovaný ve svém vyjádření konstatuje, že v kasační stížnosti nejsou uvedeny
žádné nové skutečnosti, proto plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí v této věci.
Kasační stížnost navrhuje zamítnout.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Finančnímu úřadu vznikly pochybnosti o výši přijatých a uskutečněných
zdanitelných plnění stěžovatele, konkrétně zda stěžovatel neměl ve zdaňovacím období
IV. čtvrtletí 2004 vykázat uskutečněné zdanitelné plnění v návaznosti na přijaté zdanitelné
plnění poskytnuté J. N., resp. zda toto plnění použil v rámci své ekonomické činnosti. Z
tohoto důvodu zaslal stěžovateli výzvu ve vytýkacím řízení podle §43 zákona o správě
daní a poplatků. Stěžovatel na základě této výzvy finančnímu úřadu sdělil, že byl
generálním dodavatelem stavby, svoji činnost provádí dodavatelsky, J. N. byl v rámci celé
akce subdodavatelem. Prostřednictvím dožádání Finančního úřadu v Jaroměři, který
provedl výslech svědka J. N., bylo dále zjištěno, že nezná stěžovatele ani jeho statutárního
zástupce, smlouvu o dílo ze dne 16. 9. 2004 nepodepsal, zakázku nezhotovil, nevystavil
ani daňový doklad dle smlouvy o dílo, peníze dle předložených výdajových podkladních
dokladů neobdržel. Uvedl, že asi v červnu 2004 mu bylo odcizeno razítko a živnostenský
list, což ohlásil na Policii ČR. Na všech dokumentech je podle jeho sdělení otisk tohoto
razítka, podpisy nejsou jeho. Následně byla provedena řada výslechů, další skutečnosti
byly zjištěny z listinných důkazů a výsledkem řízení vedeného před finančním úřadem
bylo vydání výše označeného platebního výměru, neboť finanční úřad dospěl k závěru, že
stěžovatel neprokázal, že přijal deklarované zdanitelné plnění od J. N.
Žalovaný odvolání stěžovatele proto tomuto platebnímu výměru zamítl. Ztotožnil
se s názorem finančního úřadu a námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Krajský soud
ze stejného důvodu zamítl žalobu podanou stěžovatelem proti rozhodnutí žalovaného
o odvolání. Uvedl, že daňové řízení je založeno na prioritní povinnosti daňového subjektu
dokazovat vše, co sám tvrdí, přičemž stěžovatel navzdory své aktivní účasti v tomto
daňovém řízení i v jeho fázi dokazování důkazní břemeno neunesl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) přípustná. Stěžovatel opírá
kasační stížnost o důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.,
tj. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a poukazuje na nepřezkoumatelnost
rozhodnutí krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Vedle toho je některé námitky
třeba obsahově podřadit pod ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť stěžovatel
v nich upozorňuje na vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3
s. ř s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podle §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt prokazuje všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem
daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti v obecné rovině konstatuje, že navrhoval
v řízení před správcem daně řadu důkazů, které však buď nebyly provedeny, nebo byla
jejich výpovědní hodnota bezdůvodně snižována oproti jiným provedeným důkazům.
V návaznosti na to tvrdí, že plně dostál své zákonné povinnosti tvrdit rozhodné
skutečnosti a předložit na jejich podporu příslušné důkazy. Podle stěžovatele je proto
chybný závěr krajského soudu, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno.
Nejvyšší správní soud může takto formulovanou námitku vypořádat též jen
obecně. Přitom je třeba zdůraznit, že finanční orgány ani krajský soud nijak
nezpochybnily, že stěžovatel splnil své povinnosti tvrzení a předložení důkazních
prostředků. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku sám označil účast stěžovatele
jako daňového subjektu v řízení za aktivní. Ačkoli stěžovatel dostál svým zmíněným
povinnostem, neznamená to však automaticky též unesení důkazního břemene.
Povinnosti tvrdit a předkládat důkazy na jedné straně a unesení důkazního břemene
na straně druhé nelze zaměňovat. Jinak řečeno, ne každé tvrzení či předložené důkazní
prostředky ze strany daňového subjektu skutečně a spolehlivě vyvrátí pochybnosti správce
daně. Správce daně se s předloženými tvrzeními a návrhy důkazů musí vypořádat
a konstatovat, jakým způsobem je vyhodnotil. Z tohoto hodnocení musí být zřejmé,
zda daňovým subjektem doložená tvrzení či návrhy důkazů vyvrátily pochybnosti správce
daně ke sporné otázce či nikoliv. K otázce důkazního břemene daňového subjektu
lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2005,
č. j. 5 Afs 188/2004 - 63, podle něhož: „I. Jestliže v průběhu daňového řízení vyšlo najevo,
že doklad, kterým má být prokázán nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, ve skutečnosti
nevystavil na něm uvedený plátce, nesplnil daňový subjekt jednu z podmínek nutných pro uplatnění
nároku na odpočet daně; takový doklad pak nelze uznat za daňový doklad ve smyslu §12 zákona
ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1998.
II. Prokázal-li správce daně, že osoba uvedená na dokladu, kterým má být prokázán nárok
na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, tento doklad nevystavila, dostál své povinnosti ve smyslu
§31 odst. 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Správce daně za této situace
nemá povinnost prokazovat, kdo doklad vystavil; tuto povinnost má výhradně daňový subjekt.“ Důvody
uvedené stěžovatelem v předmětné námitce tak nejsou důvodem ke zrušení rozsudku
krajského soudu vydaného v této věci.
Podstata kasační stížnosti stěžovatele spočívá v jeho tvrzeních, že se správce daně
ve svém rozhodování opíral o podklady, které nebyly získány v daňovém řízení v souladu
se zákonem o správě daní a poplatků. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že správce
daně prováděl dokazování úředními záznamy z vyšetřovacího spisu Policie ČR, aniž
by byl v procesním postavení, které by jej opravňovalo nahlížet do tohoto spisu
a pořizovat z něj kopie. Dále namítá, že účastník či jeho zástupce má právo být přítomen
při svědeckých výpovědích, což je podmínka, kterou uvedené úřední záznamy nesplňují.
Pro posouzení této věci je relevantní odkaz na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 7. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, publikovaný pod č. 1572/2008 Sb.
NSS, dle něhož: „Listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků podaných v jiných řízeních
o právech a povinnostech než v daňovém řízení, v němž má dotyčná listina sloužit jako důkaz, mohou být
podkladem pro rozhodnutí, není-li to na úkor práva daňového subjektu být přítomen výslechu svědka
a klást mu otázky, byly-li pořízeny i v jiných ohledech v souladu se zákonem a dostaly-li se do sféry
správce daně zákonným způsobem (§31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků).
Uvedené listiny musí být daňovému subjektu zpřístupněny, aby se mohl seznámit s jejich obsahem
a případně navrhnout další důkazy, které by zjištění z nich vyplývající upřesnily, korigovaly či vyvrátily.
V případě, že výpovědi svědků zaznamenané v listinách jsou v rozporu s jinými důkazy provedenými
v daňovém řízení, je třeba tento rozpor odstranit, a to zpravidla výslechem dotyčných svědků.“ V daném
řízení šlo rovněž jako v právě projednávané věci o posouzení použitelnosti protokolů
o výsleších, v nichž byly zaznamenány výpovědi svědků před Policií ČR. Nejvyšší správní
soud přitom neshledal důvod k tomu, aby se od své předchozí judikatury odklonil. Ověřil,
že protokoly a úřední záznamy byly stěžovateli předány (např. při ústním jednání dne
9. 1. 2007), a ten se tak s nimi mohl seznámit. Stěžovatel nenamítá, že by byl na tomto
právu zkrácen. Předmětné listiny byly pořízeny nezávisle na příslušném daňovém řízení
(tj. nebyly v jiném řízení pořízeny účelově proto, aby se správce daně vyhnul povinnosti
umožnit daňovému subjektu být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky), v tomto
jiném řízení byly pořízeny v souladu se zákonem (stěžovatel neuvádí, že by policejní orgán
v tomto směru pochybil) a do sféry správce daně se dostaly zákonným způsobem [přístup
k obsahu vyšetřovacího spisu Policie ČR není správci daně podle zákona vyloučen, přitom
jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné
stanovení daňové povinnosti (§31 odst. 4 věta prvá zákona o správě daní a poplatků)]. Rovněž
rozpory mezi výpověďmi J. N. před policejním orgánem a správcem daně byly
odstraněny, pokud tento svědek v daňovém řízení vysvětlil, že ve prospěch stěžovatele
vypovídal pod nátlakem a po výhrůžkách z jeho strany. Uvedenou námitku je tak třeba
zamítnout jako nedůvodnou.
Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že hodnocení procesně nepoužitelných
pramenů provedené správcem daně je podle jeho názoru selektivní, bez vypořádání
se s tím, proč konkrétní důkaz je relevantní a rozhodný a jiný nikoli, a rozhodnutí správce
daně je v tomto smyslu zmatečné, popírající zásadu komplexního hodnocení rozhodných
podkladů. K této námitce je vhodné nejprve zdůraznit, že procesní nepoužitelnost
důkazních prostředků obstaraných správcem daně nebyla shledána (viz vypořádání
předchozí námitky kasační stížnosti). V obecné rovině lze dát stěžovateli za pravdu,
že hodnocení důkazů ze strany správce daně nesmí probíhat selektivně a svévolně.
K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008,
č. j. 5 Afs 5/2008 - 75, publikovaný pod č. 1702/2008 Sb. NSS, v němž je vyjádřen
následující názor: „I. Zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §2 odst. 3 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze vykládat tak, že by závěry správce daně o skutkové
stránce věci mohly být výsledkem libovůle. Takové závěry musí naopak vyplynout z racionálního
myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně
posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich
vzájemné souvislosti. Tato úvaha musí být v konečném rozhodnutí v daňovém řízení přezkoumatelným
způsobem vyjádřena a plně podléhá kognici správních soudů. II. Ani poslední věta §31 odst. 4 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle níž provedené důkazní řízení osvědčí,
které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem, neposkytuje správci daně
oprávnění k tomu, aby některé předložené důkazy svévolně ze své úvahy vyloučil a přihlížel pouze
k některým, které si sám zvolí.“
Ze správního spisu vyplývá, že v daňovém řízení byly provedeny mimo jiné
výslechy J. N. ve dnech 24. 5. 2005, 6. 10. 2005, 3. 11. 2006, Ing. M. S. dne 25. 10. 2005, J.
H. dne 13. 4. 2006, R. S. dne 8. 3. 2007, M. M. dne 17. 4. 2007, Mgr. L. T. dne 18. 4. 2007,
D. P. dne 31. 5. 2007. Vedle těchto a dalších výslechů správce daně vycházel též
z listinných důkazů, především z protokolů o výsleších J. N. provedených Policií ČR
(6. 4. 2006, 2. 3. 2007), z čestného prohlášení tohoto svědka, ze stavebního deníku.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že hodnocení důkazů bylo
v této věci daňovými orgány provedeno selektivně, což má za následek zmatečnost
rozhodnutí. Rozpory ve výpovědích J. N., který nejprve uvedl, že stěžovatele nezná
[neuzavřel s ním žádnou smlouvu, nezhotovil pro něj žádnou zakázku, nevystavil žádný
daňový doklad a neobdržel peníze podle výdajových pokladních dokladů (finanční úřad k
této výpovědi nepřihlížel, jelikož u ní nebyl přítomen stěžovatel ani jeho zástupce)],
později odmítl vypovídat a následně naopak vypovídal ve prospěch stěžovatele
(zkontaktovali se prostřednictvím inzerátu na internetu, zakázku provedl formou
subdodávky, platby obdržel na účet a v hotovosti), byly odstraněny v rámci výslechu
provedeného Policií ČR, kde stěžovatel uvedl, že svou výpověď změnil poté, co mu bylo
vyhrožováno a obdržel písemné pokyny, jak před správcem daně vypovídat. Svědek J. H.,
který od roku 1975 pracoval v areálu, kde měly být provedeny J. N. práce pro stěžovatele,
vypověděl, že tam mohly být prováděny pouze menší úpravy terénu, k aktuálním
fotografiím pořízeným finančním úřadem uvedl, že panely, které měl dodat spolu s
úpravou podloží a drenážního systému J. N., tam byly položeny již v době, kdy v
předmětných prostorách hospodařilo zemědělské družstvo. Z místního šetření správce
daně zjistil, že panely neodpovídají tomu, že by panely byly 1 rok po údajně provedených
opravách, v době provedení šetření byly značně poškozeny, popraskány a prorostlé
trávou. Stavební deník podle správce daně neobsahuje žádné konkrétní údaje, je nečitelný,
nelze z něj vyčíst jaké práce a kdy byly prováděny, podpisy jsou neidentifikovatelné.
Čestné prohlášení J. N., v němž tento svědek potvrzuje, že stěžovateli poskytl jím
deklarované zdanitelné plnění, daňové orgány neosvědčily jako důkaz. Sám J. N. jej
znevěrohodnil svým tvrzením, že prohlášení vystavil, přičemž nezáleží na tom, kdo jej
podepsal, a následně opravil, že jej vystavil jeho právní zástupce, k jehož osobě odmítl
vypovídat.
Ing. M. S., osoba pověřená stěžovatelem k zajištění předmětné stavby, při ústním
jednání u finančního úřadu uvedl, že práce byly prováděny panem J. N., vyjádřil se k
časovému průběhu akce, na stavbě užitým mechanizačním prostředkům a zápisům do
stavebního deníku, který podepisoval on, J. N. a P. V. jako subjekt, pro něhož byly práce
prováděny. Na základě podání stěžovatele finanční úřad provedl výslech R. S., který měl
být subdodavatelem stavebních prací pro J. N. Označený svědek v tomto směru při
ústním jednání vypovídal, správcem daně požadované kopie dokladů o zaplacení, kterými
dle svých tvrzení disponoval, však nepředložil, a to ani na základě následné písemné
výzvy. Na žádost stěžovatele byla vyslechnuta i D. P., která rovněž vypověděla,
že subdodavatelem stěžovatele byl J. N., s Ing. S. a Mgr. T. (právním zástupcem
stěžovatele) nejednal v kanceláři stěžovatele, ale na jiných místech, J. N. přivedl Mgr. L. T.
M. M., předseda představenstva stěžovatele, při svém výslechu dne 17. 4. 2007 správce
daně upozornil, že Mgr. T. stěžovatele vydírá, bude vypovídat v jeho neprospěch, křivě
proti stěžovateli vypovídá v soudních sporech, bylo na něj podáno trestní oznámení.
J. N. přitom uvedl, že svědka R. S. nezná, s Mgr. T. se poprvé viděl ve věznici v
Odolově a není pravdou, že by jeho prostřednictvím navázal kontakt se stěžovatelem za
účelem provádění předmětných prací. Sám Mgr. T. při jednání před správcem daně dne
18. 4. 2007 za účasti M. M. a Ing. S. odmítl vypovídat s tím, že stěžovatele v rozhodném
období zastupoval jako advokát a ze strany předsedy představenstva nebyl zbaven
mlčenlivosti. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že daňové orgány při rozhodování v
této věci vzaly v úvahu a hodnotily i důkazy, které svědčily ve prospěch stěžovatele.
Pokud však za popsaných skutkových okolností dospěly k závěru, že stěžovatel neunesl
důkazní břemeno ve vztahu k prokázání skutečností, že přijal deklarované zdanitelné
plnění (spočívající ve výměně a dodávce panelů, úpravě podloží a drenážního systému a v
opravách zpevněné plochy) od J. N., nelze mít jeho závěr za nezákonný. Výpovědi svědků
navržených stěžovatelem netvoří ucelený logický celek, na jehož základě by bylo možno
tvrzení stěžovatele o přijetí výše uvedeného zdanitelného plnění potvrdit, naopak v sobě
zahrnují různé vzájemné rozpory. Stejně celou věc posoudil též krajský soud, který
nepochybil, když na základě obsahově obdobných námitek uplatněných stěžovatelem v
žalobě rozhodnutí žalovaného nezrušil, ale žalobu zamítl. Dospěli-li finanční úřad a
žalovaný k jinému právnímu a skutkovému závěru, než který z pochopitelných důvodů
zastává stěžovatel, nelze jen proto úspěšně namítat, že hodnocení důkazů bylo v daňovém
řízení provedeno selektivně. Ani tento stížní bod tak Nejvyšší správní soud neshledal
důvodným.
Stěžovatel v kasační stížnosti konečně též tvrdí, že ačkoli všechny námitky ohledně
nezákonně získaných podkladů rozhodnutí uplatnil i ve své žalobě, krajský soud se jimi
v rozporu se zákonem nezabýval. Soud zároveň shledal nepoužitelnost výpovědí J. N. pro
jejich rozporuplnost, přičemž finanční úřad je naopak použil jako klíčový důkaz pro své
rozhodnutí. Tento vnitřní logický rozpor je podle stěžovatele neodstranitelný a ve své
podstatě brání přezkoumání soudního rozhodnutí. Vznesené námitky lze obsahově
vyložit jako namítanou nepřezkoumatelnost spočívající jak v nedostatku důvodů
rozhodnutí, tak i v nesrozumitelnosti.
K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjádřil
například ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném
pod č. 133/2004 Sb. NSS. Podle něj „I. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl,
tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem
spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. II. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku
důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom
jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze
považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny.“ Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že podle judikatury zdejšího soudu lze
rozhodnutí označit za nepřezkoumatelné tehdy, je-li stiženo nejtěžšími vadami formy,
srozumitelnosti a odůvodnění. S tvrzením, že se krajský soud nezabýval žalobními
námitkami stěžovatele, se nelze ztotožnit. Je pravdou, že krajský soud pouze stručně
konstatoval, že použití protokolů o výslechu svědka učiněného před Policií ČR nelze
z daňového řízení zcela vyloučit, a svůj rozsudek mohl v této části odůvodnit podrobněji,
např. i odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Jen proto však nelze jeho
rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné (nejedná se zde o nedostatek skutkových
důvodů), ani stižené vadou tak závažnou, že by způsobila jeho nezákonnost ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ve světle posledně citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze
rozsudek vydaný v této věci krajským soudem označit ani za nesrozumitelný. Zřetelně
z něho vyplývá, jakým způsobem krajský soud rozhodl a proč. Krajský soud ve svém
rozsudku oproti rozhodnutím finančních orgánů ještě více zdůraznil ten aspekt věci,
že stěžovatel neunesl důkazní břemeno v otázce prokázání přijetí zdanitelného plnění
právě od J. N. Z tohoto důvodu, aniž by jakkoliv doplňoval skutkový stav zjištěný v
daňovém řízení, odlišně právně hodnotil důsledky výpovědí tohoto svědka. Soudem
provedené posouzení přitom nemělo žádný vliv na právní závěr, že stěžovatel v daňovém
řízení neunesl své důkazní břemeno, a tedy ani na výrok rozhodnutí. Proto byl krajský
soud oprávněn takto odlišně hodnotit důkazní situaci, aniž by tímto postupem zatížil své
rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti. Nejvyšší správní
soud tedy v kasační stížností napadeném rozsudku na rozdíl od stěžovatele neshledal
neodstranitelný vnitřní logický rozpor bránící přezkoumání tohoto rozhodnutí.
Jestliže tedy krajský soud z uvedených důvodů zamítl žalobu stěžovatele podle
ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s., postupoval zcela v souladu se zákonem.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost
byla v souladu s §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly. Proto
soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu