ECLI:CZ:NSS:2014:9.AFS.90.2013:36
sp. zn. 9 Afs 90/2013 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Petra Mikeše v právní věci žalobce: HiComp, a. s., se sídlem
Husinecká 903/10, Praha 3 – Žižkov, zast. JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem
Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne
4. 11. 2010, č. j. 14048/10-1300-105683, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, č. j. 7 Af 50/2010 – 75,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako nedůvodná
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu
ze dne 4. 11. 2010, č. j. 14048/10-300-105683. Uvedeným rozhodnutím Finanční ředitelství
pro hlavní město Prahu zamítlo dle ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“)
odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období září 2007 vydanému Finančním úřadem pro Prahu – Jižní Město
(dále jen „správce daně“) dne 31. 5. 2010, č. j. 98672/10/011511100997 (dále jen „dodatečný
platební výměr“), kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty
za výše uvedené období ve výši 20 577 Kč a stanovena povinnost uhradit penále v částce
4115 Kč.
[2] Nejvyšší správní soud k osobám účastníků řízení uvádí, že s účinností od 1. 1. 2013 došlo
dle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, ke zrušení Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, které bylo
v projednávané věci žalovaným správním orgánem. Dle citovaného zákona se jeho právním
nástupcem stalo Odvolací finanční ředitelství (dále jen „žalovaný“).
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[3] Správce daně zahájil na základě poznatků získaných od Finančního úřadu pro Prahu 6
u stěžovatele protokolem ze dne 18. 11. 2008, č. j. 166056/08/011934/5446, daňovou kontrolu
na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2007, která byla následně protokolem
ze dne 13. 3. 2009, č. j. 38711/09/0011934105446, rozšířena i na ostatní zdaňovací období roku
2007 a leden 2008. V průběhu této daňové kontroly správce daně zjistil, že stěžovatel
si ve zdaňovacím období září 2007 uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty
mimo jiné z faktury ze dne 27. 7. 2007, č. 076/2007, FP2007674, vystavené společností
STAMOZA, společnost s ručením omezeným (dále jen „Stamoza“), za kolaudační řízení
na stavbě Makro Brno v částce 108 300 Kč základu daně a 20 577 Kč daně z přidané hodnoty
(dále též „daňový doklad“). Uskutečnění tohoto zdanitelného plnění bylo na základě výslechu
svědků a provedení listinných důkazů při daňové kontrole zpochybněno. Ze zprávy o daňové
kontrole ze dne 7. 4. 2010, č. j. 70359/10/011934105446, vyplývá, že Stamoza žádnou
objednávku odpovídající předmětnému daňovému dokladu nepřijala a neobdržela za ni žádnou
platbu. Dokazováním bylo ověřeno, že deklarovaná faktura se v účetnictví Stamozy nevyskytuje,
faktura se formátem i použitým razítkem liší od ostatních faktur vydaných společností Stamoza.
Otisk razítka na předmětném daňovém dokladu odpovídá razítku, které Stamoza používá
výhradně pro doklady zdravotní pojišťovny a pro případy týkající se sociálního zabezpečení.
Tato zjištění nebyla v průběhu daňové kontroly zpochybněna ani na základě značného množství
stěžovatelem navržených a správcem daně provedených důkazů. Podle správce daně stěžovatel
neprokázal, že Stamoza je skutečně osobou, která vystavila předmětný daňový doklad a poskytla
zdanitelné plnění. Vzhledem k tomu nebyly splněny podmínky pro uplatnění nároku na odpočet
daně dle ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), v důsledku čehož byla dodatečným platebním
výměrem správce daně stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 20 577 Kč
a stanovena povinnost uhradit penále ve výši 4115 Kč.
[4] Stěžovatel podal proti dodatečnému platebnímu výměru odvolání. Podle jeho názoru
z provedených důkazů vyplývá, že zdanitelné plnění poskytla právě společnost Stamoza.
V průběhu daňového řízení nebylo prokázáno, že zdanitelné plnění neuskutečnil jiný plátce daně
z přidané hodnoty. Namísto Stamozy mohl být poskytovatelem zdanitelného plnění pan D.C.,
který je plátcem daně z přidané hodnoty a který dle stěžovatele pro společnost Stamoza pracoval.
Daňovým dokladem deklarované zdanitelné plnění tedy uskutečnil plátce daně, na jehož přesné
identifikaci nezáleží.
[5] Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4. 11. 2010,
č. j. 14048/10-300-105683 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), bylo odvolání stěžovatele
zamítnuto a dodatečný platební výměr byl potvrzen. Žalovaný se ztotožnil se zjištěním správce
daně, že stěžovatel neprokázal vystavení daňového dokladu a poskytnutí zdanitelného plnění
právě osobou uvedenou na předmětném daňovém dokladu. Stěžovatel tedy nesplnil podmínky
pro uplatnění nároku na odpočet daně.
III. Řízení před městským soudem
[6] Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného dne 23. 11. 2010 žalobu dle části třetí,
hlavy II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“), v níž namítal, že splnil zákonné podmínky pro uplatnění odpočtu daně.
V řízení před správními orgány nebylo prokázáno, že zdanitelné plnění dle předmětného dokladu
neuskutečnil plátce daně z přidané hodnoty. Tímto plátcem a zároveň tím, kdo poskytl zdanitelné
plnění, měl být dle stěžovatele pan D. C.. Zdanitelné plnění tedy uskutečnil plátce daně z přidané
hodnoty, i když zřejmě nikoli ten, který je uveden na daňovém dokladu. Správce daně dle
stěžovatele nesprávně považoval jím navržené důkazy na neprůkazné. Zdanitelné plnění sice
neprovedl plátce uvedený na daňovém dokladu, nicméně stěžovatel prokázal, že bylo provedeno
jiným plátcem daně z přidané hodnoty. Správní orgány tak nepřihlédly k okolnostem, které vyšly
v průběhu dokazování najevo; na základě provedeného dokazování měly uznat nárok stěžovatele
na odpočet daně. Na podporu svých tvrzení stěžovatel citoval nález Ústavního soudu ze dne 18.
4. 2006, sp. zn. II. ÚS 664/04.
[7] Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku
zdůraznil, že nárok na odpočet daně lze prokázat pouze daňovým dokladem, který musí
odpovídat realitě. Stěžovatel přitom neprokázal, že předmětné zdanitelné plnění poskytla
společnost Stamoza uvedená na předmětném daňovém dokladu. Argument, že zdanitelné plnění
měl poskytnout pan C., nemůže být dle městského soudu relevantní, neboť na předloženém
daňovém dokladu není jeho jméno uvedeno. Daňový doklad naopak obsahuje označení jiného
plátce, kterým je společnost Stamoza. V průběhu řízení před správními orgány navíc, na rozdíl od
tvrzení stěžovatele, nebylo ani prokázáno, že zdanitelné plnění poskytl D. C.. Prokazování nároku
na odpočet daně z přidané hodnoty je záležitostí dokladovou. Daňový subjekt proto unese své
důkazní břemeno, pokud předloží daňový doklad se všemi náležitostmi a pokud údaje na něm
odpovídají skutečnosti. Nález Ústavního soudu citovaný stěžovatelem není v dané věci
relevantní, neboť je v něm pojednáváno o dani z příjmů a nikoli dani z přidané hodnoty. Principy
uplatňování obou daní jsou přitom odlišné. Stěžovateli byla navíc poskytnuta možnost prokázat
skutečnosti uvedené na daňovém dokladu. Podle městského soudu tedy stěžovatel neunesl
důkazní břemeno, že zdanitelné plnění přijal od společnosti Stamoza, tedy plátce uvedeného
na daňovém dokladu. Správní orgány přitom přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem,
které v řízení vyšly najevo, a stěžovatel nedokázal zpochybnit závěry vyvozené správními orgány
na základě provedeného rozsáhlého dokazování.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodů
uvedených v ustanovené §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[9] Stěžovatel namítá, že městský soud z ustanovení §73 odst. 1 zákona o dani z přidané
hodnoty vyvodil nesprávný právní závěr, pokud dovodil, že daňový doklad musí odpovídat
realitě. Podle stěžovatele postačí, je-li nárok na odpočet daně prokázán daňovým dokladem
vystaveným plátcem daně z přidané hodnoty, a je-li tento doklad řádně zaúčtován. Daňový
subjekt tedy není povinen prokazovat přijetí zdanitelného plnění od plátce deklarovaného
na daňovém dokladu. Stěžovatel je přesvědčen, že splnil výše uvedené podmínky, neboť prokázal
přijetí zdanitelného plnění od plátce daně. Tímto plátcem měl být D. C.. Nález Ústavního soudu
citovaný v žalobě se dle stěžovatele na projednávaný případ aplikuje. Je přitom lhostejné, že se
vztahuje na daň z příjmů, neboť dokazování je dle zákona o správě daní a poplatků řešeno u
obou daní jednotně. Stěžovatel se sice mohl účastnit dokazování, správce daně i žalovaný
nicméně v rozporu s ustanovením §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků nepřihlédli ke
všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo, a při hodnocení důkazů postupovaly arbitrárně.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 22. 10. 2013, jímž se ztotožnil
s vypořádáním věci městským soudem. Stěžovatel v replice setrval na svém dosavadním právním
názoru.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[11] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[12] Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů (včetně městského soudu) vázán rozsahem a důvody kasační
stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší
správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu z těchto důvodů, přičemž žádnou
z výše popsaných vad v řízení o žalobě neshledal.
[13] Předmět sporu představuje posouzení otázky, zda měl stěžovatel nárok na odpočet daně
z přidané hodnoty i za situace, kdy bylo zjištěno, že plátce daně uvedený na daňovém dokladu
ve skutečnosti zdanitelné plnění neposkytl.
[14] Ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty má nárok na odpočet
daně plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti.
Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň
na výstupu. Podle ustanovení §73 odst. 1 a 12 zákona o dani z přidané hodnoty prokazuje plátce
nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven jiným plátcem a který musí
obsahovat všechny zákonné náležitosti stanovené tímto zákonem. Pokud doklad neobsahuje
všechny náležitosti daňového dokladu, prokazuje se nárok podle zvláštního právního předpisu.
Prokazování nároku se tak řídí ustanovením §31 zákona o správě daní a poplatků,
podle jehož odstavce 9 prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět
v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového
řízení vyzván.
[15] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyplývá,
že prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou,
současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním.
To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem
pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění
zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, či nejsou splněny další
zákonné podmínky pro jeho uplatnění. V daňovém řízení se uplatňuje zásada,
podle které má každý daňový subjekt povinnost jednak přiznat daň (břemeno tvrzení)
a rovněž i povinnost toto tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Z uvedeného plyne
tedy povinnost daňového subjektu v pochybnostech prokázat pravdivost údajů deklarovaných
na daňovém dokladu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008,
č. j. 9 Afs 93/2007 – 84, ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Afs 188/2004 – 63, dostupné
na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95 dostupný
na http://nalus.usoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu). Důkaz
daňovým dokladem je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotněprávní aspekty skutečného
provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno tak, jak je plátcem
deklarováno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně
správného, daňového dokladu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1841/07).
[16] Existence daňového dokladu totiž sama o sobě zpravidla neprokazuje, že se zdanitelné
plnění, které je jeho předmětem, opravdu uskutečnilo. Daňový doklad, který jen simuluje
uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem a jeho předložení může vést
k formulaci požadavku správce daně směřujícího k dokázání hmotněprávního úkonu, tj. k důkazu
existence zdanitelného plnění. Proto nemůže být jen samotné doložení po formální stránce
bezvadného daňového dokladu dostatečným podkladem pro uznání nároku na odpočet daně,
vždy musí být v prvé řadě fakticky podložen existujícím zdanitelným plněním (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006 – 107).
[17] V posuzovaném případě správce daně zpochybnil, že osoba uvedená na daňovém
dokladu, tj. společnost Stamoza, skutečně stěžovateli poskytla deklarované zdanitelné plnění
a přijala od něho platbu. Daňový doklad (faktura ze dne 27. 7. 2007, č. 076/2007, FP2007674),
jímž stěžovatel prokazoval svůj nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, se správci daně
nepodařilo u společnosti Stamoza ověřit. Dokazováním v průběhu daňové kontroly bylo zjištěno,
že uplatněný daňový doklad se v účetnictví Stamozy nevyskytuje a formátem, číselnou řadou
i použitým razítkem se výrazně liší od ostatních faktur vydaných společností Stamoza.
V daňovém řízení proto vyvstaly pochybnosti o tom, zda zdanitelné plnění bylo skutečně
poskytnuto společností Stamoza. V průběhu řízení byly tyto pochybnosti potvrzeny
a i sám stěžovatel připustil, že předmětným dokladem deklarované plnění neposkytla společnost
Stamoza. Povinností stěžovatele vyplývající z důkazního břemene přitom bylo prokázat,
že jím deklarovaná tvrzení jsou pravdivá, resp. že údaje uvedené na daňovém dokladu odpovídají
skutečnosti. Nadto je třeba uvést, že jak v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru
tak i v žalobě a kasační stížnosti stěžovatel opakovaně za osobu, která mohla poskytnout
předmětné zdanitelné plnění, označil pana D. C.. Sám stěžovatel si tedy musel být vědom, že
daňový doklad obsahuje údaje neodpovídající skutečnosti. Nepřímo tak potvrdil nepravdivost
údajů uvedených na daňovém dokladu.
[18] Svou žalobní i kasační argumentací se stěžovatel zaměřil na to, že na daňovém dokladu
nemusí být uvedena správně osoba poskytující zdanitelné plnění. Je podle něj pouze nutné,
aby osoba, která poskytla zdanitelné plnění, byla plátcem daně z přidané hodnoty.
S tímto závěrem se však Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neztotožnil.
Povinností stěžovatele bylo prokázat, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo
tak, jak je v dokladech deklarováno. Jestliže bylo v průběhu daňového řízení prokázáno,
že daňový doklad, který má prokázat nárok na uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty
ve skutečnosti, nevystavil plátce, který je na dokladech uváděn jako ten, který zdanitelné plnění
uskutečnil, nesplnil stěžovatel jednu z podmínek nutných pro uplatnění nároku na odpočet daně,
neboť nepředložil správci daně doklady se všemi zákonem předepsanými náležitostmi
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Afs 188/2004 – 63).
Městský soud tedy správně konstatoval, že údaje uvedené na daňovém dokladu musejí pro řádné
uplatnění nároku na odpočet daně daňovým subjektem odpovídat realitě. Tuto kasační námitku
stěžovatele proto Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem neshledal důvodnou,
neboť stěžovatel neunesl důkazní břemeno související s uplatněním nároku na odpočet daně.
[19] Správce daně v řízení postupoval v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119,
ze dne 22. 10. 2008, č. j. 9 Afs 30/2008 - 86, ze dne 16. 7. 2009, č. j. 1 Afs 39/2010 – 124),
pokud stěžovateli nejprve sdělil a odůvodnil své pochybnosti o osobě plátce daně, který měl
dle předmětného daňového dokladu poskytnout stěžovateli zdanitelné plnění. Stěžovateli byla
následně poskytnuta možnost prokázat, že zpochybněný údaj odpovídá skutečnosti. Stěžovatel
v řízení navrhl množství důkazních prostředků zahrnujících listinné důkazy i svědecké výpovědi,
které správce daně řádně provedl. Na jejich základě přitom dospěl k odůvodněnému závěru,
že daňový doklad obsahuje nesprávné údaje.
[20] Stěžovatel dále namítal, že na posuzovaný případ se vztahuje právní názor
vyslovený nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 664/04, bez ohledu
na to, zda se jedná o daň z přidané hodnoty nebo daň z příjmů, neboť právní úprava dokazování
je pro oba druhy daní jednotná. V důsledku právního názoru v tomto nálezu vysloveného měl
městský soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
[21] Nejprve je třeba podotknout, že citovaný nález Ústavního soudu pojednává o dani
z příjmů. Jeho podstatou je pak protiústavnost postupu správce daně, který neumožnil
dostatečným způsobem daňovému subjektu prokázat, že jím tvrzené výdaje skutečně vynaložil
v jím deklarované výši vůči na daňových dokladech uvedenému daňovému subjektu. Městský
soud však správně podotknul, že principy uplatňování daně z příjmů a daně z přidané hodnoty
jsou odlišné, stejně tak jako podmínky pro uznání výdajů pro účely daně z příjmů a podmínky
pro vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 5 Afs 129/2006 – 142). Dokazování u obou daní totiž sleduje
odlišné cíle. Zatímco proto to, aby byl výdaj daňově uznatelný dle ustanovení §24
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, musí být prokázáno, že byl reálně vynaložen
na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Afs 30/2007 – 73), pro prokázání nároku na odpočet daně
dle ustanovení §73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty je s ohledem na výše uvedenou
judikaturu nutno jednoznačně prokázat, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo
tak, jak je v dokladech deklarováno.
[22] V projednávané věci je možno nad rámec odůvodnění uvést, že správce daně provedl
důkazy, které stěžovatel navrhl k prokázání tvrzení, že deklarované zdanitelné plnění přijal od D.
C.. Tyto důkazy, tj. zejména výpovědi svědků, však tvrzení stěžovatele nepotvrdily. Za těchto
okolností je nutno konstatovat, že stěžovateli nebyla upřena možnost tvrdit a dokázat jakékoliv
skutečnosti svědčící v jeho prospěch a prokazující jeho nárok na odpočet DPH v deklarované
výši.
[23] S ohledem na výše uvedené dospěl zdejší soud k závěru, že právní názor vyplývající
ze stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu se na projednávanou věc nevztahuje.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal ani tuto námitku stěžovatele důvodnou, neboť městský
soud nepochybil, vyvrátil-li relevanci citovaného nálezu k posuzovanému případu.
[24] Kasační námitky stěžovatele nebyly shledány důvodnými, neboť stěžovatel neunesl
důkazní břemeno ohledně prokázání svého nároku na odpočet daně z přidané hodnoty dle §73
odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.
VI. Závěr a náklady řízení
[25] Kasační námitky uplatněné stěžovatelem nebyly Nejvyšším správním soudem shledány
důvodnými a ani z přezkumu dle §103 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí
z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku městského soudu.
Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední
zamítnuta.
[26] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by svědčilo žalovanému, protože však žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl
tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu
.