ECLI:CZ:NSS:2007:9.AFS.29.2007:115
sp. zn. 9 Afs 29/2007 - 115
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele S.
a.s., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská třída
60, za účasti České národní banky, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, v řízení o kasační
stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2006, č. j. 5 Ca
208/2004 – 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), kterým soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí Prezídia
Komise pro cenné papíry ze dne 7. 9. 2004, č. j. 10/NoO/4/2004/2. Tímto
rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Komise pro cenné
papíry (dále též jen „Komise“) ze dne 8. 6. 2004, č. j. 43/N/17/2003/3, jímž Komise rozhodla
v řízení zahájeném na základě žádosti stěžovatele tak, že této společnosti (stěžovateli)
se podle §11 odst. 5 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále jen
„zákon o podnikání na kapitálovém trhu“), neuděluje následný souhlas s nabytím
kvalifikované účasti na obchodníkovi s cennými papíry společnosti B. s., a.s. V průběhu
řízení před městským soudem se podle článku III., bodu 8., zákona č. 57/2006 Sb., o změně
zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem, stala účastníkem řízení
Česká národní banka namísto Komise pro cenné papíry.
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále
jen „s. ř. s.“). Má zato, že rozsudek městského soudu je nezákonný z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem a dále napadá celé řízení pro vadu spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech, resp. je s nimi v rozporu. Dle názoru stěžovatele městský soud především
nesprávně posoudil závaznost metodiky „Posuzování způsobilosti osob z hlediska jejich
zkušeností, kvalifikace a vhodnosti pro důvěryhodnou a transparentní činnost, resp. dobré
pověsti (OSOB)“ (dále jen „metodika“) vypracované Komisí pro cenné papíry.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na vyjádření a přednesy,
které učinil již v řízení před městským soudem, neboť je toho názoru, že stěžovatel v zásadě
nijak nerozvíjí argumentaci použitou v průběhu řízení. Konkrétně pak uvedl, že se ztotožňuje
se závěrem městského soudu ohledně možnosti odklonit se v odůvodněných případech
od dílčích ustanovení metodiky, která není závazným právním předpisem. V projednávaném
případě se navíc dotčená vedoucí osoba stěžovatele jako obchodníka s cennými papíry
(ve smyslu §10 zákona o podnikání na kapitálovém trhu) dopustila opakovaných zásadních
selhání v oblasti kapitálového trhu se značným dopadem na investory a žalovaný proto
shledává tvrzení předložená stěžovatelem neopodstatněnými a nedůvodnými.
Z předložené spisové dokumentace Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Dne 10. 2. 2003 byla stěžovatelem podána ke Komisi žádost o udělení následného
souhlasu s nabytím kvalifikované většiny na obchodníkovi s cennými papíry společnosti B. s.,
a.s., dle §48a odst. 1 a 6 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších
předpisů. Jak je již uvedeno výše v odůvodnění tohoto rozsudku, Komise pro cenné papíry
tuto žádost zamítla a stejně tak rozhodlo k rozkladu stěžovatele ze dne 25. 6. 2004 také
Prezídium Komise pro cenné papíry. Stěžovatel i toto rozhodnutí napadl, a to žalobou ve
správním soudnictví. Městský soud ve svém rozsudku podrobně a komplexně vylíčil skutkový
stav, procesní postup v předcházejícím řízení i použitou argumentaci orgánů, které v této věci
rozhodovaly. Stejně jako v tomto řízení u Nejvyššího správního soudu byla i v řízení před
městským soudem předmětem sporu právní otázka, zda metodika vydaná Komisí pro cenné
papíry je závazná a zda má Komise povinnost (při rozhodování o otázkách spadajících do její
pravomoci a působnosti) se jejími ustanoveními řídit. Dle názoru městského soudu metodika
není obecně závazným právním předpisem, slouží v daném případě pouze k výkladu
neurčitého právního pojmu, který nelze úspěšně zcela definovat, a v situaci, kdy Komise
v tomto konkrétním případě odůvodnila, proč se odchýlila od pravidla stanoveného
v metodice, není její rozhodnutí nezákonné. Městský soud tedy žalobu neshledal důvodnou, a
proto ji podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel formálně opírá
kasační stížnost o důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tj. o nezákonnost
rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a vadu řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech. Obsahově námitky tomuto určení odpovídají. Rozsahem
a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Jak již bylo výše uvedeno, zásadním sporným bodem je v této věci z právního hlediska
otázka posouzení závaznosti metodiky vydané Komisí pro cenné papíry. Pro dostačující
odpověď nestačí nahlédnout do textu zákona, je třeba vyjít z obecných závěrů právní teorie.
Z tohoto úhlu pohledu je právní závaznost jedním z materiálních znaků právní normy.
Aby však mělo vůbec smysl a význam posuzovat závaznost, je třeba zjistit, zda daná norma
naplňuje ostatní znaky tak, že je o ní vůbec možno hovořit jako o normě právní.
Pokud se ponechají stranou materiální znaky právní normy (tj. mimo právní závaznosti
dále regulativnost, obecnost a vynutitelnost státní mocí), má každá právní norma i znaky
formální, kterými jsou vydání oprávněným subjektem a náležitá, zákonem předepsaná
publikace (blíže viz např. Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, s. 148
a násl.).
Článek 79 odst. 3 Ústavy České republiky stanoví, že ministerstva, jiné správní úřady
a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy,
jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Pro vydání metodiky však v žádném zákoně zmocnění
zakotveno nebylo (k tomu srov. §199 odst. 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu).
Zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů,
ve znění platném ke dni vydání rozhodnutí Komise v této věci, tj. k 8. 6. 2004, upravoval
pouze oprávnění vydávat Věstník komise pro cenné papíry [§3 odst. 1 písm. f) a §14].
Dle §1 odst. 1 písm. e) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních
smluv, ve znění pozdějších předpisů, se ve Sbírce zákonů vyhlašují uveřejněním jejich plného
znění i právní předpisy vydávané ministerstvy a ostatními ústředními správními úřady
(k postavení Komise pro cenné papíry viz §2 odst. 1 bod 8. zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení
ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění platném
k 8. 6. 2004). Metodika schválená Prezídiem Komise pro cenné papíry však takovýmto
kvalifikovaným způsobem publikována nebyla. Na základě obou chybějících formálních
znaků právní normy lze učinit první dílčí závěr, a to že metodika není obecně závazným
právním předpisem (ke kvantitativnímu vztahu právního předpisu a právní normy viz Knapp,
V.: Teorie práva, s. 131 – 132).
Je tedy zřejmé, že metodika mohla být vydána pouze jako interní norma za účelem
sjednocení výkladu některých institutů a podmínek. V projednávané věci byla dotčena
její část týkající se výkladu pojmu „důvěryhodná osoba“ ve smyslu ustanovení §10 odst. 2
písm. d) zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Kategorie důvěryhodnosti osob je stejně
jako např. dobré mravy či pravidla morálky mimoprávním pravidlem. Tato pravidla mají
normativní a interpretační funkci v případě, že na ně odkazuje zákon. I přesto však
„při normativní aplikaci mimoprávních norem chování pramenem práva nejsou tyto normy
samy, nýbrž zákon, který k nim odkazuje, tzn. který jejich aplikaci dovoluje a přikazuje“
(Knapp, V.: Teorie práva, s. 140). Na základě tohoto závěru lze mít za to, že jedinými obecně
závaznými hmotně právními předpisy pro posouzení dané věci jsou zákony vyhlášené
ve Sbírce zákonů, především pak zákon o podnikání na kapitálovém trhu.
Právní teorie dále z hlediska absolutní právní síly člení prameny práva na primární
a sekundární, podle relativní právní síly pak na originární a derivativní. Jak už bylo výše
uvedeno, žádný primární právní předpis (zejména zákon) nestanoví Komisi pro cenné papíry
oprávnění vydat prováděcí předpis či závazný výklad zákona, proto metodika nemůže
být stricto sensu vnímána jako sekundární právní předpis. Terciární tvorba práva pak v České
republice není přípustná, když sekundárními právními normami již nelze provádět delegaci
legislativní pravomoci. Z pohledu druhého ze zmíněných členění by bylo možno uvažovat
o metodice jako o derivativní právní normě, vydané k provedení zákona, ovšem v jakémkoli
zákoně opět schází výslovné zmocnění k jejímu vydání. Existenci a charakter metodiky
jakožto originárního právního předpisu jednoznačně vylučuje dikce článku 79 odst. 3 Ústavy.
Co se týče samotného textu metodiky, v jeho úvodu je výslovně uvedeno, že „Komise
vždy rozhoduje na základě konkrétních okolností daného případu a podle podkladů
shromážděných v jednotlivém správním řízení“. Povinnost žadatele předložit obecné doklady
v souvislosti s požadavkem dobré pověsti dle článku 12.1. metodiky je pak třeba vykládat
v souladu s jejím úvodním ustanovením poukazujícím na fakt, že metodika „neobsahuje
taxativní výčet skutečností, které bere Komise při posuzování vhodnosti osob v úvahu.“
Stejně tak i článek 3.3.2. obsahuje demonstrativní výčet podmínek dobré pověsti fyzické
osoby.
V této části je tedy možno se plně ztotožnit se závěrem městského soudu
v tom smyslu, že metodika není obecně závazným právním předpisem. Jak bylo výše
rozebráno, takové obecně závazné předpisy je možné vydávat pouze se zákonným
zmocněním, které v daném případě chybí. Pokud by tímto způsobem vydanému právnímu
předpisu byl přiznán v širším slova smyslu statut právní normy (a tím i atribut obecné
závaznosti), byla by tím nejen negována nastíněná obecně uznávaná východiska právní teorie,
ale rovněž ústavní pořádek České republiky, konkrétně článek 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod stanovící, že „státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených
zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“. V neposlední řadě je nutno samotnou existenci
metodiky, a jejích jednotlivých ustanovení v jejich vzájemné souvislosti, vykládat tak, že byla
schválena za účelem ustálenosti a jednotnosti rozhodovací praxe Komise pro cenné papíry
(konkrétní cíle jsou vyjádřeny Prezídiem Komise, jako autorem, v úvodu metodiky),
což ovšem neznamená, že budou při rozhodování aplikována doslovná znění jednotlivých
částí ustanovení bez kontextu s ostatními a bez ohledu na případná specifika věci. Nelze tedy
dát za pravdu stěžovateli v jeho tvrzení, že v případě relevance metodiky
jako demonstrativních kritérií či zobecněných standardů by její existence zcela ztrácela
svůj smysl a význam. Dle názoru Nejvyššího správního soudu je smysl metodiky v plnění
úkolu interpretační pomůcky a vodítka, které není, od začátku nebylo, a z nastíněných důvodů
ani nemohlo být schvalováno jako obecně závazný právní předpis, od jehož ustanovení
se není možno ani v rámci diskrečního práva odchýlit. Jejím základním úkolem je nastínit
obvyklý smysl a obsah pojmů a institutů, pokud se správní orgán v konkrétní věci
od metodiky odchýlí, měl by si toho být vědom a adresátu rozhodnutí objasnit, z jakých
důvodů tak učinil. Prezídium Komise této povinnosti plně dostálo, když v posledním odstavci
třetí strany odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznilo souhrnnou materiální závažnost
jednotlivých skutečností hodnocených k důvěryhodnosti I. S. Právě podíl na více
protiprávních jednáních hodnotilo Prezídium Komise jako důvod od upuštění od aplikace
pravidla metodiky v čl. 3.3.2.(2), které by bylo použito v případě ojedinělého pochybení.
K dané věci lze dále doplnit, že metodika ze své podstaty nikdy nemůže zcela
vyčerpávajícím způsobem upravit procesní postup při rozhodování Komise pro cenné papíry.
Logicky pak ani nelze v žádném případě připustit výklad, kdy by Komise jako správní orgán
nemohla rozhodovat na základě skutečně zjištěného stavu věci a přihlížet ke všem zjištěným
skutečnostem, jsouc striktně vázána ustanoveními metodiky.
Další kasační námitky stěžovatele se týkají skutečnosti, že napadené rozhodnutí
Komise nemá podklad ve zjištěných skutkových okolnostech. Konkrétně má stěžovatel zato,
že Komise neměla a ani nemohla vzít v úvahu dřívější řízení (a v nich vydaná rozhodnutí),
ze kterých dovodila, že vedoucí osoba stěžovatele coby obchodníka s cennými papíry, Ing. P.
S., není důvěryhodnou osobou ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 písm. d) zákona o podnikání
na kapitálovém trhu. Rozhodnutími vydanými v předmětných řízeních byly v letech 1995 až
1998 společnostem podnikajícím na kapitálovém trhu, ve kterých vystupoval v inkriminované
době Ing. P. S. jako člen statutárních orgánů, resp. jako prokurista, uloženy sankce za
protiprávní jednání, a to právě v souvislosti s jejich činností a působením na kapitálovém trhu.
Jmenovitě se jedná o rozhodnutí Ministerstva financí, která jsou součástí přiložené spisové
dokumentace, a to rozhodnutí č. j. 102/53 254/141/95 ze dne 4. 1. 1996 (ve spojení
s rozhodnutími č. j. 102/20 745/96 z 23. 4. 1996, č. j. 102/23 514/96 z 29. 4. 1996 a č. j.
102/30 554/96 z 12. 7. 1996), rozhodnutí č. j. 101/68 022/1996 ze dne 18. 11. 1996,
rozhodnutí č. j. 101/83 704/1996 ze dne 30. 1. 1997 a konečně rozhodnutí č. j. 101/98
482/1997 ze dne 5. 1. 1998. Údaje o činnosti Ing. S. v daných společnostech v rozhodujícím
období odpovídají i údajům uvedeným v obchodním rejstříku. Stěžovatel nadto ani nepopírá,
že by tomu bylo jinak a nijak nezpochybňuje (byť z důvodu již pravomocných rozhodnutí jen
formálně) legalitu a legitimitu uvedených řízení a rozhodnutí (poukazoval pouze na dobu
uplynulou od jejich vydání).
Ačkoli Nejvyšší správní soud dospěl výše uvedeným právním rozborem k závěru,
že metodika posuzování osob není závazná, je zcela jistě správný i přísnější pohled Prezídia
Komise pro cenné papíry s velkým důrazem na předvídatelnost rozhodování. Nutno
podotknout, že je namířen ve prospěch práv osob, jejichž dobrá pověst (důvěryhodnost)
je hodnocena. Prezídium Komise pro cenné papíry ve svém rozhodnutí v této věci doslova
konstatovalo, že „tím, že Komise uveřejnila metodiku obsahující principy hodnocení dobré
pověsti osob, ve které výslovně uvedla, že určitá skutečnost nebude žadateli po uplynutí
stanovené doby přičítána k tíži, založila na straně veřejnosti důvodné očekávání, že i v dalších
svých rozhodnutích bude toto pravidlo respektovat. Pokud by se tedy mělo některé rozhodnutí
od pravidel stanovených v metodice odchýlit, musely by takový postup odůvodňovat
zvlášť výjimečné okolnosti daného případu, které se zcela vymykají běžným případům, na
které je metodika cílena především.“ Z pohledu právní teorie by bylo možno tuto část
rozhodnutí považovat za jistý druh autentického výkladu, když jej provedl orgán, který danou
normu vydal (schválil), ovšem v okolnostech projednávané věci a s přihlédnutím k tomu,
že Prezídium Komise pro cenné papíry jej zároveň podalo jako orgán aplikující právo
při rozhodování o rozkladu podaném proti rozhodnutí Komise. Při uplatnění tohoto výkladu
na specifika dané věci to tedy znamená, že v případě výtek co do protiprávních jednání
(či alespoň podílu na nich) poměrně vysoké závažnosti vůči Ing. P. S., a posouzení všech v
jejich vzájemné souvislosti, se Komise mohla odchýlit od výkladu uvedeného v metodice.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem Prezídia Komise pro cenné papíry v tom
ohledu, že souhrnná materiální závažnost všech protiprávních jednání byla natolik vysoká,
aby bylo možno při aplikaci konkrétního ustanovení metodiky zostřit podmínky zde
stanovené. Konkrétně uvedeno tedy bylo možné přihlédnout k těmto protiprávním jednáním, i
když od právní moci rozhodnutí, v nichž byla jejich protiprávnost vyslovena, uplynula lhůta
delší než 5 let ve smyslu článku 3.3.2.(2) písm. a) metodiky. I na základě této interpretace je
tak rozhodnutí Komise možno považovat za zákonné a oba provedené výklady jsou v tomto
závěru vzájemně zcela slučitelné. Není proto ani možné přisvědčit kasační námitce
stěžovatele, že skutková podstata, z níž Komise v napadeném rozhodnutí vycházela, neměla
oporu ve spisech, resp. s nimi byla v rozporu.
Další dílčí kasační námitkou napadá stěžovatel rovněž postup Komise, která vzala
v úvahu při svém rozhodování v této věci i rozhodnutí, které bylo k rozkladu zrušeno. Komise
svůj postup odůvodnila tím, že svou úvahu provedla až po nabytí právní moci rozkladového
rozhodnutí, čímž respektovala zásadu presumpce neviny ve správním řízení, a okolnosti
případu jí současně nebránily v tom, aby si za účelem posouzení důvěryhodnosti konkrétní
osoby učinila dle dostupných informací a podkladů vlastní názor na zde popsané jednání.
Zdůraznila přitom, že důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí bylo uplynutí stanovené
subjektivní prekluzívní lhůty k vydání rozhodnutí, nikoli nesprávné posouzení věci.
Tento postup je nutno posuzovat podle správního řádu, neboť v souladu ustanovením §194
odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu se pro řízení podle tohoto zákona použijí
předpisy o správním řízení. Návazně na tuto odkazující normu přichází v úvahu aplikace §40
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu), ve znění pozdějších předpisů,
který stanoví, že vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný
orgán, je správní orgán takovým rozhodnutím vázán; jinak si správní orgán může o takové
otázce učinit úsudek nebo dá příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení. V době
rozhodování Komise již bylo předmětné rozhodnutí zrušeno, pravomocné rozhodnutí
neexistovalo, Komise si mohla v rámci posouzení předběžné otázky učinit o jednání
popsaném v daném rozhodnutí pro potřebu rozhodnutí ve věci své závěry. Byla však za
této situace povinna oprostit se od obsahu zrušeného rozhodnutí (byť bylo zrušeno s odkazem
na procesní pochybení), odůvodnit svou potřebu posouzení předběžné otázky a provést vlastní
hodnocení předmětných skutečností. Lze tedy přisvědčit stěžovateli v tom, že rozhodnutím
(tj. jeho výrokem) o uložení sankce, které bylo následně zrušeno, nelze pro účely posouzení
dobré pověsti Ing. S. argumentovat, ovšem neznamená to, že bylo zcela vyloučeno hodnotit
jeho jednání týkající se naznačeného pochybení v souvislosti s jeho důvěryhodností. Dílčí
pochybení Komise při hodnocení zrušeného rozhodnutí však nemělo vliv na celkové zjištění a
hodnocení skutečného stavu věci, a to vzhledem k existenci dalších čtyř pravomocných
rozhodnutí, ze kterých Komise dovodila závěr o nedůvěryhodnosti Ing. P. S. jako vedoucí
osoby obchodníka s cennými papíry. Zrušené rozhodnutí neobsahovalo závažnější či odlišné
údaje oproti ostatním čtyřem rozhodnutím, nebylo tedy samo o sobě natolik významným, aby
pouze na jeho základě došlo k takové změně skutkového stavu, že by ostatní zjištěné
skutečnosti neodpovídaly závěru Komise.
Konečně posledním namítaným důvodem nesprávného posouzení nedůvěryhodnosti
osoby Ing. P. S. je skutečnost, že v době vydání rozhodnutí již tento nebyl prokuristou
dotčené společnosti. K tomu je třeba uvést, že předmětné rozhodnutí bylo vydáno dne 5. 1.
1998, přičemž zápis výmazu Ing. S. jako prokuristy z obchodního rejstříku byl proveden až
dne 8. 1. 1998. Ačkoli je tento zápis deklaratorní, je nepochybné, že k protiprávnímu jednání,
za které byla dotčené společnosti udělena sankce, došlo již dříve, a to (dle rozhodnutí
Ministerstva financí) v letech 1995 až 1997. Správní orgán zcela správně vycházel ze stavu
věci, který tu byl v průběhu správního řízení, stejně tak soudy ve správním soudnictví jsou
vázány skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75
odst. 1 s. ř. s.).
Jestliže tedy městský soud z uvedených důvodů zamítl žalobu stěžovatele
podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s., postupoval zcela v souladu se zákonem.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem
uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu
důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní
soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu
s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu