ECLI:CZ:NSS:2015:9.AFS.302.2014:47
sp. zn. 9 Afs 302/2014 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
Mikulovská rozvojová s.r.o., se sídlem Náměstí 158/1, Mikulov, zast. Mgr. Antonínem
Strouhalem, advokátem se sídlem Dvořákova 4, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně
ze dne 27. 9. 2012, č. j. 13986/12-1302-708158, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2014, č. j. 30 Af 124/2012 – 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni se v rac í zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč, který jí bude vrácen z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Brně (dále jen „odvolací orgán“). Rozhodnutím odvolacího orgánu
ze dne 27. 9. 2012, č. j. 13986/12-1302-708158 byl změněn k odvolání stěžovatelky dodatečný
platební výměr Finančního úřadu v Mikulově (dále jen „správce daně“) ze dne 20. 6. 2011,
č. j. 38572/11/300970708346, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty
(dále též „DPH“) za zdaňovací období červen 2009 ve výši 20 567 Kč a současně bylo sděleno,
že vznikla zákonná povinnost uhradit penále v částce 4 113 Kč tak, že dodatečně vyměřená daň
byla snížena na částku 15 283 Kč a penále na částku 3 057 Kč.
[2] Hlavní spornou otázkou v projednávané věci je, zda stěžovatelka mohla za uskutečněná
zdanitelná plnění spočívající v realizaci (zajištění) akcí „Mikulovění“, „Den dětí a Otvírání
amfiteátru“, „Concentus Moraviea“, „Šumperk baví Mikulov“ a „Den květů“ účtovat sníženou
sazbu DPH, či nikoliv.
[3] Krajský soud k námitce, že o vyměření daně bylo v projednávané věci rozhodováno
v rozporu se zákonem opakovaně, aniž bylo předcházející rozhodnutí správce daně zákonným
způsobem zrušeno, konstatoval, že právní moc dosavadního platebního výměru nebránila správci
daně vydat dodatečný platební výměr. Vyšel při tom z příslušné právní úpravy i judikatury
Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 17. 4. 2008, č. j. 2 Afs 71/2007 - 60, a ze dne
3. 2. 2005, č. j. 2 Afs 80/2004 - 72, publ. pod č. 547/2005 Sb. NSS). Dále soud konstatoval,
že na službu poskytnutou stěžovatelkou, spočívající v zajištění kulturní akce, nelze uplatnit
sníženou sazbu daně. Ona snížená sazba DPH by mohla být uplatněna pouze v případě
vstupného, tedy v případě poskytnutí oprávnění ke vstupu na kulturní akci. Služba poskytnutá
městu Mikulov není službou spočívající v poskytnutí práva pro město Mikulov ke vstupu
na kulturní akci (město Mikulov bylo jejím pořadatelem).
[4] Soud nepřisvědčil ani obecné námitce, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu a neúplného dokazování. Dle soudu veškeré relevantní
skutkové okolnosti byly správcem daně i odvolacím orgánem řádně zjištěny. Na základě listin
předložených stěžovatelkou správní orgány dovodily, že nebyla poskytnuta městu Mikulov
služba, u níž by se uplatnila snížená sazba; s tímto závěrem se soud ztotožnil. K námitkám
týkajícím se nepřihlédnutí k předávacím protokolům, které prokazují předání vstupenek na akci
městu Mikulov, soud uvedl, že odvolací orgán nezpochybnil skutečnost, která má z tohoto
důkazu vyplývat, tedy že došlo k předání vstupenek městu Mikulov, ovšem tato skutečnost
neprokazovala oprávněnost uplatnění snížené sazby DPH. Totéž hodnocení se týká i navrhované
svědecké výpovědi p. D.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatelka brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody
podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Má za to, že soud nesprávně posoudil právní
otázky. Došlo i k vadám řízení, protože skutková podstata, z níž soud vycházel, nemá oporu
ve spisech a je s nimi v rozporu, byl porušen zákon o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost.
[6] Namítá nezákonnost napadeného správního rozhodnutí, neboť jím bylo rozhodnuto
o věci již pravomocné rozhodnuté. Daň byla již jednou vyměřena. Nyní bylo o stejné věci
rozhodnuto opakovaně, a to aniž by bylo předcházející pravomocné rozhodnutí správce daně
zrušeno cestou řádných či mimořádných opravných prostředků. Došlo tak k opětovnému
vyměření daně.
[7] Dále stěžovatelka namítla, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dochází k nesprávným
právním závěrům, že poskytnuté služby spadají do základní sazby daně. Stěžovatelka pro město
Mikulov na základě smlouvy o zajišťování kulturních akcí ze dne 1. 1. 2009 a smlouvy o dílo
ze dne 2. 4. 2009 v daném období uspořádala kulturní akce „Mikulovění“, „Den dětí a Otvírání
amfiteátru“, „Concentus Moraviea“, „Šumperk baví Mikulov“ a „Den květů“, na které
oprávnění vstupu, tedy vstupné, převedla za úplatu na město Mikulov. Dle přílohy 2 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro projednávanou věc
(dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), je do snížené sazby daně řazeno plnění spočívající
v poskytnutí oprávnění ke vstupu na kulturní akce. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje
i na znění odst. 7 přílohy č. III. směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném
systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice 2006/112”), který stanoví, že předmětem
snížené sazby daně mohou být mj. i „oprávnění ke vstupu na představení, do divadel, do cirkusů, na trhy
a veletrhy, do zábavních parků, na koncerty, do muzeí, do zoologických zahrad, do kin, na výstavy a na podobné
kulturní události nebo do podobných kulturních zařízení“. Jelikož v rámci posuzovaného plnění
stěžovatelka oprávnění ke vstupu převedla za úplatu na město Mikulov, toto plnění podléhá
snížené sazbě daně.
[8] Poukazuje na to, že převážná část plnění fakturovaného městu Mikulov spočívala
v tzv. “přefakturaci” služeb odebraných od příslušných dodavatelů (kulturní vystoupení
uměleckých souborů a skupin apod.). Tito dodavatelé rovněž poskytovali a fakturovali svá plnění
ve snížené sazbě daně. Je tedy zřejmé, že i v případě přímé fakturace městu Mikulov by z těchto
plnění byla odvedena snížená sazba daně. Z tohoto důvodu je třeba na posuzované plnění
vztáhnout sníženou sazbu daně.
[9] Správce daně praxi stěžovatelky, tj. zaúčtování posuzovaných plnění ve snížené sazbě
daně již potvrdil, a to rozhodnutím ze dne 12. 12. 2007, č. j. 40269/07/300970/3153, kterým
plně vyhověl jejímu odvolání a aproboval sníženou sazbu daně u plnění stejného charakteru, jako
v posuzované věci. Následná změna praxe správce daně byla nepředvídatelná, čímž došlo
k zásahu do stěžovatelčina legitimního očekávání. Nesouhlasí s názorem krajského soudu
o nemožnosti přihlédnout k této námitce, neboť ji považuje za rozšíření námitky ve věci
nepřípustného opakovaného vyměření.
[10] Poslední kasační námitka spočívá v tom, že správce daně a žalovaný v řízení
předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí postupovaly v rozporu se základními zásadami
dokazování. Nebyl proveden podstatný důkaz spočívající ve výslechu svědkyně J. D. Nebylo
přihlédnuto k předávacím protokolům prokazujících předání vstupenek na akci městu Mikulov.
Správce daně neprokázal existenci jakýchkoli skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost a
správnost stěžovatelčiných účetních záznamů.
[11] Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvádí, že se ztotožňuje se závěry krajského
soudu. Ohledně námitky opakovaného vyměření daně poukázal na §143 odst. 1 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „daňový
řád“), který stanoví, že ukončený a pravomocný výsledek vyměřovacího řízení není překážkou
doměření daně, děje-li se doměření na základě daňové kontroly. K použitelné sazbě daně
na posuzované plnění uvedl, že stěžovatelka kulturní akci uspořádala, nevybírala na ni ale vstupné
od jednotlivých návštěvníků. Nic na tom nemění ani nesporný fakt, že vlastnila vstupenky, které
předala městu Mikulov. Výběr vstupného ale nerealizovala, a tak neposkytla službu podléhající
snížené sazbě daně.
[13] K namítané nedostatečnosti zjištění skutkového stavu žalovaný uvedl, že provedení
navrhovaných důkazů by bylo nadbytečné. Mezi účastníky není sporné to, zda stěžovatelka městu
předala listinné vstupenky, které byly dále prodávány. Sporná není účetní evidence stěžovatelky,
ale právní posouzení toho, jaká sazba daně se na poskytované služby vztahuje.
[14] Ze všech uvedených důvodů navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[16] K námitce, že dodatečným platebním výměrem bylo nezákonně rozhodnuto o věci
již jednou pravomocné rozhodnuté lze uvést, že dle §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), platí,
že „zjistí-li správce daně po vyměření daně, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné
daňové povinnosti, dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou,
a to dodatečným platebním výměrem, a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše.” Dále se v tomto
ustanovení uvádí, že “právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení
na překážku“. Obdobnou úpravu obsahuje i daňový řád. Z ustanovení §143 odst. 1 vyplývá,
že „daň lze doměřit na základě dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování, nebo z moci úřední.
Právní moc dosavadních rozhodnutí o stanovení daně není jejímu doměření na překážku”. Odstavec 3 téhož
ustanovení zase říká, že „k doměření z moci úřední může dojít pouze na základě výsledku daňové
kontroly[…]“.
[17] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 28. 7. 2009 správce daně
vyměřil stěžovatelce postupem dle §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků daňovou
povinnost za zdaňovací období červen 2009 v souladu s údaji deklarovanými v přiznání k dani
z přidané hodnoty. Dne 13. 7. 2010 správce daně u stěžovatelky zahájil daňovou kontrolu
(mimo jiné) daně z přidané hodnoty i za právě posuzované zdaňovací období. Daňová kontrola
byla zahájena ještě za účinnosti zákona o správě daní a poplatků, v jejím průběhu však dnem
1. 1. 2011 vstoupil v účinnost daňový řád. Jelikož dle §264 odst. 1 daňového řádu se daňová
řízení zahájená za účinnosti předešle právní úpravy dokončí dle daňového řádu, daňová kontrola
byla dokončena již dle této právní úpravy. Na základě výsledků kontroly správce daně
stěžovatelce dodatečným platebním výměrem ze dne 20. 6. 2011 doměřil za posuzované období
u konkrétních plnění poskytovaných městu Mikulov daň z přidané hodnoty, a to ve výši rozdílu
mezi základní a stěžovatelkou původně uplatňovanou sníženou sazbou. Zároveň s tím jí uložil
povinnost uhradit penále.
[18] Postup správce daně na základě citované právní úpravy nelze hodnotit jako nezákonný.
Správce daně při daňové kontrole zjistil, že stěžovatelka u určitých plnění nesprávně uplatňovala
daň ve snížené sazbě, ačkoliv jí fakturovaná plnění podléhala základní sazbě daně. Oba
aplikovatelné procesní předpisy možnost dodatečného vyměření daně dovolují, a to ve výši
zjištěného rozdílu oproti dříve vyměřené dani. Daňový řád využití této možnosti z moci úřední
váže na podmínku, že k doměření dojde na základě výsledků daňové kontroly. Tato podmínka
v posuzovaném případě byla splněna. Správce daně se tedy nezákonného postupu nedopustil,
což krajský soud správně aproboval.
[19] Stěžovatelka dále namítá, že sporné služby podléhají snížené sazbě daně, neboť fakticky
šlo o služby spočívající v oprávnění vstupu na kulturní akce.
[20] Dle §47 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty se u služeb uvedených v příloze č. 2
uplatňuje snížená sazba daně. V této příloze je stanoveno, že snížené sazbě daně podléhají
mj. i vstupné na koncerty, filmová a divadelní představení, ohňostroje, výstavy, vyhlídkové věže,
do zábavných parků, cirkusů, muzeí, zoologických a botanických zahrad, historických objektů
a na podobné kulturní události. Dále se v této příloze stanoví, že pro uplatnění snížené sazby
daně se používá Standardní klasifikace produkce (SKP) platná k 1. 1. 2003.
[21] Uvedené ustanovení §47 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty transponuje čl. 98
odst. 2 směrnice 2006/112. Tento článek stanoví, že snížené sazby daně mohou být uplatňovány
pouze u těch kategorií poskytnutých služeb, které jsou uvedeny v příloze III. směrnice. Z bodu 7
této přílohy vyplývá, že předmětem snížené sazby daně může být oprávnění ke vstupu
na představení, do divadel, na trhy a veletrhy, do zábavních parků, na koncerty, do muzeí,
do zoologických zahrad, do kin, na výstavy a na podobné kulturní události nebo do podobných
kulturních zařízení.
[22] Mezi stranami je nesporné, že mezi stěžovatelkou jako dodavatelem a městem Mikulov
jako objednatelem byla dne 1. 1. 2009 uzavřena smlouva o zajišťování kulturních akcí.
Předmětem smlouvy je závazek dodavatele zajistit pro odběratele programově, organizačně
a finančně kulturní a společenské akce, vykonávat další veškeré potřebné činnosti s tímto
související podle jeho požadavků. Dále bylo mezi stranami ujednáno, že poskytovatel služby
provede objednateli vyúčtování ve sjednané a stanovené ceně (ve výši nákladů), a to vždy
po skončení jednotlivé akce. Účastníci řízení rovněž nezpochybňují, že stěžovatelka předala
městu Mikulov vstupenky na zabezpečené akce a nevykonávala přímý prodej vstupenek
návštěvníkům akcí.
[23] Za stěžejní pro posouzení věci považuje soud to, že obsahem poskytovaných služeb bylo
zajištění programu akce, výběr hudebních a kulturních produkcí, zábav a zařízení, propagace,
návrhy a realizace výzdoby, veřejný pořádek a čistota, pořadatelská služba a další související
služby. Stěžovatelka fakturovala vždy za realizaci celé akce (např. faktura č. 290100192, DUZP
16. 6. 2009, realizace akce Den dětí a Otvírání amfiteátru). Přílohou faktur byl soubor různých
služeb, u kterých stěžovatelka uplatňovala základní i sníženou sazbu.
[24] Sporná zdanitelná plnění proto nejsou službou spočívající v poskytnutí práva objednateli
ke vstupu na kulturní akce, ani přímým prodejem vstupenek na kulturní akce, ani pouhým
obstaráním vstupenek na tyto akce; ostatně město Mikulov bylo pořadatelem těchto kulturních
akcí. Předmětem služeb, poskytovaných stěžovatelkou za úplatu městu Mikulov, bylo celkové
organizační zabezpečení ve smlouvách uvedených akcí. Na tomto závěru nemůže nic změnit
ani skutečnost, že součástí objednané služby tj. organizačního zabezpečení akcí bylo i zajištění
tisku vstupenek a jejich následné předání městu k distribuci.
[25] Správní orgány nepochybily ani v tom, že neprovedly stěžovatelkou navrhovaný důkaz
výslechem svědka, který měl prokázat právě faktické předání vstupenek městu Mikulov. Tato
skutečnost jednak nebyla sporná a zejména sama o sobě není pro posuzování právní otázky, jaká
sazba daně se na službu sjednanou mezi stěžovatelkou a městem Mikulov vztahuje, určující.
Skutkový stav byl zjištěn dostatečně.
[26] Namítané porušení legitimního očekávání a nepředvídatelné změny správní praxe
stěžovatelka v žalobě neuplatnila. Za uplatnění této námitky nelze považovat vyjádření
stěžovatelky uvedené na vysvětlenou při jednání před krajským soudem, že předchozí přijetí
daňového přiznání správcem daně považovala za normu. Další argumentace ohledně změny
praxe správního orgánu a jejího zasažení do stěžovatelčiných práv v žalobě chybí. Stěžovatelka
tedy námitku porušení legitimního očekávání před krajským soudem neuplatnila, ač tak učinit
mohla. Tato kasační námitka není ani rozhojněním včas uplatněné žalobní námitky týkající
se neoprávněného dvojího zdanění, resp. nemožnosti doměřit daň. Jedná se o zcela samostatné
námitky, které spolu žádným způsobem nesouvisí. Namítá-li stěžovatelka porušení legitimního
očekávání až v kasační stížnosti, je taková námitka ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[27] Stejným pohledem je nutné posuzovat i námitku stěžovatelky, že převážná část plnění
fakturovaného městu Mikulov spočívala v tzv. “přefakturaci” služeb odebraných od příslušných
dodavatelů. S ohledem na to, že tato námitka nebyla vznesena v řízení před krajským soudem,
nemohl se jejím posouzením dle §104 odst. 4 s. ř. s. soud zabývat.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[29] Soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, neboť bez prodlení po podání tohoto návrhu rozhodl ve věci samé. Jelikož stěžovatelka
již za návrh zaplatila soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, rozhodl soud o jeho vrácení stěžovatelce.
[30] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka,
která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[31] Žalovaný požadoval paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč v souvislosti s jedním
úkonem právní služby, spočívajícím v písemném vyjádření ke kasační stížnosti podle §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný dovodil, že má nárok na paušální
náhradu nákladů na základě §36 odst. 1 s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 39/13.
[32] K návrhu žalovaného Nejvyšší správní soud konstatuje, že rovnost účastníků řízení podle
§36 odst. 1 s. ř. s. není nikterak narušena, pokud žalovanému správnímu orgánu není v soudním
řízení správním, ve kterém měl plný úspěch, přiznána paušální náhrada nákladů řízení. Ve smyslu
§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených
v souvislosti s poskytnutím právní služby advokátovi, přičemž nedohodl-li se advokát s klientem
na jiné paušální částce, činí tato částka 300 Kč za jeden úkon právní služby. Podle nálezu
Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, „[z]ásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu
článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových
výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v §137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který
advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána
taková náhrada podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.“ A contrario z citovaného nálezu Ústavního
soudu vyplývá, že paušální náhradu nákladů nelze přiznat účastníku řízení, pokud by mu paušální
náhrada nákladů nepříslušela ani při zastoupení advokátem (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014-20).
[33] Taková situace zcela jednoznačně nastala v nyní posuzované věci. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, publ. pod č. 1260/2007
Sb. NSS, „(…) v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru
své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoupit. (…)
Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě
proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto
spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc
advokátovi (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998, č. j. 6 A 90/96 - 23).“ Podle
citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu by žalovanému nemohla být přiznána paušální
náhrada nákladů, pokud by byl zastoupen advokátem, a proto ve smyslu citovaného nálezu
Ústavního soudu mu tato náhrada nemůže být přiznána ani v případě, kdy zastoupen není.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu