ECLI:CZ:NSS:2015:9.AFS.57.2015:120
sp. zn. 9 Afs 57/2015 - 120
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
CTP Property VI, a.s., se sídlem Central Trade Park D1 1571, Humpolec, zast. Mgr. Martinem
Hrodkem, advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Brně ze dne 28. 8. 2012, č. j. 12624/12-1200-703150, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2015,
č. j. 10 Af 568/2012 – 142,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“),
kterým byla jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti shora
označenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „odvolací orgán“). Tímto
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzen dodatečný platební
výměr Finančního úřadu v Humpolci (dále jen „správce daně“) ze dne 22. 9. 2011,
č. j. 47748/11/092970305959, kterým jí byla na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací
období roku 2008 z moci úřední snížena daňová ztráta o částku 341 518 927 Kč; současně
stěžovatelce vznikla zákonná povinnost uhradit penále ve výši 5 % z částky dodatečně snížené
daňové ztráty, tj. 17 075 946 Kč.
[2] Předmětem sporu v právě projednávané věci je posouzení daňové uznatelnosti úroku
z úvěru v rámci restrukturalizace uvnitř skupiny CTP spočívající v poskytnutí úvěru
od společnosti CTP Property Lux právní předchůdkyni stěžovatelky CTP Property, a.s.
(dále jen „CTP Property“) na nákup majetkových podílů společností CTP Alpha, spol. s.r.o.,
IČ: 26105578 (dále jen „CTP Alpha“) a CTP Beta, spol. s.r.o., IČ: 26113589 (dále jen
„CTP Beta“) v celkové výši 509 786 361 EUR, přičemž všechny transakce probíhaly
mezi spojenými osobami.
[3] Stěžovatelka vznikla odštěpením části obchodního jmění společnosti CTP Property, a.s.,
k 1. 1. 2008. Spolu s obchodním jměním na ni přešla i část uvedeného úvěru ve výši
190 000 000 EUR. Úroky z úvěru ve výši 335 650 096 Kč považovala za 100% daňově uznatelné.
[4] Správce daně i odvolací orgán odmítli daňovou uznatelnost těchto úroků s tím, že celou
transakci vyhodnotili jako transakci účelovou, provedenou tak, aby výsledkem bylo získání
daňového zvýhodnění celé skupiny CTP. Tento postup shledali jako rozporný s principem
rozumného uspořádání společenských vztahů, který zcela neodůvodněně přinesl daňovému
subjektu prospěch na úkor ostatních členů společnosti tím, že zkrátil stát o daňové příjmy.
Odvolací orgán konstatoval, že nelze akceptovat takové jednání daňového subjektu,
které postrádá ekonomický smysl a jehož výsledkem je stav, který není v souladu s účelem
zákona. Takové jednání považoval za zneužití práva.
[5] Krajský soud nejprve vyhodnotil jako nedůvodnou námitku, že na vydání napadeného
rozhodnutí se podílela vyloučená osoba a řízení bylo zatíženo závažnou vadou. Ing. N.
zprostředkovávala výměnu informací mezi správcem daně, Ministerstvem financí a nizozemskou
a lucemburskou daňovou správou. Nepodílela se na daňové kontrole, kterou prováděl správce
daně. Podnět k prověření daňových povinností skupiny CTP vzešel ze strany nizozemského
správce daně, přičemž český správce daně sám po vlastní analýze vyhodnotil, že ve vztahu ke
zdaňovacímu období roku 2006 bylo vhodné daňovou kontrolu u právní předchůdkyně
stěžovatelky i u stěžovatelky zahájit nejpozději v listopadu 2009.
[6] Soud rovněž odmítl námitku, že penále bylo stanoveno na základě neústavně přijaté
novely zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“). V této souvislosti konstatoval, že totožnou námitku již vyřešil Nejvyšší správní
soud, který v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, č. j. 9 Afs 27/2011 – 68, uvedl, že „při uvážení
a zhodnocení veškerých (…) okolností přijetí ustanovení §37b zákona o správě daní a poplatků zákonem
č. 230/2006 Sb. (…) nedospěl k závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem, a proto neshledal důvod k podání
návrhu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR na jeho zrušení, resp. na vyslovení jeho protiústavnosti.“
Citovaný rozsudek obstál následně v testu ústavnosti, neboť Ústavní soud ústavní stížnost,
směřující proti tomuto rozsudku, spojenou s návrhem na vyslovení protiústavnosti §37b zákona
o správě daní a poplatků, usnesením ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 3803/11, odmítl.
[7] Dále se krajský soud zabýval předpoklady pro aplikaci institutu zneužití práva. Nejprve
posuzoval, zda výsledkem úkonů právní předchůdkyně stěžovatelky bylo získání daňového
zvýhodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s cílem sledovaným dotčenými zákonnými
ustanoveními. Krajský soud vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2002,
sp. zn. II ÚS 438/2001, dle kterého je hlavním cílem odpočtu daňově uznatelných nákladů
podpora rozvoje podnikání, proto zkoumal, zda úkony provedené právní předchůdkyní
stěžovatelky směřovaly k zachování tohoto cíle. Dospěl k závěru, že celá skupina CTP
před provedením restrukturalizace vykazovala v ČR zisk, zatímco po provedené restrukturalizaci
vykazovala obrovské ztráty, které souvisely s úrokovým zatížením z úvěru poskytnutého
mateřskou společností a s náklady v řádech milionů Kč, vynaloženými v souvislosti s provedenou
restrukturalizací. Výsledkem celé restrukturalizace byl odliv finančních prostředků v podobě
úroků do Lucemburska a nulové daňové zatížení právní předchůdkyně stěžovatelky v ČR právě
s ohledem na odpočty těchto úroků ze základu daně. Vznik úvěrového zadlužení
a s tím související povinnosti platit úroky mateřské společnosti nebyl z ekonomického pohledu
nezbytný, neboť stejného ekonomického výsledku (tj. získání majetku společností CTP Alpha
a CTP Beta) by bylo dosaženo přímou fúzí s těmito společnostmi.
[8] Poté krajský soud hodnotil, zda ze všech objektivních okolností vyplývalo, že hlavním
účelem dotčených plnění je získání daňového zvýhodnění. Stěžovatelka v žalobě namítala,
že jednání právní předchůdkyně i jí samotné jasně směřovalo k získání nemovitostí a s jejich
pronájmem souvisejícího zisku (těchto příjmů v daném zdaňovacím období dosáhla a řádně
je vykázala v daňovém přiznání). Širším cílem celé restrukturalizace bylo vytvoření struktury,
která oddělí pronajímané nemovitosti generující stabilní výnos od developerských aktivit,
a vytvoření jasné řídící struktury, která umožní vstup na burzu.
[9] Krajský soud se zcela ztotožnil s odvolacím orgánem a správcem daně, že chování právní
předchůdkyně stěžovatelky bylo neekonomické, neboť zisk z pronájmů nemovitostí, které dříve
vlastnily společnosti CTP Alpha a CTP Beta, by získala tak jako tak přímou fúzí, a nevznikl
by obrovský úvěr z důvodu nákupu obchodních podílů těchto společností. Právní předchůdkyně
částí neekonomického úvěru zatížila i stěžovatelku, která úroky z úvěru uplatňovala obdobným
způsobem. Bylo dostatečně prokázáno, že záměrem celé restrukturalizace skupiny CTP byla
optimalizace daňové povinnosti v ČR, Lucembursku a Nizozemí, jejímž výsledkem byla eliminace
vzniku daňové povinnosti. Soud se neopomněl velmi podrobně zaměřit na složitou strukturu
společností skupiny CTP. Z ní následně dospěl k závěru, že restrukturalizace byla koordinována
tak, aby bylo zejména dosaženo daňové optimalizace a daňového zvýhodnění v ČR.
[10] K námitce splnění zákonodárcem formulovaných podmínek pro tzv. nízkou kapitalizaci
bylo uvedeno, že pro zneužití práva v daňové oblasti je typické, že formálně dochází k naplnění
zákonných podmínek pro získání daňové výhody. Samotné zneužití v daném případě
spočívalo v tom, že z pohledu realizace běžných obchodních činností byla uměle vytvořena
situace, kdy mohly být uplatněny daňově uznatelné náklady v podobě úroků z úvěru,
k čemuž by ale bez vytvoření takové situace jinak nedošlo.
[11] Krajský soud dále konstatoval, že stěžovatelka v žalobě neuvedla nic, čím by soud
přesvědčila o tom, že její počínání nemělo za hlavní smysl získání daňového zvýhodnění.
Argument, že její právní předchůdkyně nejprve musela obchodní podíly koupit, aby měla
ve společnostech takové zastoupení, které by prosadilo schválení smlouvy o fúzi, je zavádějící,
neboť z toho, jak správce daně rozkryl strukturu skupiny CTP, je více než zřejmé, že právní
předchůdkyně stěžovatelky byla ve skutečnosti nepřímo ovládána společnostmi, kterým patřily
obchodní podíly ve společnostech CTP Alpha a CTP Beta. Vlastníky všech dotčených
společností jsou pánové M. a V. a fakticky nedocházelo ke změně vlastnictví, pouze ke změně
uvnitř skupiny.
[12] Z judikatury soud dovodil, že z hlediska naplnění subjektivního prvku při zneužití práva
je určujícím aspektem získání výhody ze stanovených pravidel umělým vytvořením podmínek
pro její získání. Nepřisvědčil ani názoru, že při naplnění technických postupů v souladu s právní
úpravou nelze aplikovat institut zneužití práva, protože stěžovatelkou namítaný právní
názor se objevil při aplikaci procesního předpisu. Ustanovení §25 odst. 1 písm. w) zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon
o daních z příjmů“), je ustanovením hmotněprávním.
[13] Stěžovatelce se rovněž nepodařilo zpochybnit e-mail ze dne 20. 11. 2008, uskutečněný
mezi panem M. a panem V., ze kterého správce daně i odvolací orgán při posuzovaní sporných
transakcí též vycházeli. Dále soud odmítl argument, že fúze navazující bezprostředně na pořízení
obchodních podílů v obchodních společnostech je důvodná a obvyklá. K tomuto tvrzení
navržené důkazy neprovedl, neboť nikterak nesouvisí s případem stěžovatelky. Nebylo zřejmé,
jaké dopady měly zvolené postupy do daňových povinností uvedených subjektů; nebyla známa
ani jejich organizační struktura, ani to, zda se v konkrétních případech jednalo o spojené osoby.
[14] Krajský soud konstatoval, že neshledal důvod se od způsobu posouzení (ne)přiměřenosti
podmínek daného úvěru odchýlit, neboť stěžovatelka v žalobě neuvedla nic, čím by dokazování
a závěry odvolacího orgánu k této otázce zpochybnila či vyvrátila. Z napadeného rozhodnutí
nelze dovozovat, že by odvolací orgán kritizoval způsob financování stěžovatelky,
resp. že by ji nutil financovat svou činnost výhradně formou vlastního kapitálu. Odvolací orgán
toliko konstatoval nevýhodnost a neekonomičnost způsobu financování právní předchůdkyně
stěžovatelky v souvislosti s tím, že celou transakci spočívající v nákupu obchodních podílů,
v následné fúzi a získání úvěru od mateřské společnosti posuzoval komplexně a vyhodnotil
ji jako účelovou. Na žádném místě napadeného rozhodnutí ani netvrdil, že by daňová uznatelnost
úroků z úvěru v ČR byla podmíněna zdaněním příjmu z úroků v jiném státě. Soud neshledal,
že by na stěžovatelku byly aplikovány přísnější podmínky, než na jiné daňové subjekty,
kterým za obdobných skutkových okolností poskytne úvěr český daňový rezident.
[15] Závěrem krajský soud uvedl, že návrh stěžovatelky na doplnění dokazování zamítl. Nově
navržené důkazy, a to znalecký posudek vyhotovený po ukončení daňového řízení, výslech
jeho zpracovatele, jakož i výslech R. L. V., soud za dané důkazní situace hodnotil jako
nadbytečné. Skutkový stav považoval za dostatečně zjištěný, a proto nebyl dán důvod dále jej
doplňovat.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[16] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka obsáhlou kasační stížností, jejíž důvody
podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., neboť považuje rozhodnutí
za nezákonné a nepřezkoumatelné.
[17] Uvádí, že cílem rozsáhlejší restrukturalizace skupiny společností CTP bylo oddělit
pronajímané nemovitosti generující stabilní výnosy od více riskantních developerských aktivit
společnosti CTP Invest spol. s r.o., sladění korporátní struktury s nizozemským (i evropským)
právem, vytvoření jasné řídící struktury sestávající z představenstva a dozorčí rady, umožnění
zaměstnancům a významným poradcům získat podíl na výsledcích skupiny společností zabývající
se pronájmem nemovitostí (tj. CTP Property N.V.) a profitovat tak z budoucího růstu hodnoty
(pronajímané nemovitosti by jinak byly i nadále nepřímo vlastněny společnostmi Finspel
a R.L. Vos Real Estatem, na kterých zaměstnanci neměli žádný podíl). Dále poukazovala
na umožnění získání financování na úrovni skupiny, aniž by banky přihlížely k ostatním aktivitám
společností Finspel a R.L. Vos Real Estate a jejich finanční situaci a umožnění vstupu na burzu
cenných papírů.
[18] Stěžovatelka stále trvá na tom, že Ing. N., která se na vydání napadeného rozhodnutí
podílela, byla z rozhodování o odvolání vyloučena dle §77 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Stejně tak jako v řízení
o žalobě má za to, že penále bylo předepsáno na základě neústavně přijaté novely zákona o
správě daní a poplatků.
[19] Mezi náklady souvisejícími s financováním nákupu podílů ve společnostech CTP Alpha
a CTP Beta a financováním majetku, práv a závazků, včetně práv a povinností z nájemních
smluv, které měly společnosti CTP Alpha a CTP Beta, a souvisejícími příjmy z nájemného
existuje přímý a bezprostřední vztah. Kdyby společnost CTP Property, jako právní předchůdkyně
stěžovatelky, obchodní podíly na společnostech CTP Alpha a CTP Beta nepořídila a s těmito
společnostmi se následně nesloučila, nedosáhla by příjmů z nájemného z nemovitostí,
které společnosti CTP Alpha a CTP Beta vlastnily a pronajímaly.
[20] Trvá na tom, že uplatněním úroků do nákladů na dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů v souvislosti se svým jednáním právo nezneužila, protože nebyly naplněny
podmínky uplatnění zákazu zneužití práva. Má za to, že splnila veškeré podmínky nízké
kapitalizace dle §25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů. Rozporuje naplnění objektivního
prvku zneužití práva. Závěr krajského soudu, že cílem odpočtu daňově uznatelných výdajů
je podpora rozvoje podnikání, není přesný. Hlavním cílem odpočtu uznatelných nákladů
je zdanění disponibilního příjmu na netto základě. K podpoře podnikání (či jeho konkrétních
forem) slouží dodatečné pobídky vyjádřené např. v normách paušálního odečtu daňových
nákladů u fyzických osob, různé dodatečné odčitatelné položky a slevy na dani. Stěžovatelka
úroky objektivně vynakládala, a proto snižovaly její disponibilní příjem. Jejich uplatněním
jako nákladů k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů plně respektovala cíle a smysl
§24 odst. 1 a §25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů.
[21] Rovněž má za to, že nenaplnila tzv. subjektivní prvek zneužití práva. Závěr daňových
orgánů, že cílem restrukturalizace byla eliminace daňové povinnosti v Nizozemí, Lucembursku
a ČR, nemá oporu ve spise. Stále trvá na tom, že její jednání mělo primárně za cíl nabýt
nemovitosti a práva a povinnosti související s nájemními a jinými smlouvami uzavřenými
společnostmi CTP Alpha a CTP Beta a z těchto svých investic mít dlouhodobý pozitivní peněžní
tok a i zisk.
[22] Stěžovatelka odmítá závěr krajského soudu, že mohla nabýt majetek společností
CTP Alpha a CTP Beta bez nákupu jejich obchodních podílů přímo prostřednictvím fúze. Soud
opomněl, že pokud by nenabyla obchodní podíly, neměla by možnost jakýmkoliv způsobem
ovlivnit rozhodování jejich společníků o schválení fúze. Nadto by při předpokladu čistého
obchodního jmění společnosti CTP Property, v té době 2.000.000 Kč, společnosti CTP Alpha
(273.286.288,40 EUR) a společnosti CTP Beta (236,500,072.80 EUR) a předpokladu
odůvodněného výměnného poměru při fúzi došlo k tomu, že by akcionář společnosti
CTP Property, (tj. CTP Property LUX), nabyl na sfúzované společnosti podíl cca 0,0157%
(2.000.000 Kč ku součtu 236.500.072,80 EUR a 273.286.288,40 EUR) a tím by vůbec nedošlo
k naplnění jednoho z dílčích cílů restrukturalizace, tj. možnosti zaměstnanců a významných
poradců získat podíl na výsledcích skupiny společností zabývající se pronájmem nemovitostí
(tj. CTP Property N.V.) a profitovat tak z budoucího růstu hodnoty. Poskytnutí podílu
významným zaměstnancům je v soukromém sektoru standardní motivační prvek, který slouží
k dosažení co nejlepších výsledků. Dosažení takového cíle by nebylo možné bez transakcí,
ve kterých žalovaný spatřuje zneužití práva.
[23] Dále je poukazováno na znalecký posudek předložený v průběhu řízení před krajským
soudem, který měl prokazovat ekonomickou výhodnost celé transakce. Soud tento důkaz
neprovedl. Tímto postupem opomněl princip plné jurisdikce ve správním soudnictví.
Stěžovatelka návrhem důkazu znaleckým posudkem reagovala na spekulativní závěry odvolacího
orgánu ohledně absence „ekonomického smyslu“ postupu společnosti CTP Property,
které se v prvostupňovém rozhodnutí neobjevily, takže na ně nebylo možné reagovat
až do vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Proto je zřejmé, že podmínky pro provedení
důkazu byly splněny a krajský soud jeho neprovedení pro nadbytečnost přesvědčivě neodůvodnil.
[24] Pořízení nemovitostí, které bylo financováno z cca 84% cizími zdroji a cca 16% vlastním
kapitálem, bylo v roce 2007 ekonomicky odůvodněné, i banky financují pořízení nemovitostí
v rozmezí 80% až 90% hodnoty nemovitostí hypotečním úvěrem. S tímto argumentem se krajský
soud vůbec nevypořádal, a proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů.
[25] U institutu zneužití práva v oblasti daní je nutné zkoumat subjektivní stránku jednání
v podobě úmyslu. Odvolává se na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
27. května 2010, č. j. 1 As 70/2008-74, publ. pod č. 2009/2010 Sb. NSS. Nesouhlasí s aplikací
závěrů ze stanoviska Generálního advokáta, ve věci C-255/02 Halifax, protože to není samo
o sobě pro české orgány závazné. Navíc tyto závěry lze využít pouze v harmonizované úpravě
nepřímých daní. Stejně jako v žalobě se domáhá uplatnění závěrů z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. května 2011, č. j. 7 Afs 4/2011 – 72, tj. splní-li velmi podrobné
technické limity uznatelnosti úroků, nelze její jednání hodnotit jako zneužití práva.
Dále poukazuje na svobodu jednotlivců uspořádat svoje podnikání tak, aby si snížili
svou daňovou povinnost, a nanejvýš restriktivní uplatnění zákazu zneužití práva.
[26] Namítá, že z e-mailu ze dne 20. listopadu 2008 mezi panem M. a panem V. nelze vyvodit
žádné závěry pro souzený případ. Týká se totiž zcela jiných obchodních společností než
společností CTP Property N.V., CTP Property LUX a CTP Property. Dotčené společnosti
v kasační stížnosti jmenuje. Dále stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že fúze navazující
bezprostředně na pořízení obchodních podílů ve společnostech je důvodná a obvyklá. K tomuto
tvrzení navrhla krajskému soudu důkazy, jejich neprovedení vyústilo ve vadu řízení před soudem,
která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z navrhovaných důkazů jasně plyne,
že subjekty postupovaly naprosto obdobně, jako postupovala společnost CTP Property (nákup
obchodních podílů druhé společnosti, financování tohoto nákupu na úvěr a následné sloučení
druhé společnosti s nabyvatelem). Nesouhlasí ani s hodnocením krajského soudu a správních
orgánů, že podmínky úvěru byly nepřiměřené a zcela neobvyklé. Závisí čistě na podnikatelském
rozhodnutí daňového subjektu, zda pro něj bude výhodnější financovat svou činnost z vlastních
či cizích zdrojů. Závěry krajského soudu v této souvislosti považuje za nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů.
[27] Zákon o daních z příjmů nepodmiňuje daňovou uznatelnost určitého nákladu tím,
že jemu odpovídající příjem je pro jiný subjekt zdanitelný. Pokud by osoby ovládající stěžovatelku
(tj. společnost CTP Property LUX a společnost CTP Property NV) byly českými daňovými
rezidenty a nikoliv daňovými rezidenty Lucemburska a Nizozemí, nenaplnila by podmínky
pro uplatnění zákazu zneužití práva a úroky by mohla při výpočtu svého daňového základu plně
odečíst.
[28] Vzhledem k výše uvedenému alternativně navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, nebo aby zrušil jak napadený
rozsudek, tak rozhodnutí odvolacího orgánu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[29] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že stěžovatelka neuvádí žádnou
novou argumentaci, kterou by vyvracela závěry krajského soudu. Dále v plném rozsahu odkazuje
na odůvodnění rozsudku soudu a své vyjádření k žalobě.
[30] Činnost Ing. N., jako vedoucí oddělení finančního ředitelství, spočívající v tom, že
podepisovala přípisy, kterými bylo zajišťováno zprostředkování výměny informací
mezi správcem daně (finančním úřadem), Ministerstvem financí a nizozemskou, popř.
lucemburskou daňovou správou, nelze chápat jako podílení se na věci u správce daně prvního
stupně. Pracovníky správce daně neinstruovala, jak mají postupovat, ani samotní pracovníci
s ní nekonzultovali právní posouzení skutkových zjištění. Šlo v zásadě o přeposílání dokumentů
zasílaných od zahraničních daňových správ.
[31] Trvá na svém závěru, že stěžovatelka uměle navodila situaci, při níž vznikl úvěr
a povinnost platit úroky, tento úvěr však nedává z ekonomického hlediska smysl a nemá žádnou
vazbu na zdanitelné příjmy. Správce daně a odvolací orgán aplikovali institut zneužití práva,
protože se dle jejich názoru jednalo o snahu daňového subjektu použít formální výklad textu
zákona o daních z příjmů, kterým byl překroucen cíl a smysl právní normy ve prospěch daňového
subjektu.
[32] Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a přiznání náhrady nákladů řízení.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[33] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[34] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky,
tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný
pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[35] Veškerá výše uvedená kritéria rozhodnutí krajského soudu splňuje. Jedná
se o srozumitelné rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zcela zřejmé,
proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Stěžovatelka pouze na několika
místech kasační stížnosti cituje text napadeného rozsudku a obecně tvrdí, že odůvodnění
je v těchto místech nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud tento její názor nesdílí.
Její námitka je zcela obecná. Napadený rozsudek považuje soud za dostatečně a přesvědčivě
odůvodněný.
[36] Jediná konkrétní námitka nepřezkoumatelnosti spočívá v tom, že dle stěžovatelky krajský
soud opomněl přezkoumat námitku obvyklosti zadlužení při pořízení nemovitosti na úvěr
se zadlužením cca 84 %. Krajský soud se otázkou financování v poměru nízkého vlastního
kapitálu a vysokých cizích zdrojů zabýval na str. 30 napadeného rozsudku, kde konstatoval,
že „odvolací orgán nekritizoval způsob financování žalobce, popř. že by jej nutil financovat svou
činnost výhradě formou vlastního kapitálu“. Z uvedeného plyne, že otázka míry zadlužení nebyla
pro posuzování věci rozhodná ani pro odvolací orgán ani pro krajský soud, na rozdíl od celého
kontextu posuzované restrukturalizace (personální vazby, ekonomický účel nákupu obchodních
podílů a následné fúze). Lze jen doplnit, že povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí
nemůže být pojímána tak široce, že by bylo třeba vždy vyslovit podrobnou odpověď
na každé jednotlivé tvrzení účastníka řízení (srov. nález ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04,
publ. jako N 3/36 SbNU 19, nález ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, publ. jako
N 108/41 SbNU 349, či nález ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, publ. jako
N 207/54 SbNU 565). Soud napadený rozsudek nepřezkoumatelným neshledal.
[37] Jako účelovou soud hodnotil námitku stěžovatelky, že Ing. N. byla z rozhodování o
odvolání vyloučena dle §77 odst. 1 písm. b) daňového řádu, protože se podílela na vydání
rozhodnutí správce daně. Ztotožňuje se s krajským soudem, který její úkony na základě spisu
přezkoumal, a dospěl k závěru, že pouze zprostředkovávala výměnu informací mezi správcem
daně, Ministerstvem financí a nizozemskou a lucemburskou daňovou správou. Nepodílela se na
daňové kontrole, podnět k prověření daňových povinností skupiny CTP vzešel ze strany
nizozemské daňové správy. Český správce daně sám po vlastní analýze vyhodnotil, že ve vztahu
ke zdaňovacímu období roku 2006 bylo vhodné daňovou kontrolu zahájit nejpozději v listopadu
2009. Ze správního spisu nevyplývá, že by pracovníky správce daně Ing. N. jakýmkoliv způsobem
instruovala v postupu ve věci. Ve své podstatě šlo o přeposílání dokumentů zasílaných od
zahraničních daňových správ.
[38] K vlastnímu posouzení předmětu sporu soud pro přehlednost uvádí průběh zkoumané
restrukturalizace, personální vazby a strukturu skupiny CTP. Uvedené informace jsou obsahem
správního spisu.
[39] Společnost Finspel B.V. (dále jen „Finspel“), jejímž jediným vlastníkem je pan E. M., a
společnost R. L. Vos Real Estate B. V. (dále jen „Vos Real Estate“), jejímž jediným vlastníkem je
pan R. L. V., měly majoritní téměř 100% podíly ve společnostech CTP Alpha a CTP Beta. Tyto
obchodní podíly o velikostech 99,95 % v CTP Aplha a 99,99 % v CTP Beta se rozhodly prodat
společnosti CTP Property za cenu 509 786 361 EUR.
[40] Společnost CTP Property je ze 100 % vlastněna lucemburskou společností CTP Property
LUX a ta je potom dále ze 100 % vlastněna nizozemskou holdingovou společností CTP Property
N.V. Majoritními vlastníky této nizozemské společnosti CTP Property N. V. byly opět
společnosti Finspel (47,5 %) a Vos Real Estate (47,5 %). Jejími řediteli byli E. M. a R. L. V., tj.
stejné osoby, které nepřímo stojí i za společnostmi CTP Alpha a CTP Beta prostřednictvím svých
společností Finspel a Vos Real Estate. Je třeba dodat, že na společnosti CTP Property N.V. měla
podíl i společnost CTP Partners N.V., a to ve výši 5 %. Dle předložené struktury skupiny CTP
měli zaměstnanci a partneři na společnosti CTP Partners N.V. podíl pouze 10 %.
[41] Při nákupu obchodních podílů ve společnostech CTP Alpha a CTP Beta vznikl
společnosti CTP Property závazek v podobě nezaplacené kupní ceny ve výši 509 786 361 EUR.
Vzniklou pohledávku společnosti Finspel a Vos Real Estate postoupily společnosti CTP Property
N.V. výměnou za akcie. Bylo emitováno 40 milionů kmenových akcií na jméno s nominální
hodnotou 0,1 EUR za akcii. Nové akcie byly splaceny nepeněžitým vkladem v podobě
pohledávek společností Finspel a Vos Real Estate. Jelikož hodnota pohledávek
(509 786 361 EUR) byla větší než výše platebního závazku (8 000 000 EUR), byl zůstatek
ve společnosti CTP Property N.V. zaúčtován jako emisní ážio, a to ve výši 501 786 361 EUR.
[42] Díky výše uvedenému postupu společnost CTP Property dlužila společnosti
CTP Property N.V. částku ve výši 509 786 361 EUR (odložená platba). Na základě Smlouvy
o restrukturalizaci dluhu ze dne 30. 7. 2007 uzavřenou mezi CTP Property N.V. a CTP Property
LUX došlo k převedení práv na základě odložené platby na společnost CTP Property LUX.
Převod pohledávek byl realizován výměnou za dlužní nástroj, který měl být pro účely nizozemské
daně ze zisku společnosti považován za kapitálový příspěvek a pro účely lucemburské daně
ze zisku společnosti jako úročený dluh (hybridní úvěr). Smlouva o hybridním úvěru byla sepsána
rovněž 30. 7. 2007.
[43] Dále byla dne 8. 8. 2007 sepsána Smlouva o úvěru mezi věřitelem CTP Property LUX
a dlužníkem CTP Property. Dle této smlouvy měla společnost CTP Property LUX právo
na úhradu kupních cen obchodních podílů CTP Alpha a CTP Beta ve výši 509 786 361 EUR.
Účelem smlouvy o úvěru byla úhrada kupních cen uvedených obchodních podílů.
Jejím uzavřením se kupní ceny považovaly za uhrazené a pohledávka společnosti CTP Property
LUX se transformovala na úvěr, který poskytla tato společnost společnosti CTP Property.
[44] Po nákupu obchodních podílů došlo k fúzi společností CTP Alpha a CTP Beta
a některých dalších společností (zanikající společnosti) se společností CTP Property (nástupnická
společnost). Rozhodným dnem fúze byl 1. leden 2007. K zápisu fúze do obchodního rejstříku
došlo dne 9. 10. 2007. Na základě projektu rozdělení založením nových společností
k rozhodnému dni 1. 1. 2008 došlo k odštěpení a následnému přechodu části jmění společnosti
CTP Property jako rozdělované společnosti na společnosti nové, mezi nimiž byla i stěžovatelka.
Na tu v důsledku tohoto kroku přešla část aktiv společnosti CTP Property, ale zároveň i část
původního závazku z úvěru a s tím související povinnost platit úroky.
[45] Soud nezpochybňuje model financování mezi spojenými osobami, kdy mateřská
společnost financuje aktivity dceřiné společnosti formou úvěru. Nezpochybňuje ani možnost
nákupu majoritních podílů v určité společnosti s následnou fúzí sloučením. Za zcela klíčové
však považuje, aby takové jednání mělo i jasný (jiný než daňový) ekonomický racionálně
odůvodněný smysl. Naplnění tohoto kritéria se stěžovatelce prokázat nepodařilo.
[46] Stěžovatelka deklarovala, že sporné kroky provedla za účelem rozsáhlejší restrukturalizace
skupiny CTP. Jejím cílem bylo oddělit pronajímané nemovitosti generující stabilní výnosy od více
riskantních developerských aktivit společnosti CTP Invest spol. s r.o., sladění korporátní
struktury s nizozemským (i evropským) právem, vytvoření jasné řídící struktury sestávající
z představenstva a dozorčí rady, umožnění zaměstnancům a významným poradcům získat podíl
na výsledcích skupiny společností zabývající se pronájmem nemovitostí (tj. CTP Property N.V.)
a profitovat tak z budoucího růstu hodnoty (pronajímané nemovitosti by totiž jinak byly i nadále
nepřímo vlastněny společnostmi Finspel a Vos Real Estate, na kterých zaměstnanci neměli žádný
podíl). Dále poukazovala na umožnění získání financování na úrovni skupiny, aniž by banky
přihlížely k ostatním aktivitám společností Finspel a Vos Real Estate a jejich finanční situaci
a umožnění vstupu na burzu cenných papírů.
[47] Soud v deklarovaných důvodech ekonomický racionálně odůvodněný smysl nespatřuje.
V projednávané věci je pro něj klíčové, že provedená restrukturalizace odehrávající se uvnitř
skupiny nevedla ke změně vlastnické struktury, k nové akvizici, či např. ke sjednocení
managementu a úspoře provozních nákladů, ale k obrovskému zadlužení dosud prosperujícího
daňového subjektu (původní společnost CTP Alpha), jež nemá ekonomické opodstatnění.
Dle soudu došlo pouze k vysoce nákladnému přeskupení uvnitř skupiny CTP, kdy rozhodující
vliv zůstal zachován panu M. a panu V. prostřednictvím společností Finspel a Vos Real Estate,
jehož hlavním účelem byla eliminace zdanění jak v České republice, tak v Nizozemí a
Lucembursku.
[48] Zásadním faktorem ovlivňujícím daňovou povinnost právní předchůdkyně stěžovatelky
bylo jednoznačně úrokové zatížení z úvěru poskytnutého mateřskou společností CTP Property
LUX a dále milionové náklady uplatněné v souvislosti s provedenou restrukturalizací, což vedlo
k obrovským daňovým ztrátám. Soud nezpochybňuje možnost využívání tzv. daňového štítu
souvisejícího s dluhovým financováním společnosti pomocí cizích zdrojů, nicméně jak již bylo
uvedeno výše, taková daňová optimalizace musí mít jasně vysledovatelný ekonomický smysl,
který v projednávané věci stěžovatelka dostatečným způsobem neprokázala.
[49] Mnohamilionové náklady a zadlužení prosperující společnosti lze jen těžko zdůvodnit
úmyslem vytvořit jasnou řídící strukturu sestávající z představenstva a dozorčí rady či sladěním
korporátní struktury s nizozemským (i evropským) právem.
[50] K otázce oddělení pronajímaných nemovitostí generujících stabilní výnosy od více
riskantních developerských aktivit skupiny CTP lze ve shodě s krajským soudem uvést,
že společnost CTP Property tyto nemovitosti nabyla až v důsledku fúze sloučením
se společnostmi CTP Alpha a CTP Beta, nikoli v důsledku nákupu obchodních podílů
společností CTP Alpha a CTP Beta, tj. v přímé souvislosti s úvěrem ve výši 509 786 361 EUR.
[51] Argument stěžovatelky, že bez nákupu majoritních obchodních podílů ve zmíněných
společnostech nemohlo dojít k fúzi, přičemž takový postup je zcela obvyklý a důvodný,
je nepravdivý a zavádějící. Celá restrukturalizace se odehrávala mezi spojenými osobami,
neboť osobami, které o transakcích rozhodovaly, byli pan M. a pan V. prostřednictvím
svých společností Finspel a Vos Real Estate. Uplatněná argumentace by byla opodstatněná
např. v případě nákupu majoritního obchodního podílu v jiné nespřízněné obchodní korporaci,
kde by určitá společnost díky tomu získala rozhodující vliv, který by jí umožnil rozhodnout
o sloučení fúzí do jedné nástupnické společnosti. O takový případ se však v projednávané věci
nejednalo. K fúzi tak za dané situace mohlo dojít, aniž by jí musel předcházet nákup obchodních
podílů.
[52] Tvrzení, že účelem restrukturalizace mělo být umožnit zaměstnancům a významným
poradcům získat podíl na výsledcích skupiny společností zabývající se pronájmem nemovitostí
(tj. CTP Property N.V.), je účelové.
[53] Hodnocením transakce v celém kontextu tak, jak fakticky proběhla, od prodeje
obchodních podílů za cenu 509 786 361 EUR, přes nepeněžitý vklad, emise nových akcií
ve společnosti CTP Property N.V.v hodnotě 8 mil. EUR, zaúčtování emisního ažia ve výši
501 786 361 EUR, lze dospět k závěru, že odměnou za vzdání se 5% podílu na pronajímaných
nemovitostech ve prospěch společnosti CTP Partners N.V., pánové M. a V. dostali akcie
v hodnotě 8 mil. EUR ve společnosti CTP Property N.V. Zbytek kupní ceny byl rozpuštěn
v emisním ážiu. Ze zjištěných informací lze usoudit, že tato operace vedla ve svém důsledku
k navýšení podílu společností Finspel a Vos Real Estate a faktickému oslabení podílu
zaměstnanců a partnerů na výsledcích skupiny. Stalo se tedy v podstatě totéž, na co poukazuje
stěžovatelka při zpochybňování odůvodněného výměnného poměru při přímé fúzi, ale v rámci
jiného mechanismu, který však vedl k výše zmíněným stěžovatelkou vytýkaným důsledkům.
[54] Zaměstnanci a významní poradci získali fakticky 0,5% podíl. Ze stěžovatelkou
předložené struktury skupiny CTP vyplývá, že na společnosti CTP Partners měli zaměstnanci
a partneři podíl pouze 10 %, zbylých 90 % bylo opět ve vlastnictví společností Finspel
a Multivest B.V. (nástupce společnosti Vos Real Estate). Fakticky se tak pan M. a V. vzdali
ve prospěch zaměstnanců a partnerů podílu o velikosti 0,5 %, který byl však následnou emisí akcií
v hodnotě 8 mil. EUR dále snížen. V porovnání s mimořádně vysokými náklady,
které si provedená restrukturalizace, resp. její jednotlivé kroky vyžádaly, se jeví tento
stěžovatelkou deklarovaný cíl zcela podružným.
[55] Mimořádně vysoké úrokové náklady navíc ve svém důsledku způsobily to, že zaměstnanci
a partneři na zisku a výsledcích skupiny CTP profitovat nemohli, protože díky výše naznačenému
jednání se společnost CTP Property stala ztrátovou. Jediné, na čem mohli benefitovat, byla
eliminace daňové povinnosti. Poskytnutý úvěr rovněž umožnil vyvádět aktiva na některé
společnosti v Nizozemí. Příkladem byla půjčka ve výši 43 mil. EUR, na základě které byly
poskytnuty peněžní prostředky od společnosti CTP Property do společnosti CTP Products
B.V. v Nizozemí (společnost vlastněna opět společnostmi Finspel a Vos Real Estate). Částka byla
následně započtena s úvěrem od CTP Property LUX.
[56] Ve svém důsledku restrukturalizace vedla k tomu, že na místo původně vykazovaného
zisku společností CTP Alpha se provedením fúze do prázdné společnosti CTP Property díky
poskytnutému úvěru s následným snižováním hospodářského výsledku o úroky z úvěru a zároveň
o vysoké platby poradcům za tyto akvizice (cca 85 mil. Kč) docílilo hospodářského výsledku
ve výši mínus 1,7 miliardy Kč. Uplatněné úroky byly důsledkem uměle vytvořených podmínek,
v rámci kterých došlo prodejem obchodních podílů fakticky stejným vlastníkům k účelovému
vytvoření a zadlužení právní předchůdkyně stěžovatelky, aby jejím prostřednictvím následně
došlo k eliminaci korporátního zdanění v tuzemsku a k profitu faktických vlastníků plynoucímu
z tuzemska v podobě úroků z úvěrů bez jakéhokoliv daňového zatížení.
[57] Námitky zpochybňující naplnění znaků pro aplikaci zásady zákazu zneužití práva
ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) a Nejvyššího
správního soudu, popř. její využití jen u daně z přidané hodnoty, nejsou důvodné.
[58] Jedním z významných rozhodnutí Soudního dvora, v němž je obecný princip zákazu
zneužití práva formulován, je rozhodnutí ze dne 14. 12. 2000, Emsland-Stärke, C-110/99,
Sb. rozh., s. I-11569. V něm Soudní dvůr poprvé uvedl dvoustupňový test pro posouzení,
zda došlo ke zneužití práva. Ten spočívá v hodnocení dvou podmínek, a to zda kombinací
objektivních okolností, při nichž přes formální splnění podmínek daných komunitárním právem
nedošlo k dosažení cíle těchto norem; subjektivní prvek se hodnotí jako záměr získat výhodu
z komunitárních norem umělým vytvořením podmínek pro její dosažení.
[59] Následně se zákaz zneužití práva objevil v judikatuře Soudního dvora týkající se daní,
a to nejprve daně z přidané hodnoty coby hlavní daně, jež je na úrovni Evropské unie
harmonizovaná. Zde byl průlomovým rozsudek ze dne 21. 2. 2006, Halifax, C-255/02, Sb. rozh.,
s. I-1609, v němž byl aplikován dvousložkový test zneužití z rozhodnutí Emsland-Stärke. Zásada
zákazu zneužití práva se rozšířila z daní nepřímých i na daně přímé. Jedná se např. o rozhodnutí
velkého senátu ze dne 12. 9. 2006, Cadburry Schweppes, C-196/04, Sb. rozh., s. I-7995; rozhodnutí
velkého senátu ze dne 12. 3.2007, Thin Cap Group, C-524/04, Sb. rozh., s. I-2107; rozhodnutí
ze dne 29. 3. 2012, 3M Italia, C-417/10; rozhodnutí ze dne 4. 12. 2008, Jobra, C-330/07, Sb. rozh.,
s. I-9099; rozhodnutí ze dne 17. 9. 2009, Glaxo Wellcome, C-182/08, Sb. rozh., s. I-8591,
nebo také rozhodnutí ze dne 5. 7. 2007, Kofoed, C-321/05, Sb. rozh., s. I-5795.
[60] Závěry Soudního dvora jsou v projednávané věci spíše inspirativní, než přímo závazné.
Posuzovaná transakce obsahuje evropský prvek (úroky jsou placeny mateřské společnosti
do jiného členského státu EU a na tento vztah dopadá Směrnice č. 2003/49/ES ze dne
3. června 2003 o společném systému zdanění úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými
společnostmi z různých členských států), daňová uznatelnost či neuznatelnost úrokových nákladů
je však otázkou vnitrostátní.
[61] Jakkoliv není zákaz zneužití práva výslovně v tuzemských právních předpisech zakotven,
jde o právní princip, který plní funkci „záchranné brzdy“ pro případ, že konkrétní pravidla
by při svém „doslovném“ uplatnění vedla k rozporu s materiální spravedlností, neboť jsou
využívána v rozporu s podstatou daného práva (jeho smyslem a účelem). Obdobnými principy
jsou např. zákaz jednat v rozporu s dobrými mravy, ochrana dobré víry, ochrana poctivého
obchodního styku, zákaz obcházení zákona.
[62] Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 2714/07, uvedl,
že „[a]čkoliv finanční právo (zde konkrétně zákon o daních z příjmů a zákon o správě daní a poplatků) institut
zneužití práva explicitně nevymezuje, neznamená to, že by v této oblasti ke zneužívání práva či jeho obcházení
docházet nemohlo, resp. že by chování, jež vykazuje znaky zneužití práva, nemohlo být za takové označeno,
a z toho vyvozovány adekvátní právní důsledky. V tomto duchu k problému také soudní praxe přistupuje“.
[63] Nejvyšší správní soud aplikoval zákaz zneužití práva na přímé daně např. v rozsudku
ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004-48, publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS., v němž
konstatoval, že „[p]ři existenci několika interpretačních alternativ tedy takové chování, které není v souladu
s požadavkem rozumného uspořádání společenských vztahů, je chováním protiprávním; takové chování může mít
zároveň povahu zneužití subjektivního práva.“
[64] V uvedeném rozsudku soud dále konstatoval, že „právo musí předkládat svým adresátům
racionální vzorce chování, tedy takové vzorce, které slouží k rozumnému uspořádání společenských vztahů.
To je příkaz nejen pro zákonodárce, ale i pro adresáty právních norem a orgány, které tyto právní normy
autoritativně interpretují a aplikují; smyslu práva jako takového odpovídá pouze takový výklad textu právního
předpisu, který takové uspořádání vztahů ve společnosti respektuje. Výklad, který by – při existenci několika
různých interpretačních alternativ – racionalitu uspořádání společnosti pomíjel, nelze považovat za správný
a závěr, k němuž dospívá, potom důsledně vzato nelze považovat ani za existující právo, a to z toho důvodu,
že se příčí základnímu smyslu práva. Ostatně odedávna platí, že znát zákony neznamená znát jenom jejich text,
ale především pochopit jejich smysl a působení; obdobné platí o právu samém. Tímto prizmatem Nejvyšší správní
soud pohlíží též na ta ustanovení zákona o daních z příjmů, jež vymezují daňově relevantní příjmy a výdaje
daňového subjektu“.
[65] Stěžovatelka dále namítá, že respektovala cíle a smysl právní úpravy, resp. §24 odst. 1
a §25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů. Závěr Ústavního soudu, že cílem odpočtu
daňově uznatelných výdajů je podpora rozvoje podnikání, není přesný. Hlavním cílem odpočtu
uznatelných nákladů je zdanění disponibilního příjmu na netto základě. Mezi náklady
souvisejícími s financováním nákupu podílů ve společnostech CTP Alpha a CTP Beta,
financováním majetku, práv a závazků, včetně práv a povinností z nájemních smluv, které měly
společnosti CTP Alpha a CTP Beta, a souvisejícími příjmy z nájemného existuje přímý
a bezprostřední vztah. Trvá na tom, že kdyby obchodní podíly její předchůdkyně
na společnostech CTP Alpha a CTP Beta nepořídila a s těmito společnostmi se následně
nesloučila, nedosáhla by následně příjmů z nájemného z nemovitostí.
[66] Krajskému soudu nelze vytýkat, že ve svém odůvodnění vycházel také z nálezu
Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 438/2001, který je obecně závazný. S jeho stěžejní
úvahou, že účelem sporných výdajů byl odliv finančních prostředků v podobě úroků
do Lucemburska a nulové daňové zatížení právní předchůdkyně stěžovatelky právě s ohledem
na odpočty těchto úroků ze základu daně, se lze ztotožnit. Uznatelnost úroků z úvěru nelze
v projednávané věci posuzovat izolovaně. Vytvoření a následné účelové zadlužení právní
předchůdkyně stěžovatelky nemá žádné opodstatnění, kromě toho, aby prostřednictvím dalších
navazujících kroků došlo k eliminaci daňové povinnosti původní společnosti CTP Alpha.
Smyslem §24 zákona o daních z příjmů je nepochybně daňově zohlednit jen takové náklady,
bez jejichž vynaložení by daňový poplatník vůbec nezískal či ani neměl možnost získat, případně
udržet si zdanitelné příjmy. Pokud je zřejmé, že je náklad vynaložen v rozporu s uvedeným
účelem, nemůže být tento smysl naplněn.
[67] Splnění podmínek nízké kapitalizace dle §25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů
nebylo a není předmětem sporu, a proto není rozhodné, zda stěžovatelka podmínky nízké
kapitalizace naplnila. Dodržení těchto pravidel, resp. jejich zkoumání se posuzuje ve vztahu
k ekonomicky odůvodněnému financování ve skupině.
[68] Obdobně není pro posouzení, zda stěžovatelka svým jednáním zneužila právo, rozhodná
otázka přiměřenosti a podmínek poskytnutí úvěru. Slouží pouze pro dokreslení skutkového stavu
věci, přičemž ze správního spisu vyplynulo, že úvěr nebyl pro věřitele dostatečně zajištěn
a celkově se jevil jako nerentabilní a bez komerčního smyslu. Sama stěžovatelka v odpovědi
na výzvu ze dne 31. 5. 2010 konstatovala, že v případě nutnosti vypořádání závazků plynoucích
dceřiné společnosti z poskytnutého úvěru by byla velmi malá pravděpodobnost, že by byl úvěr
mateřské společnosti splacen. Námitky stěžovatelky nepřinášejí nic, čím by mohly náhled soudu
změnit.
[69] Za správné považuje soud i hodnocení e-mailu, resp. jeho obsahu ze dne 20. listopadu
2008 odvolacím orgánem i krajským soudem. Pro věc není rozhodné, jaké konkrétní společnosti
jsou skryty pod zkratkou „SPV“, stěžovatelka se tímto způsobem pouze snaží bagatelizovat
obsah uvedené zprávy. Soud nepochybuje o tom, že existující struktura se týká společností
kolem holdingové struktury skupiny CTP. V rámci struktury této skupiny měla společnost
CTP Property N.V. sídlo v Nizozemí, společnost CTP Property LUX v Lucembursku
a společnost CTP Property v České republice, tj. v zemích, kde mělo dle obsahu zprávy být
zajištěno, že nebude placena daň z příjmů právnických osob. Jakkoliv není tato zpráva
rozhodujícím důkazem, informace v ní obsažené dokreslují skutkové pozadí sporné věci.
Z jejího obsahu je dále zřejmé, že docíleno má být prodeje části portfolia bez placení daně
ze zisku, podstatnou je realizace půjčky takovým způsobem, aby splacené úroky z úvěru včetně
cílové provize poradcům tvořily odčitatelnou položku daně. Výslovně se zde uvádí,
že CTP Property LUX existuje hlavně kvůli optimalizaci daňových struktur.
[70] Rozsudek ve věci sp. zn. 7 Afs 4/2011 na posuzovanou věc vůbec nedopadá. Technické
pravidlo zakotvené v §25 odst. 1 písm. w) zákona o daních příjmů by bylo zábranou uplatnění
principu zákazu zneužití práva v nyní projednávaném případě pouze za splnění
vstupního předpokladu, že by úvěr, který by takovémuto technickému pravidlu odpovídal
(tj. který by splňoval pravidla pro nízkou kapitalizaci), měl ekonomické opodstatnění ve smyslu
generální klauzule v §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů (viz k tomu výše body 66 a 67). Sedmý
senát navíc posuzoval zcela jinou otázku, a to zda využití všech procesních oprávnění,
jež k ochraně práv dává daňovému subjektu zákon, lze či nelze považovat za zneužití práva.
Stěžovatelce v projednávané věci ve využití procesních práv bráněno nebylo. Obdobně se nelze
dovolávat ani závěrů z rozsudku ve věci sp. zn. 1 As 70/2008, resp. rozšířeného senátu ve stejné
věci, které se týkaly zneužití institutu osvobození od soudních poplatků. Pokud jde o posuzování
vědomosti jednání stěžovatelky, kterého se v souvislosti s uvedeným rozsudkem dovolává,
pak lze ve shodě s krajským soudem konstatovat, že subjektivní prvek je u stěžovatelky naplněn
tím, že hlavním smyslem účelově vytvořených podmínek v rámci restrukturalizace bylo získání
daňového zvýhodnění.
[71] K poukazu na svobodu jednotlivců uspořádat svoje podnikání tak, aby si snížili
svou daňovou povinnost, a nanejvýš restriktivní uplatnění zákazu zneužití práva, soud uvádí,
že na druhé straně taková svoboda existuje pouze v rozsahu legálních možností (srov. rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, č. j. 2 Afs 178/2005 - 79). Je třeba pečlivě
rozlišovat situaci, kdy daňový subjekt volí z různých do úvahy přicházejících alternativ, které mají
svůj samostatný smysl, tu, která je pro něho daňově nejvýhodnější, což je legitimní, právem
aprobovaný postup, od situace, kdy právě hlavním smyslem dané činnosti či transakce je získání
daňového zvýhodnění.
[72] Zároveň je nutné odmítnout agumentaci, že fúze navazující bezprostředně na pořízení
obchodních podílů ve společnostech je důvodná a obvyklá, a neprovedení k tomu navržených
důkazů vyústilo ve vadu řízení, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Krajský soud zcela správně vyhodnotil, že v dané věci byly rozhodné konkrétní okolnosti právě
projednávané věci, nikoliv okolnosti odlišných transakcí, které mohly probíhat zcela v souladu
s právem. Krajský soud dostatečně odůvodnil, proč navržené důkazy neprovedl.
[73] Soud ani daňová správa na žádném místě nezpochybňují tvrzení stěžovatelky, že závisí
čistě na podnikatelském rozhodnutí daňového subjektu, zda pro něj bude výhodnější financovat
svou činnost z vlastních či cizích zdrojů. V posuzované věci není rozhodný způsob, jakým došlo
k financování celé restrukturalizace, nýbrž důvody a okolnosti, za kterých byla tato uskutečněna.
[74] Tvrzení, že pokud by osoby ovládající stěžovatelku (tj. společnost CTP Property LUX
a společnost CTP Property NV) byly českými daňovými rezidenty a nikoliv daňovými rezidenty
Lucemburska a Nizozemí, nenaplnily by se podmínky pro uplatnění zákazu zneužití práva,
je pouhou nepodloženou spekulací. Stěžovatelka svoji domněnku o daňové diskriminaci
dostatečně nezdůvodnila, ani nepřinesla důkazy na její podporu. Vytrhávání jednotlivých dílčích
vět z vyjádření žalovaného k žalobě je účelové, navíc ani z něj nevyplývá, že by mohlo k daňové
diskriminaci dojít. Jak již bylo uvedeno, zákaz zneužití práva je prostředkem „ultima ratio“,
který plní funkci záchranné brzdy pro případ, že konkrétní pravidla (tj. včetně těch vnitrostátních)
by při svém doslovném uplatnění vedla k rozporu s materiální spravedlností, neboť jsou
využívána v rozporu s podstatou daného práva (jeho smyslem a účelem).
[75] Soud neshledal důvod se odchýlit ani od názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ve věci sp. zn. 9 Afs 27/2011, kde uvedl, že „při uvážení a zhodnocení
veškerých (…) okolností přijetí ustanovení §37b zákona o správě daní a poplatků zákonem
č. 230/2006 Sb. (…) nedospěl k závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem, a proto neshledal
důvod k podání návrhu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR na jeho zrušení,
resp. na vyslovení jeho protiústavnosti.“ Jak již uvedl krajský návrh na vyslovení protiústavnosti
§37b zákona o správě daní a poplatků, Ústavní soud usnesením ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. II. ÚS 3803/11, odmítl. Námitky stěžovatelky na tom nemohou nic změnit, protože pouze
polemizují s výše citovanými závěry.
[76] Důvodným není ani namítané neprovedení důkazu krajským soudem, konkrétně
posudkem, který měl prokázat ekonomickou výhodnost celé transakce. Tvrzení,
že v prvostupňovém rozhodnutí chyběla úvaha o ekonomickém smyslu restrukturalizace
a stěžovatelka se v tomto důsledku nemohla až do vydání žalobou napadeného rozhodnutí bránit,
není pravdivé.
[77] Zpráva o daňové kontrole např. na str. 10 konstatuje, že „[p]odle názoru správce daně není
možné akceptovat takové jednání daňového subjektu, které postrádá ekonomický smysl…“. Další úvahy
o absenci ekonomického smyslu v jednání stěžovatelky jsou obsaženy i na str. 20 zprávy o daňové
kontrole. Z tohoto důvodu se soud ztotožňuje s názorem krajského soudu, že stěžovatelka měla
možnost prokazovat ekonomickou výhodnost svého jednání již v daňovém řízení. Za stěžejní
ve shodě s krajským soudem považuje to, že skutkový stav věci byl spolehlivě a dostatečně zjištěn
již v řízení před správními orgány, a proto hodnotil názor krajského soudu o nadbytečnosti
předkládaného posudku jako správný.
IV. Závěr
[78] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[79] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
[80] Žalovaný požadoval paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč v souvislosti s jedním
úkonem právní služby, spočívajícím v písemném vyjádření ke kasační stížnosti podle §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný dovodil, že má nárok na paušální
náhradu nákladů na základě §36 odst. 1 s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 39/13. Z tohoto nálezu však vyplývá, že paušální náhradu nákladů nelze přiznat
účastníku řízení, pokud by mu paušální náhrada nákladů nepříslušela ani při zastoupení
advokátem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014-20).
Judikatura Nejvyššího správního soudu dospěla k závěru, že žalovanému, tj. správnímu úřadu,
by nemohla být přiznána paušální náhrada nákladů, pokud by byl zastoupen advokátem
(srov. rozsudek ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, publ. pod č. 1260/2007 Sb. NSS),
proto ve smyslu nálezu Ústavního soudu žalovanému náhrada nemůže být přiznána ani v případě,
kdy zastoupen není.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu