ECLI:CZ:NSS:2013:9.AFS.12.2013:30
sp. zn. 9 Afs 12/2013 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: T. K., zast.
JUDr. Evou Chlupatou, advokátkou se sídlem Jana Masaryka 677/45, Praha 2, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutím Finančního
ředitelství v Praze ze dne 20. 1. 2010, č. j. 2510/09-1300-203299, 2511/09-1300-203299 a 2513/09-
1300-203299, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. 11. 2012, č. j. 7 Af 14/2010 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádný z účastníků nemá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
Platebním výměrem na daň z přidané hodnoty ze dne 10. 12. 2008,
č. j. 35540/08/035970/202492, vyměřil Finanční úřad v Českém Brodě žalobci (dále jen
„stěžovatel“) daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2007. Odvolání stěžovatele proti
tomuto platebnímu výměru zamítlo Finanční ředitelství v Praze (dále jen „žalovaný“) svým
rozhodnutím ze dne 20. 1. 2010, č. j. 2510/09-1300-203299.
Platebním výměrem na daň z přidané hodnoty ze dne 10. 12. 2008,
č. j. 35541/08/035970/202492, vyměřil Finanční úřad v Českém Brodě stěžovateli daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období květen 2007. Odvolání stěžovatele proti tomuto platebnímu výměru
žalovaný zamítl svým rozhodnutím ze dne 20. 1. 2010, č. j. 2511/09- 1300-203299.
Platebním výměrem na daň z přidané hodnoty ze dne 10. 12. 2008,
č. j. 35545/08/035970/202492, vyměřil Finanční úřad v Českém Brodě stěžovateli daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období srpen 2007. Odvolání stěžovatele proti tomuto platebnímu výměru
žalovaný zamítl svým rozhodnutím ze dne 20. 1. 2010, č. j. 2513/09- 1300-203299.
Žalovaný odůvodnil svá zamítavá rozhodnutí tím, že Finanční úřad v Českém Brodě
správně dospěl k závěru, že stěžovatel v průběhu vytýkacího řízení neodstranil pochybnosti, které
správce daně vyjádřil. Neprokázal, že tvrzené obchodní případy proběhly tak, jak o nich bylo
účtováno. Tím stěžovatel neunesl své důkazní břemeno a neprokázal oprávněnost nároku
na odpočet daně z přidané hodnoty.
Citovaná rozhodnutí žalovaného stěžovatel napadl žalobou podanou u Městského soudu
v Praze. Ten ji zamítl rozsudkem ze dne 22. 11. 2012, č. j. 7 Af 14/2010 – 45, neboť dospěl
k závěru, že stěžovatel skutečně neunesl důkazní břemeno a neprokázal svůj nárok na odpočet daně
z přidané hodnoty.
Proti tomuto rozhodnutí městského soudu nyní stěžovatel brojí včasnou kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
Ve své kasační stížnosti stěžovatel namítá, že skutkový stav, který vzaly orgány finanční
správy za základ svých rozhodnutí, nemá oporu ve spisovém materiálu. Dále byl stěžovatel zkrácen
na svých právech i nesprávným procesním postupem těchto orgánů.
Konkrétně stěžovatel nesouhlasí s tím, že neunesl důkazní břemeno. Stěžovatel postupoval
obezřetně a své dodavatele vždy ověřoval v Administrativním registru ekonomických subjektů
na internetových stránkách Ministerstva financí. Proto mu nemohou jít k tíži případná daňová
pochybení těchto subjektů, zvláště pokud jím uzavřené objednávky byly plněny bezvadně a neměl
ani jiný důvod pochybovat o správnosti údajů a legalitě podnikání svých dodavatelů. Pod ochranu
dobré víry tak spadá i stěžovatelův nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Náklady na dodávky
materiálu byly nezbytným předpokladem pro uskutečnění příjmů, které stěžovatel řádně zdanil.
Vyloučil-li správce daně tyto náklady ze základu daně, vytvořil tak výraznou nerovnováhu, která
neodpovídá smyslu právní úpravy.
Ze stěžovatelem předložených faktur je patrné, jaké práce byly v konkrétních případech
odvedeny a kterými společnostmi. Pokud na straně správce daně přetrvávají ohledně uskutečněného
plnění ze strany předmětných dodavatelů pochybnosti, nese v tomto ohledu důkazní břemeno a měl
tedy stěžovatele seznámit s důkazy, které jeho tvrzení a všechny výše nastíněné důkazy
jednoznačným způsobem vyvracejí. Dle stěžovatele správce daně postupoval v rozporu
se zákonem, když se nesnažil co nejúplněji zjistit rozhodné skutečnosti.
Druhá kasační námitka směřuje proti diskriminačnímu postupu a svévolnému hodnocení
důkazů ze strany správce daně. Daňová kontrola, která u stěžovatele proběhla v březnu roku 2006,
shledala, že kontrolované doklady jsou bezvadné. Pokud byly doklady za březen 2006 správcem
daně akceptovány přes to, že byly stejné povahy jako sporné doklady z jiných období a byly vedeny
i stejným způsobem, jedná se o nedůvodně nerovný přístup, který nemůže být vysvětlen ani
tvrzením, že šlo o samostatné daňové řízení. Městský soud sice tvrdí, že kontrola se nezabývala
věrohodností dokladů za toto období, nevysvětlil ovšem, proč tedy nebyl následně vydán i platební
výměr za měsíc březen 2006. Nebyl-li tento výměr vydán, správce daně tím uznal bezvadnost
příslušných dokladů.
Konečně, finanční orgány se nezabývaly věcnou a časovou souvislostí přijatých zdanitelných
plnění se zdanitelnými plněními, z nichž stěžovatel dosahoval obratu. Jinak řečeno, výroba betonu
a dodávky stavebních prací skutečně provedené ze strany stěžovatele korespondují údajům
v předložených účetních dokladech.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsude k městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaný odkázal na své vyjádření v žalobním řízení a na spisový materiál, ze kterého
jednoznačně plyne, že se stěžovateli nepodařilo prokázat přijetí dokladů od na nich jmenovaných
dodavatelů. Dále uvedl, že nemožnost kontaktovat údajné dodavatele nebyla sama o sobě důvodem
pro neuznání uplatněného odpočtu daně z přidané hodnoty. Tato skutečnost naopak pouze
podnítila zahájení vytýkacího řízení, jehož cílem bylo právě odstranění pochybností správce daně.
Dle žalovaného je z napadeného rozsudku zjevné, že důkazy byly hodnoceny
ve své vzájemné souvislosti a logicky z nich plyne závěr o tom, že stěžovatel neprokázal,
že předložené doklady vystavili na nich jmenovaní dodavatelé. Dále žalovaný odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, dle které v případě pochybností nestačí pouhé předložení daňových
dokladů, ale je třeba, aby daňový subjekt prokázal, že k tvrzenému zdanitelnému plnění došlo
ze strany tvrzených dodavatelů.
Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by měl stěžovatele seznámit s důkazy, které jeho verzi
jednoznačně vyvracejí. V daňovém řízení je důkazní břemeno vychýleno ve prospěch správce daně,
stačí tedy, aby stěžovateli sdělil své důvodné pochybnosti. N eprokáže-li daňový subjekt svá tvrzení,
nelze z povinnosti správce daně zjistit rozhodný stav v potřebné míře dovodit povinnost
prokazovat skutečnosti, které tvrdí daňový subjekt. Správce daně prováděl z vlastní iniciativy
dokazování v dostatečném rozsahu, stěžovatel byl opakovaně informován o pochybnostech a měl
možnost je rozptýlit.
Konečně, správce daně se při kontrole může zaměřit pouze na ty skutečnosti, o kterých má
právě pochybnosti. Při kontrole daňových dokladů se tak může zabývat jen úplností účet nictví
a nemusí kontrolovat i věrohodnost v účetnictví založených dokladů. Námitka nutné existence
plnění ze strany dodavatelů na posouzení věci nic nemění, neboť faktická existence plnění ještě
neprokazuje, kdo toto plnění poskytl.
Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].
Kasační stížnost není důvodná.
Pro posouzení věci samé je rozhodující posouzení právní otázky, zda stěžovateli vznikl
nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a zda byl tento nárok řádně prokázán daňovým dokladem
(§72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší správní soud při hodnocení kasační stížnosti vyšel z toho, že základní zásadou
daňového řízení je povinnost každého daňového subjektu daň přiznat a toto své tvrzení doložit,
tj. každý daňový subjekt nese jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkazní. Podle §31 odst. 9
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“), daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět
v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového
řízení vyzván.
Daňový subjekt proto splní svoji povinnost důkazní ve vztahu k tvrzením, která správci
daně předestře, prokáže-li tato tvrzení svým účetnictvím, ledaže správce daně prokáže, že ve vztahu
k těmto tvrzením jsou předložené doklady nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné.
Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví
daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu
se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí tyto doklady nevěrohodnými,
neúplnými, neprůkaznými nebo nesprávnými. Ne každá chyba v účetnictví proto bude způsobovat
takto požadovanou intenzitu pochybností; budou to pouze takové nesrovnalosti, jež přímo
(nedostatkem spolehlivých informací o konkrétním účetním případu) či nepřímo (celkovou
nevěrohodností účetnictví, i když toto na první pohled o konkrétním účetním případu předepsané
informace poskytuje) zatemní obraz o hospodaření daňového subjektu.
Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad
jím deklarovaných obchodních případů se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních
a doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo
aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb
o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal. Důkazní prostředky zde
budou pravidelně pocházet ze sféry mimo účetnictví a de facto nahradí či doplní nevěrohodné,
neúplné, neprůkazné či nesprávné účetnictví (srov. v této souvislosti z bohaté judikatury Nejvyššího
správního soudu např. jeho rozsudek ze dne 13. 7. 2011, č. j. 9 Afs 11/2011 - 68; citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou publikována na www.nssoud.cz).
Prokazování uskutečnění daňově uznatelného výdaje je tedy primárně záležitostí
dokladovou. Daňový subjekt unese své důkazní břemeno, předloží-li správci daně doklady splňující
požadavky stanovené zákonem a dále pokud údaje na dokladech uvedené odpovídají zjištěnému
skutkovému stavu. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být
podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno,
že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. Důkaz
daňovým dokladem je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného
provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno tak, jak je plátcem
deklarováno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně
správného, daňového dokladu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1841/07, všechna zde uvedená rozhod nutí Ústavního soudu jsou dostupná
na http://nalus.usoud.cz).
Na základě takto vyložené právní úpravy Nejvyšší správní soud hodnotil napadený
rozsudek. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že skutkový stav je obdobný stavu,
kterým se k dřívějším kasačním stížnostem nynějšího stěžovatele Nejvyšší správní soud zabýval
ve svých rozsudcích ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 Afs 15/2012 - 29, a ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 9 Afs 19/2012 - 35. Stěžovatel ve věci dokládal oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané
hodnoty fakturami od dodavatelských společností. Na základě výzvy správce daně stěžovatel tyto
faktury předložil. Následně jej správce daně upozornil, že se dožádáním příslušnému finančnímu
úřadu nepodařilo ověřit, zda k uskutečnění tvrzených zdanitelných plnění skutečně došlo. Z toho
důvodu správce daně stěžovatele vyzval, ať prokáže, že k tvrzeným plněním skutečně došlo
a že k nim došlo právě ze strany tvrzených společností.
K této výzvě stěžovatel předložil notářsky ověřené soupisy faktur od těchto společností.
Místním šetřením u příslušné notářky však správce daně zjistil, že podpisy notářsky ověřovány
nebyly. Proto dospěl k závěru, že takové faktury nemohou prokázat, kdo je podepsal, nejsou tedy
dostatečným důkazním prostředkem. Při ústním jednání dne 25. 4. 2008 správce daně seznámil
stěžovatele s tím, že ani jedna ze společností, které materiál a práce fakturovaly, nepřebírá
korespondenci, nepodává daňová přiznání a jednatelé se na uvedených adresách nezdržují. Na to
stěžovatel reagoval sdělením, že všechny společnosti zastupoval A. S. a pouze s ním vždy jednal.
Jednání probíhala na stavbě nebo na betonárce, „stavební práce prováděli lidé, které dodával pan
S.“, podepsané faktury mu předával osobně pan S. a ten také od stěžovatele přebíral peníze v
hotovosti. V dalším průběhu řízení stěžovatel předložil nové soupisy faktur, podle kterých byl
zmocněn k zastupování předmětných společností G. K. Správce daně prvního stupně proto
opakovaně předvolával G. K. k podání svědecké výpovědi, avšak bezvýsledně.
Správce daně následně stěžovatele seznámil se svým názorem, že stále nebylo prokázáno,
že předložené doklady byly vystaveny tvrzenými společnostmi a že zdanitelné plnění bylo těmito
společnostmi skutečně provedeno. Na základě toho správce daně stěžovatele vyzval k prokázání
oprávněnosti uplatňovaného odpočtu daně. Stěžovatel k této výzvě navrhl důkaz výpovědí již dříve
předvolávaného G. K., který ve své výpovědi mimo jiné uvedl, že převzetí dokladů probíhalo na
předem telefonicky smluveném místě, kde od neznámé osoby převzal doklady a jí předal peníze od
stěžovatele, což finanční orgány vyhodnotily tak, že jeho podpis faktur je zcela formální a
stěžovatelem tvrzené skutečnosti neprokazující.
Po zhodnocení popsaného průběhu a obsahu dokazování dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že městský soud a finanční orgány správně shledaly stěžovatelem předložené důkazy
nevěrohodnými. Ani u jedné z dodavatelských společností nebylo možné ověřit pravdivost údajů
uvedených na stěžovatelem předložených fakturách, notářské ověření podpisů na fakturách bylo
prokazatelně falešné a nově předložené faktury stejného obsahu získal stěžovatel od svědka K.
nového zástupce dodavatelů.
Navíc stěžovatel nejprve opakovaně tvrdil, že jednal výhrad ně s panem S., kterého nijak
neidentifikoval, a ani nepředložil důkaz, kterým by prokázal, že tato osoba byla oprávněna
za dodavatele jednat a že vůbec existovala. Když správce neuvěřil tvrzením stěžovatele, stěžovatel
jej nahradil G. K., o kterém se dříve nikdy nezmínil. Finanční orgány oprávněně neuvěřily
nevěrohodným tvrzením stěžovatele o bezformálních smluvních vztazích s dodavateli, způsobu
placení vysokých částek bez vystavení jakéhokoliv potvrzení a záměně osob, které měly tyto částky
přijmout (nejprve A. S., posléze G. K.).
Stěžovatel tak nemá pravdu, že správce daně nevyvrátil jeho řádně doložená tvrzení. Orgány
finanční správy dostatečně prokázaly, že existují vážné pochybnosti o stěžovatele m předkládaných
dokladech a tvrzených účetních případech. V takovém případě bylo na stěžovateli, aby doložil,
že přes vzniklé pochyby se sporné účetní případy udály tak, jak je o nich účtováno, anebo
aby naopak korigoval svá původní tvrzení a nabídl tvrzení nová. To však stěžovatel úspěšně
neudělal a neunesl tedy důkazní břemeno. Tohoto důkazního břemene se stěžovatel nemůže zbavit
ani odkazem na vyhledávací povinnost správce daně. Jakkoliv má totiž správce daně povinnost
zjistit rozhodné skutečnosti co nejúplněji, nelze ji vykládat v tom smyslu, že by zcela nahradila
stěžovatelovu povinnost tvrdit a dokazovat rozhodné skutečnosti. Daňové řízení není založeno
na zásadě vyšetřovací, ale na přednostní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 54/2004 - 125, publ. pod
č. 1022/2007 Sb. NSS). Závěrem lze jen připomenout, že Nejvyšší správní soud tvrzení stěžovatele
a jím předkládané důkazy nepovažoval za věrohodné již ve výše citovaných rozsudcích ze dne
18. 10. 2012, č. j. 7 Afs 15/2012 – 29 , a ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 19/2012 - 35, což ve vztahu
k prvnímu z těchto rozsudků akceptoval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 26. 3. 2013,
sp. zn. IV. ÚS 426/13.
Na posouzení věci a závěru o nevěrohodnosti stěžovatelem předložených důkazů nic
nemění ani druhá kasační námitka, kterou stěžovatel brojí proti údajné svévoli při hodnocení těchto
důkazů. K tomu mělo dojít tak, že správce daně uznal předložené doklady vztahující se k dani
z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2006 a srovnatelným způsobem vedené doklady měl
v nynější věci odmítnout jako nevěrohodné. Městský soud zcela správně uvedl, že při zmiňovaném
místním šetření byl kontrolován pouze soulad mezi podaným daňovým přiznáním a evidencí daně
z přidané hodnoty za předmětné zdaňovací období. V protokolu o místním šetření ze dne
23. 5. 2006, č. j. 21018/06/035930/1540, je výslovně uvedeno, že „místním šetřením nebyly zjištěny
rozdíly mezi podaným přiznáním a evidencí k DPH za březen 2006“. To znamená, že při kontrole došlo
pouze k porovnání listin předložených stěžovatelem s jím podaným daňovým přiznáním, aniž by
bylo zkoumáno, zda se skutečně zdanitelné plnění fakticky uskutečnilo tak, jak bylo v předmětných
listinách deklarováno. Stěžovatel se tedy mýlí, pokud tvrdí, že správce daně uznal jejich
věrohodnost z hlediska souladu se skutečností. Z toho plyne, že ve věci nešlo o svévolné hodnocení
důkazů, případně jejich výběr v neprospěch stěžovatele. Také k tomuto závěru dospěl Nejvyšší
správní soud v již citovaných rozsudcích, tato kasační námitka tedy není důvodná.
Poslední kasační námitkou stěžovatel brojí proti tomu, že orgány finanční správy a krajský
soud odmítly zohlednit věcnou a časovou souvislost přijatých a poskytovan ých plnění. Jinými slovy,
řádně tvrzenému a dokázanému zdanitelnému plnění ve vztahu k odběratelům stěžovatele muselo
předcházet i zdanitelné plnění od dodavatelů stěžovatele. Nejvyšší správní soud se ani s touto
námitkou neztotožnil. Stěžovatel pomíjí, že souvislost mezi přijatým a poskytovaným plněním
a skutečné provedení stavebních prací nejsou v nynější věci sporné. Důvodem neúspěchu
stěžovatele před finančními orgány a městským soudem je nedostatečnost takových tvrzení.
Stěžovatel měl povinnost prokázat, že k deklarovaným plněním došlo právě tak, jak o nich
bylo účtováno (tedy deklarovanými společnostmi, za deklarovanou cenu a v deklarovaném rozsahu
a čase). Stěžovateli bylo po celou dobu daňového řízení umožněno tyto skutečnosti prokazovat, své
povinnosti však nedostál. Nad rámec předložených dokladů své výdaje dokazoval pouze obecným
odkazem na provedení prací a časovou a věcnou souvislost plnění. Tím stěžo vatel nemohl dokázat
bližší informace o jím tvrzených skutečnostech a zároveň nemohl ani prokázat všechny výše
uvedené skutečnosti významné pro odpočet daně.
Lze tedy uzavřít, že stěžovatel nevyvrátil oprávněné pochyby správce daně ohledně údajů
uvedených na fakturách a ani jinak neprokázal naplnění všech podmínek pro uplatnění nároku
na odpočet daně ve smyslu §73 zákona o dani z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud z těchto
důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku městského soudu není
důvodná. Městský soud posoudil věrohodnost tvrzení stěžovatele a rozhodné právní otázky
správně.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že ke dni 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon
č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve zn ění pozdějších předpisů. Dle §7 písm. a)
tohoto zákona Odvolací finanční ředitelství vykonává působnost správního orgánu nejblíže
nadřízeného finančním úřadům. Je to Odvolací finanční ředitelství, které nově rozhoduje
o odvoláních proti rozhodnutím finančních úřadů, o nichž dříve rozhodovala finanční ředitelství.
Na Odvolací finanční ředitelství tak v tomto řízení o kasační stížnosti přešlo postavení žalovaného,
které do 31. 12. 2012 svědčilo Finančnímu ředitelství v Praze.
V. Závěr
Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1,
poslední věty, s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel n eměl ve věci úspěch a nemá proto právo na
náhradu nákladů řízení; žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho
úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu