ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.113.2011:99
sp. zn. 9 As 113/2011 - 99
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: MUDr. J.
K., zast. Mgr. Adamem Zlámalem, advokátem se sídlem Maltézské náměstí 8, Praha 1 - Malá
Strana, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2,
proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 24. 1. 2008, č. j. 6177/2007, ve věci uznávání
specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011, č. j. 6 Ca 128/2008 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 24. 1. 2008, č. j. 6177/2007, kterým byl
zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, odboru vzdělá vání
a vědy (dále též jen „Ministerstvo zdravotnictví“ nebo „ministerstvo“), ze dne 20. 12. 2006,
č. j. 43132/06-b. Tímto rozhodnutím nebyla stěžovateli přiznána specializovaná způsobilost
k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru alergologie a klinické imunologie, neboť
stěžovatel nesplnil zákonné podmínky pro její přiznání podle §44 odst. 4 písm. a) zákona
č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované
způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění
platném v rozhodné době (dále jen „zákon č. 95/2004 Sb.“).
Ze správního a soudního spisu jsou patrny následující podstatné skutečnosti. Ministerstvu
zdravotnictví byla dne 18. 10. 2006 doručena žádost stěžovatele o posouzení splnění podmínek
pro získání specializované způsobilosti podle §44 odst. 4 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb. pro obor
alergologie a klinická imunologie. Ministerstvo žádost posoudilo na základě všech stěžovatelem
předložených dokladů (ověřené kopie atestačních diplomů vydaných Institutem pro další
vzdělávání lékařů a farmaceutů v Praze, tj. diplom u z „pediatrie I. stupně“ č. 39854 -P ze dne
4. 11. 1976 a diplomu z „pediatrie II. stupně“ č. 58814 -P ze dne 20. 3. 1984, ověřené kopie
osvědčení České lékařské komory k výkonu lékařské praxe v oboru pediatrie ev. č. 18878/38
a k výkonu lékařské praxe v oboru lékařská imunologie ev. č. 18879/38, obě ze dne 1. 4. 1995,
ověřené kopie Diplomu celoživotního vzdělání lékařů vyda ného Českou lékařskou komorou dne
1. 10. 2003 a přehledu odborné praxe), a shledalo, že nebyly splněny zákonné podmínky
pro přiznání specializované způsobilosti v oboru alergologie a klinická imunologie ve smyslu
citovaného ustanovení. Stěžovatel totiž nepředložil doklad o získání specializace v obdobném
nástavbovém oboru jako je alergologie a klinická imunologie, přičemž specializací v nástavbovém
oboru se rozumí nástavbová specializace podle přílohy č. 2 vyhlášky č. 77/1981 Sb.,
o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 77/1981 Sb.“). Ministerstvo dále uvedlo, že tato
specializace nemůže být nahrazena žádným jiným dokladem, a to ani osvědčením pro výkon
lékařské praxe v oboru lékařské imunologie vydaným Českou lékařskou komorou.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad. Ministr zdravotnictví rozklad zamítl,
neboť se plně ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně, že stěžovatel nedoložil podle §44
odst. 4 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb. potřebný doklad o získání specializace v obdobném
nástavbovém oboru jako je alergologie a klinická imunologie, a proto mu nelze požadovanou
způsobilost uznat.
Proti rozhodnutí Ministra zdravotnictví brojil stěžovatel žalobou, v níž namítl, že správní
orgány neposoudily splnění podmínek pro získání specializované způsobilosti v předmětných
oborech správně, neboť nezohlednily fakt, že stěžovateli byla na základě osvědčení České lékařské
komory ze dne 1. 4. 1995, ev. č. 18879/38, přiznána plná kvalifikace k výkonu lékařské praxe
v oboru lékařská imunologie. Přitom na základě tohoto osvědčení je oprávněn vykonávat
lékařskou praxi v uvedeném oboru (kterou rovněž dlouhodobě vykonává), bez ohledu
na skutečnost, že později vstoupil v platnost zákon č. 95/2004 Sb. Správní orgány tak vyložily
zákon č. 95/2004 Sb. bez ohledu na ústavní princip zachování nabytých práv, podle kterého
jednou přiznaná práva nemohou být retroaktivně opět pozbyta, k čemuž by na základě výkladu
zákona č. 95/2004 Sb. správními orgány došlo. Správní orgány rovněž nevzaly na zřetel čl. III
zákona č. 121/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdr aví lidu, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických
zařízeních, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně
a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 121/2004 Sb.“), podle kterého platnost osvědčení k výkonu soukromé praxe vydaného Českou
lékařskou komorou podle §2 odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské
komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 220/1991 Sb.“), přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 121/2004 Sb. (tj. dne
18. 4. 2004) zůstává nedotčena.
Městský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů a žalobu zamítl. V odůvodnění
konstatoval, že stěžovatel nedoložil doklad o tom, že v minulosti složil v předmětných oborech
nástavbovou specializaci a neprokázal tak splnění specializované způsobilosti ani podle zákona
č. 95/2004 Sb., ani na základě vyhlášky č. 77/1981 Sb. Z daného důvodu ani nemohlo dojít
k zasažení do nabytých práv stěžovatele, neboť ten nástavbovou specializaci v oboru lékařská
imunologie nikdy nezískal. K osvědčení České lékařské komory k výkonu lékařské praxe v oboru
lékařská imunologie městský soud nepřihlédl, neboť toto osvědčení bylo vydáno podle jiného
právního předpisu a nemůže tak potřebné doložení specializace v nástavbovém oboru nahradit.
Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky městským soudem v předcházejícím řízení.
Konkrétně stěžovatel namítá, že městský soud se nedostatečně vypořádal s otázkou
nabytých práv stěžovatele, neboť nevzal v úvahu čl. III zákona č. 121/2004 Sb. a po uze
formalisticky odkázal na absenci dokladu o absolvování nástavbové specializace v oboru
alergologie, resp. lékařská imunologie, s tím, že osvědčení vydané Českou lékařskou komorou
je dokladem vydaným podle jiného právního předpisu. Stěžovatel však poukazuje na to,
že je držitelem osvědčení České lékařské komory k výkonu lékařské praxe v oborech pediatrie
a lékařská imunologie, přičemž tato osvědčení byla vydána dne 1. 4. 1995, tj. 9 let před účinností
zákona č. 95/2004 Sb. Zdůrazňuje, že do účinnosti cit ovaného zákona byla Česká lékařská komora
na základě zákona č. 220/1991 Sb . jediným orgánem, který v podobě osvědčení způsobilost
k samostatnému výkonu praxe formálně potvrzoval. Vyhláška č. 72/1971 Sb., o zdravotnických
pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví, ani vyhláška č. 77/1981 Sb. otázku
způsobilosti k samostatnému výkonu povolání v konkrétních oborech explicitně neřešila.
Za irelevantní proto stěžovatel považuje skutečnost, že byl př ijat nový zákona č. 95/2004 Sb.
a že se způsobilost k samostatnému výkonu lékařského povolání začala posuzovat rovněž podle
jiného zákona, než podle zákona č. 220/1991 Sb. Dle stěžovatele není možné se s ohledem
na právní jistotu účastníka řízení omezit jen na konstatování, že stěžovatel nesplnil fo rmální
podmínky podle nového zákona č. 95/2004 Sb., jestliže tyto podmínky splnil dříve podle jiné,
v té době klíčové právní úpravy, a to jak z pohledu formálního, tak z pohledu věcného. Stěžovatel
tak trvá na tom, že v daném případě došlo k nepřípustnému retroaktivnímu zásahu
do ústavněprávního principu nabytých práv.
Dále stěžovatel konstatuje, že vzhledem k tomu, že byl přihlášen ke specializaci II. stupně
v oboru pediatrie, kterou dne 20. 3. 1984 skutečně získal, bylo zcela nepotřebné získávat
nástavbovou specializaci v oboru alergologie/lékařská imunologie, neboť absolvovaná specializace
II. stupně podle dřívějších právních předpisů bez dalšího zahrnovala z hlediska věcného obsahu
i specializace v oboru nástavbovém. Tato skutečnost byla po celou dobu akceptována
ministerstvem zdravotnictví a dalšími příslušnými orgány. Jak městský soud, tak správní orgány
se s touto skutečností nevypořádaly. Přitom městský soud ve svém rozsudku ze dne 19. 7. 2011,
č. j. 8 Ca 135/2008-59, této námitce uplatněné v obdobné věci přisvědčil. Stěžovatel dodává,
že účelem absolvování nástavbové specializace v oboru alergologie a lékařská imunologie
by v daném případě nebylo nic jiného, než vydání formálního dokladu o nástavbové specializaci.
Stěžovatel rovněž namítá, že správní orgány ani městský soud žádným způsobem
nehodnotily skutečnosti, že vykonává lékařské povolání v předmětných oborech již 30 let, účastní
se odborných akcí v těchto oborech a je rovněž členem České společnosti alergologie a klinické
imunologie ČLS-JEP. Uvádí, že neměl-li by v oboru alergologie a klinické imunologie potřebnou
kvalifikaci k samostatnému výkonu povolání, nemohl by se stát členem odborné společnosti a ani
by mu nemohlo být vydáno výše zmiňované osvědčení České lékařské komory pro tento obor.
Za absurdní považuje, že na základě závěrů správních orgánů a městského soudu má nyní
formálně nižší kvalifikaci než jeho tehdejší žáci. Stejně tak nesmyslná je situace, kdy ustanovení
§44 zákona č. 95/2004 Sb. umožňují lékařům získat specializovanou způsobilost na základě
specializace I. stupně podle dřívějších předpisů a získaného osvědčení České lékařské komory,
nicméně na základě specializace II. stupně, zahrnující i nástavbovou specializaci, a získaného
osvědčení České lékařské komory pro násta vbový obor, již nikoli. Stěžovatel má za to, že ze všech
výše uvedených důvodů je nutno daný předpis vykládat extenzivně, z hlediska jeho věcného
obsahu a návaznosti na jiné právní předpisy, nikoli restriktivně a formalisticky. Rovněž upozorňuje
na nepotřebnost získání atestace v nástavbovém oboru vzhledem k vydanému osvědčení Českou
lékařskou komorou, jakož i na to, že mu bylo znemožněno nástavbovou specializaci získat.
Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že odkaz na zákon č. 220/1991 Sb.
považuje za irelevantní, neboť ve vztahu k přechodnému ustanovení §44 odst. 4 písm. a) zákona
č. 95/2004 Sb. byla dříve platným předpisem vyhláška č. 77/1981 Sb., přičemž nástavbových
specializací lékařů ve zvlášť úzkých oborech se týkala příloha č. 3 citované vyhlášky. Stěžovateli,
který měl atestaci v oboru pediatrie, nic nebránilo absolvovat nástavbovou specializaci v oboru
lékařská imunologie. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že bylo zasaženo do jeho
nabytých práv, neboť stěžovatel žádnou atestaci podle dříve platných předpisů v požadovaném
oboru nezískal. Specializace nabytá v rámci atestací v oboru pediatrie znamená právě a jen
specializovanou způsobilost v tomto oboru, tyto atestace nemohou nahradit atestace
v nástavbovém oboru lékařská imunologie. Tvrzení, že atestace v předmětných nástavbových
oborech nebyla dle dříve platných předpisů k výkonu povolání v daném oboru potřebná, nemůže
nic změnit na tom, že stěžovatel atestaci získat mohl. K námitce, že správní orgány ani městský
soud nezohlednily skutečnost, že stěžovatel již řadu let povolání v daných oborech vykonává,
je členem odborné společnosti a dále se vzdělává, uvádí, že zákon č. 95/2004 Sb. správním
orgánům neukládá povinnost tyto skutečnosti, ani žádné jiné, zohledňovat. K odkazu stěžovatele
na rozsudek městského soudu vydaný v obdobné věci podotýká, že závěry v něm uvedené popírají
jednoznačnou dikci přechodného ustanovení §44 odst. 4 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb.
a předpokládá blíže nejasné posuzování či porovnávání vzdělávacích programů jak v oboru
pediatrie, tak lékařské imunologie.
Žalovaný dále konstatuje, že pravidla, za nichž se stal stěžovatel č lenem odborné
společnosti nebo za nichž mu bylo vydáno osvědčení České lékařské komory, vycházejí
z podzákonných či zcela právně nezávazných předpisů a jako takové jsou tyto podmínky pro účely
přiznání specializované způsobilosti podle §44 odst. 4 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb.
bez právního důvodu. Osvědčení České lékařské komory nenahrazuje doklad o nástavbové
specializaci, neboť jeho účelem bylo pouze deklarovat možnost výkonu povolání v daném oboru
podle vnitřních předpisů komory, nikoli stupeň vzdělání lékaře. Vzdělání v podobě základních
a nástavbových atestačních oborů upravovala vyhláška č. 77/1981 Sb. Připomínku stěžovatele,
že má dnes de facto formálně nižší kvalifikaci než jeho žáci, považuje žalovaný za argument
emocionálního rázu a podotýká, že správním orgánům nepřísluší hodnotit tvrdost právní úpravy.
Vzhledem k tomu, že se žalovaný plně ztotožňuje se závěry městského soudu uvedenými
v napadeném rozsudku, navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu z důvodů
v kasační stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podstatou sporu v nyní projednávané věci je, zda správní orgány, potažmo městský soud,
nepochybily při výkladu §44 odst. 4 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb., pokud dospěly k závěru,
že stěžovatel nesplnil podmínky pro uznání specializované způsobilosti v oboru alergologie
a klinická imunologie, jestliže ke své žádosti o uznání nedoložil doklad o získání specializace
v nástavbovém oboru za účinnosti předchozího právního předpisu (vyhlášky č. 77/1981 Sb.).
Dle stěžovatele není možné se s ohledem na právní jistotu účastníka řízení omezit jen
na konstatování, že stěžovatel nesplnil formální podmínky podle nového zákona č. 95/2004 Sb.,
jestliže tyto podmínky splnil dříve podle jiné, v té době klíčové právní úpravy, a to jak z pohledu
formálního, tak z pohledu věcného, neboť získal osvědčení České lékařské komory
k samostatnému výkonu povolání v oboru pediatrie a lékařská imunologie. Nejvyšší správní soud
proto věnoval pozornost výkladu citovaného ustanovení.
Zákon č. 95/2004 Sb. byl přijat slovy důvodové zprávy pro to, že „dosavadní systém získávání
specializací lékařů a farmaceutů v základním oboru (zejména v I. a II. stupni), v nástavbových specializacích
a specializacích ve zvlášť úzkých oborech je složitý a neodpovídá ani při zohlednění národních specifik systému
specializací v členských zemích EU. Také rozvoj lékařských věd i potřeby zdravotnické praxe vyžadují zřízení
nových specializačních oborů a úpravu délky specializačního vzdělávání v jednotlivých oborech podle doporučení EU
zejména pro lékaře a zubní lékaře. Citovaná vyhláška č. 77/1981 Sb. stanoví obory specializační přípravy lékařů,
zubních lékařů a farmaceutů, které jsou v některých případech překonané a proto je nezbytné stanovit specializační
obory pro jejich specializační vzdělávání“. S ohledem na uvedení v platnost a účinnost nového zákona
č. 95/2004 Sb. bylo nutno rovněž upravit v rámci přechodných ustanovení tohoto zákona pravidla
pro přechod specializací získaných podle dosavadních předpisů na specializace podle nové právní
úpravy. Přechodným ustanovením dopadajícím na nyní projednávanou věc je právě §44 odst. 4
písm. a) zákona č. 95/2004 Sb., kter ý stanoví, že lékaři, kteří podle dosavadních právních předpisů získali
specializaci v nástavbovém oboru, získávají specializovanou způsobilost v obdobné m oboru specializačního
vzdělávání stanoveném v příloze k tomuto zákonu.
Dosavadními právními předpisy, které řešily systém odborného a specializačního
vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů , byla vyhláška č. 72/1971 Sb., platná
do 31. 8. 1981, a následně vyhláška č. 77/1981 Sb., která byla nahrazena výše uvedeným zákonem
č. 95/2004 Sb. Podle vyhlášky č. 77/1981 Sb. lékaři získávali způsobilost k výkonu povolání
ukončením studia na vysoké škole, následně se pak mohli vzdělávat v rámci specializační průpravy,
na základě které měli možnost získat specializaci I. stupně určenou pro výkon odborné činnosti
a po jejím dosažení další vyšší specializaci (specializaci II. stupně nebo nástavbovou specializaci,
příp. nástavbovou specializaci ve zvlášť úzkých oborech) určenou pro výkon specializované
činnosti (§22 citované vyhlášky). Obory, v nichž bylo možno jednotlivé specializace absolvovat,
byly obsaženy v přílohách k předmětné vyhlášce. Obory specializace I. a II. stupně stanovila
příl. č. 1, obory nástavbové specializace příl. č. 2 a obory nástavbové specializace ve zvlášť úzkých
oborech obsahovala příl. č. 3.
Ze správního spisu je patrno, že stěžovatel se žádostí ze dne 18. 10. 2006 domáhal vydání
potvrzení o specializované způsobilosti v oboru alergologie a klinická imunologie dle zákona
č. 95/2004 Sb. Podle §44 odst. 4 písm. a) tohoto zákona mohla být lékaři uznána specializace
v tomto oboru, doložil-li získání specializace v obdobném oboru za účinnosti dosavadních
právních předpisů. Ze spisu je však zřejmé, že stěžovatel získal I. atestaci (specializaci I. stupně)
v oboru pediatrie dne 4. 11. 1976 za účinnosti vyhlášky č. 72/1971 Sb. a následně II. atestaci
(specializaci II. stupně) v témže oboru dne 20. 3. 1984 za účinnosti vyhlášky č. 77/1981 Sb.
Doklad o další atestaci či specializaci obsahem spisu není.
Přitom za účinnosti vyhlášky č. 77/1981 Sb. bylo možno získat specializaci v oboru
lékařská imunologie v rámci nástavbové specializace ve zvlášť úzkých oborech (příl. č. 3),
a to v rámci oborů dermatovenerologie, interní lékařství, klinická biochemie, lékařská
mikrobiologie a pediatrie, přičemž platilo, že tuto specializaci bylo možné získat po dosažení
specializace I. stupně. Nejvyšší správní soud má v souladu s touto dříve platnou právní úpravou
za to, že stěžovatel měl za účinnosti vyhlášky č. 77/1981 Sb. možnost získat specializaci v oboru
lékařská imunologie, tj. v oboru, který by odpovídal oboru alergologie a klinická imunologie
specializačního vzdělávání lékařů podle zákona č. 95/2004 Sb., jak vyžaduje §44 odst. 4 písm. a)
zákona č. 95/2004 Sb. Nicméně stěžovatel doklad o nástavbové specializaci v oboru lékařská
imunologie nedoložil. Zdejší soud má tak v souladu se závěry správních orgánů, jakož i městského
soudu, za to, že stěžovatel nesplnil podmínky pro uznání specializované způsobilosti v obdobném
oboru specializačního vzdělávání podle zákona č. 95/2004 Sb., neboť podle dosavadních právních
předpisů, tj. vyhlášky č. 72/1971 Sb. ani podle vyhlášky č. 77/1981 Sb., nezískal spe cializaci
v obdobném nástavbovém oboru.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel dispon uje osvědčením České lékařské
komory ev. č. 18879/38 ze dne 1. 4. 1995 k výkonu soukromé lékařské praxe v oboru lékařská
imunologie, ani skutečnost, že zákon č. 121/2004 Sb. ve svém čl. III uvádí, že platnost osvědčení
podle §2 odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 220/1991 Sb. vydaného k výkonu soukromé lékařské
praxe Českou lékařskou komorou přede dnem účinnosti tohoto zákona (tj. 18. 4. 2004) zůstává
nedotčena. Je tomu tak proto, že samotné vydání a platnost předmětného osvědčení nemůže mít
vliv na existenci nástavbové specializace podle vyhlášky č. 77/1981 Sb. Osvědčení České lékařské
komory bylo stěžovateli vydáno k potvrzení oprávnění vykonávat soukromou praxi v předmětných
oborech, nikoli k potvrzení skutečnosti, že by absolvoval nástavbovou specializaci podle vyhlášky
č. 77/1981 Sb. Za splnění podmínky stanovené v §44 odst. 4 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb. ,
ve znění platném v rozhodné době, proto nelze bez dalšího považovat samotnou existenci
osvědčení vydaného Českou lékařskou komorou.
Jak bylo uvedeno výše, stěžovatel získal specializaci I. a II. stupně podle dřívějšího systému
specializačního vzdělávání lékařů v oboru pediatrie. Podle přechodných ustanovení zákona
č. 95/2004 Sb., konkrétně podle jeho ustanovení §44 odst. 3, lékaři, kteří podle dosavadních
právních předpisů získali specializaci II. stupně v základním oboru pediatrie, získávají
specializovanou způsobilost v oboru dětské lékařství stanovené m v příloze k tomuto zákonu.
Získání způsobilosti v jiném oboru však na základě atestace II. stupně, složené za účinnosti
vyhlášky č. 77/1981 Sb., toto ustanovení nezaručuje. Stěžovateli nelze přisvědčit ani
v argumentaci, že by absolvování II. atestace mělo postačovat pro uznání nástavbové specializace
podle dřívějších právních předpisů. Dle zdejšího soudu tato skutečnost z vyhlášky č. 77/1981 Sb.
v žádném případě nevyplývá. Bylo-li by tomu tak, dřívější systém specializačního vzdělávání lékařů,
který zahrnoval specializaci I. a II. stupně , jakož i nástavbovou specializaci, by pozbýval smyslu
a získávání nástavbových specializací by se jevilo nadbytečným.
Stěžovatel na podporu své argumentace v kasační stížnosti rovněž odkázal na rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2011, č. j. 8 Ca 135/2008 - 59, který byl již přezkoumán
a potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2012, č. j. 3 Ads 151/2011 - 89,
dostupným na www.nssoud.cz. Devátý senát však naznal, že jeho závěry, ač se týkají obdobné věci,
tj. uznávání specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře nabyté za dříve
platné právní úpravy, nelze na nyní projednávanou věc aplikovat. V případě, na který stěžovatel
odkazuje, dospěl městský soud a následně i Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě lékaře,
který dosáhl atestace I. a II. stupně za účinnosti vyhlášky č. 72/1971 Sb., kdy součástí atestace
II. stupně byla i zkouška z neonatologie, oboru, ve kterém za účinnosti předmětné vyhlášky nebylo
možno získat samostatnou nástavbovou specializaci, je nutno §44 odst. 4 písm. a) zákona
č. 95/2004 Sb. vykládat s ohledem na tuto skutečnost a posuzovat získanou specializaci s ohledem
na materii II. atestační zkoušky a §49 vyhlášky č. 77/1981 Sb. Z právě uvedeného je tedy patrno,
že v daném případě předmětný lékař neměl možnost podle tehdy platných právních předpisů
specializaci v nástavbovém oboru neonatologie získat. V nyní posuzované věci je však situace
odlišná. Vyhláška č. 77/1981 Sb., za jejíž účinnosti stěžovatel absolvoval atestaci II. stupně, získání
atestace v nástavbovém oboru lékařská imunologie umožňovala. Proto zdejší soud dospěl
k závěru, že nic nebránilo stěžovateli požadovanou atestaci v nástavbovém oboru lékařská
imunologie získat, a proto pokud nedoložil její získání, nesplnil tak podmínku pro uznání
specializace podle §44 odst. 4 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb. Namítá-li stěžovatel, že získání
nástavbové specializace bylo vzhledem k vydanému osvědčení České lékařské komory nadbytečné,
jakož i to, že mu získání předmětné nástavbové specializace neumožňoval zaměstnavatel, je třeba
poznamenat, že tyto skutečnosti jsou pro posouzení nabytí specializace v nástavbovém oboru
podle vyhlášky č. 77/1981 Sb., potažmo pro splnění podmínek uvedených v §44 odst. 4 písm. a)
zákona č. 95/2004 Sb., irelevantní. Stejně tak bezpředmětné je tvrzení, že skutečnost, zda lékaři
bude umožněno atestaci v nástavbovém oboru za účinnosti vyhlášky č. 77/1981 Sb. získat,
podléhalo návrhu ústředních orgánů. Zdejší soud považuje za podstatné to, že vyhláška č. 77/1981 Sb. umožňovala získat nástavbovou specializaci v oboru lékařská imunologie, kterou však
stěžovatel nezískal. Proto nebylo možno jeho žádosti o uznání specializace podle §44 odst. 4
písm. a) zákona č. 95/2004 Sb., ve znění platném v rozhodné době, vyhovět. Rovněž listiny
dokládající jeho praxi v předmětném oboru nemohou na výše uvedeném nic změnit, neboť
nemohou nahradit doklad o složení atestace v nástavbové specializaci.
Nejvyšší správní soud podotýká, že a ni podle žádného jiného přechodného ustanovení
zákona č. 95/2004 Sb. platného v rozhodné době stěžovatel nesplňoval podmínky, na základě
nichž by mu mohla být specia lizace v oboru alergologie a klinická imunologie uznána. Proto zdejší
soud dospěl k závěru, že městský soud o věci rozhodl správně. Městský soud neměl možnost
při rozhodování zohlednit ani novelu zákona č. 95/2004 Sb., tj. zákon č. 346/2011 Sb., kterým
se mění zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti
a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře
a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání
a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností
souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon
o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů , na znění jehož návrhu
stěžovatel v žalobě upozorňoval, neboť tato novela obsahující nová přechodná ustanovení nebyla
v rozhodné době, tj. v době rozhodování správního orgánu, a dokonce ani v době rozhodování
městského soudu, platná ani účinná. Městský soud tak postupoval zcela v souladu s §75 s. ř. s. ,
podle kterého jsou krajské soudy při přezkoumávání napadených rozhodnutí správních orgánů
povinny vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době jejich rozhodování. Stejně
tak Nejvyšší správní soud je oprávněn z pozice kasačního soudu přezkoumat pouze to,
zda městský soud při rozhodování postupoval v souladu se zákonem platným a účinným
v rozhodné době, čemuž městský soud dostál. Nejvyšší správní soud tak na jeho postupu
neshledal žádná pochybení. S ohledem na uvedené zdejší soud podotýká, že má -li stěžovatel za to,
že splňuje podmínky stanovené v nových přechodných ustanoveních zákona č. 346/2011 Sb., nic
mu nebrání podat žádost o uznání své specializace opětovně.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou.
Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým je Nejvyšší správní soud podle
§109 odst. 4 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti, kasační stížnost v souladu s §110
odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez nařízení jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez
jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly,
proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. září 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu