ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.13.2008:53
sp. zn. 9 As 13/2008 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobkyně: M. H., zastoupená Mgr. Olgou Strakovou (dříve Volmanovou), advokátkou se
sídlem Radniční 7a, České Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad – Jihočeský kraj,
se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 26. 10. 2007, č. j. KUJCK 31530/2007/2 OLVV P 84, o přestupku proti občanskému
soužití, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 1. 2. 2008, č. j. 10 Ca 236/2007 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu – Jihočeský kraj (dále jen
„žalovaný“) ze dne 26. 10. 2007, č. j. KUJCK 31530/2007/2 OLVV P 84. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Magistrátu
města České Budějovice, správního odboru – oddělení přestupků (dále jen „magistrát“),
ze dne 17. 9. 2007, č. j. spr. př. – 2370/2007-Kv, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou
z přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. b) záko na č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého
se dopustila tím, že dne 9. 5. 2007 v době kolem 05:45 hodin v Č. B., ul. H., v domě č. x,
nezabezpečila svého psa rasy anglický setr. Ten na chodbě domu následně zranil (kousnul
do zadní části stehna pravé nohy) doručovatelku denního tisku, čímž jí způsobil poranění,
které si vyžádalo lékařské ošetření bez následné pracovní neschopnosti či doby léčení.
Podle právního posouzení provedeného magistrátem s těžovatelka tedy jinému z
nedbalosti ublížila na zdraví. Za uvedené protiprávní jednání jí byla uložena pokuta ve
výši 500 Kč a současně povinnost uhradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve
výši 1000 Kč.
Stěžovatelka označuje za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že právní posouzení
skutkových zjištění ze strany krajského soudu je v rozporu se subjektivním pojetím
odpovědnosti za přestupek, neboť odpovídá objektivní odpovědnosti. Podle názoru
stěžovatelky v řízení měly být zohledněny všechny skutečnosti svědčící jak v její prospěch,
tak neprospěch. Bylo povinností krajského soudu vzít v úvahu stěžovatelkou namítané
skutečnosti (povaha psa, místní a časové okolnosti), které u ní vylučují znak nevědomé
nedbalosti spočívající v tom, že měla a mohla vědět (důvodně předpokládat),
že se v domě nachází třetí osoba. Bylo přitom nutno zohlednit, že k ponechání psa
bez vodítka a bez náhubku nedošlo na veřejném prostranství, ale v uzavřeném prostoru
jí spoluvlastněného domu. Krajský soud se tak dle stěžovatelky vůbec nevypořádal
s otázkou ochrany vlastnického práva, resp. tuto při svých úvahách zce la opomenul,
a stejně tak se nevypořádal s otázkou, zda o eventuální přítomnosti poškozené mohla
stěžovatelka vědět. V kasační stížnosti je dále vyjádřen nesouhlas se závěrem krajského
soudu, že jiný spoluvlastník není povinen informovat ostatní spoluvlast níky o pohybu
třetí osoby v domě. Stěžovatelka rovněž odmítá závěr krajského soudu, že jednala
neopatrně ve vztahu k neurčitému okruhu osob. Případnou subjektivní stránku je totiž
podle jejího názoru třeba hodnotit pouze ve vztahu kontaktu jejího psa k poškozené.
Závěrem stěžovatelka zpochybňuje samotný fakt, že její pes poškozenou kousl. Nebylo
prokázáno, že by si poškozená nechala ošetřit zranění způsobené jejím psem, pokud
se k lékaři dostavila teprve až v 11:45 hodin.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvádí, že trvá na svém
rozhodnutí i jeho odůvodnění. Podle jeho tvrzení je nepochybné, že ke skutku došlo.
Stěžovatelka nemůže argumentovat tím, že jako spolumajitelka domu nemusí zabezpečit
svého psa ve společných prostorách domu a že se bez jejího vědomí v těchto prostorách
nemají pohybovat cizí lidé. Z kasační stížnosti vyplývá pro žalovaného překvapující
skutečnost, že si stěžovatelka neuvědomuje povinnosti, které jí vyvstávají jako chovatelce
psa. Naopak je přesvědčena o tom, že povinnosti z tohoto důvodu vyvstaly jejím
spoluobčanům a spolumajitelům domu. Žalovaný dále ve svém vyjádření konstatuje,
že pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití
dle ustanovení §49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, kterým byla stěžovatelka
uznána vinnou, je postačující zavinění z nedbalosti, a to i nevědomé. V návaznosti
na uvedené skutečnosti žalovaný navrhuje, aby byla kasační stížnost stěžovatelky proti
rozsudku krajského soudu zamítnuta.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Na základě oznámení Policie České republiky, obvodního oddělení České
Budějovice, zahájil magistrát přestupkové řízení ve věci přestupku proti občanskému
soužití podle §49 odst. 1 písm. b ) zákona o přestupcích, kterého se měla dopustit
stěžovatelka. Po prostudování postoupeného spisového materiálu rozhodl magistrát dne
12. 6. 2007 příkazem k uložení sankce za přestupek tak, že ji uznal vinnou z tohoto
přestupku (blíže k samotnému jednání stěžovatelky viz výše) a uložil jí pokutu ve výši
500 Kč. V odůvodnění rozhodnutí magistrát konstatoval, že jednání stěžovatelky
je objektivně prokázáno provedeným šetřením Policie České republiky, lékařskou zprávou
MUDr. P. a vysvětlením oznamovatelky (zároveň poškozené) V. V. a stěžovatelky. Proti
tomuto příkazu stěžovatelka podala odpor, v němž navrhla zastavení řízení, neboť ze
spisu podle ní nevyplynulo, že by daný přestupek spáchala. Magistrát proto pokračoval v
řízení a dne 17. 9. 2007 vydal rozhodnutí, kterým stěžovatelku shodně jako v příkazu
uznal vinnou ze spáchání předmětného přestupku a uložil jí pokutu ve výši 500 Kč a
současně povinnost uhradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč.
Na základě vyhodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, že stěžovatelka se
předmětného skutku dopustila. Při stanovení druhu a výměry sankce (pokuta byla uložena
v jedné šestině sankční sazby) magistrát přihlédl zejména ke způsobu spáchání uvedeného
přestupkového jednání, následkům, okolnostem a osobě pachatelky. Pro bližší
podrobnosti k průběhu správního řízení zdejší soud z důvodů přehlednosti a stručnosti
rozhodnutí odkazuje na podrobnější odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a
především krajského soudu.
O odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí magistrátu rozhodoval žalovaný.
Ve svém rozhodnutí, jímž zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí magistrátu,
uvedl, že správní orgán I. stupně řádně zjistil stav věci tak, že nejsou důvodné
pochybnosti o tom, že stěžovatelka naplnila zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného
přestupku a míra zavinění jí byla dostatečně prokázána. Rovněž s uložením a výší sankce
se žalovaný plně ztotožnil.
Ke stejným závěrům jako správní orgány obou stupňů dospěl i krajský soud, který
rozhodoval o žalobě podané stěžovatelkou proti rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění
svého rozsudku uvedl, že v daném případě ve shodě se závěry žalovaného považuje
za prokázané, že stěžovatelka zranění poškozené zavinila, a to ve formě nevědomé
nedbalosti. Stěžovatelka podle jeho konstatování nevyvinula takovou míru předvídavosti
a opatrnosti, jež je vyžadována od majitelů psů, aby zabezpečila ochranu zdraví
spoluobčanů před útokem psa. Žalobu stěžovatelky proto krajský soud z výše uvedených
důvodů zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatelka opírá kasační
stížnost o důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) , b) a d) s. ř. s.,
tj. poukazuje na nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], namítá vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech a je s nimi v rozporu [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] , a rozsudek
městského soudu dle jejího názoru též trpí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající
v nedostatku důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podle §2 odst. 1 zákona o přestupcích je p řestupkem zaviněné jednání, které porušuje
nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomt o nebo jiném zákoně, nejde-li
o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.
Podle §4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích je p řestupek spáchán z nedbalosti,
ve formě nedbalosti nevědomé, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl
a mohl.
Dle ustanovení §49 odst. 1 písm. b) téhož zákona se přestupku dopustí ten, kdo jinému
z nedbalosti ublíží na zdraví.
Přestupkem je tedy protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem.
V řízení o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je proto třeba
zkoumat naplnění obecných znaků přestupku, a to především v tom směru, zda jednání
pachatele přestupku bylo v rozporu s právem, tj. zda byla porušena nebo nesplněna
právní povinnost stanovená zákonem, ale také zda je naplněna otázka zavinění, jakož
i naplnění předpokladů pro uložení sankce a její výše. V projednávané věci byla
stěžovatelce uložena pokuta za jednání, jímž stěžovatelka neměla v úmyslu spáchat
přestupek, ale tím, že nezabezpečila svého psa, který napadl jinou osobu, k jeho spáchání
došlo. Stěžovatelka podle žalovaného nevěděla, že svým jednáním může porušit nebo
ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým poměrům vědět
měla a mohla. Uvedená charakteristika odpovídá zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že právní posouzení skutkových zjištění krajským
soudem je v rozporu se subjektivním pojetím odpovědnosti za přestupek, v daném
případě ve formě nevědomé nedbalosti. Krajský soud totiž nevzal v úvahu stěžovatelkou
namítané skutečnosti ohledně přátelské povahy jejího psa a místních a časových okolností
případu, které u stěžovatelky vylučují znak nevědomé nedbalosti.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti nejprve obecně konstatuje, že podstatou
nedbalosti je nezachování opatrnosti, posuzované podle určitých kritérií stanovených
zákonem. Tato kritéria požadované opatrnosti lze dělit na objektivní a subjektivní.
Objektivní kritéria požadují na každém adresátu normy stejnou míru opatrnosti
a předvídavosti (s přihlédnutím k případné zvláštní vlastnosti či postavení pachatele),
jejich výrazem jsou okolnosti konkrétního případu a povinnost vědět. Subjektivní kritéria
na druhé straně představují takovou míru opatrnosti, kterou je schopen zachovat pachatel
v konkrétním případě, přičemž je nutno brát zřetel na jeho individuální charakteristiky
a zvláštní okolnosti každého případu. Projevem subjektivního pohledu tak jsou osobní
poměry pachatele a možnost vědět. Při posuzování zavinění je nutno vycházet z obou
uvedených kritérií a všechny pojmové znaky (povinnost vědět i možnost vědět) musí být
splněny kumulativně. Takovýto přístup pak zcela odpovídá institutu subjektivní
odpovědnosti pachatele za jeho jednání. [Blíže k zavinění viz např. Kratochvíl, V. a kol.:
Trestní právo hmotné (obecná část), II. vydání. Brno, Masarykova univerzita 1996, s. 155
a násl.]
Krajský soud k zavinění stěžovatelky ve svém rozsudku uvedl, že stěžovatelka
jako chovatelka a majitelka psa měla vyvinout vyšší míru opatrnosti a předvídavosti, jež
je vyžadována od osob této kategorie. Ve správním řízení bylo podle krajského soudu
jasně prokázáno, že při potyčce psa s poškozenou došlo ke zranění, přičemž to byl právě
pes stěžovatelky, který nebyl dostatečně zajištěn a byl zcela bez jejího vlivu. Pro posouzení
zavinění nejsou podle krajského soudu podstatné skutečnosti, týkající se např. povahy psa ,
či zda měla stěžovatelka vědomost o tom, že poškozená měla klíče od domu a kdy
do domu dochází za účelem doručení denního tisku, nýbrž jen skutková zjištění a příčinný
vztah mezi jednáním stěžovatelky, která ponechala psa volně pobíhat po společných
prostorách domu, a napadením člověka.
Nejvyšší správní soud však navzdory části textu odůvodnění krajského soudu
(citovaného stěžovatelkou v kasační stížnosti a zmíněného i v předchozím odstavci
tohoto rozsudku) dospěl k závěru, že krajský soud vyhodnotil konkrétní okolnosti
případu týkající se psa stěžovatelky, shodně jako to učinily i správní orgány. Takto lze
usoudit ze samotného právního posouzení zavinění stěžovatelky ve formě nevědomé
nedbalosti. Pokud by tyto okolnosti krajský soud fakticky vůbec nehodnotil nebo
je hodnotil jinak, logicky by musel dospět k závěru o zavinění stěžovatelky ve „vyšší“
formě zavinění, a to v ědomé nedbalosti. Ta spočívá podle §4 odst. 1 písm. a) zákona
o přestupcích v tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí . Krajský
soud však zjevně vzal v úvahu okolnosti týkající se psa stěžovatelky a místa, kde došlo
ke zranění poškozené, neboť celou situaci z pohledu stěžovatelky nevyhodnotil tak,
že by stěžovatelka věděla, že její pes může jiného člověka kousnout, a pouze spoléhala
na to, že se tak nestane, nýbrž naopak dovodil, že stěžovatelka nevěděla, že by se její pes
takto mohl zachovat, ačkoli to vědět měla a mohla. Hranice toho, zda krajský soud
předmětné okolnosti posoudil, tedy leží mezi zaviněním ve formě vědomé a nevědomé
nedbalosti, nikoli, jak předkládá stěžovatelka v kasační stížnosti, mezi zaviněním ve formě
nevědomé nedbalosti a nezaviněným jednáním. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje
na srovnání skutkové situace a posouzení zavinění v tomto případě a ve věci rozhodnuté
zdejším soudem rozsudkem ze dne 21. 12. 2007, č. j. 4 As 40/2007 - 53 (dostupné
na www.nssoud.cz).
Je faktem, že nevhodné uspořádání odůvodnění rozsudku krajského soud u
na první pohled svědčí spíše o opačném stanovisku a rozsudek v celém rozsahu tak není
zcela přehledný, nicméně odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu obsahuje
též obsáhlou pasáž zabývající se uvedenými skutečnostmi, které mají vliv na posouzení
subjektivní stránky stěžovatelkou spáchaného přestupku. Krajský soud zde (polovina
9. strany rozsudku) výslovně uvádí, že je třeba vždy zvažovat i velikost a rasu psa, jeho
obvyklé chování, návyky, ale také osobu, která ho hlídá, a prostor, kde k výběhu dochází.
Stěžovatelka těmto okolnostem podle krajského soudu svoje jednání nepřizpůsobila,
její pes se nacházel mimo možnost jejího účinného zásahu. Právě z této pasáže
odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, že soud vzal v úvahu jak objektivní,
tak i subjektivní kritéria požadované opatrnosti, která je podstatou nedbalosti (srov. výše).
Skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatelky byly správními orgány též zhodnoceny, což
se promítlo do výše uložené sankce (viz poslední odstavec str. 3 rozhodnutí magistrátu).
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud k tomuto bodu podotýká,
že vlastník psa si musí být vždy vědom možnosti neočekávané reakce psa. Tomu
odpovídá povinnost ovlivnit a kontrolovat jeho chování. Tuto povinnost stěžovatelka
porušila, a tedy v dané věci šlo z její strany o zaviněné jednání. Nejvyšší správní soud
se též ztotožňuje s názorem žalovaného, vysloveným v jeho vyjádření ke kasační stížnosti,
dle něhož je nezbytné, aby si své povinnosti v prvé řadě uvědomoval majitel psa, případně
osoba, které byl pes svěřen, jelikož za chování psa nese primárně odpovědnost právě
tento subjekt a nikoli ostatní osoby.
Krajský soud se dále dle názoru stěžovatelky vůbec nevypořádal s otázkou ochrany
vlastnického práva. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jiný
spoluvlastník není povinen informovat ostatní spoluvlastníky o pohybu třetí osoby
v domě. V této souvislosti uvádí, že k ponechání psa bez vodítka a bez náhubku nedošlo
na veřejném prostranství, ale v uzavřeném prostoru jí spoluvlastněného domu. Odmítá
rovněž závěr krajského soudu, že stěžovatelka jednala neopatrně ve vztahu k neurčitému
okruhu osob, neboť případnou subjektivní stránku je třeba hodnotit pouze ve vztahu
kontaktu psa k poškozené. Dle Nejvyššího správního soudu neměl krajský soud
povinnost zabývat se otázkami spojenými s vlastnickým právem stěžovatelky
k jí spoluvlastněnému domu, v němž došlo k přestupku, nad rámec uplatněných žalobních
bodů. V žalobě stěžovatelka namítala, že vchodové dveře do domu byly uzavřeny
a poškozená neměla bez souhlasu spoluvlastníků právo do vnitřních prostor domu
vcházet. Zaměstnavatel poškozené ani ostatní spoluvlastníci domu si od stěžovatelky
nevyžádali souhlas se vstupem svých zaměstnanců do domu, ani stěžovatelku o tomto
neinformovali. Krajský soud k těmto žalobním bodům v odůvodnění svého rozsudku
uvedl, že žalobkyně venčila svého psa ve společných prostorách domu, kam mají přístup
i jiní lidé, a dále, že na tomto místě je možný střet jejího psa s ostatními spoluvlastníky
domu a rovněž tak i jinými lidmi, kteří mohou přijít do domu, např. za účelem návštěvy,
o čemž ostatní spoluvlastníci nemají povinnost informovat stěžovatelku.
Zdejší soud považuje odůvodnění rozhodnutí krajského soudu za dostatečné.
V obecné rovině jen stručně doplňuje, že vlastnické právo z hlediska svého rozsahu není
a nemůže být zcela absolutní, neboť naráží na vlastnická práva jiných subjektů. Úvahám
stěžovatelky, která nepředpokládala, že by se cizí člověk mohl bez jejího vědomí
pohybovat v domě, jenž nevlastní výhradně ona a současně v něm nebydlí pouze ona,
nelze přisvědčit, neboť tím by bylo naopak popřeno právo ostatních spoluvlastníků
pohybovat se bezpečně v prostorách domu. Ani závěr krajského soudu, že stěžovatelka
jednala neopatrně ve vztahu k neurčitému okruhu osob, není nezákonný. Není možné
vždy bez dalšího vyloučit a není to ani žádoucí, aby soud rozhodující o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu nemohl ve svém rozhodnutí uvést i obecnější úvahy
a závěry. Právní úvahy obsažené v celém odůvodnění předmětného rozsudku krajského
soudu se vztahují přímo k projednávané věci, tedy k napadení a zranění poškozené psem
nezajištěným stěžovatelkou, pouze v jeho závěru se objevují obecnější závěry, kterými
se však přesto krajský soud obrací na stěžovatelku. Kasační námitce stěžovatelky tak nelze
přisvědčit.
V závěru kasační stížnosti stěžovatelka fakticky popírá samotný fakt, že její pes
poškozenou kousl. Podle jejího názoru nebylo prokázáno, že by si poškozená n echala
ošetřit zranění způsobený jejím psem, když se k lékaři dostavila až v 11:45 hod. Z textu
celé kasační stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatelka v obecné rovině nezpochybňuje
existenci předmětného incidentu mezi jejím psem a poškozenou. V této souvislosti
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je věcí správního orgánu
a je ovládáno zásadou volného uvážení (§50 odst. 4 zákona č . 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů). Kritériem volného uvážení jsou zásady logiky, přičemž
v odůvodnění správního rozhodnutí musí být způsob hodnocení důkazů náležitým
způsobem popsán. Rozhodnutí žalovaného v této věci obě kritéria naplňuje. Skutkový
stav byl prostřednictvím důkazních prostředků obstaraných ve správním řízení dostatečně
prokázán a má oporu ve spisech. Na tomto místě lze odkázat především na protokoly
o podání vysvětlení ze strany poškozené a stěžovatelky a zdravotní záznam ošetřujícího
lékaře poškozené ze dne, kdy došlo k inkriminované události. Obsah lékařské zprávy,
o kterou krajský soud opřel svůj závěr o skutkových okolnostech věci, stěžovatelka nijak
nezpochybňuje. Časový odstup mezi drobným zraněním poškozené způsobeným psem
stěžovatelky a její návštěvou u lékaře není ve věci rozhodující. Z předloženého spisového
materiálu vyplývá, že poškozená dokončila roznášku novin, jela domů, následně šla
na obvodní oddělení Policie České republiky a poté k lékaři. V dané věci šlo o drobné
zranění, které poškozené nebránilo ve výše uvedených činnostech, a proto není v rozporu
s principy logického uvažování, ani se nejeví nevěrohodným tvrzení, že poškozená nešla
k lékaři bezprostředně po kousnutí psem stěžovatelky. Dle názoru Nejvyššího správního
soudu nelze pouze z tohoto důvodu zpochybnit vznik a okolnosti incidentu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelkou uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodnými. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu