ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.135.2013:35
sp. zn. 9 As 135/2013 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudce Zdeňka Kühna a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: H. T.N., zast.
Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem nám. 28. října 9, Brno, proti žalovanému: Generální
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze
dne 6. 2. 2012, č. j. 985-4/2012-010100-21, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2013, č. j. 31 Af 52/2012-47, ve znění opravného usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2013, č. j. 31 Af 52/2012-56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2013, č. j. 31 Af 52/2012-47, ve znění opravného
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2013, č. j. 31 Af 52/2012-56, jímž byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 6. 2. 2012, č. j. 985-4/2012-010100-
21, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Brno
ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 64570/2010-016200-021, č. j. 5705-6/2011-016200-021. Posledně
citovaným rozhodnutím byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání správního deliktu
dle §24 odst. 1 písm. a), ve spojení s §4 odst. 3 a §5 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně
spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“),
jehož se měla dopustit tím, že dne 11. 6. 2010 v kontejneru č. 127 umístěném na tržnici na adrese
Brno, Olomoucká 65 (v prodejním místě) skladovala za účelem nabídky a prodeje výrobky
porušující některá práva duševního vlastnictví. Za to jí byla uložena pokuta 40 000 Kč,
dále povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč a rovněž propadnutí konkretizovaných
2076 ks textilních výrobků.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného, replika stěžovatelky
[2] Stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Stěžovatelka namítla, že v její věci nebyl k odpovědnosti za správní delikt naplněn znak
objektu. Se znakem objektu nelze zaměňovat objektivní stránku a subjektivní stránku,
jak to učinily správní orgány a krajský soud. Objektem dle §5 odst. 2 zákona o ochraně
spotřebitele je zájem na ochraně spotřebitelů, ochrana jejich informační sféry, resp. to, aby nebyli
klamáni. Klamavých obchodních praktik však nemůže být bez existence reálné možnosti
spotřebitele oklamat. Byly-li dané textilní výrobky prodávány v kontejneru na tržnici, žádný
„svéprávný“ spotřebitel „s obecným společenským povědomím“ se nemohl domnívat, že jde o originální
zboží a nikoliv o padělky. Na jedné straně správní orgány a krajský soud tvrdí, že vlastníci
ochranných známek (jako profesionálové) poznají padělek jejich ochranné známky z pouhé
fotodokumentace a na druhé straně zastávají názor, že spotřebitel není navzdory fyzickému
kontaktu s výrobky schopen rozpoznat jejich neoriginálnost; tato dvě tvrzení nemohou
vedle sebe obstát. Ochrana samotné ochranné známky je pak zajištěna jinými právními předpisy
než zákonem o ochraně spotřebitele a je podmíněna iniciativou majitelů ochranných známek;
objekt formulovaný správními orgány a krajským soudem není chráněn zákonem o ochraně
spotřebitele. Stěžovatelka má současně za to, že krajský soud se s jejími argumenty stran
nenaplnění znaku objektu důsledně nevypořádal.
[4] Další námitkou stěžovatelky byly procesní vady dokazování. Správní orgány kvalifikovaly
věc stěžovatelky dle §5 odst. 2, první části věty, ve spojení s §2 odst. 1 písm. n), bod 1. zákona
o ochraně spotřebitele [pozn.: správně má být uvedeno písm. „r)“, a to dle znění zákona
o ochraně spotřebitele do 31. 7. 2010], avšak k tomuto závěru nebyly předloženy procesně
použitelné důkazy. Skutková zjištění správních orgánů se opírají toliko o dva důkazní
prostředky - fotodokumentaci a odborná vyjádření majitelů ochranných známek (dále též jen
„odborná vyjádření“). Písemná odborná vyjádření nebyla procesně použitelná jako důkazy.
Pokud by se jednalo o „kvazi-znalecké posudky“ (z důvodu správními orgány tvrzené profesionality
osob), nebyly by tyto s ohledem na podjatost daných osob dle §14 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), použitelné. Pokud by se o úkony
tohoto charakteru nejednalo, mohly by být pouze písemným zachycením svědecké výpovědi;
svědecká výpověď však musí být učiněna při zachování zásady bezprostřednosti a ústnosti,
aby stěžovatelka mohla klást doplňující otázky. Dle stěžovatelky nejen tato odborná vyjádření,
ale i další úkony celního úřadu, které byly provedeny před zahájením správního řízení (protokol
o kontrole, usnesení o zajištění důkazu, fotodokumentace) nebyly procesně způsobilými důkazy,
protože nebyly v rozporu s §137 a násl. s. ř. znovu provedeny v rámci správního řízení.
Krajskému soudu v této souvislosti stěžovatelka vytkla, že se k dané námitce vůbec nevyjádřil.
Nadto v rozporu s postupem správních orgánů, které odborná vyjádření jednoznačně považovaly
za důkazní prostředky, dospěl k závěru, že tato charakter důkazního prostředku nemají; takový
závěr krajského soudu je nepřezkoumatelný pro absenci vysvětlujících úvah.
[5] Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout s tím, že kasační důvody uplatněné jsou
shodné s těmi odvolacími i žalobními (nenaplnění objektu, vady dokazování). Odkázal
na své rozhodnutí a na vyjádření k žalobě a uvedl, že krajský soud se s věcí dostatečně a řádně
vypořádal. Stran otázky naplnění znaku objektu a objektivní stránky, jakož i otázky povědomí
průměrného spotřebitele o zboží na tržnicích poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 3 As 27/2012.
[6] Replika nebyla stěžovatelkou podána.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda rozsudek či řízení, jež jeho vydání
předcházelo, netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4
s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
III.A Námitka nenaplnění znaku objektu
[8] Nejvyšší správní soud se předně neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky o nevypořádání
krajským soudem její námitky stran absence znaku objektu pro závěr o správněprávní
odpovědnosti. Je třeba uvést, že stěžovatelka v žalobě (jak vyplývá z vyžádaného spisu krajského
soudu) namítla nenaplnění jednoho ze znaků objektivní stránky, a sice následku, což rozsáhle
odůvodnila. Poté až v rámci ústního jednání stručně namítla absenci znaku objektu a uvedla
shodné odůvodnění v tom smyslu, že k oklamání zákazníka (by) dojít nemohlo, neboť nedošlo
k nabízení zboží za účelem vyvolání mylné představy o pravosti zboží. Krajský soud
se námitkami stěžovatelky v rozsudku zabýval a dostatečně vyložil podstatu projednávaného
„ohrožovacího“ správního deliktu a objasnil i jeho objekt (chráněný zájem); vysvětlil též,
v čem je (již) třeba spatřovat ohrožení chráněného zájmu v rámci dané skutkové podstaty.
Krajský soud námitky stěžovatelky neopomněl a nelze tak shledat v tomto směru
nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.
[9] V kasační stížnosti stěžovatelka nenamítala absenci znaku následku, naopak zdůraznila
nenaplnění znaku objektu. Uvedla přitom shodnou argumentaci jako v žalobním řízení,
a sice dostatečnou znalost průměrného spotřebitele a nemožnost uvedení jej v omyl. Obdobně
jako již uvedli žalovaný i krajský soud ve stěžovatelčině věci, i Nejvyšší správní soud konstatuje,
že zájmem chráněným §4 odst. 3 ve spojení s §5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele
je ochrana spotřebitele/zákazníka před klamavou obchodní praktikou, jíž zde zákon rozumí
„nabízení nebo prodej výrobků nebo služeb porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování
takových výrobků za účelem jejich nabízení nebo prodeje…“. Stěžovatelka skladovala za účelem nabídky
a prodeje výrobky označené ochrannými známkami bez souhlasu majitelů ochranných známek.
K těmto závěrům dospěly správní orgány i krajský soud a stěžovatelka tato skutková zjištění
v řízení nepopírala a ani v kasační stížnosti je nepopírá. Ochrana spotřebitele spočívá již v tom,
že nebude skladováno a k prodeji spotřebiteli nabízeno zboží takto klamavě označené. Je tak
zcela scestné tvrzení stěžovatelky, že v případě jejího jednání (odpovídajícího dané skutkové
podstatě správního deliktu) nemohlo dojít k ohrožení či porušení uvedeného zájmu zákonem
chráněného s tím, že takový zájem (objekt) tu absentuje. Správní delikt je zde formulován
jako „ohrožovací“ a postačuje tedy vznik nebezpečí oklamání. K oklamání samotnému dojít
ani nemusí, neboť delikt klamání je spáchán (dojde k zásahu do zájmu chráněného) již pouhým
skladováním klamavě označeného zboží za účelem jeho prodeje. V podrobnostech lze
k stěžovatelčině argumentaci odkázat i na žalovaným připomenutý rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 1. 2013, č. j. 3 As 27/2012-25 (dostupný na www.nssoud.cz).
Uvedené námitky stěžovatelky jsou tedy nedůvodné a nevyvracejí závěr o tom, že došlo
k naplnění i znaku objektu správního deliktu projednávaného. Je současně zřejmé, že jak zákon
o ochraně spotřebitele samotný, tak veřejnoprávní kontrola i následné správní řízení o správním
deliktu v případě stěžovatelky chrání veřejný zájem výše uvedený, nikoliv primárně práva a zájmy
vlastníků ochranných známek.
III.B Námitka o procesní nepoužitelnosti podkladů rozhodnutí
[10] Druhou kasační námitkou stěžovatelka zpochybnila procesní způsobilost odborných
vyjádření majitelů ochranných známek, protokolu o kontrole, usnesení o zajištění důkazu
a fotodokumentace, a to z důvodu, že byly získány před zahájením správního řízení a nebyly
poté v jeho průběhu „zopakovány“. Pokud jde o odborná vyjádření, stěžovatelka namítala
pro případ jejich hodnocení jako „kvazi-znaleckých posudků“ také jejich procesní nepoužitelnost
pro podjatost majitelů ochranných známek, a pro případ jejich hodnocení jako písemných
zachycení svědeckých výpovědí tvrdila procesní nepoužitelnost z důvodu porušení zásady
bezprostřednosti a ústnosti. Namítla v rámci všech uvedených podkladů rozhodnutí i absenci
reakce krajského soudu na tyto její výhrady.
[11] Z vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelka vznesla v žalobě námitky
toliko proti odborným vyjádřením majitelů ochranných známek. Vůči protokolu o kontrole,
usnesení o zajištění důkazu a vůči fotodokumentaci však procesní nepoužitelnost (z důvodu jejich
neprovedení/nezopakování ve správním řízení) v žalobě nenamítla. Při ústním jednání
před krajským soudem pouze konstatovala, že dokazování bylo provedeno v rozporu s §136
a násl. s. ř. a odkázala na znění žaloby. Pokud stěžovatelka v žalobním řízení zpochybňovala
procesní použitelnost pouze odborných vyjádření, nelze v kasační stížnosti tvrdit, že krajský soud
se nevypořádal s její námitkou o procesní nepoužitelnosti protokolu o kontrole, usnesení
o zajištění důkazu a fotodokumentace. Námitka stěžovatelky proti dokazování vznesená
při ústním jednání byla zcela obecná, navíc s poukazem na §136 a násl. s. ř., tedy na ustanovení,
která stěžovatelka zmiňovala už v žalobě stran odborných vyjádření. Krajský soud
tedy zcela správně vyhodnotil (i z důvodu odkazu stěžovatelky při ústním jednání na znění
žaloby), že tato obecná námitka představuje setrvání stěžovatelky na žalobní argumentaci
namítající procesní nepoužitelnost odborných vyjádření. Opomenutí argumentace stěžovatelky
o vadě řízení ve vztahu k protokolu o kontrole, usnesení o zajištění důkazu a ve vztahu
k fotodokumentaci, a tím i nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, tak Nejvyšší správní
soud z důvodu neexistence takové argumentace v žalobním řízení neshledal.
[12] Návazně na uvedené je třeba konstatovat, že pokud stěžovatelka v kasační stížnosti
namítá vady řízení u podkladů – fotodokumentace, protokolu o kontrole a usnesení o zajištění
důkazu, a to z důvodu jejich neprovedení/nezopakování v rámci správního řízení, jedná
se o námitky nové, nepřípustné, které nebyly vzneseny u krajského soudu a Nejvyšší správní soud
se jimi nemůže zabývat (§104 odst. 4 s. ř. s.)
[13] Ve vztahu k námitkám upínajícím se k odborným vyjádřením Nejvyšší správní soud
z vyžádaného správního spisu zjistil, že v prodejním místě stěžovatelky byla provedena dne
11. 6. 2010 celním úřadem veřejnoprávní kontrola, o níž byl téhož dne sepsán protokol. Následně
celní úřad vyzval obchodní společnosti zastupující majitele ochranných známek k podání
odborných vyjádření a předložení dokumentace potřebné k provedení posouzení zboží.
Poté celní úřad vydal dne 21. 12. 2010 protokol o zjištěném důvodném podezření z porušení
právních předpisů, kde shrnul dosavadní postup celního úřadu (včetně kontroly) a uvedl
dosud opatřené podklady pro rozhodnutí (včetně odborných vyjádření). Celní úřad shledal
důvodné podezření ze spáchání správního deliktu stěžovatelkou, proto zahájil dne 28. 1. 2011
správní řízení a oznámení o tom doručil stěžovatelce (zastoupené advokátem). V oznámení
rovněž konstatoval, že nebude nařízeno ve věci ústní jednání, neboť to vzhledem k povaze věci,
s ohledem na podklady obsažené ve správním spise a ke splnění účelu řízení a uplatnění práv
stěžovatelky, není třeba. Dne 6. 4. 2011 vydal celní úřad oznámení o skončení dokazování,
jež doručil i stěžovatelce, a poučil ji o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit
se k nim. Téhož dne vydal usnesení a stanovil stěžovatelce lhůtu pro případné návrhy (vč. návrhů
důkazních). Dne 21. 11. 2011 vydal rozhodnutí, kterým uznal stěžovatelku vinnou ze správního
deliktu.
[14] Byť by bylo možno si představit reakci krajského soudu na námitky stěžovatelky
o procesní nepoužitelnosti odborných vyjádření podrobnější, jeho rozsudek z hlediska
přezkoumatelnosti obstojí. Jak již uvedl krajský soud, odborná vyjádření byla jedním z podkladů
rozhodnutí celního úřadu (nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatelky, že krajský soud
nepovažoval odborná vyjádření za důkazní prostředky). Avšak nejednalo se o stěžejní podklad
rozhodnutí, neboť k závěrům o spáchání správního deliktu dospěly správní orgány na základě
správní úvahy vycházející i/především z dalších podkladů pro rozhodnutí – zajištěné zboží
a jeho vizuální kontrola, fotodokumentace, výpis z rejstříku ochranných známek, zkušenosti
z úřední činnosti. S těmito závěry se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[15] Uvedené je možno ještě doplnit tak, že celní úřad vyžádal odborná vyjádření na základě
§8a odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele (ve znění platném do 31. 7. 2010). Tyto listiny zaslané
celnímu úřadu byly zařazeny do správního spisu. Je třeba odmítnout hypotézu stěžovatelky,
že odborná vyjádření zaslaná zástupci majitelů ochranných známek celnímu úřadu byla
znaleckými posudky. Nejednalo se o znalecké posudky ve smyslu §56 s. ř. a správní orgány
ani krajský soud k těmto listinám jako ke znaleckým posudkům nepřistupovaly. Odborná
vyjádření byla listinnými důkazy; takto s nimi správní orgány i nakládaly a hodnotily je (jako i jiné
důkazní prostředky). Ze správního spisu je zřejmé, že stěžovatelka měla plnou možnost
se s odbornými vyjádřeními v průběhu celého správního řízení seznámit, podat připomínky
a vznést případně důkazní návrhy; k tomu byla ostatně i vyzvána. Stěžovatelka však, ač právně
zastoupena, neprojevila zájem do správního spisu nahlédnout, proti odborným vyjádřením
nevznesla námitky a nenavrhla ani žádné oponentní důkazy. Nepožadovala rovněž, aby byly
provedeny důkazy výpověďmi svědků - např. právě majitelů ochranných známek. Celní úřad
přitom evidentně neměl o písemných odborných vyjádřeních majitelů ochranných známek
pochybnosti a neměl tedy ani důvod objasňovat či doplňovat cokoliv z těchto odborných
vyjádření vyplývajícího (například formou svědecké výpovědi). Současně vzhledem k tomu,
že ve věci nebylo prováděno ústní jednání (což celní úřad uvedl již v oznámení o zahájení
správního řízení a jeho odůvodnění lze shledat dostatečným a souladným s §49 odst. 1 s. ř.),
nebyla odborná vyjádření čtena ve smyslu §53 odst. 6 s. ř. Tato skutečnost na zákonnosti
jejich provedení ve správním řízení formou umožnění stěžovatelce do nich nahlédnout a vznést
námitky ničeho nemění. Nenařízení ústního jednání nebylo zásahem do stěžovatelčiných
procesních práv; tato měla dostatek prostoru se s odbornými vyjádřeními seznámit ve spise
a vznést své připomínky. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že nebylo dotčeno právo
stěžovatelky se hájit, stěžovatelka naopak sama byla pasivní.
[16] Souhrnně lze konstatovat, že žalovaný dospěl procesně bezvadným způsobem k závěru
respektujícímu relevantní zákonnou úpravu; práva stěžovatelky nebyla ve správním řízení
ani v rozhodnutí jím završeném nikterak zkrácena. Krajský soud následným zamítnutím žaloby
nedopustil se přehmatu, který by byl způsobilý přivodit zrušení stěžovaného rozsudku.
Odmítnutí stěžovatelčiných námitek ve správním i následném soudním řízení nepředstavovalo
žádný zásah do veřejných subjektivních práv stěžovatelce náležejících. Právem stěžovatelky není,
aby bylo rozhodnuto způsobem, který ona považuje za správný, ale aby v řízení, jehož byla
účastnicí, nedošlo k nezákonným, resp. protiústavním zásahům do jí zaručených práv; k ničemu
takovému však, jak již uvedeno, nedošlo.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Pro uvedené Nejvyšší správní soud nedůvodnou kasační stížnost dle §110 odst. 1, věty
druhé, s. ř. s. zamítl.
[18] Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu